Krumlovská panna.

(Pověst národní.)

Lesem bledá panenka za šera
Putuje k Krumlovu do kláštera.
Bol v srdci - a líce bělostné
Rudí se od strasti milostné.

Jižjiž posvátna prahu dopadá
A klesnouc, vece dívčinka mladá:
"O přijměte mne, svaté panny,
Popřejte bídné hlavě schrany!"

"Ej vezměte okrasu kadeří,
Srdce moje se Marii svěří:
Světu jsem lichost ponechala,
V níž mysl druhdy se kochala."

Poctí ji sestrou jeptišek celot,
A řehole ji béře za svou choť;
A v ruce matky, co řádem vládá,
Přísahy trojí vazbu skládá.

V svatého řádu správě brzo jí
Prsou se bolné rány zahojí;
Za lásky zžíravé radosti
Jí v přátelství náhrady dosti.

A po krátkém čase sester ve sboře
Družici věrnou sobě vybéře;
S ní ruku v ruce k božímu městu
Uzavřela konati cestu.

Podle sebe v chrámu klečívají,
Hlasy obou mílo seznívají,
Modlitby v jedné zlaté schráně
Unáší anděl před trůn páně.

Začasté spolu v době večerní
Za luny bloudí v zahradě klášterní,
Tu v družky lůno květ dne ronívá
A srdce touhy své vylívá.

Tak mnohdy Vesnu v sady vítaly
Nedostižené vichrů návaly,
Pro lásku, zbožnost, pro pokoru
Slynouce vzorem všemu sboru.

Až kdys dle zvyku panna v ranní svit
Do choru přijde družku svou budit;
Leč ta, s níž včera se pěstila, -
Se životem se rozloučila.

Bledá, tuhá leží tu v posteli,
Neslyší víc, co zvonu zvuk velí,
Ni milší družky hlas nevnímá
Ni výjevu žalosti všímá.

Rty nekynou v sladkou hubinku víc,
Ni očko nevzezří láskou vnadíc;
Žití plamen v něm více nesvítí -
Smrt mrákotnou je potáhla sítí.

Družčino sdce úžestí nyje,
Řevných slz proudem drahý trup myje,
Zatlačí jemně očka milé
A své zavírá téže chvíle.

Jeptišky brzo je postrádají
Na místě, kde obvykle klekají.
Kde baví ? - v celi ? - nešťastná době,
Smrt v náručí je třímá obě;

A kdy jich těla do hrobu chystají,
Že mládenec to s pannou, shledají:
Mladý pán z Růže, a lilie -
To jeho nevěsta Marie.

Starý pán z Růže bránil synovi,
Za choť pojmouti dceř chudé vdovy,
A skryv ji před okem milého,
Zavřel do kláštera krumlovského.

Leč lásky zrak čilý vše objeví,
Tať vedla mládce v objetí děvy;
A vřelé té lásky proudění
V přátelství tiché se promění.

A sester sbor cit svaté přízně ctí,
Věncemi skráně obou okytí,
Jedna rakev zavírá obě,
V jednom spolu spějí hrobě.

A na hrobě jim kvetou květinky,
Lilie outlinké a růžinky,
A dvé andílků odíno v krásu
Sluní se v boží lásky jasu.

Tuž pověst o mladistvém pánu z Růže čili Rožmberku vypravuje Balbín ve svém "Epitome rerum Bohemicarum," lib.III. cap.21. Básník náš, jakž víme, z Balbínova vyprávění děj sobě obrav, dvojím způsobem jej vzdělal, jednak ve přísnější formě této romance, jinak v lehčejším rouchu následující písně v duchu národním složené. Zde ku porovnání obě básně po sobě položeny. (Poznámka z I.vydání Kalinových Básnických spisů.)

zpět na obsah Další: Růže krumlovská.