Dřevěný pták

Ani nevím, kdy to bylo;
dávno - ve šedivém věku,
když byl v stavu básník zastaviti řeku
a libým slov skladem
pohýbati Vyšehradem!
Jak jenom čas tento pojmenuji?
Ano, již se pamatuji:
Tenkráte to bylo,
když se po vší vlasti proudem lilo
ve dojemném liboznění
Lumírovo pění
a k pověčným činům popudilo
mocných knížat mocný pluk;
- tenkráte jsem já byl ještě malý kluk! -
Abych tedy pověděl, co povídati chci:
Božský Lumír (neboť básníci
jsou prý tvorní¹ bůžkové, což každý okusí,
kdo se o básničku dobrou pokusí)
smutně jednou sedě pozoruje,
že hodina života mu dopršuje.
I vzal do své ruky javorové dřevo
a vyřezal dost pěkného ptáčka;
jedno křídlo vpravo, jedno vlevo,
nohy dvě a do útlého pak zobáčka
kluzkou dírku a volátko volné
velkou umělostí udělal
a pak, dechna v něj, svůj život
i tvorného ducha jemu dal,
aby zveleboval háje dolné;
předzvídaje, že by zpíval k nechuti
bez božského nadchnutí. -

Potom ještě malá chvíle minula
a Morana Lumírovi kynula,
neboť stanovily božské sudby,
aby on byl v nebi učitelem hudby.
I obživnul slavíček -
mladý básníček!
Letěl na olš, jenžto se klenula nad potokem
a zde pak hlubokým pěvotokem
klokotával písně Lumírovy. -
A protož - hle, blízko vod
tak lahodně zpívá teď slavičí rod. -

O, kdy vrátíte se, blazí dnové!
Uskutečnětež se, balšamoví snové!
Pěvče bohu rovný! Děde! Lumíre!
Nadělej nám, nadělej nám slavíků -
ze dřevěných básníků! -

zpět na obsah Další: Vidění noční