Vidění noční

Já jsem jakživ nevěříval v duchy
a všeliké sny a noční vidění
jsem držíval jen za pouhé mámení.
A protož vám pravím - bůhtě živ! -
nevěřil bych ani tento div,
kdyby se to bylo snad jinému stalo,
co mé vlastní oko včera uhlídalo. -
Bylo právě večer po klekání,
když jsem kráčel po zahájské stráni
a myslil jsem sobě brzo na to, a brzo na to,
jak by na mne - jářku, kdybych našel zlato -
hezké holky braly
a mne i se zlatem věrně milovaly
a tak dále -
až jsem přišel k jedné skále.
Dobře tedy; ale co se nestalo!
Strašidlo jakés mne potkalo
a tu, kam bych šel, se optalo.
Já pak "Nevím ani sám!"
v odpověď mu dám;
neboť hrůza tak mne pojala,
že mi na odpověd ani myslit nedala.
A vidouc to noční podoba
za ruku mne vzala
a jak následuje mluviti se jala:
"Neboj se mne; já jsem osoba
k tobě slána přímo z nebe,
abych na osudné místo vedla tebe.
Vidíš tamhle u černého boru
tu vysokou horu?
As hodinka, dál tam není ode města;
tam jde naše cesta!"
Šli jsme; všecko jak by pode náma plynulo,
neboť sotva sedum okamžení minulo,
byli jsme již tam.
Teď pomysletež sobě,
co tu v této noční době
oku moje nevidělo!
Moje, nevím čím, osláblé tělo
jen se třáslo, jen se chvělo.

Byla vám tu štvanice!
Kol a kolem černé plémě sedělo
a s kyselým smíchem hledělo,
kterak si tu počínati bude
statných lvů celičká rodina.
Pršela dvanáctá hodina -
a mé ucho neslyšelo nic než rev
a mé oko nevidělo nic než krev.
I řku: "Odkud jsou ti lvové,
že na rod svůj nedbají
a své vlastní krutě sápají?"
"Ti své vůle nemají;
nimi toliko vládnou osudové!"
odpověděl mi průvodčí můj.
Pryč jsem chtěl; tuť on mi "Stůj!"
přísným hlasem povídal
a na nos mi jakés brejle dal,
skrz něž já když pohleděl,
hrůzou o sobě jsem nevěděl;
neboť místo - běda bědy -,
místo lvů jsem viděl vlastní dědy!
"Bože!" - zvolám - "Sedmnácté století!"
A vtom všecko mému zraku odletí;
nic - jen omlžená skála
přede mnou tu stála. -
I spěchal jsem potom domů
mladým lesem břekovým,²
co jsem ale cestou cítil -
to vám, bratří, nepovím.

zpět na obsah Další: Vlasti proměna