Česká čítanka - Hrejsa - Jan Végh -

VIII.

V Libiši 1798-1811

Zůstal tedy Végh v Libiši. Ale poměry jeho hospodářské se valně nezlepšily. Jeho příjmy byly vůbec velmi skrovné. Měl sice sjednané služné se sborem v obnosu ročních 320 zl. (na kterýžto obnos asi dřívější služné 300 zl. vzrostlo) a 12 strychů žita (asi též v posledních letech míra zvýšená), ale ve skutečnosti dostával toliko 225 zl. a 2 1/2 strychu ročně. Mnozí členové sboru tedy salár neplatili ani v penězích, ani v obilí. Tak žil Végh nadále v poměrech stále velmi skrovných, zvláště když dítky jeho dorůstaly. Ale byl v Libiši zřejmě spokojen uprostřed lidu, s nímž duchovně srostl a který k němu lnul.

Při tom však v Libiši pak při svědomité práci duchovenské dochází nejen k tomu, že ohrazuje budovy kostelní r. 1801 zdí a že r. 1802 zakupuje pole pro nový hřbitov za 150 rýnských a koná stavební opravy, nýbrž věnuje se opět ve zvýšené míře literární práci ve službě svého sboru a evanj. církvi vůbec. Sepisujeť od r. 1794 do 1797 na přání bratrstva knihu zvláště potřebnou, totiž Modlitby. V r. 1797 předložil ji superintendentu Sam. Szütsovi. Ale Szüts prý nepřál literární práci Véghově. (Již 16. února 1797 v listu svém ke konsistoři vyslovil se nepříznivě o Véghově katechismu z r. 1790 i o jeho Agendě.) Originál Véghových Modliteb ponechal téměř celý rok u sebe, aniž jich za ten čas přečetl. A také nedbal, aby kdo jiný spis ten prohlédl a censuroval. Hleděl prý tak zameziti jeho vytištění. Teprve v roce 1798 někdy v letě (před 19. srpnem) Végh po mnohé žádosti si vymohl, že mu kniha ta byla vrácena. Měl pak ještě jiné stížnosti na superintendenta Szütse. Dne 19. července 1798 podal na Szütse, jehož úřední období mělo brzy skončiti, stížnost konsistoři, že prý Szüts byl původcem nepokojů v Lysé proti Véghovi, že otvíral dopisy příbuzných Véghových, poslaných Véghovi a j. Tím vším byl Végh ve své literární práci nemálo zdržován.

I vydává teprve v r. 1799 "Horlivé a nábožné Modlitby křesťanské",129 kteréž podlé pravidla nejpřímějšího Slova Božího a podlé téhož pravidla obnoveného učení a řádu církví křesťanských evanjelických českých a moravských, skrze jedinkého prostředníka a orodovníka Krista Ježíše (1. Tim. 2, 5) s pomocí Ducha svatého (Řím, 8, 26) každý, jako Enoch, s Bohem rád se obírající křestan, Otci světel, od něhož jest každé dání dobré a každý dar dokonalý zhůry zstupující (Jak. 1, 17) přednášeti i obětovati může. Rozdělené na čtyry díly a vydané od Jana Véga, církve české reformátské Libišské duchovního pastýře. V Praze vytištěné u Františka Jeřábka v klášteře sv. Havla 1799." Jan Végh znamenitě vystihl potřebu českého ev. lidu a vyšel jí vstříc. Stalať se kniha ta knihou modlitební našeho ev. lidu, nad jiné oblíbenou. Ještě před titulní list připojil Végh celostránkovou rytinu, na níž je zobrazena rozeklaná skála a pod ní je nápis: "Ta skála pak byl Kristus. I. Kor. 10, 4." S levé strany letí ke skále holubice, s pravé pak tmavý jestřáb. Nad skálou je nápis: "Hac ab hoste tuta post te", jakož i na levé straně nad holubičkou: "Holubičko má, jenž bydlíš v rozsedlinách skalních, v Písni Šal. 2, 14." Níže pod skálou je tato sloka:

"Jako malý ptáček milý,
Do dir stromů, skal běží,
Když se zdvihá bouře škodná,
Jenž vše stvoření straší:
Tak, můj Kriste, outočiště
Své já mám k dirám ran tvých:
V čas ouzkosti, hříchů, smrti
Dávám se nacházet v nich."

Pod těmi verši je pak umístěn v ozdobném ovalu monogram Véghův "J. W."

Verše ty, ať již původní či překlad, sestavil asi sám Végh. Jeť celý ten obraz patrně dílem Véghovým, jak ukazuje poznámka dole: "Joh. Wégh del." Spolu pak rytec se označuje slovy: "Joh. Berka sc." V tomto obraze pěkně se obráží náboženské stanovisko Véghovo, které arci se projevuje i v obsahu, v modlitbách samých. Jest to reformovaný bohoslovec, stanoviska pravověrného, konservativního. Zračí se i v předmluvě, jež za titulním listem následuje. V předmluvě té poukazuje na to, že "s pomocí Boží církev evanjelická, zvláště reformátská, jež jest podle vyznání Helvetského, z jejížto lůna nyní tato kniha vychází", bude "zaopatřena knihou modlitební". Však již "osmnáctý rok běží", co nastala tolerance. I odůvodňuje vydání těchto Modliteb obecnou potřebou. Při tom vykládá, "co ten kupferstich na prvním listu této knížky vypodobňuje". "Totiž Kristus, jenž jest nepohnutedlná skála spasení našeho, na mnoha místech Písma svatého skále neb kamení se připodobňuje ... Ta skála ... rozražena jest, když svatý bok Kristův kopím otevřín byl... Rány Kristovy a ranami dobyté zásluhy jeho jsou ty rozsedliny skalní, v nichž se holubice duchovní, to jest církev Kristova a každá věrná duše křesťanská v čas soužení se schovají."

Také se v předmluvě Végh omlouvá pro svoji nedokonalou češtinu. Na konec předmluvy píše: "Psáno v Libiši na panství Obřístevském v kraji kouřimském léta Páně 1799. dne 30. ledna. Vydavatel." -

Kniha čítá 357 stran, s rejstříkem a opravou omylů 372 stran. Modlitby jsou rázu biblického a užívají hojně slov Písma.

Zachoval se i Véghův rukopis těchto modliteb. Z něho poznáváme, že 4./6. února 1799 předložil knihu tu k censuře. Po škrtnutí několika málo míst dostalo se jí Imprimatur. Tak škrtnuto bylo i důležité místo v předmluvě, jednající o tom, z jakých pramenů Végh tyto modlitby čerpal. Zasluhuje proto, aby bylo celé, jak bylo konfiskováno, zde otištěno: "Ještě na tu otázku, jsou-li tyto modlitby originální, neb přeložené neb z jiných knih vybrány, těm, ježto rádi hloubají, odpovídám, že taková otázka k podstatě věci nepřináleží; jakž jeden učený muž, za našeho věku profesor v Pataku v Uhřích, pan Štěpán Szentgyorgyi, v předmluvě jedné své knihy, kterou vydal, napsal: Sim compilator, sim plagiarius, modo prosim. (Ať jsem kompilátor, ať jsem plagiátor, jen když prospěji.) Já také s ním držev, pravím: Nechť jsou tyto modlitby vzaty z čehožkoliv, když jen budou užitečny! Nic méně směle a důvěrně tě o té věci zpravím, že největší díl těchto modliteb jest originální, teď ponejprv vypracovaný a skládaný, jak je z materie jich křesťanský čtenář viděti může. Však ale nepovrhl sem také dobrých modlicích kněh Uherských Reformatských. A též náhodou mi přišel do rukou, právě v tom času, když sem u sebe zavřel tu práci před sebe vzíti, jeden starý, veliké vážnosti hodný rukopis v Haagu hraběcím v Holandu roku 1623 psaný od jedné exulantky, urozené paní rytířky jménem Voršily Benigny z Michalovic, rozené z Vrdby, jejížto muž bl. pam. rytíř Bohuslav z Michalovic se 26ti osobami v Praze L. P. 1621 dne 23 (21) Juni odpraven byl. Z těch tedy jsou též zde onde některé věci vytažené."

Mimo to byl škrtnut v modlitbách samých censorem delší odstavec v modlitbě na den výroční uvedení Tolerancí. Odstavec ten jedná o pronásledování evanjelíků v době pobělohorské a protireformační. Slova ta jsou z valné části vyňata z Listu J. A. Komenského, psaného k rozptýleným Čechům z Lešna polského.

Ještě než byla kniha ta vydána tiskem, Végh poslal 7. května 1799 po sborech v Čechách Bratřím maďar. reformovaným kazatelům maďarský oběžník "k pročtení a dobrozdání". Píše v něm, že je nedostatek dobrých modlitebních knih. Proto odhodlal se takovou knihu vydati. Ale překážkou je mu značný náklad. Máť četnou rodinu, 5 dětí. Obrací se na Bratří v Pánu a v naději, že jej neopustí, chce se o dílo pokusit. "Děj se vůle Boží." Kniha, kterou v 1 ex. předkládá, není ještě zcela hotova. Schází titul, předmluva a index. Obraz vpředu, "Kupferstich", sám navrhl, nakreslil myšlenku a vzal obrázek do Prahy. Radil se s rytcem a ten obrázek provedl. Mohl by ve větším formátu se dáti za sklo na stěnu vedle desatera.

Mimo to zmiňuje se Végh v oběžníku, že knihtiskárna v Praze, u níž právě chce tisknouti své knihy, totiž Modlitby, vytiskla Malý Heidelberský katechismus (či "Kdo tě stvořil"). Nakladatel nechal u tiskaře větší počet exemplářů, nemoha tisk vyplatiti. (Míní tím "Malý katechismus Heidelberský", či "Křesťanské víry hlayních článků gruntové", o nichž byla zmínka již k r. 1784 a bude dále. Zníť 1. otázka v tomto katechismu: "Kdo tě stvořil?") Z útrpnosti slíbil prý tiskaři, že se svými Modlitbami bude hledět i několik set katechismů těch udati. Žádá Bratří, aby se ujali těchto knih a šířili je mezi posluchači.

Jednotliví pastoři odpovídají na oběžníku samém. Superintendent J. Fazekas odpovídá latinsky: Neví, bude-li Kniha modlitební podle obvyklého řádu od koho z bratrstva schválena, ale oceňuje náklad, námahu a horlivost vydavatelovu, přeje, aby mohl v prodeji těch knih svěřiti plachty šťastným větrům. Ostatní bratří v maďarských stručných poznámkách projevují ochotu k šíření knihy. Libický pastor Mojžíš Tardy píše obšírnější posudek a dotýká se blíže některých jednotlivostí v knize té. Kritika byla tedy příznivá.

"Véghovky" byly toužebně přijaty a brzy rozebrány.

Végh byl brzy nato 3. dubna 1800 jmenován129a od císaře seniorem Pražského obvodu. Konsistorní dekret mu byl vydán 14. května 1800. Tím byl postaven v čelo církevní práce v pražském seniorátě. Ale přibyla mu arci značná práce, aniž tím bylo služné jeho znatelněji zvýšeno. S úřadem spojeny byly starosti a nedorozumění. Végh se proto z úřadu toho poděkoval a dne 5. února 1806 oznámil konsistoři, že to činí pro slabé zdraví, dále pro starost o děti, pak aby dosáhl pokoje a nadto, že již nechce dlouho v Čechách zůstati. I byl pak po nějakém čase úřadu toho zproštěn.

Végh ještě jako "senior v Pražském distriktu a církve české reformátské Libišské duchovní pastýř" vydal130 své modlitby po druhé r. 1807." s titulem z části pozměněným: "Horlivé a nábožné Modlitby křesťanské, podlé pravidla nejpřímějšího slova Božího a podlé téhož pravidla obnoveného učení a řádu církví křesťanských evanjelických, českých a moravských, spořádané a rozdělené na čtyry díly. Nyní pak znovu s jinou předmluvou a s mnohými přídavkami vydané od Jána Véga, seniora v pražském distriktu pastýře. V Praze vytištěná u Bohumila Hása 1807.130 Před titulem je opět zmíněná rytina. Na rubu titulního listu je Oznámení o tom druhém vydání. Upozorňuje na přídavek 21 modliteb a výběru písní z kancionálu bratrského v tomto vydání. Na to následuje na 14 stranách "Zpráva a naučení, jak se dobře a Bohu líbezně podle vůle a přikázání jeho modliti má?" Na konec pak této zprávy podpisuje se vydavatel: "Psáno v Libiši na panství Obřístevském v kraji kouřimském dne 5. března léta Páně 1807. Ján Wégh nehodný služebník a ctitel Kristův a těchto modliteb vydavatel." Végh věnoval po 1 ex. svých Modliteb z r. 1799 koleji v Š. Potoku a pánovi Abrah. Vayovi. Též r. 1807 věnoval 1 ex. druhého vydání do Šar. Potoku.

Modlitby ty vyšly pak tiskem i v r. 1835, 1853 (dvakráte131), 1861 a v dalších vydáních, až i r. 1927 v 13. vydání.

Také vydal Végh tiskem "Jana Végha seniora v Pražském distriktu a duchovního pastýře církve české Libišské Helvetského vyznání Kázání132 o pokoji a vselijakých způsobech jeho, při případnosti prohlášení žádostivého pokoje, v dědičných zemích císařských, po desítileté kruté vojně francouzské, držané v domě Božím Libišským dne 12. dubna léta Páně 1801 a k potěšení a k vzdělání všech věrných pokoj milujících vlastenců vvdané. S povolením cís. král. cenzury. V Praze u Františka Jeřábka v klášteře sv. Havla." (8" 36 str.)

Véghovo kázání má textem 2. Tes. 3, 16. Zmíniv se v úvodě o uzavření míru mezi císařem a národem francouzským v Luneville, mluví nejprve o pokoji s Bohem, jako nejdůležitějším pokoji. Lidské pokolení skrze hřích odpadlo od Boha. Ale Bůh měl o nás myšlení pokoje a uzavřel darovati nám vykupitele, způsobitele pokoje. Jeho svatý Syn přišel na svět s ohlášením pokoje a způsobil pokoj svou krví jako obětí smíření za nás a vložil v nás to slovo smíření. Podle toho děje se pokoj s Bohem, když člověk obrátí se k Bohu a věří v prostředníka, skrze což k oučastenství dochází toho způsobeného smíření a do toho stavu přichází, že Bůh mu milosti své prokázati a svá zaslíbení jemu splniti může. Tomu Božímu pokoji máme my děkovati, že se milosti Boží těšiti a Boha jako svého s námi smířeného Otce považovati a k němu Abba, to jest Otče, volati můžeme." I mluví dále o pokoji vnitřním. A pak o pokoji zevnitřním v církvi i v politické společnosti, v rodině a zvláště ve státě. V druhém pak dílu mluví o Bohu jako pánu pokoje a vede k radosti a vděčnosti nad pokojem, k vděčnosti k císaři a k Bohu. Končí modlitbou.

V r. 1806 vyšla tiskem v Praze u Fr. J. Scholla a r. 1807 v Kut. Hoře u Fr. Vincence Krbce v novém vydání knížka již zmíněná z r. 1784: Křestianské víry hlavních článků gruntové, katechismus, jehož vydavatel není znám. Bude dále o tom řeč, pokud lze tu mysliti či nikoli na Végha.133

V roce pak 1807 vyšla v českém překladu z maďarštiny knížka "Krátká Summa Historie PísemSvatých,134 v nížto Příběhové církve Boží od stvoření světa až do rozšíření náboženství křesťanského z celého Písma svatého podlé běhu a pořádku časů krátce se vypisují. - Původně sepsaná v jazyku francouzském od Jana Fridricha Osterwald, muže za jeho věku učeného a pobožného; potom od Jiřího Marothi a Štěpána Lossonczy, profesora v Velkém Korosu do uherského jazyka přeložená. Nyní pak pro čest a slávu Boží a k vzdělání křesťanské mládeže české z uherského jazyka do českého přeložená, však mnoho se k originálu neváže, obšírněji v otázkách a odpovědích vydaná od Jana Végh, duchovního pastýře církve české reformatské Helvetského vyznání Libišské. V Praze u Bohumila Hase, král. česk. stavovského kněhtlačitele, 1807."135 (12°, 46 str.) V malé této knížce Végh uvádí nejprvé "pořádek časů a let v této svaté historii obsažených", počítaje od stvoření světa do narození Páně 3993 let a pak od narození Páně do zkázy Jeruzaléma 74 let. Následuje pak vlastní "Krátká summa historie svaté", v níž ve formě otázek a odpovědí probírá zcela stručně a přehledně biblickou historii od stvoření světa přes potopu, Abrahama, vyvedení Židů z Egypta, vystavení chrámu Šalamounova, zajetí babylonské, narození Pána Ježíše, činnost Pána Ježíše, na nebevstoupení a činnost apoštolů až do zkázy Jeruzaléma. Na konec uvádí pořádek knih Starého i Nového Zákona. V přídavku podává "krátké ponaučení Řádu a některé příběhy obnoveného náboženství evanjelického českého podle Helvetského vyznání pro památku a nepovědomým těch věcí k povědomosti." Ve formě otázek a odpovědí podává tu poučení o svátcích obnovené církve české H. v., o příčině svěcení neděle, o památných dnech tolerance, o tom, že reformátská církev česká slaví 4krát do roka večeři Páně, že čítá 34 sborů mateřských, 5 filiálních ve třech seniorátech, o školách reformátských v Čechách, o nejvyš. úřadu církevním - konsistoři, o superintendentu a seniorech. "Superintendent zvolen bývá z řádu seniorů, seniorové pak zvoleni bývají hlasem bratrů ze starších a zasloužilejších duchovních, potom pak prostřednictvím slavné konsistoře k nejvyššímu potvrzení se přednášejí a podle novějšího dvorského dekretu, dne 11. září 1806 prošlého, superintendent přísahu věrnosti skládati musí při ouplném shromáždění slavného zemského ředitelství v Praze." Zmiňuje se pak o kandidátech bohosloví, že "zprvku sem do Čech přišli z slavného národu uherského zrození Uhři, nyní pak a budoucně budou do prázdných církví dosazováni ze studentů českých a spolu ze synů duchovních pastýřů zde zrozených." Podotýká, že studují v S. Pataku a Debrecíně a pak docházejí posvěcení u superintendentů a seniorů v Čechách a potvrzeni bývají dvorským dekretem. Poučuje o evanjelících H. v., českých i německých, v Praze, kteří dosud se přidrželi českého i německého ev. sboru A. v. Je jich asi 80 rodin. Jsou v úmyslu přivtěliti se k církvi Libišské, odděliti se od sboru A. v. a jsou zatím bez pastýře, očekávajíce povolení konsistoře Helv. vyz. Základ církví obnovených je láska bratrská. Proto každý věrný reformátský křesťan má si žádati, "aby Pán Bůh svým svatým Duchem zachoval lásku mezi námi!"

Végh si poznamenal do svého zápisníku o knížkách, vydaných r. 1807, totiž o Modlitbách v II. vydání a o Krátké summě latinsky tato charakteristická slova: alfa i omega "Všemohoucí, věčný Bože, Otče světel, který jsi krví Syna svého jednorozeného, v němž se Ti dobře zalíbilo, vykoupil církev svou, jejíž částkou je Sion nový Tvůj reformovaný, český a moravský, způsob z milosti a pomocí dobrého Ducha svého, aby tato nepatrná má dílka, česká kniha modlitební a summa svaté historie, nedávno vydaná, přispěla k slávě velikého Tvého jména, k potěšení a vzdělání věrných Tvých a k osvícení přemnohých v tomto národě dosud nevidoucích a k jich spasení, u věku tomto i mezi potomky. Amen. Tomuto čistému přání zasvěcuje všecky své tělesné i duševní síly a své časné statky Jan Végh, pastor církve reíormované v Libiši a autor tčchto knih." - Superint. Kubeš a konsistoř smýšleli však o knihách Véghových jinak. Dne 12. ledna 1833 prohlásila konsistoř Véghovy Modlitby za knihu chatrnou a že se proto nemá napomáhati jejímu rozšíření.

Mimo jmenované spisy vydal tenkráte r. 1807 Végh tiskem ještě další knížku, totiž druhé vydání Učení o hlavních článcích víry z r. 1790. Tak slouží Végh i literárně ke vzdělání církve, i mládeže i dospělých.

Pastor Végh stál tehdy na vrcholu své činnosti. Bylo to také tenkráte veřejně konstatováno v časopisu Neue Annalen der Literatur des ost. Kaiserthums, vycházejícím ve Vídni, v roč. II. v roce 1808 (str. 206-209). Není známo, kdo tam článek ten napsal. Ale Véghův syn Josef později v roce 1861 poznamenává135a (v Sarospataki Füzetek 1861, str. 532), že guberniální sekretariát si tenkráte vyžádal od jeho otce data o narození a zprávy o jeho činnosti v úřadě i o literární práci. Otec nevěděl, proč si to seniorát přeje, až přečetl zprávu o sobě v Neue Annalen. Chce patrně Josef Végh říci, že zprávu tu tam napsal gub. sekretář na základě zpráv Véghových. Není jasno, je-li tomu vskutku tak. Ale článek patrně spočívá na spolehlivých datech Véghových, ač den jeho narození klade do r. 1754, tedy o rok dříve. Dí pak o Véghovi, že po dobu 25 let pracuje věrně a úspěšně ve svém sboru v Libiši, který čítá na 180 rodin a více než 1000 duší, rozptýlených po 15 katol. farnostech. Je přesný v úřadování. Přestál mnoho nesnází. Jeho sbor jej miluje jako svého otce. Má v domě pořádek, je správný hospodář a je ve své činnosti vzorem ostatním jako jeho modlitebna je vzorem všem evanj. kostelům. S katolíky žije v harmonii. I katolíci jej milují a žádný úřad si naň nestěžoval. Vyniká šlechetným morálním jednáním a prací veřejně prospěšnou. Je plodným spisovatelem. Vydal řadu spisů, jež se tu podrobně uvádějí, též prý Helvetskou konfesi, která vyšla sice pod jménem Josefa Szalaye, ale její vydání i ukončení je jeho prací. Nyní se zaměstnává překladem Hřbitovního přemyšlování, sepsaného Jakubem Herveyem. (Bude o něm dále řeč.) Kázání o pokoji z r. 1801 vydal ve prospěch české církve Helv. vyznání. Také se pochvalně zmiňuje o jeho duchovenské práci mezi vojskem, při pluku husarů hrab. Blankenšteina, jehož štáb je v Brandejse n. L., a škadrony v Mělníku, Nymburku a Lysé. V Kostelci n. L. konal pro ně dvakráte bohoslužby s Večeří Páně. - Jeho heslem je "Prompte et sinoere in opere Domini". - Tak je tu vykreslen obraz života a činnosti Véghovy z té doby.

K tomu je nutno dodati, že rostou jeho rodinné starosti.135b Dne 10. června 1798 narodilo se mu v Libiši páté dítko Ráchel, dne 6. listopadu 1800 šesté dítko Jan. Ale tu umírá mu 24. prosince 1800 5letá Susana a o velkonocích 1801 synáček Jan. Ještě se mu pak narodil 19. února 1806 synáček Jan, ale umírá hned 1. března 1806. Zůstávají mu tedy čtyři dítky.

Při tom Végh v ten čas ještě rozšiřuje okruh své práce. Libiš je nedaleko Prahy a tak měl Végh častěji příležitost přijíti do Prahy, a také častěji musil docházeti k ústředním úřadům a i do tiskáren v zájmu svých knih, jež vydával tiskem. A tu Végh stýkal se arci častěji s českými reformovanými v Praze, kteří se dosud přidrželi pražského evanjelického sboru A. v. Végh počínal se ovšem zajímati o tyto reformované souvěrce a byl jim rádcem a oporou, až od r. 1803 počínali136 usilovati o utvoření vlastního sboru v Praze. Po delším jednání dospěly věci k tomu, že sice čeští reformovaní v Praze zůstali i na dále členy pražského evanjelického sboru, v němž většinu měli čeští evanjelíci A. v., ale došlo k vzájemnému ujednání v roce 1808, podle něhož měl libišský pastor Jan Végh pražským reformovaným 6kráte do roka v pražské modlitebně konati bohoslužby a večeři Páně, začež mu měli pražští reformovaní poskytovati 100 zl. rýn. a 2 štrychy žita ročně.

Byla to již doba menší horlivosti náboženské a větší snášelivosti. O tom svědčí událost z té doby, o níž Végh později137 vypráví. Jan Végh konal v roce 1806 a 1807 dvakráte bohoslužby pro vojsko, husary, v král. kamerálním městě Kostelci n./L a b. a sice přímo v tamním katolickém kostele. Végh o tom píše: "Dal jsem postaviti malý stolek před oltář. Místo zvonění zatroubil trubač třikráte na hlavní stráži. Zatím husaři z kasáren a ze svých bytů dali se na pochod a postavili se frontou před hlavní stráží. Pak šlo mužstvo ve vojenském pořádku do kostela, já jsem šel za nimi. Libišský reformovaný učitel upravil předem sv. nádoby, jež jsme si přinesli z Libiše, v zákristii. Oba katoličtí kostelníci byli přítomni a byli k službám. Učitel pak nádoby postavil na stůl. Připravil jsem stůl k večeři Páně a zaujal jsem místo v děkanské stolici. Husaři zpívali nádherně a harmonicky, neboť byli mezi nimi mnozí studenti z Debrecína. Vstoupil jsem na kazatelnu, pak počala Comtnunio (Večeře Páně). Kostel byl plný katolíků obojího pohlaví. Vše se dálo v nejlepším pořádku a pokoji. Učitel pak vyprávěl: Pozoroval jsem bedlivě katolíky, ale na mou čest, chovali se velmi slušně, nezpozoroval jsem mezi nimi nejmenší neslušnost ani smích. Docela veřejně říkali: "Bylo to jistě dojemné kázání. Neboť husaři při něm prolévali horké slzy. Škoda, že jsme ničemu z toho nerozuměli! Jen hleďte na protestantské náboženství! U nich je všecko, jak to čteme v evangeliu. Jen blázen by mohl toto náboženství tupiti."

V r. 1810 se zdálo, že se postavení Véghovo137a značně pozvedne a upevní a práce jeho silně rozvine. Po smrti superintendenta Jiřího Fazekáše ve Kselích r. 1810 měl Végh naději, že bude jmenován superintendentem. Snad s tím souvisel již zmíněný dotaz gubern. sekretáře z r. 1808 a k cíli tomu asi směřoval i článek zmíněný, uveřejněný ve vídeňských Annalen 1808. Mnozí duchovní si ho přáli. Konsistoř navrhovala terno: 1. Lad. Baka, 2. Pet. Molnár, 3. Jan Végh. Konsistoř se přimlouvala horlivě za Baku, jenž prý se osvědčil a jest mírumilovný a zdvořilý, v čemž patrně vynikal nad Végha, který však znalostí němčiny předčil zase Baku. Dne 30. října 1810 bylo oznámeno, že císař jmenoval superintendentem Baku. Než po nějakém čase Baka žádal (20. listopadu 1810), aby pro neznalost německého jazyka byl zproštěn superint. úřadu. Mnozí z farářů, Molnár, Tardy, Toronay, Rimány, Bubeníček, Szikora, Kovács, Orany, žádali, aby byl superintendentem jmenován Végh. Později však Baka přece přijal úřad superintendenta a zůstal jím do své smrti r. 1820.

Tenkráte docházelo k důležité změně v práci Véghově. Jeho syn Josef Végh,138 jejž velice miloval, věnoval se bohosloví a studoval proto v Uhrách, patrně v S. Pataku. Žil ve skromných poměrech. Leč časem si získal přízeň a podporu vrchního kurátora kollegia, magnata Josefa Vaye.

V ten čas v Uhrách, zvláště v Pataku, Miškovci, Lučenci a i v Debrecíně studovali již mnozí čeští studenti, ponejvíce rolničtí synkové, na středních školách i na bohoslovecké fakultě. Reformovaní duchovní v Čechách a na Moravě, do těch dob skoro samí Maďaři, to podporovali, poněvadž viděli potřebu domácího dorostu, ježto nebylo lze očekávati nové a nové duchovní z Maďarska. V Maďarsku tito čeští studenti docházeli hojné podpory. Sami z domu mnoho nedostali. A česká a moravská církev je podporovala jen skrovně ze sbírek kostelních, jež k tomu účelu se konaly a vynesly ze sboru 3-8 zl., ale z mnoha sborů nic. Podpory ty byly určeny pro alumny české národnosti. Jednou dostal i syn Véghův Josef jako český alumnus ze sbírky té 5 zl. od prof. Rozgonyiho, - ale otec Jan Végh musil je pak doma, ač se velmi mrzel, vrátit, že prý naň se ta podpora nevztahuje, že není český alumnus. Když syn Josef studium bohosloví skončil, vypomáhal otci. A tu otec, když viděl, že je syn jeho v Libiši oblíben,139 přijal v roce 1810 povolání do Nebužel. Dne 6. června 1811 byl propuštěn z Libiše konsistoriálním dekretem, rozloučil se se sborem 11. srpna 1811 kázáním na 1. Kor. 3, 6-11 a 12. srpna odešel do Nebužel a v Libiši se stal jeho nástupcem jeho syn Josef.

O tehdejších poměrech ve sboru Libišském zmiňujc se139a později Véghův syn Josef, vzpomínaje své práce tamní, jíž se po svém otci ujal. Dí, že tamní sbor měl své členy rozptýlené v 57 obcích, v 15 katolických farnostech před Vltavou i za Vltavou. Někteří měli do Libiše až 2 míle cesty. Proto již v sobotu vydávali se na cestu do kostela. Ale kostel býval plný. Když kazatel vstupoval do kostela, všichni povstávali. Kazatel své kázání četl (patrně pokračoval ve způsobu z doby toleranční, kdy kazatelé neuměli česky) a lid byl na to navyklý a přál si toho. Kdo mluvil zpaměti, o tom lidé říkali, že mluví z břicha jako papeženci. Služné kazatelovo činilo za Josefa - patrně jako za jeho otce - 300 zl. fixum, štóla činila 60-70 zl. ročně. K tomu dostával 24 měřic obilí. A ovšem deputát z panství. Také přinášeli mnozí do fary - zvláště při konfirmaci dítek - dary, husy, jehňata.

Jan Végh miloval sbor svůj v Libiši a nerad odcházel do zámožnějšího sboru v Nebuželích. Své zápisy v Pamětní knize v Libiši zavírá139b takto: "Tak sem já... svůj běh a své dílo, kteréž mně můj věrný spasitel Pán Ježíš Kristus při tomto nově štípeném dědictví svém svěřiti ráčil, počátečnč od 29. Máje 1783 do 4. Augusta 1811 ve jménu jeho a jeho svatou pomocí a milostí dokonal. Po všecky časy těch let byla mně ruka Hospodinova i při všech odpornostech a protivenstvích silou, pomocí, obranou a ochranou. Začež budiž jeho svaté jméno pochváleno. Radostí srdce mého konal sem ten můj běh a ouřad mně od Pána svěřený, poněvadž ty mé věrné a upřímné ovčičky sem miloval a též od nich milován byl. Upřímnost, důvěrnost a láska nás k sobě vázala a obživila, pročež také dával nám Pán Bůh prospěch a požehnání a vzdělávala se církev na příklad jiným. Teď pak tyto mé věrné ovčičky odevzdávám Tobě, synu můj nejmilejší, Josefe Végh! Neměl sem a nemohl sem Tobě dražšího dědictví zanechati, jako jest to dědictví Hospodinovo, ovce pastvy Kristovy, oudové svatého sboru Libišského, kteří byli vždycky a jsou v očích mých nejdražší. Važ jich sobě i Ty draze, malých i velikých, chudých a bohatých, stejnou láskou je miluje. Pas je po čisté i zdraví pastvě Slova Božího, neodstupuj od šlépěje otce svého, jak jsi na něm příklad viděl, jak v jeho obcování, tak i v učení a v přičinlivosti, aby také láska Boží od Tebe neodstoupila. Ty jsi se v církvi Libišské narodil v vyhnanství mém v Byškovicích, nejsi tedy cizí mezi svými ovčičkami! Již hned tenkrát celá církev se z narození Tvého radovala a ti vážní starší jednomyslně řekli: Chvála Bohu, to bude náš dědic! A já jsem Tebe jim přislíbil. Bůh naplnil jejich i mé žádosti: oni jsou Tobě odHospodina dáni a Ty jim podle jeho svatého řízení Duch Hospodinův a jeho milost budiž s Tebou a s Tvými milými posluchači, prodloužiž dny života Tvého, dej Tobě prospěch, zdraví, pomoc a požehnání podle obojího života, tak aby skrze Tebe a pod Tvou pastýřskou péčí a vynasnažováním jeho svaté dílo nepřetrženě a bez umenšení neb oblevení se konalo i dokonalo, a tato církvička Kristova evanjelická Libišská v lásce, ve víře a v ochotnosti k Tobě kvetla a ovoce vydávala od pokolení ku pokolení k slávě Boží, k spasení všech věrných oudů a k Tvé největší časné i věčné radosti. Tak se staň. Amen! Toho z otcovského srdce Tobě žádá a ty věci k srdci Tvému přiváže Tvůj otec Ján Végh."

To jsou slova, v nichž Végh odhaluje celé své srdce.

Poznámky

129 Univ. knih 54 F 326, inus 69 H 63 - Originál modliteb Véghovych je nyní v knihovně Husova domu 1 M 272 - Originál pak oběžníku Véghova je v rukou konsen. Vikt Szalatnaye.

129a Výtahy Tardyho z archivu vrch. círk. rady ve Vídni.

130 Univ. 54 F. 71. - Mus. 69 G 20. - Patrně tohoto druhého vydání týká se zmínka Josefa Végha v Sarospataki Füzetek 1861, str. 529 n., kde vypravuje zajímavě, ale podle všeho opět pravdu s legendárními rysy takto: Na podzim otec jeho Jan Végh, když nemohl jíti do Prahy pro nepříznivé počasí, pověřil tiskaře v Praze, aby dal nutnou opravu textu provésti někomu, kdo tomu rozumí. Po několika týdnech, přišed do Prahy, nahlédl Jan Végh do archů vysázených a vidí v nich hrubá pochybení, z nichž vanul papeženský duch. Bylať změněna slova tak, že evanjel. smysl byl porušen. Vytkl to a prohlásil, že dílo to nemůže vyjíti pod jeho jménem Tiskař se ulekl. Bylot vytištěno 20.000 archů. Pravil, že k té práci vybral nejlepšího muže, prof. Nejedlého (patrně Jana Nejedlého, naroz. r. 1776). Nemůže prý tudíž za nic. At si to Végh vyřídí s Nejedlým. Nejedlý, rektor university a člen gubernia(?), pozval pak Végha na druhý den před společnost učenců a tam byla zahájena prudká debata. Végh citoval Nejedlému autory české z 17. století a usvědčil Nejedlého z nesprávného postupu, až victas cogebatur porrigere manus (až se musil mu poddati) Akademie uznala, že Végh je v právu. Nemohl však na Nejedlém dostati žádnou náhradu než velkou stříbrnou medailii, na níž na jedné straně byl Ježíš s 12 učedníky, an ustanovuje večeři Páně, na druhé pak straně verš: "Ego enim accepi a Domino 1. Kor 11, 23-26." Josef Végh 1861 podotýká, že medailii tu dosud má. Archů vytištěných pak bylo užito k balení v obchodech.

131 Souvisí to se sporem mezi jich vydavateli, Janem Košutem, far. v Krakovanech, a Jos Růžičkou v Praze. Právo k vydávání knihy té zdědil Gerson Szalatnay, ale přenechal je, nemaje na vydávání prostředků, Košulovi v Krakovanech (podle Pamětí Justa Szalatnaye a Výpisků Tardyho) za 100 zl.

132 Univ knih 54 K. 1499

133 Viz dále str. 127 nsl.

134 Jungmann, Hist. VI. 1789.

135 Knížka ta byla v pozůstalosti po far. J. Pelíškovi v Semtěši a r. 1930 dostala se prostřednictvím antikvariátu V. Straky v Kolíně do soukromé knihovny p. presidenta, odkud mi byla ochotně zapůjčena. O knížce píše Jan Végh, Nachricht, str. 13 nsl. v listu konsistoři z r. 1819 i o jeho přídavku "Grundrisz von den Gebráuchen und von der Ordnung der Evangelischen Gemeinden Helv. Gonf. im Jahre 1807." Srv. Výpisky Heř. z Tardy (latinské Véghovo přání o Modlitbách a Krátké summě).

135a Maďarský překlad tohoto článku z Neue Annalen der Literatur 1808, Vídeň, str. 206-209 otiskl časopis Sarospataki Füzetek 1861 535-536 podle překladu Josefa Végha.

135b J. Végh, Kniha zápisků z r. 1781 nsl., 122 nsl.

136 Hrejsa, Dějiny čes. ev církve v Praze 1927. 175.-187.

137 Jan Végh, Nachricht 8 nsl.

137a M Klapuš, Jan Végh (Českobr kal. 1930 124.) - Výpisky Tardyho z archivu vrch. církev rady ve Vídni.

138 Jan Végh, Nachrichten 161 (Maďarský dodatek). - O sbírce, konané po českých sborech ve prospěch českých studujících bohosloví v S. Potoku, píše podrobně G. A. Skalský, Zur Vorgeschichte der evang. theol Lehranstalt ih Wien Jahrbuch d V. f d Gesch d Pr i Öst. XXV Jg 1904. 110-124.

139 Srv. i Végh. Nachricht (Dodatek) 165 jakož i list Josefa Végha v Sarospataki Füzetek 1861, 532-533, kde Josef Végh vypráví, že otec jeho Jan Végh byl zvolen do Nebužel již roku 1810, když Nebuželský pastor Petr Sikora byl povolán do Prus. Slezska do tamního jednoho exulantského sboru. Tu otec Végh povolal syna ze Šar. Potoku, aby se stal v Libiši jeho nástupcem. Než Sikora nedostal pas a zůstal ještě rok v Nebuželích, Jan Végh pak zůstal ještě rok v Libiši a syn jeho Josef zůstal při něm. Za ten rok Jos. Végh. jak doznává, tolik se od otce naučil, co se nenaučil ani za celých svých bohosloveckých studií. Při odchodu z Libiše r 1811 kázal prý otec na slova 1. Tim 4, 12, a Josef, přejímaje spolu úřad, kázal na základě Jerem. 1, 4-9

139a Zpráva Josefa Végha v Sarospataki Füzetek 1861. 533

139b Libišská kniha pamětní 202-203.

zpět na obsah - Další: V Nebuželích 1811-1821