Sen a probuzení

Tesknoto moje, dítě pochované
sotva do kolébky, do hrobu již dané -
proč mi zhaslo věrné očko tvé?

Dívko ty moje, ženo, matko drahá,
nemohla tě láska naše velká, blahá
upoutati sílou mocné krásy své?

Jak ti možno dlíti samotné v tom hrobě -
ovšem že ti dřímá po boku to robě;
což vám ale nikdo - nikdo neschází?

Jste vy světem sobě - jste si všecko - všecko?
nezatouží choť, a nezatouží děcko
po nikom, když se tam v ráji prochází?

Jsem tak daleký vám, že se neohlíží
smutný zrak váš nikdy, zdali se neblíží
ten, jemuž jste v světě byly vším?

Neslyším tleskání ručinky malinké?
nevolá tam "tata" dítě mé zlatinké?
a své ženy hlas či též ho neslyším?

Poeto! kde bloudíš? - V básni - ve svém ráji!
vidíš ručinky, jak vstříc mi třepotají -
vidíš choť - jak letí v náruč mou?

Dítě, moje dítě - škoda, že to snění,
škoda, že básníka čeká probuzení,
a že zná tu sladce krutou kletbu svou!

(1858)