|
- Hrejsa | - Toleranční patent | - |
Nastoupení císaře Josefa II. na trůn po matce znamenalo velikou zásadní změnu pro poměr vlády k tajným evangelíkům. Změna ta jeví se postupně zvláště v silně zrychleném tempu vývoje, směřujícího k toleranci.
V Josefu II. nastupuje panovník sice katolický, ale katolický nikoli ve smyslu nesnášelivého výlučného římského katolictví, dosud vládnuvšího v habsburských zemích, nýbrž ve smyslu osvíceného katolictví své doby. Je rozhodně proti násilí ve věcech náboženských, váží si vzdělání, rozumu, osvícenosti a všeho toho, co je v zájmu a k prospěchu státu. Chce katolictví, ale ne ve smyslu papežské svrchovanosti, nýbrž duchovní katolictví. V tom smyslu chce reformovati ve svých zemích všechny poměry, i v církvi katolické, chce odstraniti fanatismus a zavésti náboženskou - ne sice plnou svobodu - ale snášelivost, toleranci a i tu ještě omezenou, tichou, bez veřejné vyhlášky.
Proto hned 31. prosince 1780, měsíc po svém nastoupení na trůn, již zrušuje náboženské komise, jež od doby pobělohorské pečovaly o potlačení kacířů, při čemž misionáři měli fanatickou horlivostí potlačovati svědomí a hubiti staré české náboženské knihy. Frant. Pelcl uvítal proto zrušení těchto komisí se zadostiučiněním a poznamenal si ve své rukopisné kronice: "Bylo jich na 24 v celých Čechách." "Způsobily literatuře větší škodu, než kdyby Tataři anebo jiní barbaři zemi byli pustošili za mnoho let. Mnoho starých a výtečných knih docela vyhubili. Táhli jako inquisitoři celou zemí a mnoho lidí uvrhli do neštěstí a spálili nesčíslně mnoho knih." Sám biskup Hay dí, že to byli "divoce horliví kněží".
Zrušení komisí a misionářů bylo již zřejmým dokladem, že nastala nová doba a že za vlády nového panovníka počíná vanouti nový duch, který se projevuje především v oboru náboženském. A tu již evangelíci volají tím důrazněji po větší svobodě.
Zvláště evangelíci v Uhrách domáhají se svobody a práv, zaručených jim starými zákony, ale stále dosud porušovaných. Právní zástupce uherských evangelíků h. v. ve Vídni, agent ev. ref. Sam. Nagy, píše k výzvě císařově podrobný historicko-právní rozklad o právech uherských evangelíků a předkládá jej císaři 22. ledna 1781, žádaje v něm, aby uherským evangelíkům byla obnovena a zachovávána stará jejich práva.. A 29. dubna 1781 dostavují se zástupci uherských protestantů k císaři a předkládají mu jménem své církve žádost o obnovení zá-konů, zaručujících jim náboženskou svobodu. V zemích českých sice konservativní úřadové ještě postupují protireformačně. Tak v samé Praze ještě 16. ledna 1781 dochází k zatčení a vyšetřování několika "husitů", tajných evangelíků, kteří rozprodávali mezi souvěrci evangelické knihy, přivážené jim tajně ze Saska, a podobně i jinde ještě do-chází k stíhání tajných evangelíků. Ale císař již 31. března 1781 zakázal, aby nikdo nebyl pro víru tramsmigrován, a 12. května 1781 zastavil všeliké vyhledávání kacířských knih. Stíhání kacířů ponenáhlu ubývá a přestává.
Tak v této době již všechno směřuje k toleranci. Na popud císařův jedná o toleranci již i dvorská kancelář česko-rakouská i státní rada. Dvorská kancelář, konservativně založená, snaží se brzdit postup císařův v tom směru. Jest sice též pro povolení privatissimum religionis exercitium (co nejsoukromějiší vykonávání náboženství), ale je proti další-mu uvolnění. Ak již to je znamení, že i tento tak konservativní úřad nemůže se vzpírat toleranci v obmezené míře. Státní rada pak, a v ní státní kancléř kníže Václav z Kouniců a pán z Geblerů jsou již rozhodně pro toleranci v širokém smyslu. A tu císař 16. června z Gentu svým nejv. rozhodnutím ruší dosavadní náboženské patenty
protireformační a nařizuje, že nadále nemá býti činěn rozdíl mezi katolíky a protestanty v zemích mu poddaných, leč že nekatolíci nemají veřejné exercitium. Jen svévolní štváči a svůdcové mají býti nadále stíháni. Dvorská kancelář sice navrhuje omezení rovnoprávnosti, ale státní rada je pro svoboďu a rovnost.
To bylo arci rozhodnutí velikého zásadního dosahu. Jím byl vlastně dosavadní protireformační systém odstraněn a zásada tolerance byla proklamována - zatími arci jen pro ústřední úřady. Ale odtud zásady ty ovšem musily ponenáhlu pronikat i do širší veřejnosti. Celé ovzduší již ponenáhlu se mění, jako když na jaře ustupuje mráz a počíná vanouti teplejší jarní dech.
Za takového vývoje poměrů tajní evangelíci také pociťují uvolnění a cítí se nemálo povzbuzeni a posíleni, aby aspoň nejodvážnější z nich se tím usilovněji domáhali svobody. A tak jmenovitě Nosislavští obracejí se v květnu 1781 na úřady s žádostí o svobodu. Olešničtí pak někteří, byvše zatčeni pro ukrývání a čtení českých ev. knih, již směle a důvěřivě se hlásí k svému náboženství: "Chceme se držeti zákona Páně." Ve smyslu nových zásad, císařem prohlášených, jsou propuštěni a tu posílají ze svých řad Jiřího Jakubce do Vídně. A ten se obrací na agenta ref. církve uherské Samuela Nagye - patrně zná tohoto horlivého zástupce maďarských reformovaných ve Vídni - a ten jim píše žádost k císaři o svobodu. Jest to překvapující doklad spojení Olešnických a Nosislavských s maďarskými reformovanými. Nosislavští bývali v Reci v Uhrách u večeře Páně a stýkali se s vojíny "kalvínské víry". I jiní měli takové spojení. Z Javorníka byl exulant Novák v Miškovci a odtud udržoval spojení s tajnými evangelíky v Javorníku a uváděl je ve styk s ref. církví v Miškovci. Styky těmi se vysvětluje, že právě Nosislavští, Javorničtí, Olešničtí a z celého okolí již v této předtoleranční době projevují zájem o reformované vyznání, co jinde styky tajných evangelíků v Čechách a na Moravě s evang. kazateli a. v. na Slovensku a v saských exulantských sborech je disponují pro vyznání augsburské. Styky pak tajných evangelíků v Čechách a na Moravě s exulanty ve Slezsku a v Berlíně uplatňovaly mezi nimi vlivy tu reformované, tu luterské, tu zase ochranovské Jednoty. Císař žádost Olešnických vlídně přijal. A docházely i jiné žádosti.
Žádosti ty ukazovaly císaři potřebu, aby otázka tolerance byla řešena nejen negativně zrušením dosavadních protireformačních patentů, nýbrž i positivně jednak vyhlášením zásady tolerance pro ústřední úřady, jednak podrobnějšími ustanoveními pro úřady po celé zemi. Šlo o to, jak otázku tu rozřešit. A tu císař postupuje důsledné ve smyslu rozhodnutí gentského ze 16. června a směřuje k volnosti svědomí, ovšem trvaje na soukromém exercitiu.
V tom smyslu předkládá 3. září státní radě anonymní spis, v němž se zračí vlastně císařovo stanovisko: "Úvahy o náboženských rozdílnostech." Ve spisku tom se žádá urovnání náboženských růzností v obyvatelstvu v zájmu státu po příkladu, jak je otázka ta již urovnána ve vojsku, totiž poskytnutím volnosti svědomí i nekatolíkům. Gebler a Kounic a státní rada to schvalují.
Zajímá, že tu císař směřuje k toleranci v zájmu státu, a že nic se neptá na zájem římské církve, nic se nedotazuje, jak dříve tomu bývalo, papežské stolice, nýbrž jen svých nejbližších osvícenských rádců, a pak že je mu vzorem pro řešení jeho vojsko, kde konfesijní rozdíly silně ustupují do pozadí v zájmu zdatnosti vojenské. Císaři zřejmě jde jen o zájem státu i v otázce náboženské a přeje si příklad tolerance, osvědčený ve vojsku, rozšířit v celém státě.
V tom smyslu dochází 13. září 1781 k Nejv. rozhodnutí, ve kterém císař projevuje vůli, aby evangelíkům a pravoslavným se všude povolily soukromé bohoslužby a aby tak náboženská tolerance všude se uplatnila. Mají býti úplně volní jako katolíci. Jediná přednost katolické církve má býti veřejnost jejích bohoslužeb. Evangelíkům a pravoslavným povolují se modlitebny, arci bez věže, zvonů a vchodu z ulice, bohoslužby v nich i získávání majetku a hodností. Jde tedy o širokou toleranci, obmezenou toliko soukromým rázem bohoslužeb. Ale překvapuje, že císař nechce, aby tolerance byla vyhlášena veřejným prohlášením, nýbrž jen aby byla prováděna v tichosti v jednotlivých případech pouhými dispensacemi. Počítal asi s menším počtem tajných evangelíků - zvláště měl na mysli uherskohradištský kraj, tedy Valašsko, kde má úřad povoliti tamním evangelíkům modlitebny.
Výnos ten zřejmě již zavádí toleranci. Ale chce, aby k ní docházelo v tichosti. Jen tam, kde se evangelíci sami hlásí, má se vyhověti jejich žádosti a má jim býti dáno svolení, aby si opatřili modilitebny, bohoslužby, kazatele, fary, školy a j. Je to tichá, neveřejná tolerance, bez patentu, o niž císaři jde.
Není divu, že konservativní dvorská kancelář se nad takovým povolením tolerance pozastavovala a ráda by je omezila. Státní rada však schvaluje postup císařův.
Než záhy císař dospěl k poznání, že pouhé interní rozhodnutí bez veřejného ohlášení nestačí, a že naopak zprávy, přicházející do veřejnosti, informují veřejnost i nesprávně o císařově úmyslu. I dává císař 6. října svým rádcům k uvážení, nemělo-li by se jeho rozhodnutí přece jen vhodným způsobem dáti na veřejnost. Státní rada to doporoučí a pán z Geblerů sepisuje článek ve formě oznámení pro noviny a v něm tlumočí císařovo rozhodnutí z 13. září, a císař vykládá 13. října dvorské kanceláři blíže své rozhodnutí z 13. září, trvá na něm a podotýká mimo jiné, že štóla protestantů nemá náležeti katolickému faráři, a ukládá dvorské kanceláři, aby článek, sepsaný Geblerem - podle obsahu již Toleranční patent - dala do novin, a aby vypracovala návrh oběžníků na jeho základě, kterými by císařovo rozhodnutí bylo oznámeno i úřadům. Dvorská kancelář uveřejnila článek jí zaslaný v novinách a připravila návrh oběžníku. Tento návrh byl ještě zkoušen 20. října ve státní radě a upraven. Tak vznikl 20. října Toleranční patent v definitivní podobě.
A tu již byl tento definitivní Toleranční patent Nejvyšším rozhodnutím zaslán dvorské kanceláři a ta jej opatřila nadpisem "Josef II.", aby bylo patrno, že je to císařův projev, a datem: "Ve Vídni dne 13. října 1781", a byl pak bez všelikých podpisů jako okružní list rozeslán zemským úřadům. To je vlastní Toleranční patent. Ale v této podobě uchoval se jen v státním archivě a snad i někde u zem. úřadů. V tomto Tolerančním patentu prohlašuje císař Josef II. v prvé osobě, že přesvědčen jsa o škodlivosti všeho nátlaku na svědomí a o velikém užitku tolerance pro náboženství a stát, povoluje vyznavačům aug. a helv. náboženství a nesjednoceným Řekům soukromé vykonávání jejich náboženství. Katolickému náboženství se vyhrazuje přednost veřejných projevů náboženských. Vysvětluje pak blíže, co se tím míní: Nekatolickým poddaným, kde jich bydlí i ve vzdálenosti několika hodin 100 rodin, se povoluje, aby si vystavěli vlastní modlitebnu a školu. Pokud by neměli kde své modlitebny, mohou docházeti do nejbližší. Duchovní jejich smějí své domácí víry pastorovati a konati jejich veřejné pohřby, ale nesmějí brániti, aby nemocný jejich souvěrec nemohl si povolati katolického duchovního. Jejich modlitebna nesmí míti zvonů, ani vchodu z ulice. 2. Smějí si povolati své učitele, podřízené státnímu dozoru školnímu. 3. Nekatolíci své duchovní, jež si sami vydržují, i sami si volí. Potvrzuje je konsistoř a. v. v Těšíně anebo v Uhrách, pokud nebudou míti sami svou konsistoř. 4. Škola je vyhrazena - jako ve Slezsku - dosavadnímu katolickému faráři. 5. Soudnictví nekatolíků ve věcech náboženských přísluší zemskému úřadu, doplněnému nekatolickým bohoslovcem. 6. Ve smíšeném manželství jsou dítky katolického otce a nekatolické matky vesměs katolické, z dítek nekatolického otce a katolické matky jen synové smějí býti evangelíci. 7. Nekatolíci připouštějí se ke koupi domů, k právu měšťanskému a mistrovskému, k akademickým hodnostem a civilní službě cestou dispense. Nemají býti nuceni ke katolickému způsobu přísahy ani ke katolickým obřadům.
Zemským úřadům bylo přikázáno, aby toto císařské rozhodnutí oznámily podřízeným úřadům tištěnými oběžníky a aby povolily tiskárnám, by oběžníky ty otiskovaly a šířily.
Toleranční patent v tomto znění, zaslaném zemským úřadům, je vlastní Toleranční patent, ale zůstal veřejnosti neznám. Veřejnosti byl Toleranční patent oznámen zem. úřady zvláštními oběžníky, v nichž zemský úřad oznamuje, že císař Josef II. (v třetí osobě) povoluje snášelivost, jejíž obsah se tu skoro doslovně podle původního znění podává. A tyto oběžníky zemské vlády se obyčejně uvádějí jako císařův Toleranční patent. Obsahově je Toleranční patent s těmito oběžníky totožný, ale formálně přece jen se v drobnostech liší.
Pokud jde o obsah, výše již uvedený, je patrno, že Toleranční patent je proti dřívějším projevům císařovým - zvláště z 13. září - do určité míry zhoršen v neprospěch evangelíků a k vyvýšení katolické církve. Katolické církvi se vyhrazuje štóla i evangelíků a tím se odnímá evangelickým duchovním, ve smíšeném manželství se poskytuje katolické církvi právo na 3/4 všech dětí, a katolické církvi se zajišťuje právo pastorace evangelických nemocných, jestliže by o to nějak žádali. Těmito změnami byl rozvoj evangelické církve silně ohrožen: evangeličtí duchovní ponecháni bez štóly, čímž uvrženi byli v chudobu, smíšené sňatky vedly ke ztrátě značné části ev. dětí ve prospěch církve katolické, a ev. nemocní, zvláště v nemocnicích a v katolickém prostředí, byli vydáni pastoraci katolických kněží.
Zemské vlády rozesílaly Toleranční patent, jak jim bylo přikázáno, tištěnými oběžníky v řečích v zemi obvyklých. Na Moravě byl rozeslán německy i česky 27. října. V Čechách však kníže Egon z Fürstenberka, nejv, purkrabí, dal jej rozšířiti 30. října jen německy a nikoli česky. Když byl od císaře za to volán k odpovědnosti, omlouval se, že se domníval, že v Čechách se týká jen cizozemců, a že nebylo lze mysliti, že by mezi českými poddanými, kterí vesměs se nazývají katolíky, byli evangelíci. Císař pohněván, dal počátkem r. 1782 knížete narychlo předvolati do Vídně s dvěma rady, aby tu byli o věci poučeni a aby pak bez prodlení se vrátili do Prahy. A nejvyš. purkrabímu bylo nařízeno, aby podle moravského exempláře v českém jazyku rozšířil patent neprodleně. S datem 30. října 1781 byl pak v tom znění i v Čechách rozšířen.
zpět na obsah 
Další: Význam a důsledky Tolerančního patentu.