|
- Frič | - Výbor básní | - Copyright | - |
Odloučil se fousatý pán rozum,
aby na Sinai mluvil s hospodinem;
a když se tam zakryl neprohledným stínem,
vyrostly mu rohy, sílu trkající.
Zatím však ta lůza v srdci tancující
zlaťounké si ulila telátko.
Lůza zpívá: Rozmilé božátko,
apisku nadějný, hleď nám povyrůstí,
abys mohl vypít celé rudé moře -
celý Israel se do Egypta pustí,
a toho roháče zůstaví na hoře.
V tom však rozum, chtě si oddechnouti,
sestoup dolu s kodexem pod páždí:
zdá se mu, že musí rozpuknouti,
jak jej na tu lůzu pohled dráždí.
Nejdřív praští s celou učeností -
nic platno, že samým bohem psána
ano k rozmnožení litografována
(způsobí si darmo mrzutosti),
nic platno - on nenávidí plesy,
popadá již lůzu za pačesy;
nedbá na to kdo jsi, nedbá kde jsi,
hlavu o hlavu jí odetlouká;
při tom kleje, vzteká se a houká,
celé houfy zbitých na hromadu hází -
a když konečně se na vůkol rozkouká,
svět mu celý jiný, změněný přichází -
Jen ten apisek se ještě nafukuje
a na majstra svého jazyk vyplazuje.
(1854)
Další: