|
- Hrejsa | - Jan Végh | - |
V Nebuželích převzal Jan Végh práci duchovního správce 11. srpna 1811. Tak vstoupil, 56letý, do práce již zorganisované a pracoval v ní dále po 19 let do svého 75. roku. Přirozeně nešlo tu o nové plány a myšlénky, nýbrž o dovršování dosavadního díla. Byla to již doba vzpomínek a zrání, doba podzimu, a při tom i doba mnohých potíží a příkoří.
S počátku vyjasňován byl život Véghův některými radostnými událostmi rodinnými, zvláště když syn jeho Josef, pastor v Libiši, oženil se s Marií Dobrovolnou z Rančířovského mlýna u Jihlavy a když r. 1815 dcera Kristina se provdala za Gersona Szalatnaye, pastora v Dvakačovicích.
V roce 1816 Végh se postaral o to, aby kostel byl slušně upraven. Prostranný kostel, úplně tak zařízený jako libišský, s tím rozdílem, že je značně prostrannější, byl vyzdoben i prací řezbářskou i nápisy, které tu trvají až doposud a i tu svědčí o zbožnosti Véghově. Na kazatelně na táflovaném pozadí je nápis: "Svatý, Svatý, Svatý Hospodin Zástupů, kterýž byl a jest i přijíti má. Všecka země plná jest slávy jeho. Zjev. 4, 8." Jest to tedy nápis obdobný nápisu v Libiši. A podobně jest obdobný libišskému nápisu i nápis druhý v nebuželském kostele. Na velké totiž ploše stěny kostelní po levé straně kazatelny, hledě na kazatelnu od protějšího vchodu, je nápis: "Alfa i Omega! Ke cti a slávě nejmocnější a nejvelebnější Trojice svaté, Hospodina zástupů obnovená církev křesťanská Nebuželská Helv. Vyznání, společní oudové a bratří, jméno Pána Ježíše Krista vyznávající a vzývající, dům tento a příbytek svatý svou prácí a nákladem s ochotností z gruntu vystavěli za panování Josefa II., císaře Římského, krále Uherského a Českého, za Samuele Kapossy, prvního této církve duchovního pastýře a zakladatele, za Kurátora Jána Nováka, souseda Nebuželského No. 42. Grunt tohoto svatého domu Božího založen dne 18. dubna roku 1785. Posvěcen dne 27ho srpna roku 1786. - Poznovu pak opraven, zveleben a uvnitř okrášlen byl za Jána Wégh, třetího duchovního pastýře roku 1816. Potvrdiž Hospodine, což si mezi námi vzdělal. Žalm LXVIII, 29."
Taková oprava a zvelebení kostela byla arci také radostnou událostí v životě Véghově. Ale již do dalších radostí vpadaly přece jen již i stíny.
O tom svědčí především významné Véghovo kázání toleranční140 z r. 1816, které se dosud v rukopisu uchovalo. Végh tenkráte, chtěje při nedělních bohoslužbách vzpomínati vděčně tolerance, rozhodl se "místo obyčejného výkladu Písma svatého" držeti řeč o toleranci, u vědomí, že látka tato "obzvláště podstatná jest a tejká se i nás a nemnoho jest jich, kteřížby tolik povědomosti a zkušenosti o této věci měli. jako já nejmenší z těch, kteréž Pán Bůh k vzdělání vinice své v nově vštípené hned ponejprv do země české poslati jest ráčil". V této historické řeči mluví pak Végh o tom, 1. "které věci pamětné se v Čechách před tolerancí zběhly, 2. jak a kdy se ujala tolerance a jaké věci se při a po vyjití tolerance staly, a 3. v jaké váze a povaze teď naše církevní věcí stojí". A tu pak nejprve vzpomíná kvetoucích poměrů náboženských v Čechách v době předbělohorské, až bitva na Bílé hoře osud českého království na konečnou zkázu přivedla.141 Vzpomíná staroměstské popravy, vyhnání kazatelů, zrušení náboženské svobody, pokatoličování země misionáři, "kteří s chytrostí ďábelskou a mocí vlezli do všech stavení, všecka místa, kouty a skrejše vyhledali, vyčichali a všecky knihy, kde co nalezli, sebrali a spálili". Sami moudří katolíci toho litovali. Véghovi prý řekl do očí bibliothékař pražský P. Ungar: "Pro dolor! extirpata Religio, extirpata eruditio." (Běda! Vykořeněno náboženství, vykořeněna vzdělanost!) Slovem: Bůh pohnul svým zlatým svícnem z místa svého. Však všecka ta usilování nepřátel zcela náboženství evanjelické vykořeniti ze srdce nedovedla, až císař Josef II. vydal toleranční patent 1781. Císařský vyslanec, který přinesl patent do Prahy, aby oznámil jej guberniu v plném zasedání, položil prý "meč na stůl a řekl, že teď takový patent se bude ohlašovat, proti kterému kdo by se opovážil ústa svá otevřít, že hrdlem bude potrestán". Tu oněměla ústa rouhačů. Hned nevinní vězňové, pro slovo Boží v žalářích úpějící, v počtu na tisíce, na svobodu, propuštěni. Kde kdo jakou knihu ještě schovanou měli, vyndávali, vysušovali, na stůl směle dávali. Plesání věřících bylo veliké. Líčí pak úsilí o získání duchovních pomocí agenta Samuela Nagye ve Vídni a příchod prvních kazatelů do sborů, příkoří se strany katolíků zvláště při pohřbech, první sněm v Semtěši z r. 1783, audienci u císaře v r. 1783 a organisování sborů v r. 1784. Blíže se zmiňuje o tom, že mnohem více lidu českého přihlásilo se ke konfesi Helvetské nežli k Augsburské. I vypráví, jak do Uher bylo psáno o reformované kazatele a jak bylo o to jednáno v Miškovci a v Šar. Potoku, a jak první kazatelé se odhodlali a odebrali se do Čech. "Tak jsme sem přišli první dělníci spuštěnou vinici Páně vzdělávat. Ne z tělesných příčin, ne jako bychom chleba českého žádostivi byli, - nýbrž z vnuknutí Ducha Božího, z lásky křesťanské, abychom čisté slovo Boží zvěstovali národu českému." "A kdo by z českých Bratrů našich nynějšího věku myslil, že jsme tu hledali službu jen a vyživení, aneb kdo teď tu naši skrovnou službu jen jako nájemníkovi odvádí, a při tom maje to v moci žádné jiné lásky k naší osobě nemá, - ten jest nehodný, nevděčný a tuze špatný evanjelík." Ukazuje pak, že jen "sprostnost apoštolská v řádích církevních a v svatém posluhování i v sprostých povahách, způsobech a oděvech duchovních pastýřů byla příčinou, "že čeští evanjelíci dali v toleranci přednost Helvetskému vyznání. Vzpomíná několika příkladů, jak duchovní pastýři Aug. vyznání větším dílem jako duchovní římskokatoličtí nosili vyfryzírované, vypudrované vlasy, při službách Božích brali na sebe bílou komži, postavili na stůl krucifix, svíčky, hostii, zpívali Otče náš, dělali kříž a j. Lid pokládal je za katolické kněží a odvracel se od nich. Zmiňuje se o tom, jak v Libiši142 došlo k přihlášce k Helv. vyznání a jak i katolické osobnosti se vyslovovaly příznivě o Helv. konfesi. Tehdejší ev. církev byla arci jen hlaveň vychvácená z ohně (Amos 4, 11.), kazatelé žili v podruží, ale vnitř po stránce "víry, lásky, ochotnosti a horlivosti čas ten při začátku tolerance apoštolskému času se mohl přirovnat". "Lepší upřímnost nemohla býti, jako tenkráte mezi Bratry byla." "Jakou láskou byl veškeren lid k svému duchovnímu správci nakloněný; jak bývali osypáni všemi dary; každý sebe za šťastného pokládal, když se mu něčím zavděčiti mohl. To činilo, že jsme byli pojati milostí všech našich posluchačů, že jsme celou sílu vynaložili k naučení se jazyku českého, tak též k vzdělání Siona Božího," a "že jsme z těch protivenství, podružství, posměchu si nedělali nic a že jsme naši milou vlast nepohřešovali." Lid s radostí přicházel i v dešti a sněhu do bohoslužeb, konaných v stodolách, třebas z dáli 2-3 hodin, mládež přicházela k cvičení volná a chtivá, v nešporních službách Božích bývalo množství lidí. Kde pak jsme teď od toho času po 35 letech! Ať to soudí a napraví sám Pán Bůh všemohoucí! Lidé horliví vymřeli, vymřela s nimi horlivost. Já ani o tom mluviti nechci. Hluboké mlčení větší výmluvností to vypravovati může, nežli můj jazyk a mé pero. Jaká tesknost často srdce mé svírá, když předešlý čas s nynějším srovnávám. Mlčení křičí a vede si stížnost proti necitelnosti, vlažnosti. I prosí na konec: "Bratří, prosím vás, važte sobě této milosti Boží, která se vám stala skrze tu drahou svobodu svědomí, važte sobě světla, kteréž Bůh vám rozsvítil. Nedejte koukoli nevěry, vlažnosti a bezbožnosti do srdcí vašich se usaditi. Kdo jste mrtví, obnovujte se k novotě života, kdo žijete, vstaňte, kdo jste vlažní, rozhorlete se!" A "Bůh utvrdí Siona svého mezi námi, zachová viničku svou, kterou pravice jeho vštípila."
Na konec kázání Végh připojuje "Ještě pro paměť" historickou vzpomínku na pražského pastora Mat. Markovice, pak krabčického Borota, prešpurského Mich. Institorisa a na Jana Pullinyho a na jeho kázání v Činovsi, aby ukázal sklon evanj. lidu k Helv. vyznání.
V kázání tom se nám jeví Végh v celé své horlivosti a vroucnosti, ale již také v mnohé neuspokojenosti a neúspěšnosti blížícího se stáří. Již víc a víc dolehaly naň potíže života a trpkosti mnohé, i když také radostné a slavnostní chvíle vyjasňovaly jeho život.
Takovou slavnostní a radostnou chvílí byla i slavnost světové reformace, 142akterá se konala v neděli dne 2. list. 1817 se svolením císařským a z nařízení konsistoře slavnostně po všech evanj. sborech v zemích českých a rakouských podle pokynů, daných od konsistoře. Dálo se to s velkou radostí. V Nebuželích na panství Řepínském shrnulo se za jasného dne množství lidu do modlitebnice. jež vynikala nade všecky jiné ev. modlitebny v Čechách svou prostranností a důkladností. Přišli i četní katolíci, že modlitebna nestačovala na všechny. Modlitebna byla již r. 1816 "dílem řezbářským a štafírským" vyzdobena a i nápisy krásně opatřena, a nyní ještě okrášlena. Duch. pastýř vešel do shromáždění, v jedné ruce bibli, v druhé kalich, a postavil to na stůl Páně, co za ním šli z farního domu starší církevní a 24 drůžiček v bílých šatech a s věnci na hlavách. Posadily se kol stolu Páně, ozdobeného řezbářsky krásnými mřížemi. Duchovní kázal na Žalm 118, 1-2. 12 a 13. Po kázání dcera Véghova Judita v bílém rouchu přednesla báseň, sepsanou od Josefa Végha, pastora v Libiši: "Příběhy církve křesťanské od vstoupení Krista Pána do nebe až do nynějších časů." Druhá pak dcera Véghova Karolina Ráchel přednesla píseň, sepsanou rovněž Josefem Véghem, a píseň tu pak drůžičky zpívaly a s nimi všechen lid. Po Večeři Páně rozcházel se lid, tím vším hluboce dojatý a rozradostněný. A Végh sám arci s vděčnou myslí vzpomínal Boží milosti, jež umožnila, že evanj. lid směl se radovat z nastalé svobody evanjelia.
A podobnou jasnou událostí mu bylo, když dcera jeho Judita se provdala 25. května 1818 za Štěpána Varádyho, reformovaného duch. správce, do Uher. Ale již se dostavovaly i bolesti.
Bolest života svého procítil zvláště, když 13. září 1819 zemřela mu v Nebuželích jeho choť Judita Véghová, roz. Bankošová, u věku 52 let a když 64letý manžel se svým synem ji ukládali k hřbitovnímu odpočinku. Syn Josef Végh, duch. správce v Libiši, měl u hrobu pohřební řeč, jež pak vyšla tiskem: "Poslední143 řeč a loučení Josefa Vegha nad hrobem Judity Veghovy" dne 15. září. Praví v kázání tom vděčně: "Stojím nad hrobem mé nejmilejší matičky..., kteráž spolu s tímto... mým vážným a dobrým Otcem z ohledu mne a mých ostatních sester mnohem více zásluh mají, než všichni lidé na celém světě, následovně žádnému tolik vděčnosti, tolik děkování, té uctivosti dlužen nejsem, jako jim... Veliká budiž tedy Tvá odplata, ó ty oslavená nejlepší Matko moje, že jsi mi jako ona Eunyka, matka pobožná Timoteova (2. Tim. 1, 5) již hned s mateřským mlékem tvým bázeň Boží, důvěrnost v Bohu, v Pánu Ježíši, milování bližních mých, zalíbení a chtivost k slovu Božímu do srdce vštípila a mne k tomuto svatému ouřadu odchovala a obětovala. Veliká a slavná budiž tvá odplata za tvé pěstování, vychování, za všecky tvé slzy a modlitby, za tvé nesčíslné dobré skutky, z kterýchž ani za ten nejmenší já jsem se tobě odsloužiti nemohl. Hojná a neskončená budiž odplata za tvé mateřské požehnání, kteréž jsi mému dobrému Otci, mně, mé manželce, mým dítkám a mým sestrám těžkým již jazykem, ale nejupřímnějším srdcem udělila. Hojná a neskončená budiž tvá odplata za všecku tvou lásku a věrnost, kteroužs ke všem nám až do smrti zachovala!... Požehnáni ať jsou všichni ti šlechetní a upřímní, kteříž tě ctili, neošemetnou láskou milovali, občerstvovali, tvé slze stírali a kteří i nyní upřímně je pro tebe vylívají." Tak mluvil vděčný syn u hrobu té, která jej "pod srdcem nosila a přes 30 let v každém okamžení upřímně milovala". Činil tak u víře, "že smrt nic jiného není, než ten jistý a bezpečný most, kterýž nás z této neřesti plné pouště světa do rozkošných krajů pokoje a věčného blahoslavenství přenáší". I chválí Boha z jeho milosti a naděje jistého vzkříšení a radostného se někdy shledání, chválí Spasitele Ježíše Krista, zvítězitele nad smrtí a peklem, že všem svým věrným věčné místo připravil. Děkuje Bohu, že dal nám vítězství skrze Pána našeho Ježíše Krista. Z celé řeči zní vroucí láska i víra - a i dobrá čeština. Végh vychovával dobře své dítky spolu se svojí manželkou.
Na pískovém jejím pomníku, jejž postavil její manžel Jan Végh r. 1820, byla právem vytesána vděčná a uznalá slova144: "Požehnané památky Dvojctihodná paní Judit Vegová, rozená Bankoš z Uher. Tato ve všech svatých cnostech a v čisté křesťanské bázni Boží na příklad všem pobožným se skvoucí Hvězda v církvi Kristově, druhá Eunyka 2. Tim 1, 5., putovala v České zemi 35 let, v Pánu zesnula dne 13. září 1819. Léta věku 52." Nad nápisem tím je vytesána hvězda a nad ní je vytesán kalich.
Právě tenkrát psal Jan Végh pozoruhodné dílo, do něhož vložil celou svoji duši, totiž své paměti, svoji "Zprávu145 o vzniku reformovaných sborů v Čechách". Jak sám v předmluvě vypráví, dal mu podnět k sepsání této Zprávy Joh. Fried. Nietschke z Nieskyho, duchovní Jednoty ochranovské, zaměstnaný ve službách biblické společnosti, dopisující člen anglické biblické společnosti v Londýně, když v r. 1818 konal cestu po rozličných zemích, aby poznal tamní náboženský život a zvláště, zda je tu mezi Židy možnost křesťanské misie. Proto jim rozdílel, kde se to dalo, evangelia v hebrejské řeči, londýnské vydání z r. 1813. Na cestě z Polska přes Prus. Slezsko dostal se do Prahy a snažil se tu poznati poměry ev. církve v císařských zemích. Než v Praze nemohl prý dostati uspokojivých zpráv. Byl však odkázán na ev. kazatele v Libiši, kam může zajeti na zpáteční cestě, směřuje k Čes. Lípě. Se zájmem viděl, že na modlitebně je místo kříže pozlacený kohout, z čehož poznal ref. modlitebnu. I vyhledal tamního kazatele Jos. Végha, ale ten pravil, "že je ještě mlád, než aby mu mohl dáti trochu světla o poměrech protestantské církve v Čechách a zvláště o jich vzniku," a odkázal jej na svého otce Jana Végha v Nebuželích, který to vše prožil a zná. A tak Nietschke, provázen Jos. Véghem, odebral se 5. září 1818 do Nebužel a Jan Végh vyprávěl mu, co si přál Nietschke zvědět. Ten pak v údivu pravil, že to vše je v zahraničí neznámo, a divil se, že dosud nic o tom nebylo napsáno. "Ach, byla by věčná škoda, kdyby tyto věci měly upadnouti v zapomenutí. Věc je důležitá a vypsání vzniku nových protestantských sborů v Čechách jest kus církevních dějin našeho věku. A vy, Bratří, jednali byste nezodpovědně před Bohem i potomstvem, kdybyste zanedbali tak učiniti." Jan Végh tím pohnut, rozhodl se ve svém stáří napsati tyto dějiny. I věnoval tomu svůj volný čas. S počátku chtěl vše vypsati "jen zcela krátce," ale při psaní a i v noci vzpomněl mnohých událostí, jež by potomstvo mohly zajímati a tak spis jeho vzrostl. Dne 31. srpna 1819 dopsal146 konsistoři ve Vídni o svém úmyslu, zdůrazňuje důležitost takového historického vypsání, zmiňuje se o dosavadních svých spisech v tom směru,147 a žádá o zprávy o dobrodincích české reform. církve. Konsistoř odpověděla 28. srpna 1819, že zprávy ty vyžádají si více práce a budou moci mu býti zaslány až později. Z obsahu Véghova spisu je patrno, že mu zprávy ty nebyly poslány. Végh zatím však píše svoje paměti a jen tu v předmluvě podotýká, že píše tyto dějiny ve svém 65. roce (1819), kdy očekává hodinu, kdy budu musit "ze svých slov i skutků spravedlivému soudci světa složiti účty". Nad to jej již "nic víc neváže k tomuto světu" a je "zcela lhostejný k přízni či nepřízni lidí". Proto "za authenticitu těchto dějin stojí moje svědomí, podle něhož zde nestojí nic vybásněného, nic přehnaného, nýbrž pouhé skutečnosti a ryzí pravdy".
Upozorňuje, že toleranční doba, kterou tu líčí, byla doba konfesijně vzrušená a nebylo by dnes dobře se urážeti nad pravdivým vylíčením tehdejších výstřelků konfesijních té či oné strany. Dnes arci nebudou již katolíci vyhrabávat ev. mrtvoly ze země a házeti do vody a vzpírati se nejvyšší moci až do prolití krve, Bratří pak A. v. nebudou mezi lidem šířiti paskvily proti Kalvinovi a jeho učení vykřikovati za horší kacířství než bylo Ariovo a Mohamedovo a reformovaní nebudou souvěrcům A. v. vyčítati některé ceremonie. Vzpomíná, jak v lednu 1819 byl sám povolán do Čes. Lípy, aby tam posloužil večeří Páně nemocným evanjelíkům. Hned tam jel povozem mu zaslaným a posloužil večeří Páně v soukromém bytě asi 30 osobám, evanjelíkům A. v. Jen jedna paní byla Švýcarka, reformovaná. Byli to továrníci, professionisté, vesměs vážení lidé, samí cizinci. "Postavili na stůl krucifix a dvě hořící svíce. Tázal jsem se, "zda víte, pánové, že jsem kazatel Helvetského vyznání?" "O ano," pravili. "Ale ráčíte také věděti, že podle zákonů naší reformované církve nemáme hostií, nýbrž chléb při sv. Večeři Páně podle příkladu Kristova, jak to stojí v evanjeliu: Kristus vzal chléb, lámal - a sv. Pavel to vykládá: "Chléb, kterýž lámeme, jest společenstvím těla Kristova. Nebylo by vám, pánové, k pohoršení, jestliže bych vám rozdílel sv. Večeři Páně z chleba?" "O nikoli," pravili jednomyslně, "vždyť je to jedno!" "Tak nechal jsem státi krucifix a hořeti svíčky a oni požívali večeři Páně v chlebu." Vzpomíná již výše zmíněných bohoslužeb reform. pro husary v Kostelci n./Lab., a jak "nynější důstojný kazatel a. v. v Krabšicích pan David Kučera za uprázdnění krabšického reformovaného sboru skoro po celé 2 roky obstarával tamní ref. sbor: křtil, pohřbíval, jednu neděli měl kázání a kommunii ve své, v druhou neděli v reformované modlitebně. Reformovaní šli na jeho kázání do augsburské a Augsburští souvěrci do reformované modlitebny atd. Uvádím schválně - dí Végh - tyto skutečnosti, abych ukázal, jak se změnilo smýšlení lidu od tolerance. Proto, když líčím nyní charakter oné doby v plné pravdě, nemůže mi to nikdo zazlívat." Chce prý potomstvu zanechati památku o tom,
"Quantae148 molis erat Renovatam condere Christi
Ecclesiam, quam nunc terra Bohema fovet.
Non caro, non sanguis, vec Vulgi caeca libido,
Sed Deus ipse Auctor Religionis erat,
Sed Deus inquam, Auctor fideique speique suorum,
Quos inspiravit vox patefacta Dei,
Ouis dedit Augustum magnum virtute Josephum,
Cuius in aeternum gloria lausque erit."
Upozorňuje, že by mu bylo daleko snáze historické to vypravování psáti maďarsky neb česky, v kteréžto řeči od 37 let káže evangelium, ale němčina je daleko rozšířenější než řeči obou národů a i mezi nimi zdomácněla skoro mezi všemi duchovními a lidmi distinkce, dílo to pak nesmí být určeno jen pro Čechy a Maďary, nýbrž i pro Němce v tuzemí i v cizině. Žádá jen, aby byl omluven pro slohové nedostatky v této řeči. Tak píše 11. listopadu 1819.
Tak vznikla Véghova "Zpráva o vzniku reformovaných církevních sborů v Čechách" z r. 1819. Vypisuje v ní, jak z poměrů tolerančních v Čechách, ze sborů, jež se hlásily zprvu k vyznání Aug., vzrostla reformovaná církev, jmenovitě v Libiši a okolí, a jak byli z Miškovce odesláni do Čech reformovaní kazatelé. Líčí svoji cestu z Uher do Velimě a Libiše, a svoji tamní práci.149 Zmiňuje se blíže o potížích, zvláště při bouřlivých pohřbech150 v roce 1783-4, o audienci u císaře 5. září 1783 a o další práci ve sborech reformovaných, a o příznivcích reform. sborů v Čechách.
Nakonec píše o prvých čtyřech českých reformovaných superintendentech, rodem vesměs Maďarech, a o nově zvoleném superintendentu Mat. Kubešovi. Podotýká o něm, že jest to syn selský z Krabčic. Studoval v koleji v Šar. Pataku. Za vše, co je, má co děkovati dobrodiní velkomyslného patronátu v Uhrách. Čas prý ukáže, bude-li oporou církve (Stator rerum publicarum). Kéž prý se na něm nesplní známé přísloví: "Nic není protivnějšího, než když chudý se povznese." Tak jeho "Zpráva" končí.
Již tato zmínka o Kubešovi ukazuje, že Végh byl v ten čas nespokojen s poměry čes. reform. sborů a nějak zatrpklý a zaujatý proti jich českým kazatelům a jmenovitě proti superint. Kubešovi. A to je skutečně zjev, který charakterisuje Végha v posledních jeho letech a dává pak jeho spisu "Zprávě" nakonec velmi trpký ráz. Je proto třeba blíže si této věci všimnouti.
Poznámky
140 Rkp. je v majetku konsen. V. Szalatnaye v Kutné Hoře a má nadpis: "Sermo ad Festum anniversarium Tolerantiae, habitus in Ecclesia Reformatorum Nebuželensi. 1816." Již tento nadpis, ale celý obsah, svědčí o tom, že autorem jeho je Jan Végh. Kázání to však bylo otištěno v Hlasech ze Siona XVII. 1872, č. 10. a 11. jako kázání Jana Szalatnaye, pastora v Moravči, z r. 1816. Od textu Véghova liší se zvláště tím, že v Hlasech ze Siona jsou předeslány textu Véghovu 2 odstavce a na stránce 89 je připojena obšírná poznámka, ve které Jan Szalatnay vypravuje, jak Sam. Szücs, vrátiv se z Čech do Šár. Potoku, získal nových 7 kazatelů pro Čechy, mezi nimi i Jana Szalatnaye. Také na str. 90 je vsunut odstavec, ve kterém se vypráví, jak "tato zdejší moravečská a strměšská sjednocená církev chtěla zprvu k vyznání Augsb. se přihlásiti, ale jistý bratr Ant. Kubeš z Nové Cerekve, který ještě před tolerancí pro náboženství do Pruska ušel, uslyšev tam o toleranci, navštívil z Berlína svých moravečských známých a návěstí jim dal, by se k Helv. konfesi přihlásili a Praxí blah. pamět. Jana Amosa Komenského se přidrželi." - Také některé odstavce jsou poněkud přeházeny, konečná poznámka dána do tekstu, něco je i vynecháno, některá slova upravena, vynechána neb doplněna. Ale jinak je to úplně totéž kázání. Patrně Végh kázání toto, jako již před tím mnohá jiná, půjčil svým bratřím v úřadu a Szalatnay si je upravil a snad téhož roku užil.
141 Végh se tu dovolává Thamova National Lex. Praef. pag XXV.
142 Odkazuje na Libišský Protokol církevní.
142a O slavnosti té v Libiši a Nebuželích podává zprávu kniha Jakuba Glace, Zprávy o svěcení třetí jubilejní slavnosti Reformací. 1817 Do češtiny přeloženy od Jos Krejčího, v Praze 1820, str 159-160.
143 W. G. P. Poslední řeč a loučení Jozefa Vegha, toho času duchovního pastýře při církvi evanjelické Helv. Vyz. Libišské, nad hrobem Matky své nejmilejší Judity Veghovy, Držané na hřbitově evanjelickém Nebuželském dne 15. září 1819. V Praze 1828. Vytištěné v Sommerovské knihtiskárně v bývalém klášteře sv. Anny v Nře 948. Majetek kons. V. Szalatnaye v Kutné Hoře.
144 Otiskl je Jozef Végh ve své Poslední řeči.
145 Nachricht von der Entstehung der Reformierten Kirchen - Gemeinden in Böhmen, verfasset und beschrieben von Johann Wégh, d. Z. Prediger der reformierten Gemeinde zu Nebužel 1819. Rkp. - Josef Végh vypráví blíže o Nietschkovi ve svém listě, otištěném v Sarospataki Füzetek 1861, str. 526. Dí tu, že Nietschke řekl jeho otci, aby sepsal dějiny vzniku obnovené ev. církve v Čechách německy a jemu je poslal k otištění. Jeho otec prý si vyžádal od Nietschkeho jeden hebrejský Nový Zákon pro S. Patak a jeden pro Debrecín.
146 Dopis ten vepisuje i s odpovědí konsistoře Jan Végh do Nachricht 134 (mezi předmluvu a vlastní Nachricht).
147 Již jako student v S. Potoku do své Knihy zápisků z r. 1781 poznamenával si mnohé pamětihodnosti z dějin uherské církve. Do knihy té psal i v Libiši mnoho o současných círk. událostech. Jeho kázání historická z r. 1816 a Kniha pamětní Libišského sboru svědčí rovněž o jeho zálibě v historii.
148 Tyto latinské verše, jak je patrno z konceptu této Nachricht, jsou dílem Véghovým. Végh patrně zaměstnával se i básnickými pokusy. Česky verše ty zní takto: "Co námahy stálo založiti obnovenou Kristovu - Církev, kterou nyní česká země chová. - Nikoli tělo ani krev ani slepá vášeň lidu, - Ale Bůh sám byl původcem náboženství, - Ale Bůh, pravím, původce i víry i naděje svých, - Jež zřejmý hlas Boží nadchl, - Onť dal císaře Josefa v ctnostech Velikého, - Jehož sláva a chvála bude na věky."
149 Na str. 103 píše, že je mu 66 let, tedy píše tento oddíl v roce 1821.
150 Na str. 138 Végh dí: "Nyní r. 1819."
Další: