|
- Jednota | - Řád | - |
Jak se v Jednotě k řádům dohledání skrze visitací děje, oznámeno jest. Již pak, že není dosti, aby zahradník k štípkům neb mistr k učedlníkům neb hospodář k čeládce dohledal; ale že zahradník oklešťovati, mistr kazům brániti, hospodář lenivou čeládku ku pracem doháněti musí, to sám rozum ukazuje. Protož v církvi kázně také potřebí, aby vystupující pamatováni, upamatovati se nedadoucí zahanbováni, urputní skutečně trestáni, naposledy pohoršliví, zlí, shnilí oudové odtínáni a odmítáni byli. Protož řekl Kristus: Dobráť jest sůl; mějtež sůl v sobě sami, a pokoj mějte mezi sebou (Mar. 9, 50). Item: Zhřešil-li by bratr tvůj, jdi a potresci ho (Mat. 18, v. 15). Item: Horší-li tě noha tvá, utni ji a vrz od sebe (v. 8. 9); a apoštol vysvědčil, že kázeň jest jistým znamením synů Božích na milost přijatých: Jestli že pak kázeň snášíte, i Bůh se vám podává jako synům; pakli jste bez kázně, kteréž všickni synové účastni jsou, tedy jste cizoložňata a ne synové (Žid. 12, 7). A za těmiť příčinami té svaté kázni poddali se hned od začátku Jednoty všickni, kteříž se k ní shrnuli, od největších do nejmenších, starší, spolustarší, kněží, pomocníci jejich i posluchači všickni, urození i neurození, nýbrž i vrchnosti samy, lékařstvím proti hříchům (Žalm 119, 71) to býti věříce, když vědí, že jest, kdo by na život a obcování jejich pozor dával, při každém vychýlení je pamatoval a nebezpečně blouditi nedopouštěl (2. Kor. 7, 8. 9. 10. 11). Protož všickni posavad v Jednotě pod kázní býti; mají a musejí, od dítěte až do starce, od poddanýho až do pána, od učedlníka až do biskupa, a to pro vzdělání jeho i jiných. Člověkem zajisté jsa, jeden každý padati může (Přísl. 24, 16; Jak. 3, 2); ale aby v pádu nezůstal, nezmrtvěl, nezahynul, pomoc k tomu od Krista, lékaře duší, nařízená jest kázeň; kteráž když se při jednom rozšafně koná, prospívá i jiným, jakž apoštol dí: Ty, kteříž hřeší přede všemi, tresci, aby i jiní bázeň měli (1. Tim. 5, 20).
Jsou pak kázně církevní podlé Kristova nařízení (Mat. 18, 15. etc.) stupňové tři:
Vyučují kněží Jednoty posluchače své, aby znali, že to právo od Krista jest puštěno, nýbrž zákon jest vydán, aby pečoval jeden každý o bratra svého, a viděl-li by hřešícího, bratrsky (1. Tim 5, 1. 2) napomenul (Eccles. 17, 13; 1. Tess. 5, 11; Žid. 3, 13). Protož aby každý každému, oč potřebí, říci směl, bratr bratru, sestra sestře, k tomu vedou. A ač i mladší k staršímu, rozšafně postupujíc, totéž právo má, obzvláštně však starší, aby ho k mladším užívali, náleží; nejen, kdo komu představen, ale i k jiným. Ku příkladu, když kdo cizí dítě neb cizího čeledína hřešiti vidí, napomenouti a potrestati povinen jest; poslechne-li tak jeden druhého a napomenutí přijme, bývá pokoj; pakli nic, oznámiti o tom jeho předloženému, a neb někoho nastrojiti, na něhož by se onen více ohledati musel, aby od něho pamatován byl; což se u nás obzvláštně někomu z soudců a neb samému zprávci, neb někomu jinému z pomocníků jeho poroučí.
Neprospěje-li ani to, bývá s hříchem svým a urputností v známost uveden církvi, totiž zprávci a všechněm soudcům, kteříž zavolajíc ho, s ním pracují, aby vyvinutí své poznal. Pozná-li se a nápravu slibuje, propuštěn bývá s napomenutím a potěšením; pakli v zpouře a svémyslnosti trvá, svědomí jeho mocí klíčů Kristových svazuje se, a bývá od společnosti Večere Páně odložen dotud, dokudž by, tak před církví zahanben jsa, neupamatoval se a řádu Božímu nepoddal.
To tak v lehčejších výstupcích; v hříších pak těžkých a vůbec pohoršitedlných jinak se postupuje. Totiž bývá hříšník před zprávce a soudce obeslán, kdež hřích jeho jemu se stěžuje, a ku pokání služba činí; pozná-li těžkost hříchu a nad ním bolestí právě, bývá potěšen (Skutk. 3, 17. 18. 19) nadějí milosti Boží, s jistými však výminkami: Předně, aby se do někud v pokání zkušoval, Boha za odpuštění vroucně prosil, tělo mrtvil (Koloss. 3, 5) a polepšení svého začátky skutečně na sobě prokazoval (a takové zkušení trvá, jak kdy, obyčejně do prvního posluhování, někdy déle; církev však mezi tím modliteb za takové padlé nezanedbává).
Druhé, aby potom církev, kterouž hříchem svým pohoršil a zkormoutil, zase spokojil, shromáždění totiž Božího (někdy sám, někdy skrze zprávce) odprošením. Někdy však, není-li hřích vůbec známý, před samými soudci odprošování se děje. Vše proto, aby i prohřešilý k opravdovému pokání a napotom hříchu se varování tím větší příčinu měl, i jiní bázeň měli a bližního výstupek sobe k výstraze brali (1. Tim. 5, 20).
III. O vylučování nenapravitedlných. Jestli že hřích jest příliš ohavný, a neb hříšník místo pokání zpouru provodí, přistupuje se ku poslednímu stupni klíčů, jenž jest vyloučení; kteréhož aby se v církvi užívalo, Kristus a sv. Pavel (Mat. 18, 17; 1. Kor. 5, 6ERR) poroučejí. Tu pak hříšník od obcování sv. dokonale jsa odloučen, Satanu v moc se vydává, pokudž by v zpouře a nekajícnosti setrval. Taková excommunikací když se zjevně vyhlašuje, všecken lid jako zapečeťujíc to, co se jménem Kristovým koná, říká Amen, ne bez slz a vzdychání celého shromáždění. A tím způsobem vyobcovaní zpurní hříšníci drží se jako za publikány a pohany, jakž poručil Kristus.
Aniž však komu naděje milosti se odjímá, jestli že skrze opravdové pokání od cesty zahynutí na cestu spasení se navrací. Protož vidí-li, že komu Bůh milost ku pokání dává, těší se a po opravdovém pokání jeho zjevně se zase s radostí a plesáním i Boha chválením do církve přijímají (2. Kor. 2, 6. 7), a tím druhou klíčů Kristových částku (kajícím nebe otvírajíc) vykonávají. Všech těchto kázně stupňů služebníci Jednoty mezi sebou také užívají, i napomínání bratrského dověrného, i zahanbování ostrého, i vyvržení z počtu lidu Páně. Kteráž kázeň ve všech svých stupních ne nějakým duchem vášnivým a neb pokrytým, ovšem panským, ale, jakž apoštol učí, v duchu tichosti a lásky Kristovy (Gal. 6, 1), s rozšafnosti a čitedlností srdečnou (2. Kor. 2, 4. 5. 6. 7), jménem a mocí Kristovou (1. Kor. 5, 4), k vzdělání a ne k zkáze církve (2. Kor. 10, 4. 5. 6. a 13, 10) vzkládána i zase z kajících snímána bývá.
zpět na obsah 
Další: Zavírka