|
- Killar | - Rybrcol | - |
Tu umlkla princezka a mlčela, až se jí Rudolf ptal, kdo by ta panna byla a co tomu mládenci odpověděla.
"Ta panna byla jsem já," řekla princezka. "Když jsem se narodila, ukradla mne čarodějnice Medulina máteři mé a cizí děvče, dceru kteréhosi plavce, jí podstrčila. Mělať pak ten oumysl, že mne pro svého syna vychová, aby on někdy království po otci mém na sebe potáhl. Však mu po tu chvíli pravý stav můj tajila a vždycky říkala, že ze sedlského rodu pocházím. Bajidán, ten syn její, zamiloval mne; a když jednou matka jeho odejíti musila, unesl mne z domu jejího, zavedl na to pusté místo a tu lásky ode mne žádal. On byl hanebný otrok chlípné náruživosti a chtěl panenství mému násilé učiniti. Já nestatečná dívka bylat bych se mu musila poddati, kdyby Holdekron, za křovím stoje a na bídu mou hledě, věrně mne se byl neujal. "Co pácháš? Co před se béřeš, nešlechetníče?" vzkřikl Holdekron vzpurnými slovy. "Což ani nevinností víc si vážiti neumíš? Odejdi a svou zhovadilou žádost pojmi na uzdu." Bajidán lekl se náramně, neb nevida Holdekrona nemyslil jináč, než že tento hlas z oblak přichází; spěšně ustoupil a celý zděšen okolo sebe hleděl. Holdekron, z křoví vystoupiv a ujav mne za ruku, několik kroků na stranu mne odvedl. Abych ale před Bajidánem jista byla, kolo okolo mne a sebe holí uďělal. Já sama leknutím div jsem do mdloby nepadla, neb jsem tak mocné ochrany od takového pídimužíka se nenadála. Holdekron ale hned mi všecku pochybnost odňal řka: "Buď dobré mysli, děvče; slibuji ti pomoc a pod mou ochranou jistě ti ani vlas s hlavy nesejde."
Bajidán, zatím se vzpamatovav, když uzřel, že vedle Holdekrona jsem, rozběhl se a mocí chtěl mne od něho odtrhnouti.
Však nebylo mu možné ke kolu přistoupiti. "I, což jsem očarován?" hněvivě k sobě pravil. "Nejsemť já syn mocné Meduliny? Takť-li mi málo moci udělila matka má, že srdce děvčete přemoci a jí k tomu, aby mne milovala, přinutiti nemohu? Pryč, ustup, pekelná potvoro!" řekl Holdekronovi; "to děvče nyní mně náleží, já toliko mám k ní právo a co chci, mohu i s ní činiti."
"Tys nestydatý padouch," vece Holdekron, "kterýž z nevinnosti posměch míti přivykl a neostýcháš se ji mordovati, abys svou hovadskou žádost spokojil. Jdi odtud, já tě zaklínám v ta místa, kamž nikdy dívka nohou nepáchne. Ztřeštěn a zmaten buď, dokudž nepoznáš, že nad nevinnost dražšího klenotu není."
Bajidán tedy byl přinucen od očarovaného kola ustoupiti a pěstí v čelo se bije, vlasy z hlavy rva a slintaje jako pomámený a vytřeštěný sem a tam po zemi divné skoky dělal.
Holdekron, jemuž teď připadlo, že mne Medulina hledati bude, když o mém outěku zví, nevěděl, co si hned poraditi. A když dlouho přemejšlel, nenalézal jiné pomoci, než aby mistra svého z Krkonošských hor povolal. Žádost ta byla ovšem veliká, aby mistr v tak brzkém času a z tak daleké krajiny přišel; však ale přece pomoci doufal, neb věděl, že ho čarodějníci milují a Medulinu v největší nenávisti mají. Tedy zdvihnuv hůl mluvil slova, kterýmž jsem já nerozuměla. Ihned oblakové počnou se v hromadu stahovati a vtom přehrozná tma nás zastře. Odevšak hřmot a jekot, vytí a štěkot psů, mňoukání koček a řehtání koní slyšeti bylo a též vejskání i na rohy troubení myslivců všudy se rozléhalo. Hrůzou a strachem vlasy mi vzhůru vstávaly. Ale Holdekron pořád mluvě v kole se točil a brzo v tu a brzo v onu stranu holí do povětří bil, tak, až mu krůpěje na čele stály. Zatím pořád více hřmělo a blejskalo se. A když to za dvě hodiny trvalo, řeka, kteráž prve se nadula a s velikým hlukem a jekotem odtýkala, tuť pomalu opadala a víc nehučela; také hřmíti a blejskati přestalo a po malé chvíli zdaleka jasná záře se okázala. Ta záře blížila se k nám velmi čerstvě a v tom okamžení stříbrný vůz s dvěma bílými jednorožci k nám se spustil, z kteréhož stařec s dlouhou šedivou bradou, vzezření vážného a přívětivého, vystoupiv, k nám do kola vkročil. "Odpusť," řka, "milý Holdekrone, že pozdě přicházím. Vědělť jsem beztoho, že se ti nic zlého státi nemůže; však znamenaje tvou příhodu, ubral jsem se nejprve na hrad, kterýž nedaleko odtud leží, abych jej pro tebe přichystal, neboť čas posavad není, aby ses s takovou pověstí, jakáž na jméno tvé náleží, domů navrátil. Však právě v tom okamžení, když jsem do hradu vyjíti chtěl, velmi tuhý odpor jsem nalezl. Čarodějnice Medulina, zvěděvši, že syn její královskou princezku Papilenu - takť já se jmenuji - z domu jejího unesl, rychle za ním na voze s dvěma draky jela; přišlať ale pozdě, neb jsi ty již princezku v kole měl a Bajidán pln zoufanlivosti divně třeštil. Zdaleka a tiše, abys ty jí neviděl, dávala na tě pozor a porozuměvši úmyslu tvému, plna hněvu a vzteklosti na hrad Karandat se odebrala, kdež ubrániti chtěla, abys ty v něm příbytku míti nemohl. Tvá ale věc jest spravedlivá, a protož také Medulina, mé moci nemohši odolati, z Karandatu ustoupiti musila. Ten tedy jsem nyní pro tebe připravil, abys, tu bez překážky bydle, lidem dobře činiti mohl. Líbí-liť se, usedni s princezkou do vozu mého a hned se tam odebéřeme."
Ihned tvář Holdekronova se vyjasnila, oddechnuv sobě a pot s čela utřev děkoval mistrovi za tu službu, kteréž se byl nenadál, a ujav mne za ruku do vozu mne vedl. Ani pět minut neminulo a my byli na hradě, kterýž na vysokém velmi vrchu stál. Čarodějník, veda nás skrz nejkrásnější světnice, všecko nám okázal a pak řekl: "Tuto jest obydlí vaše a vy tak dlouho tu budete, dokudž se chvalitebná řeč o Holdekronovi po všech krajinách nerozejde, aby se domů navrátiti mohl. Nyní tedy od vás odejdu a stěžkem dříve se shledáme, leč se, Holdekrone, na svůj hrad navrátíš. Činiž tedy, aby to brzo bylo, neb všecko na tvé vůli záleží." A to pověděv mistr v okamžení zmizel, že jsem mu ani poděkovati nemohla.
Holdekron, jemuž tak divné příhody nic nového nejsou, aniž tohoto vidění mnoho vážil a jen krátce pověděl: "Můj mistr přeceť dobrý muž jest. Než o vás, krásná kněžno," řekl mně, "velikou starost jsem měl, kdyby mi snad mistr můj pomocí byl nepřispěl; neb možné jest, že by mne čarodějnice Medulina přece svým uměním převýšiti mohla. Však již jsme před ní bezpečni a víc se toho nejmenšího báti nemusíme. Jak ale vy, kněžno, spokojena budete, nevím; nejsouť tu žádné komorny a žádné služky; líbí-liť se, já sám služebníkem vaším budu."
Co jsem mu měla říci; odejíti jsem nemohla a tak byla jsem přinucena na všem přestati. Však ale Holdekron ochotně mi sloužil a z počátku také sám oběd i večeři strojil; potom pak přivedl čistotnou ženu, kteráž stále okolo mne byla a ve všem mi sloužila. Od toho času potom zřídka jsem Holdekrona viděla, neb stále chodě po vsích, každému sloužil, kdož pomoci jeho potřeboval. Že tedy tím způsobem mnoho dobrého činil, brzo o něm slavná pověst se roznesla a všickni jeho lékařské umění a zvlášť velikou lásku k lidem nadmíru vychvalovali.
Zatím co se všecko to dálo, král onen, jemuž Holdekron dceru uzdraviti slíbil, nemoha se ho dočkati mnohé posly vypravil po světě, aby ho hledajíce buď přivedli, aneb jiných učených lékařů se doptali, kteříž by dceři jeho pomoci mohli. Poslové tedy, přišedše do jednoho města, uslyšeli, že tu sice muži učení a výborní lékaři jsou, však že si jich lid málo váží, a to proto, že by v královské zahradě studánka byla, z kteréž kdož se vody napije, že ode vší nemoci ihned uzdraven bývá. Poslové, tak zpraveni jsouce, hned domů se navrátili a jak šťastni byli, králi svému vypravovali.
Král tehdy nemeškaje kázal veliký krytý vůz udělati a položiv do něho svou domnělou dceru, s mnohými sloužícími ji na cestu vypravil. Musili jeti lesem, kdež veliké bahno bylo; a když přišli dále, uvízli tak hluboko, že ani s přípřeží z místa hnouti se nemohli. Snažili se a pracovali všickni, jen aby brzo do města přijeli; však práce jejich daremní byla a naposledy princezku z vozu vzíti a do vesnice odnésti musili.
Holdekron právě se k tomu nahodil a poznal zdaleka podle oděvu, že služebníci jsou toho krále, jehož dceru uzdraviti slíbil. Aby ho tedy nepoznali, spěšně jinou tvárnost na se vzav, jako myslivec k nim přistoupil. A když slyšel, že princezku vezou k studnici věčného zdraví, jak tu studánku jmenovali, ulekl se velmi; však brzo opět se vzpamatovav slíbil jim, mohou-li tu jen dva dny setrvati, že muže přivede, kterýž jim jistě spomůže. Zatím ale, hned do královského města pospíšiv, pramen té studánky jinam obrátil, takže v tu chvíli voda v ní do dna vyschla.
Vědělť Holdekron již dávno o té studnici; však ale i to bylo mu málo, že kdož od Meduliny jsouce očarováni vody z ní se napijí, brzkou smrtí scházejí. Radosti pln, že se domnělé královské dceři nic zlého státi nemůže, pospíšil nazpátek. Do vsi a jako vozka s čtyřmi koňmi na to místo přijel, kdež prve s princezkou byli uvízli. Vůz stál posavad v bahně pod nápravy; Holdekron, zapřáh k němu své koně, snadno jím hnul a do vesnice před hospodu přijel. Všickni se tomu podivili a připivše mu, jakožto dobročinného vozku jej chválili. Ale Holdekron pověděl jim řka: "Chcete-li princezku živou do města přivézti, nechejte pití a spěšně na cestu se dejte; a já sám s vámi až na silnici vjedu." Služebníci, ochotně vstavše od stolu, princezku vložili do vozu a dále cestou se brali.
Když ale do města přijeli, zarmoutili se velice, neb jim sám král vypravoval, jaké ee neštěstí se studánkou bylo stalo, a litoval velmi, že tak slavná princezka zpátkem bez pomoci jeti musí. "Nic však méně," řekl král dále, "poněvadž tak dalekou cestu jedete, radilť bych, abyate i do Čech a princezkou zajeli. Tamt v Praze v královské zahradě jest strom a neseť ovoce, kteréhož okusí-li nemocný, hned pojednou uzdraven bude. Ten král jest dobrotivý a rád každému dobře činí; vímť tedy, že ani vás neoslyší. Jděte jen a mým jménem pozdravení jemu vyřiďte."
Poslové, porozuměvše té radě, bez meškání do Čech se vydali. Holdekron, kterýž všudy za nimi byl, chtěl věděti, co dále s princezkou dělati budou, a vida, že i do Čech jeti hotovi jsou, řekl k sobě: "Tehdy i tento strom zkaziti mám a lidskému pokolení zase jeden předrahý poklad odejmouti? Však jaká pomoc? Neučiním-li tak, Medulina zvítězí a pravou princezku o království její připraví. Jáť jsem přítel pravdy a spravedlnosti a máť povinnost jest tak činiti, aby ctnost nad nepravostí zvítězila."
To pověděv Holdekron hned se na cestu přihotovil a k vyvedení evého umění vzal toliko dvě škatulky, v kterýchž z koření udělané těsto měl. Prve než královští služebníci do Prahy byli dojeli, již Holdekron v královské zahradě u zázračného stromu byl. Ovoce na něm právě dozrávalo. Slzy ho polily, když na ten strom pohleděl. "Však není žádné pomoci," řekl k sobě a vzav škatulky, jednu na východ a druhou na západ do země zakopal. Ihned ovoce na stromě počalo vadnouti a hníti.
Zatím princezku do Prahy přivezli a předstoupivše před krále snažně žádali, aby jejich princezce ze zázračného stromu ovoce okusiti dovolil. "Rád to učiním," odpoví král, "jen ji ke mně na palác přiveďte." Sloužící, zradovavše se nad tím, že již princezka uzdravena bude, hned s ní na Pražský hrad přijeli. Král, vstav ochotně, šel s nimi do zahrady, aby jim zázračný strom okázal. Radostí srdce v něm plesalo, že tak slavnou princezku svým ovocem uzdraviti může. Však zbledl a div velikým leknutím neklesl, když přistoupiv k stromu ovoce utrhnouti chtěl. Všiekni přístojící podivili se tomu, vytazujíce se vespolek, co by králi bylo se přihodilo. "Ach, dobří lidé," zvolá král hlasem žalostným, "což nevidíte, že všecko toto ovoce shnilé jest? Má radost najednou zmizela. Ach, prosím vás, jdětež a navraťte se domů a světu vypravujte, jak nešťastný já jsem. Nebeť zajisté hněvá se na mne, že mi lze není, abych dceru tak slavného krále uzdravil." Tak promluviv, král celý zarmoucený odšel a poslové, žádné nenalezše pomoci, s princezkou zase do své vlasti odjeli.
Ten strom opustili všickni s bolestným srdcem. I Holdekron velice se rmoutil, že zhoubcem jeho býti musil; však pomysliv, že jináč býti nemohlo, těšil se tím, že čas přijde, kdež všecko zase k dobrému obrátiti moci bude. I odšed z královské zahrady, na svůj hrad pospíšil. Byla již noc, když domů přišel, a přece sobě neodpočinul. "Já musím věděti," řekl k sobě, "co a kterak začíti mám, a mistr můj svou radou musí mi pomocen býti." Udělal spěšně veliký oheň a přistaviv kotle a džbány, v povětří i na zemi holí kola dělal a přitom tajná slova říkal. To trvalo dlouho, a nic slyšeti a viděti se nedalo. Holdekron již skoro ustal a byl velmi netrpěliv, že svým uměním nic vymoci nemůže. Ještě jednou v kotlích a džbáních kořením zamíchal a do uhlí vonného kadidla vhodil. Ihned ozve se bouřka, jako když zdaleka hřmí, a Holdekron uslyšel tato slova: "Čiň dobře lidem, aby o tobě chvalitebná pověst do vlasti tvé přišla; neboť dříve nepřiblíží se vysvobození tvé, dokavadž s krajany svými smířen nebudeš. A pak teprv bude v moci tvé, cos pokazil, napraviti." Po témž oblak se zdvihl a oheň sám od sebe se rozžal. "Není tedy žádné pomoci," řekl Holdekron, "abych vodu zázračné studáuce a ovoce zázračnému stromu zase navrátil. Dějž se, mistře, vůle tvá, vůli tvou vždycky budu plniti a osudu svému se neprotivím." Tak promluviv z kola vystoupil, oheň zhasl a Holdekron odstaviv kotle a džbány na odpočinutí odešel.
Již slunce vysoko na nebi stálo, když Holdekron procitl. První jeho myšlení bylo, že lidem ještě lépe dělati bude a což byl v těch dnech zameškal, že to dvojnásob nahradí. V těch myšlínkách vejde do mého pokoje, právě když jsem já stojíc u okna služce na své neštěstí naříkala. Zhlédši ho hned jsem mu viděla na obličeji, že srdce jeho ztíženo jest, a také jsem poznala, že se řeč s myšlínkami jeho nesrovnává. Oči divně obracel, jako by na mne pohlédnouti nemohl, a tvář jeho se zarděla, jako by styděl se, že mne v nočním oděvu nalezl. Teprv po chvíli takto ke mně promluvil: "Krásná princezko Papileno, nejsem hoden, abych vaším ochráncem sloul. Ó, jak velice se rmoutím, že nejsem jako jiný rytíř, abych vám kratochvílemi čas ukrátiti mohl. Tu musíte právě jako na poušti živa býti, neb nikdy vám žádný z krásných mládenců na oči nepřijde. Ó, jak já přece jen šťasten jsem, že žádný z princů té milosti nemá jako já, že na vás patřiti a vaší sličnosti diviti se mohu. Kdyby možné bylo, abych se vám okázal v osobě své, jakouž vlastně míti mám, vímť jistě, že by vám v tovaryšství mém ani jediná minuta dlouhá nebyla." Z řeči i obličeje jeho hned jsem poznala, že na mne laskav jest. Mé neštěstí ovšem mi na srdci leželo; však v moci jsouc jeho, nemohla jsem nic jiného odpovědíti, než co by mysl jeho drobet upokojilo.
Nad tím se Holdekron velmi potěšil a hned se tázal služky mé: přišli-li lidé za ten čas, co doma nebyl, kteříž by pomoci jeho potřebovali? "Ach, panáčku," řekla žena, "ani vám vypraviti nemohu, jaký to nářek od nebohých lidí pro vás byl. Vždyť nemyslili jináč, než že jste navěky odešel a víc se nenavrátíte. Mnozíť šli již až na Krkonošské hory vás hledat a jiní zase krajané vaši, přišedše s nimi, aby vás tu pohledali, chtíce žádati, abyste se s nimi domů vrátil a to dobrodiní, kteréž lidem v cizích krajinách činíte, raději svým krajanům činil."
Holdekron byl radostí naplněn nad tou zprávou a ptal se opět, zdali tu ještě kde budou. "Jsouť bezpochyby po vesnicích," odpověděla žena: "však panáčku, nevím, jestli se nemejlí podle jména, nebot se po vás docela jináč ptali a kníže Rybrcola vás jmenovali. Ját vím, že se tak nejmenujete, a myť tu také o žádném Rybrcolovi nevíme." "Jsouť to oni," vzkřikl Holdekron. "Já, já jsem Rybrcol! A proč bych vám tajiti měl, že mne krajané moji tak jmenují. Nyní tedy, krásná princezko, čas se blíží, že brzo z toho strašlivého hradu vyjdeme a jej potom sejčkům, sovám a vejrům zanecháme. Buďte dobré mysli a lepšího osudu doufejte."
Sotva jsme ráno vstali a již hrad náš lidem naplněn byl, všickni Holdekrona o pomoc žádali. I byli mezi nimi také někteří, již předstoupivše před něho takto jemn řekli: "Pane a ochránce náš! Když jste mezi námi obcoval a ochotně nám sloužil, nemnoho jsme si vás všímali; ano od mnohých nevážných jen samé křivdy a útržky snášeti jste musil; a protož myslíme, že jste skrz takovou nevděčnost jako přinucen byl nás opustiti a raději jiným cizím národům ochotně sloužiti sobě umínil. Však jsme vás brzo pohřešili a starali se dnem i nocí, kde bychom vás opět nalezli; byloť ale vše darmo a nemohliť jsme o vás toho nejmenšího zvěděti. Až pak nedávno kupci z těchto krajin, jedouce do Slezska, na naše Krkonošské hory přijeli a divy nám vypravovali o jakémsi pacholátku, kteréž neduživým a potřebným lidem převeliké a nevyslovitedlné služby prokazuje. Podle té zprávy a vypsání vaší osoby hned jsme pomyslili, že to žádný jiný nebude nežli naše mladé kníže Holdekron. I vyšliť jsme tedy, abychom vás pohledali; a hle, šťastná hvězda vedla nás až k místu tomuto, kdež jsme vás i nalezli. Tu stojíme před vámi a jménem veškerého krkonošského lidu žádáme vás, jakž nejsnažněji býti může, abyste nám předešlá naše poblouzení milostivě prominul a zase k nám ae navrátiti ráčil."
Holdekron, z slov jejich poznávaje, že již o něm ve vlasti jeho slavná pověst jde, radostí velikou zplesal a slíbil, že žádost jejich brzo naplní. Aby pak byli cele ubezpečeni, že se s Krkonošskými smířil, dal poslům škatulku a mnohými léky, řka: aby navracujíce se domů po cestách nemocné jimi léčili. Poslové, uslyševše tu potěšitedlnou novinu, hned se vybrali z hradu a přišedše domů vypravovali s plesáním, že se Rybrcol do vlasti své zase navrátí.
Holdekron tu chvíli hotovil se na cestu, pravila dále Papilena; však ale prostředku nevěděl, kterak by mne před mocí a zlostí čarodějnice Meduliny zachránil. Na hradě byla jsem ovšem před ní bezpečna, ale budu-li i vně, o tom Holdekron ujištěn nebyl. Neboť vždycky se stalo, když jsem buď z hradu na zeď aneb k mostu vyšla, že se hrozné povětří strhlo a sirnatou parou zapáchalo; z čehož Holdekron jináč nesoudil, než že pomocníci čarodějnice Meduliny nablízce jsou a na mne očihují.
Tehdy Holdekron opět k svému umění se utekl, aby mistra svého o radu a pomoc žádal. A když podle svého způsobu s tím uměním se obíral, tuť náhle čarodějník na voze s jednorožci přijede. Já a služka má byly jsme tu právě přítomny. A když mistr Holdekronův z vozu vystoupil, otočiv se k služce řekl: "Za tvou věrnou službu dávám ti hrad temto pod ochranu; tu jsi paní nade všemi poklady; a když co potřebovati budeš, tu máš klíč, jdi tamto do sklepa pod skalou a bohatství v hojnosti tu nalezneš. Však pamatuj, abys lidem dobře činila." Nato ke mně promluvil řka: "I vy, milostivá princezko, mé ochrany hodna jste; mějte strpení a šťastna budete. Vstupte tedy do vozu, at vás do rozkošného ráje odvezu, neb toto místo pro vás posavad jen pustina bylo." Pak řekl Holdekronovi: "Rybrcole, pěšky jsi do světa vyšel, pěšky také domů putovati musíš."
Já, jež jsem takovým příhodám již byla přivykla, dlouho jsem ee nerozmejšlela a jakž mi čarodějník místo okázal, k němu do vozu jeem sedla. Příliš dlouho naše cesta netrvala; byli jsme brzo na vrchu Kolešci a pak na hradě Rybrcolově. Pěstounka mladého knížete Holdekrona aneb, jakž nyní jej jmenovati budeme, Rybrcola, velmi se podivila, kterak my dva lidé beze všeho ourazu na hrad jsme přijíti mohli, a hrůza obešla ji, když se čarodějníkovi do očí podívala. Ale on, ujav ji za ruku, takto k ní promluvil: "Nelekejte se, šlechetná paní, já jsem přítel všech lidí, zlého přede mnou nemá se žádný co obávati, jestli ne dobrého očekávati. Já vám přivádím tuto princezku Papilenu, abyste ji na starosti měla; jest vaší služby a úcty hodna. - Až přijde čas, opět se uvidíme; já musím nyní po své práci jíti, šetřte jen pilně toho, oč vás nyní žádám." Po těchto slovích zmizel.
Pěstounka Rybrcolova přijala mne tak mile a ochotně jako nejslavnější královnu. Všecky tyto pokoje, jakž vidíš, jen k mému obydlí vykázala a sama se svými služkami na pomyšlení mně slouží. Mezi tím, co jsem já již zde byla, musil Rybrcol mnohé nesnáze na své cestě snésti, když se k svým na Krkonošské hory ubíral. Jednou přišlo mu jíti přes dlouhé dřevěné lávky, po nichž dva podle sebe pohodlně jíti nemohli. Když přišel doprostřed, potkal se s opilým řezníkem, kterýž Rybrcolovi nikterak uhnouti se nechtěl a nutil jej, aby zase nazpátek šel. Rybrcol chtěl mu říci, že toho není potřebí a že se může jeden druhému pohodlně vyhnouti; však než to promluvil, ochlastaný řezník dal Rybrcolovi takovou ránu, že ho hned s lávek do vody shodil. Rybrcol měl co dělati, než sobě z vody pomohl, a když vylezl na břeh, byl tak mdlý, že se musil položiti a sobě odpočinouti.
Po druhé šel skrz jeden les hlavní silnicí a jako jindy na nic zlého nemysle, vesele cestou kráčel. Vtom přijede krytý vůz proti němu a před ním státi zůstal. Kterýž v něm seděl, slezl dolů a táže se Rybrcola, kam jde a co jest zač. "Já jsem horák," odpověděl Rybrcol, "a byliny nosím do krajin, kteréž tam nerostou, a vracuji se nyní zase domů." "Nechtěl-li bys se mnou do města," pravil pán, "u mne ti nebude nic scházeti, jísti a píti budeš dosti míti a peněz až nazbyt, a k práci beztoho žádné tebe potřebovati nemohu."
"Ach, pane," odpověděl Rybrcol, "já sice bez peněz jsem, však jich nepotřebuji, a přece mi nic neschází. A byť bych největší nouzi měl, přece bych s vámi nešel, poněvadž vím, že vám k žádné platnosti býti nemohu, a zde venku lidé mé pomoci velmi potřebují." "A nyní já tvé pomoci potřebuji," řekl vzpurně pán a kázal pacholku, aby mu ho svázati pomohl, a svázaného do vozu položili. Rybrcol, maje ruce svázané, nemohl sobě pomoci a svých prostředků z rance vzíti, aby se neviditedlným učinil, a protož musil příležitého času očekávati.
Tento pán prve sloužil jako dvořan u jednoho knížete, pro své však špatné chování ode dvora zapuzen byl. I umínil sobě, že k jinému knížeti pojede a tam u dvora služby hledati bude. Na té cestě tedy spatřil Rybrcola a hned mu na mysl připadlo, že jej některé vzácné vrchnosti jako trpaslíka dobře prodati může, a protož, když do nejbližšího města přijel, dal mu podle kroje trpaslické šatky šíti a do nich jej oblekl. Rybrcol vida, co se s ním děje a kdo nyní jeho pánem jest, umínil si nad ním se pomstíti. Dával tedy dobrý pozor, kam pán ranec jeho uloží, a stavěl se, že ke všemu povolný jest. I přijeli k jednomu knížecímu dvoru, kdež veliké komonstvo bylo, a právě tam žádného trpaslíka neměli. Protož pán s Rybrcolem byl velmi vlídně a mile přijat. Kníže pán dal mu za něho šest tisíc kusů dukátů; ale poněvadž Rybrcol tehdáž sobě umínil, že nebude než svou horáckou řečí mluviti, byl dán pánu svému nazpátek, aby jej holandskému jazyku vyučil, kterýmž při tom dvoře mluvili. Rybrcol však, uhlídav příhodný čas, kradí vzal svůj ranec a okusiv léku neviditedlnosti z města zmizel. Pán, kterýž Rybrcola tak draze prodal, byl za to do vězení vržen a pak citedlně potrestán.
Rybrcol po té příhodě táhl ke Krkonošským horám a všickni, kamžkoli přišel a kdož ho znali, s velikým plesáním jej přijali, takže se ta novina v brzkém času po všech horách roznesla. Mnozí z uctivosti až na hrad jej provázeli. Ach, jaké tu bylo od pěetounky plesání, kteráž svého miláčka již ta.k dávno neviděla. Ale on neokázal na sobě příliš veliké radosti, nýbrž jen po mně se ptal a přišed ke mně pravil: "Nu, jak se vám zde vede, jak se vám u nás líbí? Mně byl ten čas bez vás velmi dlouhý. Ó, kýž jest možné, abych své živobytí s vámi společně stráviti mohl!" A tuť hluboce vzdychl a oči k zemi sklopil. Já nemohla jináč než vlídně k němu promluviti, neboť jsem věděla jedno, že vysvobození mé v moci jeho jest, a druhé, poněvadž mi vždy dobře dělá a se mnou jakožto s královskou princezkou zachází. Ta tedy má vlídnost dodala mu smělosti, že každodenně ke mně choditi počal a někdy také déle se v mém pokoji zdržel. Dvě léta již minula, než jsem mu drobet přivykla; ale toho jsem se vždy obávala, aby snad ode mne lásky nežádal. Však se to naposledy přece stalo, že jsem se tomu vyhnouti nemohla. Když jsme jednou sami spolu byli, vzav mne za ruku, laskavými slovy počal přednášeti, jak velice srdce jeho láskou ke mně hoří, a maje slzy v očích snažně žádal, abych ho i já též milovala. A tuť, sednuv podle mne na sesli, všecky své příhody mně vypravoval. Z pouhé vděčnosti a uznalosti, nikoli však z lásky, ruky jsem mu podala, myslíc sobě, kdyby přece někdy k své mužské tvárnosti přišel, že bych ho anad milovala. Pravila jsem mu tedy, aby ještě nějaký čas posečkal a pak že jeho věrná choť býti chci. Jakou radost Rybrcol nad tím měl, nemohu vysloviti. "Jednou.se vás přece dočkám," pravil, "nechť jest to dnes nebo zítra, jen když vím, že má býti chcete." Od té doby, zdá se mi, že mne hlídá, neboť ani sklepník ani kuchař do mých pokojů více vkročiti nesmějí.
Již jsou zase tři léta, co jsem mu svou ruku dala, a Rybrcol nyní na to naléhá, abych podle řádu jeho manželkou byla; ale já vyznati musím, že ho pro jeho dětinskou postavu nemiluji; kterak tedy mám k žádosti jeho svoliti? A přece, bude-li to déle trvati a já vysvobozena nebudu, musím se mu poddati. - Již bylo pět mladých, statečných a krásných rytířů před hradem naším, kteříž, nevím jakým způsobem o mně zvěděvše, o to se pokoušeli, aby mne vysvohodili a srdce mého i ruky mé sobě zasloužili. Však všickni byli nešťastni; zde v tomto rybníce vzali za své a jak myslím, skrze čáry v ryby proměněni jsou.
"Nyní jsem tobě všeckó o Rybrcolovi pověděla," řekla prin..cezka Papilena k Rudolfovi, "z toho suď, co činiti máš. Ovšem, kdybych věděla, že čarodějníci, již tobě za kmotry stáli, zde na hradě mezi ostatními jsou, radila bych: vezmi sobě tu smělost a jdi k nim dolů; však nevím; a tuť by rada má nic platna nebyla, anobrž snad škodna. Zatím, což před sebe vezmeš, buď v tom stálý a neohrožené mysli."
"Ó, jistě, jistě," zvolal Rudolf, "oni zde přebývají; neboť já poznávám, že ne mně, ale Rybrcolovi kvůli mými kmotry byli. - Nyní mluvte jen, kam mám jíti, abych je nalezl a jim svůj bídný stav pověděl."
"Ale já ti musím říci," pravila Papilena, "že tvé předsevzetí není bez nebezpečenství."
"Ani smrti se nebojím; což jsem vzal před sebe, musíť býti vykonáno."
"Tedy pojď," řekla Papilena a ujavši ho za ruku, k těm schodům ho vedla, kudy Rybrcol tajně do sklepu chodil.
Rudolf, otevřev almaru, spatřil dveře a hořící lampa na stěně visela. I vzal ji a směle dolů kráčel. K trojím železným dveřím přišel a všecky se lehce otevříti daly, až pak do sklepu se dostal, kdež čarodějníci pracovali. "Vzhůru," křičeli všickni, "naše práce jest zkažena; vzhůru, zahlaďme člověka, jenž tak zoufanlivě opovážlivý jest!" - a vstavše, na Rudolfa, kterýž celý ustrašený mezi dveřmi stál, ouprkem běželi. Než najednou zůstali státi a jeden na druhého hleděl. Rudolf sám velmi se tomu divil, že tito rozkacení lvové najednou se ztišili, a bylo mu hned zase drobet veseleji. Pozdvihnuv očí svých bedlivě na ně hleděl, zdali by kterého z nich poznati mohl. Ale nadarmo, on se nemohl upamatovati, že by byl kdy kterého viděl. Tak stál za velikou chvíli, až pak ze zadních dveří dva velicí muži vyšli, majíce v rukou žluté rozsvícené pochodně. Hleděli vesele a přívětivě. Když se k velikému ohni, kterýž uprostřed sklepu rozdělán byl, přiblížili a cosi do něho vhodili i jakési veršíky odříkávali, poznal Rudolf, že jeden z nich kmotr jeho jest. I zradoval se velice a s veselým srdcem očekával, až by k němu promluviti mohl. Zatím všickni ostatní čarodějníci od něho odstoupili a k těmto dvěma se připojili, veršíky s nimi odříkávajíce. Naposledy, vystoupiv jeden z kola a vzav Rudolfa za ruku, doprostřed přístojících jej uvedl a všickni zdvihše se Rudolfa obstoupili a podobné ceremonie okolo něho činili. Rudolf nevěděl, co se s ním děje, však doufal, že ho nic zlého nepotká. Pak najednou umlkli a na různo ae rozdělili, toliko jediný kmotr Rudolfův před ním státi zůstal. "Ty jsi příliš opovážlivý, že ses pokusil k nám vjíti, skrz tebe jest jedna naše práce tak zkažena, že jí společně ani v třinácti dnech napraviti nemůžeme; tys za tu svou opovážlivost umříti měl. Lampa ale, kterouž v ruce držíš, život ti obhájila. Však potud cele osvobozen nejsi. Co ti teď uložím, vykonati musíš, jinak jest veta po tobě. Sedm mil odtud bydlí mezi horami čarodějnice, jménem Medulina, onat naše nejouhlavnější nepřítelkyně jest; tu musíš přemoci a ji buď živou aneb mrtvou nám do rukou dodati."
Rudolf se ulekl, když Medulinu jmenovati slyšel, neb o ní mnoho věděl z příběhů, kteréž mu princezna Papilena vypravovala; nyní ale, když vyrozuměl, že s ní válčiti má, tuť celý strachem ztrnul. "Neboj se nic," pravil k němu čarodějník, "však my tebe již ozbrojíme, že ti nebude moci uškoditi. Jen buď stálé mysli a zvítězíš-li, budeť štěstí tvé; nebo na ten toliko způsob budeš moci Rybrcolovi tři zlatá peří z hlavy vytrhnouti, pro kteráž jsi tak dalekou cestu vážiti musil. Však dokud čarodějnice Medulina jata není, nesmíš s tím oumyslem těla jeho se dotknouti, sice bys na tom místě zemřel."
Tato slova dodala zase Rudolfovi srdce, takže hned čarodějníka žádal, by ho brzy nějakou dobrou zbraní ozbrojil, aby před každým nebezpečenstvím jist a zachráněn byl. "Právě," dí čaroděnjík, "již času nezbývá, abys pryč byl, než se Rybrcol domů navrátí; připrav se a přijmi něco umění našeho, abys jím k těžkým půtkám ozbrojen byl."
A hned všickni kolem zase přistoupili a obcházejíce jej své obyčejné veršíky odříkávali. Pak mu vstavili na hlavu černou vysokou čepici, přes ramena zavěsili zeleného a žlutého hada a k boku připjali s pošvou pás, kterýž z pěkných bílých kostí divně udělán byl, a do ruky dali mu meč, jenž se brzo červeně a brzo modře třpytil. I také hodili mu na krk tašku s rozličnými líky a kořením a naposledy kolem a kolem jej podkouřili.
Když na ten způsob Rudolf proti Medulině ozbrojen byl, skrz podzemní průchod z hradu jej vyvedli a až přes Krkonošské hory doprovodili. "Zde," pravil kmotr čarodějník k Rudolfovi, "posečkej, až ti povím, co všecko musíš dělati. Již nejsi příliš daleko od sídla čarodějnice Meduliny, jdi přímo po této stezce a neboj se ničehož, byť nevím co tobě vstříc přišlo, ani vodě ani ohni se nevyhýbej. Pak přijdeš na takové místo, kdež cesty více před sebou nespatříš. Tu zůstaň státi a nedopouštěj žádnému, by sem neb tam po té stezce šel. Potom jdi dále a toho lva, jehož před sebou ležeti spatříš, zabij a čarodějnici tohoto prášku před nohama nasyp. A tuť uvidíš, co dále činiti máš. Nyní jdi a já doufám, že se beze všeho ourazu zpátkem navrátíš." Po těchto slovích čarodějník zmizel.
Rudolf odváživ se pustil se na tu neveselou cestu a musil nejprve skrz ouzké, hluboké a křivolaké oudolí jíti, z kteréhož k veliké tmavé jeskyni přišel; před ní a v ní spatřil rozličná předivná zvířata, jakýchž člověk ještě nikdy neviděl. Tu byI lev s dvěma hlavama, tu skákal zajíc s vysokými rohy, tam lítali ohniví draci a tu zase soptěly a jed plily ukrutné saně. "Ach, to jest příliš veliké zkoušení," pomyslil sobě Rudolf v duchu, "kterýť pak člověk nezděsí se těchto ukrutných potvor? Žádný by div nebyl, kdybych zde jen od strachu umřel. A nyní dokonce mám do této jeskyně jíti, poněvadž mne tam cesta vede. Ó, buďte mi všickni dobří duchové nápomocni!" - A tuť, svým mečem třikrát do povětří udeřiv, do jeskyně jako slepý vešel. Když byl asi padesáte krokův, seděla přehrozná sova na skále, kteráž oči jako husí vejce veliké měla a jimi jako pochodně svítila. "Což," pomyslil sobě, "kdybych tuto sovu zabil a obě oči jí vyloupal, mohl bych snad sobě jimi posvítiti?" A hned, napřáhnuv meč svůj, hlavu jí uťal, oči vyloupal a sobě svítil. Však mu nebyly k veliké platnosti, neboť sotva šel dvacet kroků, přišel mezi okliky a vtom cítil náramné horko, jako by mu nejprudčejší slunce nad hlavou stálo. I také počali se nad ním ohniví ptáci, hadi a rozličné potvory vznášeti, takže žádné svíce a pochodně více nepotřeboval. K tomu spatřil zdaleka veliký oheň, kterýž tím větší byl, čím se více k němu přibližoval, a z kteréhož ty ohnivé potvory létaly. Svou cestu před sebou patrně viděl, ale lekl se velmi, že ho přímo k ohni vede.
"Vždyť tam shořím," pomyslil sobě, "jestli se k tomu ohni jen přiblížím; jsemť již beztoho od horka napolou pečený." Upamatoval se ale, co mu kmotr jeho byl řekl, a směle do plamene vešel. Již kolem okolo něho syčelo, jako by oděv na něm hořel a vlasové na hlavě se škvařili. Rudolf však, na to nic nedbaje, šel jen přece skrz oheň svou cestou a plamen mu ani za mák neuškodil. Když prošel oheň, stál mezi dvěma skalama, mezi kterýmiž žádného průchodu nebylo, a k tomu veliká řeka dále jíti mu bránila. Měl tedy na rozmyšlenou, také-li se zpátkem skrz oheň vrátiti čili tuto řeku přebřísti má, jak mu cesta ukazuje. Umínil si, že vodou pobřede, však sotva do řeky vkročil, voda ho pohltila, Když ke dnu dopadl, viděl zase svou cestu a jakžkoli řeka velmi prudká byla, přece Rudolf snadně ven vyjíti mohl. U vodě neměl tak velikých nesnází, než že ryby přepodivné a jiné vodní potvory často se mu mezi nohy pletly, někdy dokonce tak mu v cestě byly, že do nich svým mečem sekati a na ten způsob je rozháněti musil. Málo jda od řeky přišel k veliké zahradě, kteráž se mu velmi krásná býti zdála. I pomyslil si: "Což tuto Medulina, ta ukrutnice, přebývá?" Ale brzy spatřil, že se na všech stranách převelicí a hrozní hadi plazili, tam ohyzdné žáby skákaly a tu zase v povětří draci a jiné jedovaté příšery lítali.
Když do zahrady vkročiti měl, nastavilo se v cestu mnoho strašlivých zvířat, kteráž Rudolfovi do zahrady vjíti bránila; Rudolf ale napřáhl meč evůj a takto k nim mluvil: "Já nemohu věřiti, abyste vy hovada byli; vy jste lidé, kterýmž jistě ukrutná Medulina ze msty tuto tvářnost dala. Odstupte ode mne a nebuďte sami proti sobě. Já přicházím s Medulinou bojovati, ji chci přemoci a vás odtud vysvoboditi. Pryč z cesty, sice vás na kusy rozsekám."
Na ta slova všeoky potvory hned ustoupily a daleko za ním tiše se plazily. Rudolf, jda svou cestou a nevěda kam, přišel k černé vysoké skále, kdež čarodějnice Medulina své obydlí měla. V te skále spatřil velikou rozsedlinu, z kteréž náramný dým vycházel. Ochotně sehnul se k zemi, hledě, také-li ho i sem ceata povede, však cesty více nespatřil, a tuť ho najednou hrůza obešla; nebo sobě pomyslil, že tu Medulina přebývati bude. Nic však méně odvážil se a vešel do jeskyně se zmužilou myslí; když ale doprostřed přišel, byla tu taková tma, že nevěděl, kudy a kam kročiti má. I nedbal ani na to a jda přece stále myslil, jak by se Meduliny zmocniti mohl. V těch myšlínkách dostal se až k velikým vratům, v nichž dva havíři na stráži stáli, a na stupni mezi vraty ležel přeukrutný lev, kterýž, když se Rudolf přibližoval, tak velice zařval, že se celá skála zatřásla a div se se vším i s palácem Medulininým ještě hlouběji do země byla nezpropadla. "Zde zůstává," pravil k němu hned jeden z havířů, "mocná čarodějnice Medulina; což tebe pohnulo, opovážlivý člověče, že sem přicházíš?"
"Mluv, až se tebe tázati budu," pravil k němu Rudolf velmi vzpurně; "nyní jsi otrok můj aneb, chceš-li, buď mým přítelem. Z toho, že mne zde vidíš, můžeš poznati, že velikou moc mám. Já přicházím, abych Medulinu jal a všecky její vězně na svobodu propustil. Poraď mi, jak bych se jí nejsnáze zmocniti mohl."
"Ó, mládenče," řekli oba najednou, "kdybys v stavu byl tohoto lva zabíti, my bychom tobě sami pomohli, abys ji jal, a zjevili bychom tobě všecko tajemství, kteréž v tomto paláci skryto jest. Tento lev již po druhé zařval a když po třetí zařve a jestli ho zatím neusmrtíš, procitne a tebe na kusy roztrhá."
Rudolf, aniž jim dal odpovědi, v tu chvíli napřáhl meč svůj a lvovi jednou ranou hlavu stal.
Havíři radostí skočili s míst svých a s pohnutou myslí Rudolfovi děkovali, že je toho ukrutného společníka zprostil. Jeden z nich hned lvovi dýkou jazyk uřízl a tuť Rudolfa dále za palác vedli. Zde byl veliký sloup, při kterémž dole mramorová tabulka jako na hrobovém kameni ležela. Pravil jeden havíř: "Tu leží mocný čarodějník, jménem Bucefanfalus, a jest vlastní pán tohoto podzemního paláce. Byl velmi dobrý muž a vždy lidem veliká dobrodiní prokazoval. Jednoho času, když k sobě mnoho rozličných pánův pozval a s nimi vesel byl, přepadla jej čarodějnice Medulina a javši ho, do tohoto hrobu jej zavřela, hosti pak všecky v rozličné tvory proměnila. My dva jsme skutečně havíři, a právě tehdáž jsme před palácem stáli; protož nám také Medulina neodpustila a ustanovila nás zde hlídači a toho ukrutného lva za společníka nám přidala. Kdož Bucefanfala znal, každý jej miloval; a ty sám brzo poznáš, že i tvé lásky hoden jest. Vezmi tento jazyk a krví z něho pomaž zámky u tohoto kamene, my ostatní věci sami vykonáme."
Rudolf vzav jazyk potíral zámky krví a havíři, sklonivše blavy proti sobě, jakási nesrozumitedlná slova odříkávali. Po malé chvíli kámen se zdvihl a Bucefanfalus v své osobě z hrobu povstal. "Přátelé," promluvil k nim, "ještě jako ve snách jsem, nenadál jsem se, že tak brzy povstanu. Mluvte, jest lev Medulinin skutečně zabit?"
"Zde jest jazyk z něho," řekl havíř. "Tento mládenec dokázal ten hrdinský skutek."
"Ó, vítej k nám, reku mocný," pravil Bucefanfalus, "odměny své dosáhneš, neboi jí hoden jsi. Než povězte, kde jest Medulina?"
"V příbytku svém," řekli oba havíři; "teď právě zase svá kouzla provodí a my máme příležitý čas, že se jí snadně zmocniti můžeme; pojďte a učiňme tak."
Bucefanfalus přivedl je do velikého večeřadla, kteréž tak krásně ozdobeno a osvíceno bylo, jako když knížata a králové za nynějších časů hostiny drží. Kolem a kolem stáli stolové a bylo na nich množství skvostných pokrmů i drahých nápojů nakladeno, však žádní lidé za nimi neseděli. Rudolf s podivením tázal se: "Co to má znamenati?"
"Nediv se," pravil Bucefanfalus, "brzo spatříš hostí mnoho. Ó, byla to veselá noc! - Však dnes zase bude."
A tuť, vstoupiv s nimi doprostřed večeřadla, holí svou v povětří kola dělal a některá čarodějnická slova říkati počal. V tom okamžení se všech stran rozličná zvířata přicházela, takže to prostrané místo brzy samými koňmi, voly, velbloudy, lvy, tygry, nedvědy, vlky, liškami i psy a kočkami naplněno bylo.
"Aj, toť jest pěkná společnost," pomyslil sobě Rudolf, "jestliže tito naši hosté jsou, mohuť pěkného vyražení očekávati!"
Bucefanfalus vida, že již více zvířat nepřichází, ztišil se a vzav tři svíce se stěny, dal jednu Rudolfovi a druhé dvě havířům, aby je drželi. Pak vzal z kapsy škatulku a z ní prášek do plamene těch svící nasypal. V tu chvíli po celém večeřadle náramně se zablesklo a veselý a radostný lidský hlahol slyšeli. Rudolf se ohlídl - a hle - na místě zvířat spatřil všudy lidi stavu rozličného, muže i ženy, velmi bohatě oblečené, již se mezi sebou radovali a štěstí sobě i Bucefanfalovi žádali. "Ne mně, ale tomuto mládenci," zvolal Bucefanfalus, "máte i co děkovati; byť jeho nebylo, ani já ani vy nemohli bychom zde tak veseli býti."
A tuť hned všickni Rudolfa oslavovali a veliké díky mu činili.
Bucefanfalus dal svou holí znamení a hned se hlučná hudba na všech stranách rozlíhala a hosté někteří se za stoly posadili, jiní pak tancovali a jiní ještě, semtam se procházejíce, mezi sebou rozmlouvali. Rudolf, divě se tomu všemu, ještě svým očím nevěřil, až pak se otázal čarodějníka, také-li to opravdiví pokrmové jsou.
"Opravdiví," odpověděl Bucefanfalus, "jsi-li lačný, pojď a můžeš jich okusiti."
I šli a posadivše se za stůl s několika jinými, již obzvláštní přátelé čarodějníkovi byli, jedli a pili všickni společně.
Po nějaké chvíli povstal dole převeliký smích a chechtání a hned se mnozí houfové dohromady sbíhali.
"Co se stalo?" tázal se Rudolf.
"To jest čarodějnice Medulina," odpověděli. "Ona se diví, jak se mohlo státi, že tuto lidé jsou. Hosté z ní ale posměch mají."
Rudolf chtěl se na ni podívati, čarodějník mu ale bránil, řka: "Však i k vám přijde."
A tak se také stalo. Když do večeřadla vstoupila, řekla k Rudolfovi:
"I, který zlý nepřítel přinesl tě v ta místa? Což jsi tak vztekle odvážný, že se ani ohně ani vody nehrozíš? Hned mi dej meč svůj, anebo tě na místě uškrtím."
Rudolf se skutečně před ní třásl, nebo o bezbožnosti její prve slyšel. Bucefanfalus ale k němu pravil: "Neboj se nic; cožpak to nevidíš, že třeští?"
"Co, já že třeštím?" zvolala; "vy jste ožralí a ochlastaní a nevíte, co mluvíte."
Všickni se jí dali do hrozného smíchu.
"Co?" počala vzpurněji proti nim se vztekati; "vy se mně vysmíváte? Maličko posečkejte a já dokáži vám, že zde paní jsem." A točíc se mezi nimi, prutem okolo sebe kola dělala.
Všickni se znovu do smíchu dali. Medulina, plna zlosti, že svého umění vyvésti nemůže, začala zuřiti a jako vzteklá saň sobě počínala. Bucefanfalus v tu chvíli kázal havířům Medulinu jíti a svázati a na hrad k Rybrcolovi dodati. Padc obrátiv, se takto k hostem promluvil:
"Nejmilejší přátelé, já vám děkuji, že jste se tak houfně najíti dali, a přitom žádám za odpuštění, že jste zde déle proti mé a své vůli zůstati musili. I zvítězilť jsem pomocí tohoto mládence nad nepřítelkyní svou a nyní vás od sebe propouštím. Chcete-li však očití svědkové toho býti, jak Medulině nepravosti její odplatím, následujte mne na hrad Rybrcolův."
Všickni to s velikým plesáním přijali a "Zdráv buď Bucefanfalus! Zdráv buď Rudolf!" ze všech stran volali.
Tu hned služebníci, rozsvítivše svíce, hostem je dávali a sami, voskové pochodně vzavše, před nimi z večeřadla šli; naposledy před Bucefanfalem a Rudolfem čtyři havíři čarodějnici Medulinu na nosidlech nesli a jiní mnozí havíři s černými pochodněmi ji provázeli. Podívání byloť to překrásné. Hudebníci také stále hráli a lidé vysokými hlasy prozpěvovali. Když tím řádem k vratům přišli, kázal Bucefanfalus lva do toho hrobu, kdež sám prve ležel, vhoditi a na něj kámen mramorový přivaliti. A když se tak stalo, s tím průvodem od paláce se obrátili a podle jeskyně jdouce nejkrásnějšími zahradami ke Krkonošským horám se ubírali.
Rybrcol právě tím časem se svým papouškem z Krkohrádku domů se navracel. Ani za dvě hodiny cesty nebyl od svého hradu, když nenadále v oudolí takové procesí spatřil. Na obrat křovím a roklemi pospíchal k cestě, kudy oni jíti měli, a postavil se v takovém místě, kdež by všecko navlas viděti mohl.
Tu velmi pozorně na ně hleděl, ale nemálo se podivil, když čarodějnici Medulinu na nosidlech nésti spatřil. I pomyslil sobě a těch myšlínek se lekl, že snad to lid její jest a jde hradu jeho dobývati.
Když pak všickni zašli, dal se stranou za nimi, aby zvěděl, také-li přece k hradu jeho táhnou. Ale vida, že se se silnice nedávají, šel v tu stranu, kudy podzemním průchodem k hradu přijíti mohl. Tu se teprv náramně lekl a div zpátkem nepadl, když některé služebníky spatřil, že již s rozžatými pochodněmi do průchodu vcházejí a jiní též za nimi se ubírají.
"Já jsem zrazen," smutně zvolal; "mému nepříteli poštěstilo se, kdy jsem doma nebyl. Medulina jest na mém hradě a takový zástup s ní! Ó, má princezko, ty mne jistě více nespatříš! Medulina jest má ouhlavní nepřítelkyně, tať na mém hradě divné věci provoditi bude. Ach, mistře můj, což jsi mne docela opustil!" Tak sobě stále naříkal a rozmejšlel, co počíti má.
Když již všickni pod zemí byli, tiše za nimi klusal, chtě viděti, také-li ještě dveře otevřeny jsou. I nalezl je otevřeny, však do nich vkročiti nechtěl, obávaje se, že snad ho Medulina tím způsobem oklamati a chytiti myslí. A tak, zavřev dveře, odtud k mostu šel, kudy jindy do svého hradu chodíval. Byla iž pouhá noc a hvězdy toliko jasně se třpytily, když přišel na most. I tu v myšlínkách zůstal státi, také-li jej přejíti má, bávaje ae zase nástrah, kteréž mu snad Medulina byla učiniti mohla.
"Ne," pravil k sobě, "nepůjdu přes něj, kdo ví, co tu na mě naléčeno jest; Medulina jest bezbožná žena. Raději kdes pod stromem tu noc přebudu a do rána všecko se můž změniti."
Obrátil se tedy ochotně a šel několik set kroků od rybníka na kopec a sednuv pod strom odpočíval, však usnouti nemohl. Papouška svého vzal na klín, chvíli s ním laškoval a chvíli na svůj osud jemu žaloval a přitom pořád smutně na svůj hrad hleděl. Najednou spatřil, že na hradě jeho všecka okna se osvítila a lidé, jež s Medulinou přicházeti viděl, semtam se procházejí. "Co to má znamenati," pomyslil sobě, "vždyť snad dokonce na mém hradě veseli býti chtějí." A sotva to dořekl, slyšel hlučnou hudbu, vejskání a prozpěvování, až se všecko všudy rozléhalo. Ó, jak mu teskno bylo! Chtěl ihned se země povstati a na hrad jíti, avšak v tom mu na mysl připadla Medulina a Rybrcol klesnuv na zemi svou hlavu položil. Do bílého rána, ani oka nezamhouřiv, zůstal ležeti. Pak zdvihnuv se a vzav papouška na ruku, šel do jedné jeskyně, kteráž nedaleko odtud byla.
"Tu zůstanu," pravil k sobě Rybrcol, "a třebas až do svého skonání. Má-liť se státi, abych šťasten byl, však mne můj mistr všudy vyhledá."
A tak v těch myšlínkách, posadiv se a starostí a chůzí unavený položiv se, usnul.
zpět na obsah 
Další: [Vysvobození]