|
- Hrejsa | - Toleranční patent | - |
Toleranční patent měli plný význam pro tajné evangelíky v Čechách a na Moravě. Pro Ašsko neměl významu, ježto tam byla zaručena plná svoboda tamním evangelíkům. Ve Slezsku rozšířil Tol. patent tamní toleranci jen nepatrnou měrou, při čemž svobody nadto již dříve povolené byly jim zachovány jako zvláštní slezské výsady. Pro země uherské a tudíž i pro Slovensko vyšel 25. října 1781 uherský Toleranční patent, spolu jako odpověď na žádost uherských evangelíků, již výše zmíněnou, z 29. dubna 1781. Uherským patentem bylo povoleno v uherských zemích totéž, co v zemích českých a rakouských, ale nadto zůstávaly jim zákony a privilegia, dříve jim povolené ve věcech náboženských, zachovány. Zemský sněm uherský z r. 1790-1 článkem 26 jim toleranční patent i výhody ty cestou zákonnou zabezpečil.
Tak Toleranční patent, ač měl účelem i stejnoměrné urovnání otázky náboženské ve všech zemích českých, rakouských a uherských, přece jen nezavedl jednotný postup v poměru k evangelíkům, ale přece se k němu přiblížil. Slezsku, ale zvláště Uhersku a Ašsku zůstaly značné výsady nad Toleranční patent. Jim proto patent ten mnoho nepřinesl. V plné míře přinesl úlevu evangelíkům v Čechách a na Moravě a v zemích rakouských. Ač ani pro ně neznamenal plnou svobodu ani rovnoprávnost, nýbrž jen snášelivost všelijak omezenou, znamenal pro ně nesmírně mnoho. Učinil rázem konec jejich pronásledování, zaručoval jim svobodu svědomí, dovoloval jim, aby se směli konečně veřejně hlásiti k svému náboženství a žíti podle svého přesvědčení, povoloval jim kazatele a učitele, modlitebny a školy - to vše byla pro tajné evangelíky, dosud bezprávné a zotročené, věc ohrommého dosahu. Proto přirozeně přijali dar tento jako velikou milost a veliký dar boží s velikou vděčností.
Ale tu mimoděk dostavovaly se osvobozeným evangelíkům za tolerance vážné otázky, jež bylo třeba řešit. Souvisely s dalším omezením evangelické svobody. Evangelíkům nebylo Tolerančním patentem dovoleno hlásiti se k vyznání otců, k Jednotě bratrské, k víře Beránkově, ani k církvi české podobojí. Josef II. dovoloval ve shodě s ustanoveními, platnými v Německé říši, ve svých zemích vedle pravoslaví jen vyznání augšpurské a helvetské. Šloť císaři o jednotnost v celé říši a nerespektoval svérázný dějinný vývoj otázky náboženské v českých zemích. Proto omezoval svobodu náboženskou na vyznání, připuštěná v říši. Ale čeští evangelíci neznali ani vyznání augšpurské ani helvetské. A tu bylo jim těžko se rozhodovati. A k tomu přistupovala další otázka: Odkud vzíti kazatele ? Císař dovoloval českým evangelíkům povolávati kazatele z Uher, ale nikoli z Pruska, kde byli emigrantští stavové a kazatelé. Byli tedy čeští a moravští evangelíci odkázáni na Uhersko, tedy především na slovenské kazatele, s nimiž zvláště moravští evangelíci měli nejvíce styků.
Však šlo nejprve o Moravu. Tu nejprve zvěděli o toleranci a nejdříve se počali organisovat a nejdříve pomýšleli na povolání kazatelů. A ti obracejí se nejprve na superintendenta Torkoše v Modré a na superintendenta Čerňanského ve Šťávnici. Nejprve na Vsetíně dochází ke krokům v tom směru. Snad již před 27. říjnem evangelíci Vsetínští hlásí se o kazatele. Již 11. listopadu povoluje krajský úřad v Hradišti Vsetínským kazatele. Přichází Jan Hrdlička, potomek Českých bratří, rodem z Modré, dosud působící ve Středě. Přijal povolání Vsetínských 10. prosince 1781 a vykonal na Vsetíně prvé bohoslužby - prvé v Čechách í na Moravě i v zemích rakouských - již 25. prosince 1781. Do Rouštky pak přichází již v prosinci 1781 Ondřej Sloboda a koná prvé bohoslužby již 1. ledna 1782, v Hoštálkové pak kazatel Orgon rovněž je koná 1. ledna 1782. Jsou to vesměs evangeličtí kazatelé a v., kteří tak přicházejí, aby tak pokračovali v práci tajných kazatelů slovenských, kteří dotud s mnohým nebezpečím obstarávali tajně duchovní péči o moravské tajné evangelíky.
Ale někteří evangelíci na Moravě jsou již jinak orientováni. Mají styky, jak jsme již viděli, se zahraničními ref. kazateli a příbuznými a známými v Uhrách. Byli to především Nosislavští, Olešničtí, Prosetínští, Javorničtí a Kloboučtí. A ti, majíce na vybranou mezi aug. a helv. vyznáním, jsou již těmito styky vedeni k tomu, aby hledali své kazatele nikoli mezi slovenskými kazateli aug. vyznání, nýbrž mezi reformovanými. K tomu přispívá i to, že zevní bohoslužební způsob slovenský a. v. je mnohým moravským a českým tajným evangelíkům příliš obřadný a připomíná příliš na katolictví. Již z doby bratrské vede je tradice k jednoduchému bohoslužebnímu způsobu. Nadto zvykli si v době pronásledování tím více prostinkému způsobu bohoslužeb a vzrostl v nich odpor ke všemu obřadnictví. Zduchovněli. A tu způsob slovenský a slezský, poměrně silně konservativní, pokud šlo o způsoby bohoslužební, připomínal jim příliš katolictví. Proto byl jim mnohem vítanější způsob reformovaný. Věroučné stanovisko vystupovalo méně do popředí. Zato byli proti hořícím svíčkám, liturgickému zpěvu, křižování, ozdobám kostelním a i proti úpravnějšímu účesu a šatu duchovenstva. A ovšem byli pro lámání chleba a proti oblatkům. A tak i z těchto důvodů byl jim reformovaný způsob značně bližší. A tak hledají reformované kazatele, co možná znalé českého jazyka, aby jim byli duchovními správci. Již někdy koncem října či počátkem listopadu předkládají evangelíci v Kloboukách, Nosislavi, Olešnici, Prosetíně a Dalečíně (u Veselí) žádost císaři, aby směli utvořiti ev. sbor. helv. vyznání. Žádost jejich byla 9. listopadu 1781 poslána z Vídně moravskému guberniu k šetření. Již 17. prosince 1781 zjišťovala komise v Kloboukách počet evangelíků, v Nosislavi pak 31. prosince. Na obou místech ev. lid se hlásí ke kalvinskému náboženství.
Mezitím i v Čechách tvoří se nové evang. sbory a volají po kazatelích. První sbor ev. v Čechách vzniká v Krucemburku. Již 3. prosince 1781 píší do Modré superintendentu a. v. Torkošovi o kazatele. Skoro současně tvoří se sbory i na Rychembursku. V Krouně se scházejí evangelíci již 28. listopadu a pečují o založení sboru, v Telecím pak scházejí se již 25. listopadu a hlásí se za evangelíky reform. vyznání. Vrchnost rychemburská, Filip hrabě Kinský, píše 2. ledna 1782 superintendentu Szalayovi do Miškovce o reformovaného kazatele. A další žádosti docházejí do Debrecína i Miškovce. Způsobují velké překvapení. Nečekali, že by Čechové a Moravani volati chtěli reformované kazatele. Měli za to, že mají sklon spíše luterský. Ale jsou mile překvapeni a pečují o kazatele reformované pro Čechy z řad kazatelů, znajících československy.
Zatím přicházejí na Moravu a do Čech další slovenští kazatelé a. v.: Do Jasené přichází 22. února 1782 Martin Marček, do Rusavy 18. května 1782 Ondřej Lehotský, do Vel. Vrbky v červenci 1782 Ondřej Škultéty, do Hodslavic Jan Michalec, do Zádveřic Matěj Bystřický, do Ratiboře Samuel Nikolaides a pak Sam. Puchovský, do Pržna Michal Szolnensis v roce 1782. Do Čech pak přichází jako prvý kazatel evangelický Jan Láho 28. května do Sázavy a 29. května do Krucemburku, do Trnávky Jan Csonka 13. listopadu 1782, do Ctiněvsi (Lipkovic) 10. prosince 1782 Samuel Pulliny, do Křižlic koncem prosince 1782 Štěpán Šimko, do Prahy Jiří Ribay 18. září 1782 a pak Mat. Markovic 17. prosince 1782.
Ale již i reformovaní kazatelé béřou se do Čech a na Moravu. Debrecínští určili k tomu především Michala Blažka, Slováka, rodem ze Senice, vzdělaného v Debrecíně, tenkráte na studiích v Holandsku v Utrechtu. I vrací se, aby poslechl volání. Ve Vídni setkávají se s ním dva zástupci nosislavští, hledající kazatele ref. pro Nosislav. I ujednávají s ním, že se ujme práce mezi nimi. Přicházejí do Nosislavě před 2. zářím 1782.
A hned nato 2. září přichází na Moravu do Javorníka Štěpán Breznay, rovněž znalý českoslov. jazyka. V září pak přichází i Fr. Kovács do Rychemburka a odtud do Krouny. Mich. Viczencz pak v září 1782 dochází do Svratouchu a Joel Jessenius 13. října 1782 do Chvaletic. Pavel Šlachta pak přichází v říjnu 1782 do Klobouk. Jsou to vesměs reformovaní kazatelé, znalí čsl. jazyka. Jen v malé asi míře znali slovensky další reformovaní maďarští kazatelé, z nichž Štěpán Balla koncem roku přichází ďo Vanovic, Martin Elek do Nov. Města a Sam. Sallay do Prosetína.
Tak již v r. 1782 vznikly četné sbory v Čechách a na Moravě, které jsou opatřeny kazateli československými anebo aspoň více nebo méné znalými čsl. jazyka. Do nich přišlo totiž do konce r. 1782 asi 16 kazatelů a. v. ze slovenské církve a. v. a 9 z církve reformované. Ale právě tito reformovaní kazatelé získávají si půdu svými prostými způsoby bohoslužebními. A tu již četné nově se tvořící sbory přejí si právě reformované kazatele.
Počet přihlásivších se evangelíků do konce r. 1782 je již tak značný, že budí překvapení. Nečekalo se tolik evangelíků. A proto vláda snaží se zabránit dalšímu jejich vzrůstu tím, že od počátku r. 1783 ztěžuje přihlášky, činíc podmínkou šestinedělní cvičení v náboženství na katohcké faře. Ale přes to počet evangelíků roste.
V roce 1783 přichází již 33 reformovaných kazatelů do nových sborů, kteří je volají, ale již jen 4 evang. kazatelé a. v. Reformovaní přicházejí zvláště z Miškovce a částečně z Debrecína. Kazatelé z Miškovce odeslaní jsou jmenovitě z kruhů dospívajících studentů bohosloví ze Šárošpataku. Nebylo totiž již ref. duchovních zapracovaných, kteří by znali československy a byli ochotni jíti do Čech a na Moravu. A tu superintendent Szalay a rektor školy šarošpatacké obrátili se na maďarské studenty bohosloví v Šárošpataku, kteří československy ani neznali, a povzbudili je, a probudili v nich nadšení pro práci v nových sborech českých a moravských. A tu přicházejí mladí Végh, Szalay, Tardy, Nagy, Molnár a četní jiní maďarští bohoslovci, a ujímají se práce v četných nových tvořících se sborech tolerančních, ač sami česky neznají. Ale učí se rychle a věnují se své práci s nadšením, Mnozí sice vracejí se zpět, znaveni nesnadností práce a těžkými poměry, ale mnozí zdomácňují. A počet tolerančních evangelíků roste. V prvých asi třech letech je českých evangelíků a. a h. v. v Čechách a na Moravě již asi 70.000. Koncem roku 1787 se počítá v Čechách bez území ašského, jež tvoří celek pro sebe, uprostřed obyvatelstva, čítajícího 2,757.910 duší evangelíků a. v. 10.237 ve 12 sborech {9 českých a 3 německých), z nichž je Čechů asi 7000, a 33.975 ev. ref. v 36 sborech. Na Moravě bylo tenkráte uprostřed 1,160.000 obyvatel 12.000 českých evangelíků a. v. v 10 sborech a asi 25.000 reformova-ných v 15 sborech, Bylo tedy všech českých evangelíků 77.975, z nich asi 19.000 a. v. a 59.000 h. v. uprostřed 3,917.910 obyvatel. Od 1. dubna 1784 byli tito evangelíci zorganisováni ve 4 superintendence, českou a. v., českou reformovanou, moravskoslezskou a. v. a moravskou reformovanou. Od listopadu 1784 byly superintendence rozděleny v senioráty se seniory v čele. V čele celé církve toleranční byla postavena vládou od r. 1784 konsistoř a. v. v Téšíně, jež byla r. 1785 přenesena do Vídně a byla rozšířena i o konsistoř h. v., s katolickým společným předsedou. Vzdělání nabývali čeští bohoslovci a. v. v Trenčíně, Modré a j., a zvláště v Bratislavě, reformovaní v Pápě Kečkemetu a zvláště v Šárošpataku a Debrecíně. Od r. 1814 chodívali čeští evangelíci na přípravné studium do ev. gymnasia v Těšíně a od r. 1821 na bohoslovecký ústav ve Vídni.
Další: