|
- Hrejsa | - Toleranční patent | - |
V poměru k tomu, že před 160 lety před bělohorskou pohromou byl celý český národ z 9/10 evangelický a jen 1/10 byla katolická, jest 70.000 českých evangelíků v době toleranční počet arci velmi skrovný. Ale tehdejším katolickým kruhům církevním a vládním, které se domnívaly, že kacířství v českých zemích je skoro vyhubeno, byl to přece počet překvapující. A vskutku, když si uvědomíme, co všecko musili tajní evangelíci po 160 let vytrpět, jak rafinovaně bylo po nich slíděno, jak byli stíháni, jak bezmocni byli proti všemu násilí, jež na nich bylo pácháno, je počet 70.000 číslo imponující.
A tím více imponuje kvalita těchto 70.000. Nebyla to maličkost protrpět všecko stíhání, pronásledování, útisky, nebezpečí - a přece si uchovat víru otců, staré české ev. knihy a v době toleranční k této víře se přihlásiti. Statisícové, ba milionové v českém lidu to nedovedli: Podlehli nátisku a aspoň naoko stali se katolíky, aby se uchránili pronásledování, ale pak se jejich rodiny pokatoličily. Ale 70.000 z nich přece vytrvalo. Nelze neskloniti se s úctou před těmito 70.000.
Ale jaké byly mezi nimi poměry? Byl to skoro vesměs venkovský lid, tenkráte trvající ponejvíce v chudých, tísnivých poměrech, ztížených robotou a teprve uvolněný z poddanství, sedláci, domkáři, podruhové, ovčáci, mlynáři, drobní měšťané. Byli tedy ponejvice chudí. Ale byli to z valné části lidé nadšení pro lepší duchovní život podle evangelia, v tradicích otců, podle svého svědomí, a ochotni proto i k obětem, jíti proti proudu a snášeti i útisky. A to byla veliká věc. Je patrno, že to byli z valné části lidé prostí, ale zásadní, rozhodní, vychovaní v tradicích Jednoty bratrské a církve podobojí. Ne že by byli všichni takoví a dokonalí. Bylo mezi nimi mnoho takových, kteří byli strženi proudem anebo šli s ostatními z důvodů jen protikněžských a protiřímských, negativních. Byli to lidé chabí duchovně, plevy mezi pšenicí, kterým šlo o to, aby nemusili platit štólu. Anebo jiní z nich byli zase lidé umínění, anebo i blouzniví, kteří nábožensky, sami sobě ponechaní, upadli v blouznictví. Tak byla církev evang. toleranční jako hlaveň vychvácená z ohně, jako budka na vinici na místě někdejšího slavného chrámu. Byly mezi nimi četné nedostatky, ale byl mezi nimi přece jen i život, krásný život, nadšení pro pravdu, pro Krista, pro království boží. Byli mezi nimi mnozí, kteří byli solí země a světlem svému okolí. A to je něco nesmírně cenného. Byli mezi nimi lidé duchovně zralejší, samostatnější, rozhodnější, zásadnější než jiní v okolí. Takoví lidé vždy znamenají mnoho a bylo lze očekávat, že z nich může mnoho dobrého vzrůst.
A jací byli první jejich kazatelé? Byli mezi nimi výborní lidé: Hrdlička, Blažek, Láho, Markovic, Végh, Szalatnay, Tardy, Nagy, Leška a četní jiní; lidé obětaví, kteří šli, aby se sebezapřením konali dílo na místech nadmíru nesnadných. Přišli do nových, chudých sborů, kde nebylo far, ani kostelů, ani škol. Neměli kde bydlit. Musili se namnoze spokojit světničkou v selském domku v podruží, komorou, často vlhkou, chladnou, neklidnou. Příjmy jejich byly skromné, 300 zl., a to na papíře, ve skutečnosti daleko méně. Štóly téměř nebylo. Pokud byli svobodní, mohli ještě s tím vystačit Ale ženatí, s rodinou, vesměs třeli bídu. Ze začátku sice ev. lid vycházel jim vstříc s dary v potravinách, mléce, másle, chlebu atd. Ale obětavost v dobách nesnadných, zvláště válečných, nerostla, nýbrž pomíjela, a kazatelé ociťovali se v poměrech velice bídných. Tím více je nutno obdivovat se těm, kteří i v takových poměrech obstáli.
Tehdejší kazatelé byli ponejvíce směru konservativního, pravověrného, konfesijního, horliví v církevní práci, pastoraci, a nalézali oporu i v představenstvu neboli staršovstvu svých sborů, kteří toužili po duchovním životě a jeho vzrůstu. Kazatelé musili své sbory od základu budovat. Pečovali o stavby církevních budov, o příspěvky salární, a ovšem o duchovní vzrůst sboru. S počátku byli odkázáni sami na sebe, později pracovali za vedení superintendentů a seniorů. Ale byla. to vždy práce průkopnická, kterou prví kazatelé konali. Usnadňována byla láskou a úctou členů sboru, ale mnohdy také znesnadňována lhostejností a odporem nehodných.
Mezi kazateli byli ovšem, také lidé chybující. Byli mezi nimi jednotlivci pánovití, prchliví, hledající svých věcí, anebo i podléhající pití, ne dosti duchovní. Bylo to ke škodě církve. Ale byli to jen nečetní jednotlivci. V celku nutno uznat, že prví kazatelé svou obětavostí až do krajnosti a horlivosti zasloužili se velice o malé počátky toleranční církve.
Nutno ovšem pamatovati, že to byli dnové malých počátků. Není to doba vrcholná, nýbrž doba počátků a prvého probouzení a oživení. Toleranční evangelíci vyrostli bez duchovní péče, bez vlastních sborů, bez pastorace, bez soustavné výchovy evangelické. Jest ku podivu, že z nich vyrostlo tolik krásných lidí za těch poměrů. Ale lze rozumět, že mnozí z ních byli slabí a chatrní. Ale v celku bylo mezi tolerančními evangelíky mnoho života.
Proto lze sledovati z malých těch počátků přece jen zdravý vzrůst, ač poměry nebyly vzrůstu tomu příznivy. Toleranční zákony od počátku stavěly evang. církev na místo podřadné, dopřávajíce jí jen omezenou snášenlivost vedle protežované církve katolické, jediné státem plně uznávané a plně respektované. Zmíněná již ustanovení o štóle, o smíšeném mamželství, o kostelích bez věží a zvonů, o pastorech, omezení tolerance na aug. a helv. vyznání, nepřipuštění jména Českých bratří a zavedení šestinedělního cvičení a četná jiná ustanovení směřovala k ponížení ev. církve a k jejímu zeslabení. Vskutku omezení ta docílila, že po prvém rozmachu v době tolerance české ev. církev a č. h. v. valně nerostla, nýbrž jen živořila. V letech 1855-6 bylo v Čechách českých evangelíků a. v. 9842 v 10 sborech a 4 filiálkách, a 56.689 evangelíků reformovaných v 38 sborech a 5 filiálkách uprostřed obyvatelstva, čítajícího asi 4,650.000, na Moravě pak bylo mezi 1,800.000 obyvatel 16.514 českých evangelíků a. v. v 10 sborech a 1 filiálce, a 36.205 evangelíků reformovaných v 19 sborech a 1 filiálce, celkem tedy 26.356 českých evangelíků a. v. a 92.894 h. v., celkem 119.250 uprostřed 6,450.000 obyvateli v Čechách a na Moravě. Církev evangelická tedy, i všelijak omezovaná a zeslabovaná, přece jen žila a dožívala se pak poměrů příznivějších a osvědčovala se uprostřed českého lidu tichým, ale význačným činitelem.
Její působnost až do r. 1848 a i pak po řadu let jevila se jen v tichosti a zůstávala nepovšímána širší veřejnosti. A přece nemohlo býti bez užitku pro celý národ, když v něm rostly hloučky lidí zásadních a opravdových. Však jednotlivci z nich budili i veřejnou pozornost. Především Fr. Palacký, rodem z Hodslavic, a s ním spolu rodáci slovenští, v kruzích českých zdomácnělí, Kollár a Šafařík. Ale i tichý, nepovšímaný život ostatních tisíců evangelického lidu nelze podceňovat. Čeští evangelíci jsou zřejmě všude živlem zdravým, který navazuje na náboženský život svých otců, Jednoty bratrské a novoutrakvistů, a tím vůbec na svobodný a samostatný život předbělohorský. Jsou proto pravidelně živlem pokrokovým, národně cítícím, demokratickým, dychtícím po vzdělání, mravně opravdovým a nábožensky živým a horlivým ve smyslu české náboženské tradice husitské a bratrské. Jsou to husité a Bratří naší doby, sice nikterak dokonalí, ale směřující k vyššímu životu. Takoví lidé mají význam nemalý v našem lidu, i když je jich hrstka, a i když jich není vždy vidět.
A mají význam tím větší, když nabývají větší volnosti a svobody a když pak rostou a se vzmáhají. Již léta 1848 a 1849 přinesla i evangelíkům rozšíření snášelivosti, v letech pak 1861 a 1868 dospěli téméř k úplné svobodě a rovnoprávnosti. Zvláště byla odstraněna ponižující ustanovení o sňatcích smíšených, o štóle, o titulu pastorů, o toleranční podobě modliteben, o zákazu věží atd. Jedno ovšem zůstalo: rozdělení v aug. a helv. vyznání a odepření názvu Českých bratří. Byla to věc, která byla pociťována čím dále tím tíživěji. V roce 1848 čeští evangelíci se snažili, aby zjednána byla náprava. Ale pro odpor vládní nedosáhli cíle. Vláda naopak oddělovala aug. a helv. vyznání navzájem. Ale jinak dosahovali evangelíci postupně dalších úlev. Také sociální poměry nabývaly pro evangelickou církev postupně rázu příznivějšího v tom směru, že vzrůstající doprava železniční a vzmáhajíci se pohyb obyvatelstva vedly k tomu, že venkovské obyvatelstvo se stěhovalo silněji do měst a zvláště do Prahy, a tak i čeští evangelíci. A tak v druhé polovině 19. století vzrůstá čím dále tím více počet českých evangelíků v městech, a tu rostou nové sbory. Je to důležité proto, že v městech jako místech čilejších a pokrokovějších evangelíci nalézají půdu značně příznivější než v konservativních kruzích venkovských. A tu již silněji se ocitají v popředí v kulturním, sociálním, politickém a národním životě a získávají si sympatie širokých vrstev jako dědicové husitů a Bratří, jejichž dějiny Palacký postavil českému lidu před oči.
Postupujíce v tom směru, čeští evangelíci a. i h. v. sami se snaží napraviti osudné rozdělení českých evangelíků a vnucení cizího jména. Současně šlo jim o spojení obou větví evangelických na základě domácí tradice. Usilovali o to r. 1848 a pak zase zaměstnávali se tou otázkou v roce 1863, a pak r. 1903 a 1907. Ale vláda se tomu vzpírala. A tak nedocházelo k spojení. Naopak vedle těchto hlavních dvou větví církve toleranční zatím vznikaly a rostly misijní prací zahraniční v českém lidu menší denominace, ochranovská Jednota bratrská, církev svobodně reformovaná a církev baptistická. Ale právě vzrůst drobných církví tím více ukazoval potřebu sjednocení. Ale teprve světová válka a převrat z r. 1918 umožnil, aby, když odpor habsburské vlády pominul, za nastalé plné svobody v republice čeští toleranční evangelíci se sešli v jedno, jak již Komenský si přál jednotu českých evangelíků. Na generálním sněmu všech českých evangelíků a. a h. v. z Čech, Moravy a Slezska dochází 18. a 19. prosince 1918 k radostnému sjednocení všech českých evangelíků a. a h. v. na základě domácí tradice. Sjednocují se v církev jedinou, Českobratrskou evangelickou, a tak vlastně teprve tu docházejí cíle, který měli na mysli v době toleranční: tvoří jednotnou církev českou ve smyslu domácí husitské a bratrské tradice. Není divu, že to byla chvíle radosti.
Menší denomin-ace, vzniklé misijní prací, Jednota bratrská, svobodně reformovaná, která od převratu přijala jméno Jednoty Českých bratří, baptisté, zvaní Jednotou Chelčického, a methodisté, nově vzniklí po převratu, zůstávají ješté mimo sjednocenou církev Českobratrskou evangelickou. Ale jejich poměr k církvi Českobratrské je přátelský a sbližování a sjednocení jich pro příště není vyloučeno.
Důležito je, že církev toleranční, dědička někdejiší církve české podobojí a Jednoty bratrské, působí nyní od r. 1918 v českém lidu pod jménem jí příslušným a není již vázána na jméno cizí, které nedosti správně ji označovalo a odcizovalo vlastnímu národu a tím ji udržovalo stranou českého života lidového. Od té doby působí Českobratrská církev ev. jako významný domácí činitel uprostřed svého lidu. A to umožňuje její čilejší vzrůst a zvyšuje její význam.
Před převratem r. 1918 čítala církev česká ev. a. v. 33.941 duší, reformovaná 125.434, celkem 159.375 duší. Od té doby nastal značný přesun, zvláště při sčítání obyvatelstva r. 1921, kdy vzrostla tu nová církev československá a veliký počet prohlásil se bez vyznání. Ti, kteří toužilí po vroucnějším a hlubším životě náboženském ve smyslu domácí tradice, připojili se k církvi evangelické. A tak silně vzrostla Českobratrská církev evangelická. Čítá dnes již skoro 300.000 duší ve 158 sborech, 27 filiálkách a 189 kazatelských stanicích. A počet ten stále roste. Vedle ní jsou tu i zmíněné denominace menší, čítající dohromady asi 25.000 duší. Připočteme-li pak i evangelíky slovenské a. v. a h. v., německé, polské a maďarské, čítají evangelíci v naší republice již více než 1 milion a stopatnácte tisíc duší.
Jsou vesměs a zvláště čeští evangelíci uprostřed svého lidu živlem, který vyniká nad své okolí náboženskou vroucností, mravní opravdovostí, demokratičností, pokrokovostí, láskou k svému národu a k jeho dějinám. Čeští evangelíci ztělesňují v sobě tradiční český náboženský život husitský a bratrský a směřují - přes všechny své nedostatky -- přece jen k vyššímu, lepšímu životu, staví si cílem království boží uprostřed českého lidu a celého lidstva.
Čítají mezi sebou četné vynikající osobnosti ve světě náboženském, vědeckém, literárním, národohospodářském, sociálním i politickém. Na prvém místě i presidenta republiky T. G. Masaryka. Pracují k tomu, aby život našeho lidu víc a více se navazoval na poměry doby předbělohorské a aby se v něm splnila tužba jejich patriarchy J. A. Komenského:
Živ buď národe, posvěcený Bohu, neumírej, mužové Tvoji ať jsou bez počtu!
Další: