Touha po vzdálené.

I.

Zda tě posud miluju, po tobě toužím?
Zda ti bude i po letech srdce vroucně bíti,
Až odpadnou závady, jež nás dělí?
Zda tě tak vroucně obejmu jako prvníkrát,
Až v přístav se dostanem,
Až slub nás ověnčí, spojí na vždy?
Ptej se Dunaje, jenž ti mé nosí slzy,
Obrátíli se zpět ku předešlým
Krajům, zamilovav slávské nivy:
Ptej se Víly, opustíli kdy své luhy,
Když země jarou se zakrývá rouškou,
Když ozdobenou vítá Vesnu, a s toužením
Květ otvírá prahnoucí číši rose.
Tak já vřele toužím, strádám,
Tak věčně nezměnná má láska. -
Či mníš, že bych mohl tvých zapomenout půvabů?
Kyneli kde krásy na světě podobné?
Tys mne vzbudila k životu;
Tobě život věnován,
Tobě srdce bije, pokud nedobije:
Přijď, o přijď brzo, ať neunyju!

II.

Po nivách, po sadech chodím,
Po sadech chodím, libého kvítí hledám,
Kvítí krásného, libovonného
Kvítí do věnce.
Ach, není kvítí krásného, libého,
Není lilií, není ani růže
Do věnce!
Poschly, povadly,
V zemi uronily
Své pestré hlávky v máteře lůno,
Máteře syré země;
Hroby jich pokrov bílý povlekl,
Pokrov zimní, sníh běloučký! -

Po břehu chodím oteckém
Bystrého Dunaje. -
Zda Dunaj přináší
Na hřbetu svém vlnitém
Koráb s pověstí, s pověstí milou
Od mé milenky,
Potěšit srdce
V hoři nyjící?
Mnoho korábův přistálo k břehům!
Ale není korábu, ach není,
Není mi věsti od kraje východního,
Od mé milenky, od holubinky!

Po noci chodím,
Po noci temné, tiché,
Na zemi sám!
Na nebi se sešly
V rej jasné hvězdičky,
Milé družičky;
Není, ach není jedné hvězdičky,
Hvězdičky jasné, libo svítící!
Není, ach, Lady!
Zašla, ach, zašla -
Lada zapadla!
Uschlo, unylo kvítí,
Nyje srdce v hoři,
Láska vadne!
Chodím po noci,
Jak sova teskná;
Vichr jen hučí,
A chmury se pohánějí,
Po nebi -
A v srdci touha zuří!

III.

Vítej, hvězdice lásky!
Vítej, o Lado krásná,
Z černé jenž nebes říše
S blankytné své dráhy
Milostným kyneš žárem!
Vítej, o vítej,
Jenž, královna u prostřed družic,
Ve milovidných světic kole
Rej noční provádíš.

Důvěrnice mých vroucích citů,
Jenž po zábludách slastných
Jsi šťastné dvojici svítila
I tajné vzdechy vnímala:
Rci, zda jsi na úsvitě,
Tam ve krajině východu,
Nastupujíc denní svou pouť,
Mou drahou druži uzřela?
Snad jsi ji v okno nazřela,
Kdy ranní prosbu k nebi posílala
Nebo heslo umluvené připomínajíc,
K tobě touhou vřelou vzdechla?
Rci, věstli mi přinášíš z dáliny
I vroucí pozdravení od milé?
Kéž, jako z tvého ohniska plamen sálá,
Tak z černého oka jejího se mně vyroní
Plamen blahosti nehynoucí!

zpět na obsah Další: Na matku mou.