|
- Hrejsa | - Toleranční patent | - |
V zemích českých za Marie Terezie trvalo stíhání kacířů z důvodů náboženských i státních v důsledku dosavadních zákonů, stále obnovovaných, a dosavadní vládní tradice, i z vlastního náboženského přesvědčení císařovny. Nejpřísněji byli stíháni "vůdcové", tajní evangeličtí kazatelé, kteří přicházeli ze Saska, Slezska a Slovenska,aby posloužili duchovně tajným evangelíkům českým, jakož i kolportéři kaicířských knih, kteří přinášeli do českých zemí ze zahraničí knihy, tištěné v Žitavě, Břehu, Berlíně, Zhořelci a j. a na Slovensku. Zvláště ostře bylo postupováno proti těm, kteří přicházeli ze Saska a z Pruska do českých zemí a povzbuzovali tu tajmé evangelíky, aby vyšli ze zemé, z duchovní poroby, a aby se usadili v Lužici, v Sasku a v okolí Berlína, kde jim kynula náboženská svoboda. Jmenovitě pruský král rád viděl, když tajní evangelíci z českých zemí přicházeli do jeho země. Vidělť v nich osadníky zvláště vhodné a vítané k osazení a obohacení krajů málo osídlených v jeho říši, a počítal i s tím, že z nich mu vzejdou četní vojáci pro boje, jež vedl. To však nemohlo býti lhostejné habsburské vládě, která s nelibostí se dívala, jak z emigrantů těch posiluje král pruský, odpůrce habsburské říše, své země a své vojsko, co obyvatelstvo v zemích habsburských vystěhovalectvím těchto emigrantů řídne a pozůstalí tu tajní evangelíci stávají se živlem politicky nespolehlivým právě pro příznivý poměr k Prusku, pokládanému za ochránce evangelíků. Zvláště za tehdejších válek Marie Terezie s Pruskem (1756 až 1763) bylo to pociťováno v kruzích vládních ve Vídni velmi nemile. Vinu neviděli tam, kde nejvíce byla, totiž ve svém nesnášelivém systému vládním, který přirozeně nemohl v evangelických poddaných buditi příchylnost k habsburské vládě, jež evangelíky pronásledovala, nýbrž jen v evangelických poddaných samých, v jejich evangelictví, kacířství. Proto vláda vídeňská měla se k těmto poddaným tím nedůvěřivěji a potlačovala v našich zemích ostře všeliké tajné evamgelické hnutí. Císařovna si přála, aby v českých zemích byla jediná víra katolická - z důvodů politických i církevních.
Proto v r. 1762 zvěděla císařovna s nelibostí, že na Heřmanoměstecku na panství Jana Václava hraběte ze Šporku vyskytli se opět tajní kacíři, "husitská sekta", která prý je tu z nedostatku vhodných duchovních správců valně zakořeněna. I uložila 6. února 1762 representaci a komoře v Praze, "ježto jest nutno zvěděti, zda není snad v tomto království českém ještě více takových sektářských krajů", aby v té věci byly získány co nejdříve spolehlivé zprávy. Se strany vládní i církevní byla rozvinuta hned v tom směru veliká činnost a záhy se všech stran docházely do Prahy zprávy, zvláště vikářů, kde všude v posledních letech vyskytli se anebo dosud jsou podezřelí neb i usvědčení z kacířství. V celku ze zpráv těch bylo patrno, že kacířství se udržuje nejvíce v Polabí, v Roudnicku, na Kouřimsku, Mladoboleslavsku, Poděbradsku, Čáslavsku, Hradecku, Chrudimsku a na Českomoravské vysočině, jinde pak jen sporadicky, ale že hnutí to jen živoří a je namnoze potlačeno. Zvláště západní a jižní Čechy byly kacířstva téměř prosty a jen tu a onde vyskytli se kacíři ojediněle, a to ještě skoro jen mezi Němci, přistěhovalými z říše. V Praze bylo kacířství již téměř úplně potlačeno. Na Moravě bylo kacířství rozšířeno zvláště na Valašsku a na Českomoravské vysočině. Jinde se vyskytovalo jen sporadicky. V tom smyslu bylo úřady referováno i císařovně, že kacířství, i když tu a onde ještě se vyskytuje, je v celku již potlačeno. Ve skutečnosti přece jen potlačemo nebylo, nýbrž bylo jen potlačováno a krylo se. Aspoň i po roce 1762 zjišťují misionáři na přemnohých místech, zvláště v krajích již označených jako zvláště podezřelých, tu i onde četné podezřelé a usvědčují mnohé z nich z kacířství, a snaží se plevel tu vytrhat a hnutí to udusit.
Ale v té době již se počíná uplatňovat i v kruzích vládních smýšlení poněkud jiné v poměru ke kacířům. Jestliže vláda dosud postupovala ve smyslu nesnášelivého protireformačního fanatismu, již počíná i do těchto kruhů pronikat nový duch, duch osvícenství. Z evangelické Anglie, z liberální Francie a z evangelického Německa proniká víc a více i do katolické říše habsburské. Politikové, proniknutí tím duchem, nehledí již na poměry v zemi se stanoviska nesnášelivého církevnictví, nýbrž především se zřetelem k hospodářskému, kulturnímu a politickému prospěchu země. Místo autority církevní, Říma, uplatňují autoritu rozumu. Jim je proto naprosto proti mysli stíhání a docela vypuzování jinověrců, když jinověrci ti jinak žijí ku prospěchu země. Dobře pozorují, že stíhání jinověrců je vlastní zemi k veliké škodě, když ochuzuje zemi o nejlepší pracovníky a vypuzuje je ze země, afoy se jimi obohatily okolní tolerantní soupeřící státy, a že nadto takové stíhání jinověrců zaviňuje, že jinověrci stávají se nespolehlivými poddanými, kdežto by snášelivostí mohli býti snadno získáni za poddané spolehlivé a nad jiné prospěšné. Proto politikové ti jsou pro snášelivost.
Stoupenci toho směru vyskytují se zvláště v kruzích vzdělanců a lidí svobodomyslných. Jmenovitě jsou mezi svobodnými zednáři. Ale jsou i mezi rádci císařovny Marie Terezie, zvláště se vyskytují v státní radě, kdežto v českorakouské dvorské kanceláři jsou osobnosti daleko konservativnější, lpějící na dosavadním postupu. Z rádců císařovniných v státní radě vyniká v osvícenství kancléř kníže Václav Antonín z Kouniců, těšící se naprosté důvěře císařovnině, jakož i člen státní rady Tobiáš Filip z Geblerů. Stejného smýšlení je baron Kresl, Sonnenfels, hrabě Blümegen, a jiní rádci císařští a spolu zednáři. Zástupci tohoto směru jsou i mezi kněžstvem a i vysocí hodnostáři jsou dotčeni osvícenstvím a počínají se míti snášelivě i k evangelíkům. Ale zvláště je důležito, že směru tomu se oddal i sám následník trůnu Josef II., od r. 1765 císař a spoluvladař své matky. Tak proti dosavadnímu výlučnému a nesnášelivě katolickému směru vládnímu vzmáhá se víc a více směr osvícensky snášelivý a po době nesnášelivosti, trvající přes 1 1/2 století, blíží se doba, která směřuje k snášelivosti.
To se pociťovalo i ve veřejnosti. I tajní evangelíci tušili, že zima pronásledování a nesvobody již překročila vrchol a polevuje, a že blíží se doba rozvlažení. Zvláště zrušení řádu jezuitského r. 1773 působilo osvobodivě. Tu již vzrůstá touha po svobodě náboženské a sociální a počíná se již hlásit ve veřejnosti. Evangelický lid, veden touto touhou, nemoha se u císařovny domoci úlevy, obrací se r. 1774 na pruského krále s prosbou, aby se jich ujal. A r. 1775 počíná se lid v Čechách bouřiti, aby si vymohl sociální úlevu a náboženskou svobodu, a obrací se i proti kněžstvu a kostelům. Vláda zakročuje mocí vojenskou a potlačuje vzbouření. Ale bojí se zakročovati příkře proti hnutí, jež má náboženský ráz a vede k tomu, že mnozí utíkají do Pruska, kde jsou ochotně přijímáni. Pruský král pak získává si důvěru tajných evangelíků jako jejich ochránce. Toho se bojí rakouská vláda. Proto doporoučí již i dvorská kancelář mírný postup proti tichým nekatolíkům, radíc přísné prostředky proti zatvrzelým, Vskutku počíná se postupovati mírněji proti kacířům. Proto již v lidu počíná se věřiti, že blíží se doba ulehčení a svobody. Misionáři na Valašsku využívají této víry a chtějíce zjistiti tajné evamgelíky, namlouvají lidu, že vláda již hodlá vydati Toleranční patent, aby tedy se jen přihlásili k evangelické víře. Přihlašují se evangelíci u velikém počtu v 60 obcích valašských, volajíce po evangelické svobodě. Ale zprávy misionářů osvědčují se tu klamem. Lid, vida se podveden, počíná se v hněvu srocovat a setrvává houževnatě při svém přiznání k evangelické víře. Nechce se násilně vzepříti vládě, chce i trpět, přikáže-li to vláda, ale od své víry neupustí. Vláda neví si rady proti takovému hromadnému postupu valašských evangelíků a proti jejich náboženské houževnatosti, ochotné i trpěti. Přichází vojsko k utišení lidu. Ale spolu přichází i komise. V ní zasedají osvícenci, předseda baron Kresl, děkan Ferd. Kindermann a mikulovský probošt Leopold Hay. A komise ta brání příkrosti a hledí utišit vzrušený lid klidnými prostředky a získati je katolické církvi. A Josef II. píše 19. června 1777 své matce císařovně, doporučuje jí úplnou svobodu víry pro nekatolíky a vyslovuje se proti násilí ve věcech víry. Císařovna sice 14. listopadu 1777 doporoučí příslušným úřadům přísný postup proti nekatolíkům, kteří ruší veřejný pořádek, ale spolu ukládá, aby tiší náboženští pobloudilci byli zůstaveni péči duchovenské a milosrdenství Božímu. Má se přehlížeti, když se shromažďují v tichosti k svým pobožnostem ve své rodině, ale cizí a přespolní nemají k nim býti připuštěni. Nadále nemají již býti vybírány zpovědní cedulky. Tak upouští vláda od prostředku zvláště účinného k vypátrání kacířů. Tento přípis je již tak prodchnut osvícenským duchem, že dvorská kancelář česko-rakouská varovala císařovnu před tím, radíc setrvati na dřívějším přísném postupu. Ale státní rada doporoučí nastoupenou novou cestu a císařovna zůstala při svém přípisu, který směřoval zřejmě již k jakési toleranci v zemích českých, ač jinak trvala na protireformačním postupu, jak o tom svědčí její obnovení náboženského patentu, když 27. srpna 1778 opětovala dřívější příkré protireformační příkazy.
Ale přes takové obnovování příkrých výnosů lid valašský si uvědomuje, že již se blíží doba úlevy. Tím povzbuzeni chodí již směleji do nedalekého Těšína a na sousední Slovemsko, aby se tam účastnili bohoslužeb. Chodí tajně, ale nejen jednotlivě, nýbrž i hromadně. Rozhodnější z nich poslali docela do Těšína, kde se v březnu 1779 sjeli zástupci mocností, aby jednali o utvrzení míru, žádost k zástupci Ruska, knížeti Repinovi, aby jim vymohl svobodu náboženskou. Vrchnosti hledí je schytat a ztrestat. Někteři z nich bylí odsouzeni k transmigraci do Uher. I Hay, nevida výsledků své práce, zvláště když Liptál, Hoštálkov a Pržno trvaly v odporu k církvi katolické, radil k transmigraci vůdců, naděje se, že ostatní spíše se poddají. Císařovna z obavy před Pruskem netroufala si však již užíti přísnějších prostředků, Přikazuje sice reskriptem z 8. března 1780, aby nebyly trpěny hromadné pouti do Trenčína a Těšína, ale nechce, aby se pátralo nadále, zda evangelíci chodí či nechodí do katolických bohoslužeb nebo konají-li si domácí bohoslužby nebo chodí-li jednotlivci do Trenčína a Těšína. Tolerance patrně roste. Přispívá k ní obava z Pruska, zájem státní, osvícenství a houževnatost valašského lidu, lpícího na víře otců, a odvaha tajných evangelíků, kteří již se odvažují veřejně se hlásit za evangelíky před samým císařem a prosí jej o svobodu, byť měli za to i trpět, ale nemíní se ani v utrpení víry své zříci.
Tenkráte totiž brzy nato v květnu 1780 jel císař Josef II. přes Moravu do Ruska. Když se bral přes Vsetín, uradili se vsetínští a okolní evangelíci, aby podali císaři žádost o svobodu. Sepsal ji Martin Bližnák, muž vzdělaný, a opsal ji vsetínský obuvník Jakub Olšák, a tu již pak Bubela a zmíněny Olšák podali ji císaři jménem 35 obcí, žádajíce o svobodu. Císař přijal žádost tu laskavě, slibuje, že se jim brzy stane po právu. Mluvili s císařem jako tajní evangelíci a nebyli potrestáni. Naopak. Císař měl se k nim milostivě. To byla tenkráte veliká věc, jaké nebylo od 160 let. Vykládali si to tím příznivěji. Viděli se již svobodnými. I povolavše si z Uher kazatele, který jim dosud tajně přisluhoval, chtěli, aby jim nyní konal veřejné bohoslužby. A tak dochází 12. května 1780 v pátek před svatodušními svátky k veřejným bohoslužbám v Senince na hranicích liptálských. Schází se tu na tisíce lidí a konají tu ev. bohoslužby. Vrchnost vidí v tom všem arci zakázanou nebezpečnou schůzi kacířů. I zakročuje vojensky. Vojáci, vyslaní vrchním ze Vsetína, zatýkají kazatele. Ale tu počal lid chovat se tak hrozivě, že vojáci propouštějí kazatele. V sobotu 13. května slaví narozeniny císařovny Marie Terezie ve Lhotě ve stodole Matouše Košuta. V neděli 14. května podává večeři Páně v lese Lánici. Káže pak ještě v Hostálkové a v Kateřinicích a vrací se do Uher. Došlo sice k zatčení a pak i k potrestání vůdců, k jejich transmigraci do Uher. Ale císařovna sama zmirňuje ten trest, když jim poskytuje na cestu značnou podporu, aby mohli v Uhrách samostatně hospodařit. I když tedy stále postupuje protireformačně, činí to již lidštěji než dosud a se soucitem, čehož dříve nebylo. Patrně ledy tají.
A tu již nedlouho na to císařovna umírá 29. listopadu 1780. Přes své horlivé katolictví měla se aspoň na sklonku své vlády přece jen k českým kacířům lidštěji než kte-rýkoli z jejích předchůdců v posledních 160 letech. Za její doby již ukazovaly se červánky svobody. Za jejího syna mělo vzejíti slunce.
zpět na obsah 
Další: Vznik Tolerančního patentu za Josefa II.