Česká čítanka - Jednota- Řád -

III

O řádu přisluhování církevního

Z strany kázaní slova Božího.

II. Z strany křtu svatého.

III. Z strany přijímání ku péči pastýřské.

IV. Řád při večeři Páně.

V. Pří oddávání k stavu manželskému.

VI. Při pohřbování těl mrtvých.

VII. Řád strany svátků, suchých dnů, postů, almužen.

Řád z strany kázaní slova Božího.

Poněvadž slovo Boží jest nejpřednější (Mar. 16, 15; 1. Kor. 1, 17) služebnost Kristova, k níž jiné služebnosti jako pečeti (Řím. 4, 11) připojeny jsou: z té příčiny kněží Jednoty nejvíce kázaní slova Božího hledí (Skutk. 6, 2) a je se vší pilností, v čistotě (2. Kor. 2, 17) a zdravém smyslii zvěstují a káží netoliko ve dny Páně nedělní a slavnosti výroční, ale také ve dny památek některých, ano i ve dny střední a páteční, při pohřbích i při oddavcích etc. Ve dny nedělní (jakožto cele k službám Božím oddané) drží se čtvero kázaní: ranní, veliké, nešpor a večerní. Na ranním shromáždění obyčejně na řeči prorocké (Skutk. 13, 27), na velikém na evangelia, na nešpoře na epištoly se káže, na večerním pak Biblí svatá po kapitolách pořád čítána bývá s krátkým toho, co přečteno, povysvětlením a přednějších naučení (zvlášť k službě toho dne případných) ukázáním. Letního času (od velikonoci začna) bývá páté shromáždění přidáno, poobědní, a to pro dítky a mládež, aby v katechismu cvičeni byli. Postavují se však i rodičové a jiní, aby pokrmu uživše, Pána Boha z dobrodiní pochválili a poučování svých dítek a čeládek přítomni byli. V každém shromáždění píseň jedna nebo nejvíce dvě (na velikém pak a na nešpoře po písni žalm) jazykem srozumitedlným se zpívají.

Za tím kazatel učine přístup k kázaní napomíná k modlení. A vykonajíc modlitbu, řeč přiloženou a případnou přečta, káže a výklad na ni činí, vždy pamatujíc a směřujíc k tituli služby Boží, o čem se v kterou neděli a celého toho téhodne kázati má. Nebo všickni artikulové učení křesťanského tak jsou po nedělích rozměřeni, aby se jednou v rok obešlo a lidu obnoveno bylo, jakž pro zachování jednomyslnosti vydaný řečí Božích a zpěvů svatých rejstřík ukazuje; což však zákonem neproměnitedlným není, aby se podlé potřeby a prozřetedlnosti zprávce odtud poodnésti a kázaní o tom, o čem lid poučení neb potěšení neb výstrahy potřebuje, učiniti neměl. Zavírka pak kázaní opět se modlitbami, požehnáním a zpěvem děje. Šetří se pak i krátkosti v kázaní, aby obšírností mysl posluchačů zemdlena nebyla. Protož jisté jest kazatelům vyměření: jmenovitě ranní kázaní aby nebylo přes hodinu i s zpěvem, veliké na samo evangelium hodinu, půbědní a večerní se vším půl hodiny neb nemnoho víc.

V neděli Páně mládenci i děvečky kázaní neb katechismus říkají; onyno kazatelé neb někdo z soudců, děvečky pak matrony k tomu zřízené vyslejchají. A v postě v každou středu a pátek (na Salve, to jest na večerním) mládež pilně katechismu učena bývá, však s dítkami i jiní posluchači, zvlášť rodičové jejich, jakž tamto na půbědním, tak tuto na Salve přicházejí, a pro ně řeč svatá se čte a krátce vykládá.

Způsob pak kazatelský v Jednotě zvyklý jest v čistotě a sprostnosti (1. Kor. 2, 1) slovo Boží kázati, písemně (1. Petr. 4, 11) v slovu zdravém (Tit. 1, 9; Tit. 2, 1. 7), víře, pobožnosti všecky (Koloss. 1, 28), veliké i malé, i obzvláštně podlé rozdílného povolání a věku každého člověka, jak by hodně v povolání svém (Efez. 4, 7) u vůli Boží choditi měli, vyučovati (staří též naši předkové rozdílná hned kázaní mívali počátečním, prospívajícím a dokonalým. Což ač poopuštěno, však že bez užitku nebylo, každý rozumný křesťan souditi může). Terminů užívati snažujeme se právě theologických, vážných (Tit. 2, 7; 1. Petr. 4, 11), artikule víry netoliko z strany smyslu zdravého, ale i z strany účastnosti pravdy vysvětlujících bez historií a gestů zbytečných, k tomu cíli vždy směřujíce, aby kázaní a všelijaká práce služebnická byla k vzdělání Božího lidu u víře a pobožnosti, a tak Bohu k slávě a lidem k spasení (1. Kor. 10, 31; item 15, 2).

Řád při křtu.

Křtem svatým přisluhuje se tak, jakž Kristus Pán ustanovil (Mat. 28, 19) a v prvotní církvi se ostříhalo (Skutk. 10, 48):

  1. Dítky rodičů křesťanských ku přijetí křtu přinášíny (Mar. 10, 13) bývají brzy (1. Mojž. 17, 12) po narození.
  2. Řeč případná k té službě čte se a krátce vysvětluje, poněvadž slovem Božím a modlitbou všecky věci se posvěcují (1. Tim. 4, 5).
  3. Smlouva Boží milostivá i k dítkám přináležející se připomíná (1. Mojž. 17, 19; Skutk. 2, 39).
  4. K též smlouvě Boží a víře křesťanské přihlašování (Skutk. 8, 37) se děje od rodičů a kmotrů i na místě dítěte.
  5. Rodičové kmotrům a kmotrám dávají právo k dítěti, aby je k víře a čistému náboženství křesťanskému vedli a v smlouvě Boží jako duchovní pěstounové cvičením Páně vychovávati i rodiče nedbalé v čas potřeby k jejich povinnosti napomínati mohli. A takovou kmotrovskou povinnost kmotrové z lásky pro dobré dítěte (zvlášť kdyby Pán Bůh rodičů neuchoval) že konati chtějí, v tom se ohlašují, to jest, že je co nejdříve víře obecné křesťanské přikázáním Božím desíti a modlitbě Páně a tak čisté Boží poctě, pobožnosti, dobrým mravům vyučovati i za ně Pánu Bohu se modlívati budou.
  6. Za tím (Mar. 10, 16; Mat. 19, 13) modlitba se děje za děťátko, jemuž se žádá od hřícha, v němž počato i narozeno jest, krví Kristovou očištění, skrze Ducha svatého znovuzrození a skrze svátost křtu toho spečetění i k losu církve přiúčastnění.
  7. Po modlitbě služebník Kristů dítě (Luk. 1, 63; Luk. 2, 11) jménem od rodičů daným jmenujíc, vedle ustanovení Kristova křtí, polévaje děťátko vodou čistou a prostou ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého.
  8. Naposledy napomenutí se činí rodičům i kmotrům k jejich povinnosti, k níž se zavázali, aby ji věrně a pilně konali (Efez. 6, 4), až by vyučené a v bázni Boží vycvičené dítě časem svým před obličejem církve postavili a zprávcům církevním ku péči pastýřské poručili. Všeho pak požehnáním svatým zavírka děje se.

Řád z strany přijímání ku péči pastýřské.

Péče pastýřská v Jednotě toliko při těch lidech se vede, kteříž podlé dověrnosti k Jednotě a řádu jejímu se přihlašují; jakémuž řádu Duch Boží vyučuje skrze svatého Petra, kterýž dí: Paste stádo Boží, kteréž při vás jest (1. Petr. 4, 2). Protož z té příčiny, aby kněží Jednoty o svých ovcech a vlastních posluchačích, o koho pečovati mají, věděti a ovšem tím užitečněji práci povolání svého při těch, kteříž právo k sobě dali, konati mohli, potřebně se to přijímání v Jednotě vždycky dalo na způsob prvotní církve, kteráž z židů i z pohanů toliko lid důvěrný, kterýž se nejprv Kristu Pánu,, potom i apoštolům a věrným služebníkům z vůle Boží dával, přijímala (2. Kor. 8, 5).

Přijímání takové u nás bývá dvojích lidí:

  1. věkem dospělých;
  2. dítek povyrostlých.

Lidi věkem dospělé, k nám se obracející, přijímáme takto:

  1. Doptáváme se, proč se k nám obracejí? Proto-li, že učení Boží a řád dobrý mezi námi v pravdě poznali? A mají-li k učení a řádu tomu i péči naší pastýřské dověrnost? (Skutk. 8, 37.)
  2. Vidíme-li cele dověrně osvíceného, služeb našich i řádu povědomého, obcování pak dobrého, tedy jej přijímáme bez odkládání; pak-li kdo ještě nezkušený a novotný, odkládáme jemu na další čas, aby i on zkusil našich služeb (1. Jan. 4, 1; Řím. 12, 2) i my jeho pobožnosti a důvěrnosti.
  3. 3. Přijímajíce takové dorostlé, soukromí to činíme, ne v celém shromáždění; a tu nejprv dotazováni bývají na některé ještě věci, jako:
    1. Chtějí-li učení Božímu i řádu v Jednotě zřízenému poddáni býti, smlouvy Boží opravdově ostříhati, světa a jeho bezbožností i marností utíkati (Tit. 2, 12) a život pobožný k vůli Boží vésti?
    2. Dávají-li pastýřům a služebníkům Jednoty a každému, kterýž by o ně pečoval, zprávci celé k sobě právo, aby je učiti, napomínati, vystříhati i z výstupků (zvláště pohoršitedlných) trestati mohl, a summou celému řádu i zprávě chtějí-li poddáni býti?
    3. Jsou-li hotovi pro Krista a jméno i pravdu jeho pohanění a protivenství (Skutk. 14, 22) snášeti, poněvadž každý, kdož pobožně živ býti chce, protivenství snášeti musí (2. Tim. 3, 12).

Potom napomenutí se jim činí, aby pravdy Boží do smrti (Zjev. 2, 10; Filipp. 3, 16) věrně se přidrželi a jí následovali.

Naposledy od zprávce rukou dáním ku poslušenství ne sobě, ale Kristu (2. Kor. 11, 2) 3. jeho slovu i k řádu církve přijatým právo se dává, aby s jinými stolu Páně účastni byli a k zprávcům svým v Jednotě o všecko dobré, spasitedlné, rady, naučení, potěšení, posilnění dověrně a vlastensky se utíkali.

Dítek povyrostlých a počátkům křesťanského náboženství začátečně vyučených v shromáždění lidu Božího po kázaní a před posluhováním Večeří Páně přijímání se takto děje:

  1. Řeč svatá případná (obyčejně ta: Poďte ke mně všickni, jenž pracujete, Mat. 11, 28) čtena bývá.
  2. Jistý počet takových dítek vybraných a několikrát před tím od zprávce a neb pomocníka jeho zexaminovaných povoláni jsouc, do řadu uprostřed shromáždění se postavuje, po jedné straně pacholata, po druhé děvčata.
  3. Doptávání děje se od zprávce, chtějí-li smlouvu Boží na křtu svatém skrze rodiče učiněnou obnoviti (Joz. 24, 22. 25; Izai. 44, 5).
  4. Když se ony k tomu přiznají, že chtí, i hned jim tu smlouvu připomíná, a že nejvíce u víře a pobožnosti záleží, oznamuje, protož k vyznání víry obecné křesťanské jich napomene.
  5. Dítky víru obecnou křesťanskou hlasem říkají (Řím. 10, 10) a po vyznání té víry, že tomu všemu cele věří, v té víře stále se míti, bezbožností, světských žádostí utíkati (Tit. 2,12), střízlivě, spravedlivě a pobožně že živi býti chtějí i zprávců svých poslouchati, slibem se zavazují.
  6. K hříšnosti své se znají a modlitbu kající (říkajíce ji hlasitě po služebníku Božím) činí. Při čemž (když i hned posluhování býti má) všecken také lid Boží za ty dítky i za sebe se modlí.
  7. Služebník Boží dítkám těm i lidu jinému rozhříšení svaté zvěstuje a právo k stolu Páně dává.
  8. To přijímání dokonáno bývá rukou podáním jim neb jich na ně vzkládáním (Mar. 10, 16; Žid. 6, 2), s žádáním týmž dítkám požehnání a užitečného napomenutí ještě předložením i rodičům jejich.

Řád při Večeři Páně.

Večeří Páně obyčejně čtyřikráte do roka se posluhuje společně všechněm; ne že by častěji býti nemohlo (nebo v čas potřeby častěji bývá), ale pro jednostejný řád.

Když se Večeře Páně slaviti má, největší o to u nás péče jest, aby hodně (1. Kor. 11, 19. do konce) všickni tajemství tomu svatému obcovati hleděli; protož

  1. nastrojují se k tomu lidská srdce i společně i soukromně. Společně na kázáních, kteráž se před tím činí s vysvětlováním, a neb vždy dotýkáním důstojenství, cíle, užitku tajemství toho a na- i pomínáním rozličným. Soukromně pak obzvláštním s jedním každým rozmlouváním (Skutk. 20, 20) a exámenem, čemuž zpráva svědomí říkáme, A to se takto děje:

    Zavolá (tejden neb dvě neděle před posluhováním) zprávce Bratří soudců, a tu nejprve vyptává se, vědí-li o čem, což by užitečně před službami opověděnými vyřízeno býti měío, a neb nebylo-li by nětco na překážku jim. Za tím doptává se i na život a obcování všech posluchačů, a to pro vyrozumění, nepodešla-li nějaká pohoršení, a v čem by kdo napomenutí neb potrestání potřeboval (Žid. 12, 12. 13); což oni také, jak čeho povědomí jsou, i oznámí (1. Kor. 1, 11). A tu již zprávce celému shromáždění podlé příležitosti vyhlásí ten čas k svatému posluhování naměřený i napomene, aby každý hospodář a hospodyně s domem svým k zprávě svědomí přicházeli; a když přicházejí podlé pořádku vyměřeného, vyptávání jest, jak pilní jsou Božích služeb i v obecních shromážděních i doma v každodenním modlení a Písem čítání, a jak prospívají v Božím umění; kdež i exámen bývá, a zvláště mladších, jak kdo z nich tomu neb onomu z strany víry a náboženství rozumějí, až i na život (Koloss. 4, 8; 1. Tess. 3, 5. 6. 7. 8. 13), jak ctným obcováním víru svou ozdobují, jsou-li bez pohoršení živi i i vně i doma; poslouchají-li dítky a čeládky svých předložených, a podobně hospodářové, rodičové dávají-li dobrý příklad mladším na sobě, vedou-li je k čemu dobrému, ku pobožnosti, mravům, i dobrým prácem učí-li je. Kdež snadně se příčina ponaskytne nětčemu poučiti, v nětčem poosvítiti, napomenouti, potrestati, a od nětčeho odvozovati, potěšiti (Řím. 1, 11. 12), v dobrém schváliti i v něm utvrditi. A na kom by se pak zřejmá nehodnost našla, takový k slyšení rozhříšení a Večeře Páně užívání práva nedosahuje (Mat. 5, 29; 4. Mojž. 9), leč opravdově napravovati slíbí. Jest-li kdo zpurný (2. Tess. 3, 14. 15), poznati se a napraviti nechtějící, bývá od užívání svátosti odložen, dokudž by se neupamatoval a zpurné šíje Božímu jhu nepodklonil, a to příkladem apoštolů svatých a mocí, od Krista jim a náměstkům jejich danou (2. Kor. 10, 4. 5. 6. 8).

  2. Před posluhováním káže se slovo Boží (Skutk. 20, 7. 11), a touž službou ještě všecken lid společně k svatému rozhříšení i k žádostivému stolu Páně užívání rozhorlen a nastrojen bývá.
  3. Modlitby horlivé se konají za odpuštění hříchů a za hodnost svatou k stolu Páně.
  4. Lid v dověrnosti o naplnění modliteb sv. ustavován bývá a rozhříšení svaté přijímá (Jan. 16, 23; 1. Jan. 5, 14. 15). Děje se pak ta absolucí neb rozhříšení svaté sollemniter, to jest zvěstuje se zřetedlně vůbec ve jménu (Skutk. 13, 38. 39; 1. Jan. 2, 12; 2. Kor. 13, 13) Trojice sv. hříchů odpuštění všechněm, kteříž zkusivše sebe a v pokání svatém se obnovivše, s věrou živou a úmyslem upřímým v smlouvě Boží státi, horlivě Pánu Bohu sloužiti i života svého polepšovati se ohlásivše, k stolu Páně přistupovati žádají a v tom zprávci svému známí jsou.
  5. Za tím služebník službu svatou koná a slova Kristova, jimiž svátost večeře své nařídil, vážně říká, chléb láme patrně a kalich do rukou béře (Mat. 26, 26. 27). Po zříkání slov Páně a kratičkém vedle mínění Kristova jich povysvětlení k stolu Páně všecky právo sobě zřízeně dané mající zůve.
  6. Za tím hned k užívání té svátosti s náležitou vážností a slušným pořádkem přistupují: nejprve služebník Páně s jinými kněžími a pomocníky svými, potom vrchnosti, za nimi soudcové zboru a teprvá lid Páně jiný, jimž v řadě přes celý zbor klečícím (ne před svátostí pak klekáme, ale před Pánem Ježíšem, na pravici Boží sedícím, dobrodiní spasitedlná, smrtí drahou dobytá, skrze tu svátost podávajícím a spečeťujícím, jemuž tu hned při užívání té svátosti za ta dobrodiní s tou poklonou zevnitřní děkování horlivé i modlitby pokorné dějí se; kdež také klečícím i služebník tou svátostí způsobněji vedle obyčeje a řádu našeho přisluhuje) přisluhování se děje, po jedné straně mužskému, po druhé ženskému pohlaví; však starší věkem prvé, mládenci a děvečky po nich a naposledy pacholátka a děvčátka k stolu Páně přijatá do řadu se postavují, a dva z soudců řady prozřetelně zpravují, aby tu nětco nezpůsobného se nestalo, neb také někdo, komuž by nenáleželo, z nějaké hlouposti práva nemaje, do řadu nechodil; a tak s prozpěvováním žalmů a písní duchovních (o dobrodiních Božích, zvláště o smrti Pána Krista a jeho drahé zásluze, Mat. 26, 33. vypravujících) radostně hodují.
  7. Naposledy chválou Boží (Žalm 22, 27) a modlitbami svatými, též napomenutím (Jan. 5, 14) potřebným všeho lidu, až i požehnáním (4. Mojž. 6, 23; Skutk. 14, 22) služba svatá se zavírá; a lid z shromáždění odcházeje svatou almužnou vděčnosti k Bohu dokazuje a s chudými Kristovými se zděluje (Žid. 13, 16).

Řád při oddávání a potvrzování k stavu manželskému.

  1. Osoby takové, prvé než potvrzovány bývají k stavu manželskému, aby (1. Král. 9, 9) rad pobožných od zprávců i od přátel svých užívaly, v úmyslu svém se vyjevovaly, za modlitby svaté žádaly, k tomu vedeny, bývají.
  2. Zamlouvání se sobě pokoutnímu a neřádnému nepovolujeme; ale na to pozor máme, aby se vše v takovém předsevzetí počestně, jak dobrý a pobožný řád (1. Kor. 14, 40) míti chce, dalo. Pakli by toho kdo co učinil s potupou rodičů (Efez. 6, 1. 2), přátel, vrchnosti i duchovního řádu, ovšem dopustil-li by se toho kdo z kněží, kázní zjevnou bývá trestán.
  3. Při oddavcích ceremonií zbytečných ani štůly neužíváme; ale řeč Boží se čte a vysvětluje k ukázání svattosti a vzácnosti stavu toho. Za tím ženich a nevěsta povoláni jsouce, na úmysl upřímý i na svobodné (1. Mojž, 24, 57. 58) se sobě oblíbení a na řádné zamluvení tázáni bývají. Smlouvu manželskou a slib jeden druhému činí, zavazujíc se k lásce, věrnosti a nerozdílnosti; v čemž služebník je potvrzuje slovy Kristovými: Což Bůh spojil, člověk nerozlučuj (Mat. 19, 5. 6). Při čemž pravice jejich spojené kněz ujímá oběma rukama svýma (Tob. 7, 15) a ve jménu Otce, Syna i Ducha sv. všeho potvrzuje.
  4. Modlitba se od kněze i lidu za nové manžely děje (Rut. 4, 11; 1. Tim. 4, 5).
  5. Požehnání Božího manželům těm služebník žádá a je zvěstuje (1. Mojž. 24, 60). Lidu pak tu přítomného ku pobožnému, vážnému a (Luk. 21, 34) střízlivému hodování a varování se hříšných nezpůsobů, zvláště opilství, obžerství, řečí zlých, svárů i tanců napomíná.

Řád při nemocných a pohřbích.

Při nemocných posluchačích našich řád tento prostý se zachovává:

  1. V těžké nemoci postavený v svaté modlitby celému shromáždění se poroučí, a ty se za něj konají (Jak. 5, 14. 15).
  2. Bývá od kněží a zprávců navštěvován (Mat. 25, 36; Izai. 38, 1), a tu slovem Božím služba jemu se činí: předně ku pokání svatému, za tím ku potěšení a doufanlivosti o milosti Boží a jistotě spasení; jakkoli Pán Bůh podlé těla s ním naloží, aby se cele Pánu Bohu poručil (Filipp. 1), dověřil, a že, byv u víře Syna Božího živ, nepůjde z smrti na soud, ale v život věčný.
  3. Žádá-li ještě večeří Páně v duchu posilněn býti, i toho se neodpírá, když toliko tu jsou také vždy někteří, kteříž by s ním kommunikovali.

Při pohřbívání těl mrtvých způsob zachovává se ten: Jde žákovstvo i kněží tu, kde jest mrtvé tělo; odtud vyprovázejí to tělo mrtvé k místu jistému s zpěvy pobožnými, kdež i kázaní tu přítomným posluchačům činí se, jakž zprávce potřebu uzná k naučení nebo ku potěšení.

Řád z strany svátků, suchých dnů, postů, almužen.

Mezi svátky za nejpřednější pokládáme den sedmý, nedělní, kteréhož sobě žádný člověk ani pod zámyslem svobody křesťanské ku prácem a dílům robotným (3. Mojž. 23, 25. 31; 4. Mojž. 28, 31 ERR.25; 5. Mojž. 5, 31. 34) osvobozovati moci nemá. A to proto, že ho za žádné ceremonialní nařízení nemáme, ale za částku zákona Božího mravného, věčně neproměnného. Poněvadž

  1. před zákonem jest hned po dokonání skutku stvoření světa nařízený a tak všemu světu od Boha zasvěcený, i požehnání naň vyřknuto (2. Mojž. 2, 3; 2. Mojž. 31, 17).
  2. V zákoně jej také ne mezi ceremonialními ustaveními nalézáme, ale v samých desíti přikázáních, kteráž jsou vyhlášena ne od Mojžíše, ale velebným hlasem samého Boha z nebe (2. Mojž. 20, 18. 22).
  3. Nenalézáme žádného přikázaní tak často opětovaného přes celý zákon i proroky, jako přikázaní o sobotě. Nevidí se pak, aby Bůh ceremonie tak vysoce sobě vážil, zvláště poněvadž se osvědčil, že o ceremonie nechce se s lidmi nesnadniti (Žalm 50, 8; Jer. 7, 22. 23).
  4. Nikdež Bůh na vlastní příklad svůj se neodvolával tak často, jako v tomto přikázaní. Poněvadž, prý, on dne sedmého odpočíval, abychom my také odpočívali (2. Mojž. 20, 11).
  5. Proti přestupníkům tohoto přikázaní tak velice Bůh horlí, že je bez milosti mordovati poručil (2. Mojž. 31, 41; 4. Mojž. 15, 35). Plnitelům naproti tomu nejen časné, ale i věčné odměny slíbil (Izai. 56, 2. a 58, 13).
  6. Bůh nezatajil toho, proč tak horlivě toho od lidu svého vyhledává. Nebo to znamením jest, praví Hospodin (2. Mojž. 31, 13; Ezech. 20, 12), mezi mnou a vámi po rodech vašich, že já jsem Hospodin, kterýž vás posvěcuji.
  7. Protož Kristus, ačkoli Pánem soboty byl (Mar. 2, 28), a však soboty pilně světíval; ne pověrným sic, farizejským, ceremonialním způsobem, ale tak, že na větším díle v soboty slovo Boží v školách kázával, skutky milosrdné uzdravováním nemocných lidí činil (Luk. 4, 16. 17). Apoštolé tolikéž, slávu soboty na neděli přenesše, pilně dnů těch ostříhali, k službám Božím a almužnám se scházívali (1. Kor. 16, 2) a častokráte i u večer a do půl noci v shromáždění zůstávali (Skutk. 20, 7. 10); protož jej také dnem Páně nazvali (Zjev. 1, 10).

Světíme pak den Páně nedělní takto:

  1. Přestáváním ode všech tělesných prací, ježdění totiž, vožení, nošení a dělání čehokoli k živnosti, řemeslu, handli náležitého; tak aby v den Páně i čeládka i hovádka podlé Božího nařízení (2. Mojž. 20, 10; 3. Mojž. 23, 3; 2. Ezdr. 13, 15) pokoj měli. Ovšem pak přestáváním hříchů, rozpustilosti, opilství, ožralství, tanců, her všelijakých i svadeb strojení i posvícení držení i trhů, jarmarků a jakýchkoli handlů provozování.

    A kde vrchnost nad řádem ruku držící jest, i to bývalo po místech, že lid náš v sobotu časně od prací přestávali a s přicházejícím večerem hned svátek začínali.

  2. Obíráním se s věcmi Božími, zpíváním totiž a čtením sobě Písem svatých hned v sobotu u večer, potom pak chozením do shromáždění svatých a tam slova Božího posloucháním, rozjímáním a Pánu Bohu sloužením, ne jednou toliko a neb dvakrát za den, ale čtyrykrát neb pětkrát (Koloss. 3, 16), jakž prvé (pod titulem o řádu při kázání Božího slova) oznámeno. Nebo, poněvadž Pán Bůh celý ten den sobě vymínil (2. Mojž. 20, 9. 10) jakožto den svatý svůj (Izai. 58, 13), za nejlepší věc soudili předkové naši větší jeho díl v společném shromáždění stráviti, aby tak i zbytečným procházkám, zahálkám a marnostem jakýmkoli, kterýchž Bůh v den svatý svůj míti nechce (Izai. 58, 13), snáze vyhnuto bylo. Protož učíme lidi, aby ani s přehlídáním hospodářství neb důchodů a rejster, ani s upomínáním dluhů v ten den nezacházeli, ale všecky věci k časnému životu přináležející hned jako z mysli vypustíce, o věcech budoucího života přemyšlovali (Žid. 4, 9).

Mimo pak dny nedělní slavíme také památky výroční předních Kristových skutků, jako: vtělení, narození, umučení, vzkříšení, na nebesa vstoupení, Ducha svatého seslání. Item obřezání, do chrámu v šesti nedělích přinesení, na hoře svaté proměnění; též apoštolů a mučedlníků některých pro srovnání se s jinými církvemi (o čemž i snešení stavů království Českého při obnovení konsistoře učiněno jest). A však památek svatých u nás svěcení takové jest, že po vykonání kázaní a modliteb volné jest každému, nýbrž jako i jiných: dnů všedních povinné (2. Mojž. 20, 9) ku prácem se obrátiti, proto že takové památky lidí svatých z křesťanské toliko svobody, pro chválu Boží a představování lidem příkladu stálosti při Bohu a trpělivosti (Žid. 13, 7) držíme.

Z strany suchých dnů.

Suchými dny míníme dny, kteříž jsou z společného snesení k modlitbám veřejným zvoleni; a ty dny také modlitebnými dny nazýváme (Joel 2, 12).

Takové dny modlitebné čtyrykrát v roce míváme, každého čtvrt léta jednou, pro obnovení se v pokání svatém; kdež (ve středu i v pátek) slovem Božím k témuž pokání horlivě sobě sloužíme a hned za tím hříchy své před Bohem vyznáváme i pokorně se modlíme za odpuštění hříchů, za obnovení srdcí našich, za odvrácení všelijakých pokut, za udělení milosti a darů spasitedlných i vezdejších, za pokoj sobě, Jednotě, vlasti, obcem křesťanským a celé církvi, nýbrž i nevěřícím ještě národům obrácení k víře, i hříšníkům všelijakým ku pokání svatému probuzení žádáme. A poněvadž dnové takoví kající slovou, napomínán bývá lid Boží, aby s pokáním svatým, s postem a s středmostí i s almužnami (Mat. 5, 44. 45. a 9, 38; 1. Tess. 3, 1) modlitby, prv v shromáždění společném konané, doma v příbytcích svých jedni s druhými, rodičové s dítkami, hospodářové s čeládkami o poledni, o nešpořích i u večer obnovovali.

Z strany postů.

  1. Učíme, že půst nezáleží v činění rozdílu mezi pokrmy, ale v zdržování se od pokrmů a nápojů všelijakých i s bděním do jistého času, buď do nešporu neb za celý den, jak kdo pro nemoci a neb mdlobu těla vytrvati může do kterého času.
  2. Nepokládáme ho za poctu Boží Pánem Bohem přikázanou (Zach. 7, 5), ale máme jej za prostředek k skrocení těla bujnosti (Izai. 58, 5), k vzdělání mysli pokorné a skroušené nad hříchy i k želení jich ponoukající, též mysl i tělo k slyšení, rozjímání slova Božího, k modlitbám svatým způsobnější a horlivější činící.
  3. Takové posty míváme a je ukládáme lidu:
    1. Ve dny modliteb obecných a veřejných, v suché dny každého čtvrt léta, poněvadž to obyčej jest chvalitebný a nečelí proti Boží poctě ani proti pobožnosti neb poctivosti.
    2. Kdykoli jaká pokušení neb nebezpečenství, války se přibližují, a neb i dokračují na kterou obec, neb celou církev, neb třebas jeden dům, neb jednoho člověka.
    3. Když kněží a služebníků církevních řízení býti má.

K těm postům se ponoukáme tím, že Písma svatá k nim napomínají (Joel 2, 12. 15; 2. Kor. 6, 5), i příklady takových postů nejedny nám ukazují (Žalm 35, 13; Jonáš 3, 7; Skutk. 13, 3).

Při almužnách toto nechť jest známé.

  1. Máme je za dary dobrovolné, kteréž lid Boží umítá do pokladnic obecných (Luk. 21, 1) pro potřebu lidu chudého věřícího.
  2. Takové almužny, ač kdy chce kdo chce, může dávati, však obzvláštně dávány bývají veřejně spolu ode všech podlé napomenutí zprávce i obyčeje dobrého v každé suché neb modlitebné dny a po každém posluhování svátostí těla a krve Páně, a někde i ve dny nedělní (1. Kor. 16, 1).
  3. Rozdělovány bývají rozšafně vedle potřeby větší nebo menší lidem chudým obojího pohlaví, buď těm, jenž v špitálích jsou, kteříž z týchž almužen pokrmem, nápojem, oděvem, teplem opatrováni, jako i lékařstvím bývají; buď těm, jenž krom špitálu jsouc, pro sešlost věku neb nemoci nemohou sobě vypracovati, ani od přátel opatření svého míti. A někdy i zprávcům církevním chudým týchž almužen se udílí.
  4. Každý zbor neb obec má své almužny a své chudé z nich opatruje; jestli pak která obec jest tak chudá, že svých chudých nemůže na domácí almužny vychovati, tedy od bohatší obce neb zboru pomoc z bohatších almužen činí se, a to podlé apoštolského učení, jenž dí: Nyní vaše hojnost pomoziž jejich nedostatku (2. Kor. 8, 13. 14).
  5. Aniž také máme za almužny samy toliko ty dary, kteříž se do obecných pokladnic umítají, ale i jiné všelijaké milosrdné skutky a účinnost, kterouž lidé jedni k druhým prokazovati mohou a prokazují, ve jménu Kristovu udílejíce jim pokrmu, nápoje, oděvu, bytu, lékařství a jiných potřebných věcí, k zachování života a zdraví těla sloužících.
  6. K kterýmžto almužnám lidé ponoukáni bývají učením Písem svatých, v nichž se i napomenutí k almužnám i zpráva při dávání almužen i odplata za též almužny zřetedlně předkládá (5. Mojž. 15, 7. 8; Přísl. 19, 17; Mat. 6, 3. 4; Luk. 14, 12. 14; Žid. 13, 16).

zpět na obsah - Další: O řádu domovním služebníků