Nedochůdče

Pod jilmou na stráni, v zemi nesvěcené,
leží zakopáno dítě pohozené.

Vlastní rukou ho tam matka zakopala
tajně o půl noci - ani nezplakala.

Ani roveček mu nikdo nepřipravil
ani křížeček tam nikdo nepostavil.

Teskno je tam, pusto - jenom v noční době
něco se tam ozve v tom zakletom hrobě.

Něco podobného ku dětskému pláči -
bílé dítě tam po svadlé trávě kráčí.

Oči má zapadlé, to samou žalostí,
a v tvářích má vrásky, to samou starostí.

Jen když měsíček mu květinku ozáří,
tu probleskne radost jeho smutnou tváří.

S potěšením hned se ku květince kloní,
však sotva k ní sáhne, už je taky po ní.

Sotva se jí dotkne, uvadne, opadne;
ach, nekvete jemu v světě štěstí žádné.

Kdež pak by se pro něj taky štěstí vzalo,
když proň žádné oko nikdy nesplakalo?

Když ho nikdy žádná matka nelíbala -
kdež pak by se pro něj jaká láska vzala? -

Proto se vždy zase nazpět k hrobu krade,
a když se vytrápí, tu se k spaní klade.

A pak se mu snívá, že nevadne kvítí,
že ho matka líbá; - chtěl by věčně sníti!