|
- Langer | - Bohdanecký rukopis | - Copyright | - |
Věda dobře, editionem secundam et tertiam semper esse prima meliorem1,- to jest, že druhé a třetí poopravené vydání bývá často horší než první, - uznal jsem za dobré dříve třetí vydání pánům vlastencům zvláště, pak v Musejníku2 (k většímu rozhlášení) vydání druhé, tomuto až přepodobné, a konečně, až by tyto rozprodány byly, vydání první jakožto dokonalejší oněch dvou podati. V té samé míře, jak je vydání druhé třetímu podobné, bude vydání první druhému i třetímu nepodobné.
Nemiloť mi velmi, že se vydání rukopisu tohoto poněkud opozdilo. Podivné udalosti, špatná povětrnost, velikánské, nepřestupné, nadpřirozené i podpřirozené nesnáze jsou toho byly hlavní příčinou, kteréžto překážky bych zde jistě jednu pěkně po druhé vypočítal k ospravedlnění svému, kdybych se neobával, že by mne páni čtenářové ze lži kárali; i takéť se beztoho nerad v próze do lhaní pouštívám - , jinák arci, kdybych zde mluvil v rýmech anebo v hexametrách; na lhaní v takovémto způsobu mámeť už od starodávna od krásovědectva slavné privilegium.
Věrně v původním jazyku i pravopisu, též pro snadnější vyrozumění
s připojenými poznamenáními
Ke Starobylým skládáním3 přídavek obzvláštní
Vydání třetí
Proslov4
Chtěje v literním světě spisovatelské dobýti sobě slávy, po nížto nás za dnů těchto celé stádo dychtí, přemejšlel jsem, dlouho jsa na rozpaku, kterako bych to nastrojiti měl, abych se slávy té sice ve dosti veliké míře, avšak bez velikého namahání učinil oučastna: nebo náprstek ctižádosti - a proč bych se za žádosti styděl slušné a mírné? - jsem již po dědech svojich zdědil a vždy mne to mrzívalo, když druhové moji, okolo kněhkupců mne vodíce a za sklem jména svá obdivujíce, "Totoť jsem já" a "Totoť jest moje" hlasitě jsou mi šeptávali. I toužil jsem nalézti nejkratší a spolu nejpohodlnější cestu do jasného nesmrtelnosti chrámu; avšak ačkoli jsem celého světa mapy prohledal, nikde jsem ji vypátrati nemohl. I nemálo mne to soužilo a trápilo; přemejšlím dlouho, ale nadarmo. Aj, tuť jako jiskra proletí myšlenka ducha mého - "Rukopis!" - Neměl jsem více stání. Pomnění na náš svatý Králodvorský rukopis rozplameňovalo mne. Jak - pravil k sobě duch můj -, aby se i tobě poštěstilo cos naleznouti podobného? Si hic, si ille, cur tu non, Augustine?5
"Půjdu hledat!" zvolám oplývaje předchutí6. Dictum - factum7, a v tu chvíli opustil jsem Prahu a spěchal jsem na venkov.
Věda však, že rukopis Králodvorský ve věžovém byl nalezen sklepě, zdálo se mi velmi radno, abych ponavštívil takováto a těmto podobná tmavá a ne každému přístupná místa, jako jsou komůrky a sklepy atd. A věru, nebylo pivovárku, nebylo sklípku, do něhož by mne zvědavost byla nezavedla, kudykoli jsem učenou tuto konal pouť. Konečně přijdu do městečka Bohdánče, kteréž leží asi 3000 mil vzdálí od Ameriky a dvě hodiny od Přelouče; a to jest to místo, vlastencové a bratrové moji, kdežto se mi tak poštěstilo.
O Bohdánči, Bohdánči - tys ovšem velmi malé město, ale sláva tvá se někdy vznášeti bude až nad oblaky, jako se nade tvými komíny kouř a voňavá pára vznášela do výše o letošním posvícení! -
Abych tedy pověděl - když jsem do milého Bohdánče přišel a se svými se potěšil v této mé rodné krajině, byla první cesta moje k panu starému a ihned ponavštívili jsme sklep jeho. Bylotě to právě v červenci letošního roku po polednách a parno bylo nesmírné. Natočili jsme si. Posadili jsme se tam a pili jsme po slovansku, jak sluší a patří. Připíjíme sobě, dopíjíme, a korbel byl prázdný. I chtěl jsem již odejíti, pozapomenuv na všecko učené hledání a zpytování, a odcházeje obrátím ještě jednou na sud, jako na důkaz lásky a vděčnosti, svůj pohled; a vida tu, že se bělá něco za sudem, obrátím kroky, vezmu a prohlížím to. Moje srdce okřívalo; i vejskám radostí, an vidím nález, po němžto duch můj tak dlouho bažil. "Ichuchu!" zvolám, plyna v rozkoši, "victoria in Slávia!"8 zvolám opět a poznovu a Echo, dřímajíc ve prázdných sudech, probudilo se mým pokřikem a volalo po mně, takže se po celém sklepě slavné "Ichuchu!" rozléhalo.
Bylatě to báseň mravokárná, již tuto kladu od slova k slovu, i se všemi chybami, jak se to na učazeném pergameně nachází; ba ani pravopis v náš obyčejný proměniti jsem se neosmělil.
Do kterého času náleží, těžko souditi; náš slovútný p.Franta9 myslí podle liter a pravopisu, že náleží do XX.století; avšak se mi zdá, že skládání samo o sto let starší, a tedy ze XXI.století pochází.
Kdo nám nyní poví jméno skladatelovo, kdežto historie takměř o tomto věku mlčí? -
Jaroslav Langer
Psáno ve prosinci 1830.
Poslechňete, mládencové,
bohdanečťí ionáci,
poslechňete vieci nové,
co vám povídaťi chci
o ďevčátkách našich časů,
poslechňete mého hlasu! - L1
Míňil sem se ožeňiťi,
hledal ďívku pocťivou,
s kterou bich moh hezki žíťi:
krásnou, viernou, počestnou; L2
však iuž třikrát iaro zašlo
a ďevče se mi nenašlo. L3
Iest-li teď hoch dosťi mravní -
nepochoďí, blázínek,
tenť ie za ňic za čas dávní
u ťech našich fiflenek;
tenť jest u ňich smislu mdlého,
kterí ne hned**** L4 10
Nevinost už pochovali
ke svatému Iíří prič,
v kouťe hrob jí vikopali,
bi iim nešla více vstříč; L5
mluv ií iak chceš nectná ména,
přece žádná nezčervená.
Iešťe na ňi hrozí metla - L6
a iuž šilhá po hochu;
iešťe aňi nerozkvetla -
a iuž plná vrtochů;
ba se třešťí, dává hádat,
ie ien ďecko - chce se vdávat. L7
Teď se nemáš obávaťi,
že dostaneš košíček,
teď ie radost milovaťi!
Máme na zbit hubiček!
Neb teď každá chce mít čtiri,
neiraďei však ***íri.11
Iaká pro nás nepříhoda -
sami za holkou si iít!
Teď ie pro nás hezká móda!
Teď se nám třeba doma bít;
neb už každá za svím choďí,
ba i maminka ii voďí. L8
Hledáš pannu? to ie chiba;
málo iich v tom stoleťí; L9
iestli která nekolíbá,
může více umieťi,
nebo, iak osika v lese,
každá na hocha se třese. L10
Ovšem! - hloupí všecko koupí,
však se přece podvede;
pozďe říká, že bil hloupí,
nebo s ňí ňic nezvede;
kdo má ale rozum zdraví,
hledá u ďevčete mravi. L11
Adie, bohdanecké pani!
Adie, kráso ve vienci!
Zazvoňte ií smutné hrani,
žeňichové, mládenci!
Ti pak odpusť, ďívko milá
která bis sem nepatřila. L12
Poznámky
I. Vyznávám věrně, že pravopis v rukopisu tomto, ač dosti dobrý a snad všech nynějších dokonalejší, málo mému oku lahodí; zdá se mu scházeti - slíčnost. Avšak může-li člověk nemocný, dle slov Kantových, uzdraviti sebe často pouhým myšlením, že nemocen není, soudím, že kdyby každý toto čtoucí jenom pevně myslel, že jest dosti slíčný, po krátké době by každého za nepřítele svého považoval, kdo by pravopisu tomuto slíčnosti odpíral. Z orthografie ale této také vysvitá, že píseň ta není ze zlatého věku; já aspoň jsem v celé básni ani jediného ypsilon nenašel12; avšak ani našemu po novotách bažícímu věku nepřináleží, nebo v něm po c s z ani jednou jota nestojí; což pěkný důkaz, nevyvratitelný důkaz její starožitnosti.
II. V onom věku, do něhož píseň tato padá, požadovali ženichové, jak z tohoto místa může se viděti, tři nejhlavnější vlastnosti ode svých nevěst, totiž: aby byly krásné, věrné a počestné. Toť se arci s naším nesrovnává časem, kdežto k těmto třem ještě čtvrtou přidáváme, totiž aby byly bohaté. Budou-li pořád jako dosaváde - což ale bůh nedopusť! - tak ourodná léta na ženské, nevím, co všecko se bude ještě požadovati od panen, které by se rády vdávaly. Jáť se všemi rodičemi, jenž se nějakých potomků nadějí, svoji každodenní prosbu spojuji, aby nás nebe takovýmto trestem nenavštěvovalo; to by byla pravá morová rána anebo la mode: Cholera morbus.
Příležitě činím povědomo všem slečinkám, že se mi poštěstilo vynalézti líčidlo nové, kteréž pod názvem "české líčidlo" co nejdříve u všech kupců na prodej bude. Abych ale našim p. (pl.tit.13) chemikům zbytečného lámání hlavy a rozumu uspořil, chci jim z lásky k dobré věci a ke člověčenstvu zdarma povědíti, z čeho a jak se to líčidlo zhotovuje.14
Rec. 1/4 lotu15 květu z hyacint; NB16 co z jara kvetou, což pro uvarování všeho zlého tuto připomínám, aby se nevzaly tak nazvané "Vl*** ovy hyacinty",17 kteréž se v zimničných nemocech s prospěchem užívati mohou pro vrhnutí.
1 lot jarých fialek;18 avšak vyber moudře, neb ty, kteréž se dlouho dusily pod sněhem anebo které jsou podpařeny, mohly by snadno naopak oučinkovati.
2 kvítky z květných květenek Kubelkových;19 raději méně než více; bylinať to odporná a ve větší míře jsouc užívána škodí.
1/2 lotu Trnkových růžinek;20 NB trní se musí z lupení růžového vybrati, sice by potom líčidlo nehladilo líce, ale zdrsnatilo.
1/3 lotu bazaliček;21 vyber ale ty, které němčinou nezapáchají.
3 loty kvítí z musejní zahrádky;22 kvete tuším v hexametrách; a konečně I lot konvalinek,23 ale toliko takové, co vykvětly ve chládku hájů českých - a dvě špetky rýmovaných kopřiv.24
Všecky tyto byliny prodávají se každodenně v Pospíšilovské lékárně25 v Liliové ulici na Starém Městě v Praze, číslem 946.
Kup sobě byliny ty, vlož je na rendlíček, nalej čisté vody a vyper to ze špíny, jako když vaříváme jahelník. Potom, když se špína sleje, naleje se na to distilovaná voda z laskavce; neopomeň nyní také vhoditi tam kořen věrnosti a dvě hrstě srdečníku a dej to vařiti nad plamenem milosti, to jest: vezma všecka zamilovaná psaní (jen ne od nejmilejšího), udělej z nich oheň nad rendlíčkem. Když to juž houstnouti počne, vezmi a vlej to do Frantových zastaralých forem;26 zde to nech vychladnouti. Za několik minut, když juž asi jako led sestydne, nadělej z toho kuliček a líčidlo máš hotovo.
III. Tři roky ji hledal, a - nadarmo! Tenť se dojista učil trpělivosti a lásce z Plautovy komedie, kdežto stojí:
Neque ulla mihi obstabit amnis, neque mons, neque adeo mare;
Nec calorem,nec frigus metuo;neque ventum, neque grandinem.
Imbrem perpetiar, laborem sufferam, solem, sitim.
Non concedam, neque conquiescam usquam noctu, neque dius,
Prius profecto, quam aut amicam, aut mortem investigavero.27
(Plaut. in Mercatore)
Přinucena se vidím, ač mi to dosti nemilo, veřejně tuto vyznati, že je latina moje nejslabší strana a že jsem toto, ač jak tak tomu místem rozumím, bez slovníku přeložiti nestačil. I vzal jsem tedy k ruce jakýsi starožitný latinsko-český slovár (tenkrát ještě poslední archy slovníku p. Chmelova28 vytlačeny nebyly), kterýž mi ochotnost p. kněhárníka v Museum29 okázala, a dle tohoto lexikonu jsem to místo na slovo přeložil takto:
"Och, já nešťastný kocourek! Co se tě nahledám, potěšení moje! Každou komůrku, každou dírku prolízám, ale žel!, nikde tě vypátrati nemohu. Avšak nepopustím; ani zeď, ani dvéře, ani nalíčená past, ani tma, ani pes mne neodstraší; okýnkem já do komůrky vlezu a po všech koutečkách hledati budu a neustanu, dokavád nenajdu buďto tebe, moje myško, anebo - smrt!"
IV. Tuto jest rukopis porušený, a protož to jest nejtmavější místo v celé básni. V takovýchto a těmto podobných pozatmělých místech jsem navěšel hvězdiček, aby temnost tu poněkud osvěcovaly. Snad se tu naráží na dívky, kteréž by se rády dočekaly - ne staročeských, ale starořeckých časů, o nichžto Němec takto dí:
In der heroischen Zeit, da Götter und Göttinnen liebten,
folge Begierde dem Blick, folgte Genu der Begier.30
(Goethe)
Takové fiflenky, co by po tomto pohanském času toužily, zasloužily by, aby do nejdelší smrti žádnou z nich mládenec nepolíbil; dosti pěkné peklo pro ně.
V. Asi čtvrt hodiny od Bohdánče leží pahorek, na němžto řbitov s malým kulatým kostelíčkem, svatému Jiřímu zasvěceným, a s hrobárnou. V dávnějším ale věku stál prý na místě tom dřevěný čtverohranný chrámek. Nalezna rukopis tento putoval jsem tam a chodě po řbitově hledal jsem hrob, do něhož v Pánu zesnulá tato položena byla; i přijdu do jednoho kouta a tu jsem našel mnoho starých a pamětihodných náhrobků, ale žádný, co by mi zvěstoval hrob Nevinnosti; kus prastarého, otlučeného a mechem zarostlého kamenu nejzáz bylo, a to myslím, že je místo, o němž se tu zmínka děje. Z toho ale vysvitá, že rok smrti její do starožitných sahá věků, kdežto náhrobkové ostatní, ačkoli též dle podoby staří, ve stavu mnohem lepším se nacházejí. I viděl jsem tu také kámen s pouhým toliko nápisem: "Zde odpočívá Věrnost, očekávajíc slavného zmrtvýchstání", a jiný zase: "Tuto dřímá Láska," a ještě jiných více, jako Spravedlnost, Lítost, Víra, Moudrost atd. Podivení ale hodno jest, že kromě zde položených nápisů ničeho se na těchto kamenech nenachází, co by nám povědělo, v jakém stáří, ve kterém roku aneb aspoň století a na jakou nemoc onyno jsou zemřely. Kdož nám nyní poví, kdo je pochovával, kdo je doprovázel, zdali přec někdo a kdo pro ně slzel? Kdož nám jména vypočítá lékařů a ranhojičů, co je do hrobu dohodili? jakých léků jsou jim dávali? bylo-li to chybou jejich anebo nic? a mnoho-li zemřelé tyto sirotků jsou po sobě zanechaly? ... Dosti se natouživ něco aspoň vysvětliti naleznul jsem konečně dokument v Musejním časopisu (viz IV. roční běh, svazek 4, str. 443),31 kdežto na rok 1611 starý spisovatel takto zmínku o nich činí: "Bože nesmrtelný, jakých jsme nebezpečných časův, jakého neřádu, jakých zlých věcí dočkali? Přibývá hříchův, přibývá i pokut, stydne láska, hyne spravedlnost a tím klesají všecky věci; není milosrdenství, není věrnosti, není lítosti, ale nemilostivost, nevěra, faleš a zrada."
Z toho vidíme, že Spravedlnost, Láska, atd. brzo po roku 1611 život svůj dokonaly, Nevinnost ale již mnohem dříve, protože se tu o ní ani zmínky neděje.
Jakou ale nemocí sešly? Láska bezpochyby zmrzla, protože v roku 1611, jak vidíme z Musejníka, stydla. A kde? Dosti možná že na ledě, byla-li tak horlivá milovnice klouzání jako její kněžky, co navštěvují v zimě Vltavu. Spravedlnost se zavázanýma očima mohla snadno někde brknouti a sraziti vaz aneb jinák uškoditi sobě; neboť byla - jak nám praví Historie, její stará známá - v onom věku velmi slabé a subtilné povahy. Milosrdenství? toto malé robátko? toto žebrácké sirotčátko? To nejspíše v oné kruté zimě roku 1600 a několikátého někde za plotem hladové a žížnivé zahynulo! Věrnost prej se provdala a brzo nato zemřela; mnozí ale povídají, že byla křivopřísažnicí a že za rok ji smrt překvapila, nebo takový prej žádný nedočká do dne do roka. -
Z onoho spisu také vidíme, kdy Nemilostivost, Nevěra, Faleš a Zrada (bezpochyby to jedněch rodičů děti) v Čechách jsou se usadily. Kdo ale jsou byli jejich rodičové? a kde ony čtyry sestry, a snad dokonce čtverčata, na světlo boží přišly?
Já zběhal celičkou zem a více, kde jen jaký kostelíček stojí, prohledávaje matriky onoho věku, ale nikde jsem jména jejich ani stav rodičů a kmotrů naleznouti nemohl. Bezpochyby že jsou to byly cizozemkyně, aspoň panna Faleš, tato kuplířka všech nepravostí, se mi zdá, že se k nám přitoulala v onom věku ze krajin západních, nebo její jméno je mi jaksi podezřelé. Také by možná bylo, že jsou to byly vojačky, protože tak na ně onen spisovatel, dávaje jim jakožto dámám předek, naříká a žaluje a potom teprve na vojáky pasovské, totiž na muže, milovníky a ložníky32 těchto pančav.33 -
VI. "Ještě na ni hrozí metla"; toto místo nám opět dává nový důkaz o starožitnosti písně té; nebo za našich dnů je více v užívání rákoska a bejkovec.34 "Šilhati" má svůj původ v jazyku německém; snad i tento pěkný obyčej ze západních krajin pochází.
VII. "Je jen děcko - chce se vdávat." Toto místo se mi zdá trochu podezřelé a spíše by se to o věku našem říci mohlo; aspoň vycpávání oudův na to okazují. I kdož by se medle opovážil takovéto dívce říci, že není ještě na vdaní, vida plnost tělesného složení? -
Odkud jsou ale naše slečny tuto módu vzaly, nevím. V oktávu sv.Mikuláše35 vyvěšují kramářové na Staroměstském náměstí své krámy, mikulášky s pozlátkem, vycpané panenky a děťátka v peřinkách s tak přeplněnýma již ňadýrkama, že se každá cudná děvčina, vidouc hračky tyto, zarděti a oči sklopiti musí. Buďto tedy si vzal kramář tuto módu z našich vycpaných dětí, anebo vzaly si ji tyto z těchto hraček.
VIII. Verš tento nepotřebuje žádného vysvětlení; že pak se tu zmínka děje o namlouvání, neopominu něco povědíti o tom z věku našeho.
Před několika lety, když jsem přišel (ponejprv to ve svém živobytí!) do Prahy, chtěl jsem odpoledne po čtyrech hodinách do českého divadla; kudy ale tam nevěděl jsem a ptáti jsem se ostýchal. I šel jsem v proudu lidském až k dosti nádhernému stavení. Blízko dvéří byla kasa; i položím svoji zlatovku a vejdu dovnitř. Po dvou stranách byla jsou dlouhá sedadla, v nichžto nejvíce ženštin sedělo, mužská sběř však vůkol sedadel běhala. Tu tito hejskové s jedné dívky na druhou skrz brejle pokukovali, hlasitě skoro se smáli a o nich jsou hovořili; hudba počne: oni však, nedbajíce na nic, vždy hůř a hůř sobě počínali. To rejdění mne - člověka venkovského a nezkušeného - tak omámilo, že jsem se dlouho ze svého snění ani probrati nemohl. Vtom cosi zazvoní; pozdvihnu oči a ... Víte nyní, kam jsem zabloudil? -
Nehorlímť já na schůzky mladého lidu, neboť i pod mými žebrami srdce tluče mladé;36 ale scházejme se na procházkách a na veselkách, a nedělejme tržiště ze chrámu Páně! Člověk je arci, a zvláště ve mladém věku, stvoření křehké - to vím dobře; a dívka, když se modlí, je anděl a snadno naše srdce zajmouti může - to vím také dobře; ale mladík, který již k tomu oučelu do chrámu kráčí, aby našel potravu pro své smilné oči, a dívka, která tam proto ráda dlívá, aby svou - často nakoupenou - slíčnost a krásu jako kramář své zboží na odiv a ku koupi vystavila ..., to nejsou andělové, ale ďábel jest to, a tím více, jak říkáme, po ďábelsku vyhlíží, protože se modliti zdá.
IX. Těžko pochopiti, proč ve XX. století by tak málo panen bylo; - nejspíše se jich tolik nerodilo jako teď; a byla-li tedy nouze o ženské, tudyť se snadno do jedné provdati mohly.
X. Povídá se, že strom, na němžto se zrádný Jidáš oběsil, osika jest byla; a proto prej se listí osikové vždycky třese. Osika však jest odrodek topolův; za starých časů se jich ale tolik nesázelo jako nyní, kdežto není silnice, aby podle ní topolové a osiky nasázeny nebyly; dejž bůh, aby to něco zlého neznamenalo; jáť neznám ohyzdnější potvory nade zradu vlasti. -
V Polabinách se bájí, že za starodávna jakás dívka v osiku se proměnila, protože ... než o tom budoucně v Kopřivách.
XI. Poněvadž tedy každý moudrý mládenec, jak tuto vidíme, u děvčete svého především vyhledávati má mravy, nebude zbytečno zde aspoň něco podotknouti, jak se dívky venkovské vychovávají ve vzdělaném století našem, které vším pravém školou ženských mravů by slouti mělo.
Hned jak se dívka naučí v české škole slabikovati, dá se někam do měst anebo do hor na vycvičenou, totiž aby se tam němčině naučila; po půl druhém roku vezme se domů, dají se jí loky37 a vypůjčí se jí několik nazdařbůh volených lipských románů, aby se čtením - jak říkají - v němčině utvrdila, a holka je - gebildet.38
XII. Vy děvy vlastenské! vy děvy počestné a věrné! vy hvězdy naše a růže slovanské! vy - Panny! vás já vzývám! Duch váš mne obletuj, kdykoli zpívati budu o krásné pleti, aby byla píseň moje hodna slíčnosti vaší a věnce a rozmariny. Vás já vzývati budu, a ne děvy parnaské39, vás, jenž obýváte na lučinách polabských a březích stříbropěnné Vltavy, při svatém Hostejnovu40 a na pověstných Tatrách! Odpusťte i mně, jestliže mi z ust nehodné vyšlo slovo ve svatém hněvu! -
A ty, Bělo, duše moje! ty křídlo moje, když zpívám o lásce! i ty mi odpusť, že jsem promarnil chvílku tuto a nezpíval raději o tvé nevinnosti a kráse, o tvé dobrotě a o milosti naší. Odpusť, že tě i tuto připomínám; tyť se přede mnou vznášíš, když psáti počínám, a kdy končím, vidím opět tebe; tyť jsi první myšlenka moje, když vstávám, a poslední myšlenka moje večerní. Dobrou noc, Bělo, dobrou noc! -
1 že druhé a třetí vydání je vždy lepší než první
2 Časopis Českého musea; Bohdanecký rukopis v něm vyšel poprvé roku 1831
3 název sbírky, v níž Václav Hanka vydával staročeské literární památky v letech 1817-1824
4 RKZ nebyly zdaleka jediným "nálezem" v desátých a dvacátých letech 19.století. Zároveň nebylo nikterak výjimečné zlehčování významu "nalezených" památek. Důkazy o tomto, společně s celkovou charakteristikou obrozenecké ideologie podává Vladimír Macura v knížce Znamení zrodu (kapitola Ideálnost, hra a mystifikace, zvl. s. 114-117).
5 Když ten a onen, proč ne ty, Augustine?
6 nadšení
7 řečeno - uděláno
8 vítězství ve Slovanstvu!
9 Langrův přítel Josef Franta Šumavský, český filolog a slovníkář (1796-1857)
10 v dochovaném rukopise satiry jsou na místě hvězdiček přeškrtaná slova "do živého"
11 oficíry
12 narážka na významné spory o reformu českého pravopisu, prosazovanou Dobrovským, Jungmannem a jeho žáky (tzv. pravopis analogický). Proti nim vystupoval zatvrzelý konzervativec Jan Nejedlý.
13 plným titulem
14 Generace Jungmannova přirovnávala českou literaturu a jazyk k zahrádce, kterou je nutno pěstovat. Obliba květomluvy tedy přerostla z kódu milenecké komunikace v součást obrozenecké ideologie. K tomuto: MACURA, Vladimír - 1995 Synkretismus (kapitola první), in Znamení zrodu
15 stará malá váhová jednotka
16 nota bene, dobře si všimni, upozorňující označení
17 Vladykovy; romantická sbírka veršů a prózy Jana Vladyky (pseudonym Jana Herzoga) vyšla roku 1825
18 povídková sbírka Jaré fialky F.B.Tomsy vyšla roku 1823
19 zábavně vzdělávatelná sbírka T.K.Květenky květnému a čilému stáří obětované vyšla roku 1825
20 narážka na sbírku Růžinky aneb spisky drobné pro dítky F.D.Trnky, vydanou roku 1824
21 narážka na povídkovou sbírku Bazaličky, kterou přeložil Václav Váša, chrudimský a čáslavský knihkupec, odchovanec J.H.Pospíšila, Langrův přítel z doby hradeckých studií
22 časoměrné epigramy F.L.Čelakovského Kvítí vycházely v musejním časopise r. 1827 a 1829
23 narážka na romantickou povídkovou sbírku Konvalinky (1824, 1826) J.J.Marka (Jana z Hvězdy)
24 Langrovy vlastní satirické Kopřivy
25 v knihkupectví nakladatele J.H.Pospíšila
26 narážka na knihu Langrova přítele J.F.Šumavského Zastaralé formy českého slovesa, jež vyšla roku 1829
27
Nebude mi na překážku žádná řeka, hora ani moře; nebojím se horka ani zimy, větru ani krupobití. Přetrpím déšť, podstoupím námahu, vedro a žízeň. Neustoupím a neodpočinu si ve dne ani v noci, dokud neuspěji a nenajdu buď svou přítelkyni, nebo smrt. Verše z komedie Mercator (Kupec) římského dramatika T.M.Plauta.
K specifičnosti jungmannovského překladu, ve kterém je (leckdy velmi) zřetelný významový posun sdělení oproti originálu ve Znamení zrodu (kapitola Překladovost).
28 Josef Chmela, profesor na gymnasiu v Hradci Králové, básník a učitel Tylův i Langrův. Jeho Lateinisch-böhmisch-deutsches Wörterbuch vyšel roku 1830
29 bibliotekářem Českého musea byl Václav Hanka
30 v herojských dobách, kdy milovali bohové a bohyně, následovala po pohledu touha a po touze rozkoš
31 na citovaném místě v ČCM je Historie aneb zpráva o vojácích pasovských a příbězích v Čechách, zvláště v Praze r.1611 (výňatek z rukopisu fürstenberské knihovny)
32 souložník
33 vojačka, poběhlice
34 pro srovnání: jeden z důkazů nepravosti Kralovédvorského rukopisu je verš "zazvučely hlučně lesní rohy" (Jaroslav), neboť lesní roh v době odhadovaného vzniku RKZ ještě nemohl existovat; byl vynalezen až mnohem později
35 ve dnech kolem jeho svátku 6.prosince
36 doplňme zde, že Langer sám byl předlouho platonicky zamilován do hraběnky Šternberkové
37 lokýnky
38 vzdělaná
39 Musy
40
Hostýn