|
- Killar | - Rybrcol | - |
Tím časem, co Rybrcol tak zarmoucen byl a bědoval, Rudolf a Bucefanfalus se svými přáteli byli na hradě jeho velmi veseli. Nebo když přišli k čarodějníkům do sklepu, uslyšeli od nich, že Rybrcol doma není, a protož přímo na hrad šli a tu pohodlí svého užívali. Poněvadž pak s Medulinou, dokud Rybrcol přítomen nebude, ničehož před sebe vzíti nemohli, zatím ji svázanou v jednom pokoji zavřeli a sami skvostně kvasili a hodovali. Když všecko k tomu přihotoveno bylo, Rudolf, jakožto čarodějník převlečený, a Bucefanfalus odebrali se k princezce a ji k té veselosti pozvali. Princezka se velice ulekla, když čarodějníky před sebou spatřila, a všelijak se vymlouvala, že s nimi jíti nemůže, nebot nebyla jiného domnění, než že ji kamsi do čar zavedou. Když však pořád ji k tomu měli, naposledy přece se rozmyslila. Rudolf s jedné a Bucefanfalus s druhé strany do velikého večeřadla ji vedli, kdež mnoho mladého lidu shromážděno bylo. Všickni obstoupili princezku Papilenu a její kráse se divíce, hluboké jí poklony činili. Papileně, kteráž potud tak krásných jinochů nikdy neviděla, líbila se ta společnost nadmíru a brzy s tím, brzy s jiným k tanci šla a jak náleží vesela byla. K ránu všickni na odpočinutí se odebrali a bylo již k poledni, když z lože vstávali.
Když Bucefanfalus zvěděl, že všickni vzhůru jsou, dal je svolati a takto k nim promluvil: "Milí přátelé? Nyní jest čas, abychom Medulině za zlé odplatili a Rybrcola z okovů jejích propustili. Pojďte a vizte, kterak Medulina vší své čarodějnické moci a síly zbavena bude."
A po těch slovích hned všickni zase do sklepu šli a havíři Medulinu jako prve nesli. I udělali mezi sebou kolo veliké, i do něhož toliko čarodějníci vstoupili, ostatní pak i Medulina před kolem zůstali, a tak čarodějníci své umění provoditi počali. Medulina, anať celý ten čas v samých mdlobách ležela, najednou se nyní zdvihla. "Tedy jest to pravda," zvolala žalostně, "že ve vaší moci jsem? Čiňte tedy se mnou, jakž se líbí, já se nyní vůli vaší podrobuji; jediné prosím vás, abyste mi mezi lidmi obcovati dopřáli. Já se ráda svého čarodějnického umění odříkám a napotom chci lidem platna býti."
"Tvá vůle staň se," zvolal Bucefanfalus; "abys pak ty ani ty ani žádný jiný říci nemohl, že se zlostně mstím, místo hněvu mého máš dobrodiní zakusiti. Především odjímám tobě všeliké tvé umění, abys potom více lidem neškodila. Odsuzuji tě do černých lesů nad Babin mlejn k Fabiánovi, kdež dobře všem lidem dělati budeš; pakli ne, před těmito svědky tobě ukrutnou pomstu přisahám. Nyní se připrav a putuj na ono místo, kteréž tobě uloženo jest."
Když to vše Bucefanfalus pověděl, velice se zatmělo a po chvíli zase oheu se chytil, a tuť Medulina jako stařičká babka, majíc svraskalé čelo, oči hluboko vpadlé, líce scvrklé, bez zubů, se špičatou bradou a shrbenými zády, držíc v levé ruce košíček a pravou rukou na berličce jsouc podepřena, před nimi stála.
"Mějte se dobře," pravila huhňavým hlasem, "a nevzpomínejte mi toho ničímž zlým, že jsem vás kdy urazila. Já nyní půjdu vůli vaši plniti."
Dva čarodějníci vyvedli ji podzemním průchodem, a tak Medulina najednou vší své slávy a moci zbavena byla.
Když Medulina pryč byla a všickni zase do hradu vešli, pravil Bucefanfalus: "Nyní tedy umění mocné čarodějnice Meduliny zkaženo a ztroskotáno jest; tobě, Rudolfe," obrátiv se k němu, "nepozůstává nic jiného, než abys šel a Rybrcola nám přivedl. Vímť již všecko, což tobě činiti náleží, a tuť máš nejlepší příležitost, že mu z hlavy jeho tři pera vytrhnouti a od něho všecko vyzvěděti můžeš, což se jeho tázati chceš; jen se směle ptej, jak by uschlému stromu ovoce a prázdné studnici vodu navrátiti možné bylo. Jdi rychle a když přejdeš most, spatříš hada, an tě k němu povede, jen stále za ním kráčej. Však dříve vezmi oděv myslivecký a stav se, jako bys ho neznal."
Rudolf dal sobě říci a hned na cestu se hotovil. Když přešel most, vzal se tu kdesi had, jako by na něho čekal, a kamž se plazil, Rudolf váhavě za ním kráčel. Za hodinu stál před Rybrcolem, kterýž v hlubokém spaní byl, a papoušek mu na rameně seděl. Rudolf, zticha k němu přikročiv, spěšně mu jedno pero vytrhl a hned nazpět coufl. Rybrcol, domnívaje se, že s ním papoušek hraje, maličko otevřev oči zase usnul. Rudolf, znovu k němu se přiblíživ, druhé pero mocí mu vyškubl a ochotně zpátkem ustoupil. Rybrcol opět se probudil a s netrpělivostí papouška svého napomínal, aby mu pokoj dal. Pak zase, hlavu skloniv, usnul. Rudolf po třetí k němu přistoupil a třetí pero mu spěšně vytrhl. Rybrcol celý rozzlobený se země vyskočil a chtěl papouška potrestati; ale když Rudolfa před sebou státi spatřil, najednou jako omráčený naznak upadl a když se zase vzpamatoval a své zlaté peří v rukou jeho spatřil, takto k němu promluvil: "Kdo jsi, ukrutný cizozemče, jenž ses opovážil na mne ruce své vztáhnouti? Mluv, kdo ti dal moc peří z hlavy mé trhati? Zdali nevíš, že pán těchto hor jsem a že moc mám tebe usmrtiti?"
"Já vím," odpověděl Rudolf, "že jsi pán Krkonošských hor a že živobytí mé v moci tvé jest; vím však také, že moci své nikdy k zlému neužíváš. - Že jsem tobě tři pera z hlavy vytrhl, jest ovšem opovážlivost, ale stalo se to také k vysvobození tvému. Mně dobře povědomo jest, že princezku, kterouž na svém hradě máš, srdečně miluješ a že ji za svou manželku dostati žádáš; pozoruj ale, že ona z královského rodu pochází, ty pak jen kníže a mezi lidmi jako potvora jsi; mluv, kterak můžeš od ní lásky očekávati? Ty bys ji ovšem přinutiti mohl, že by se ti poddati musila, nešťastnou bys ji ale učinil. Jestliže tedy jí sobě zasloužiti chceš, musíš míti podobu mládence takového, kterýž se krásné dívce a zvlášť princezce zalíbiti může. Že z knížecího rodu pocházíš a od čarodějnice Meduliny zaklen jsi, bys v této trpaslické tvárnosti život svůj strávil, dobře jest ti povědomo; však nyní tobě věděti sluší, že Medulina ode mne přemožena a od mocného čarodějníka své moci docela zbavena jest. Tedy sobě pomysliti můžeš, že se vysvobození tvé přibližuje. Pojď se mnou a nevzdaluj se od svého hradu, kdež tě štěstí očekává. Čarodějníci a kmotři moji, kteříž pod hradem tvým přebývají, chtějí tomu, abys princezce Papileně ruky své podal a ji sobě řádně za manželku vzal. Však věz, že jináč toho dosáhnouti nemůžeš, leč mi napřed povíš, jak českému králi zase strom napravím, kterýž jsi zkazil, že ovoce nenese; a jak vodu uzdravující do studnice připravím, z kteréž jsi pramen odvedl."
Rybrcol se zaradoval a zůstal státi jako omámený, když řeč Rudolfovu vyslechl, a slova promluviti nemohl.
"Nu, proč se rozmejšlíš," řekl Rudolf, "když žádost tvá má vyplněna býti?"
"Já nevím," odpověděl Rybrcol, "mám-li slovům tvým věřiti. Za šťastného jen tehdáž bych se pokládal, kdybych princezku svou manželkou nazývati mohl. Jest pravda, že se to státi může? Což mně to však prospěje, kdyby se to proti její vůli stalo. Já chci od ní milován býti, tak jako já ji miluji, sice já srdce jejího nežádám. A dojdu-li na ten způsob cíle svého, půjdu, kam mne povedeš, a mluvil-lis pravdu, všecko zvíš, čeho jsi ode mne žádal."
"Jsem s tím spokojen," řekl Rudolf, a tak spolu z jeskyně vyšli. Když přicházeli k mostu, počal se Rybrcol třásti. "Mněť přichází," řekl, "jako bych svým nepřátelům do rukou šel; nevím, odkud ten strach na mne jde, ježto dobře vím, že mistři moji ve všech potřebách i v každém nebezpečenství mně nápomocni byli."
"Buď dobré mysli," pravil Rudolf, "a věř, že všecko dobře půjde."
Rybrcol drobet se spokojil a šel s Rudolfem přes most a když vcházeli do hradu, velikým podivením jako omámený státi zůstal. Spatřilť veliký zástup lidu, kteříž, jdouce jemu vstříc, k nastávajícímu sňatku štěstí mu vinšovali.
Bucefanfalus byl první, jenž ho, za ruku jej ujav, k princezce vedl, a všickni ostatní za nimi šli.
"Princezko," pravil Bucefanfalus, "vy jste tomuto urozenému mládenci své slovo i ruku dala, mám za to, že proti tomu nebudete, když vám oznámím, že bychom všickni rádi viděli, abyste svoji byli. Princ Rybrcol jest již připraven a pokud vůle vaše jest, může se to ihned státi. Nyní nám dejte odpověď, jaké jest mínění vaše?"
Princezka, kteráž sobě nikdy nepomyslila, aby v skutek uvedeno býti mělo, což žertem slíbila, velmi se začervenala a nevěděla, co jim odpovědíti. V noci při veselosti, když Bucefanfalus do hradu se svými hostmi přišel, zamilovala jednoho mladého rytíře, jehož za to uznávala, že by lásky její hoden byl. I také pomyslila, že ho do svého pokoje povolá a jemu lásku svou vyjeví i poví prostředky, jak by spolu z hradu ujíti mohli. A tuť nenadále Bucefanfalus na slovo ji upamatoval, že Rybrcolovi lásku svou přislíbila, a protož nyní aby také slovo své splnila.
"Když tak býti má," pravila princezka Papilena, "ráda se vůli vaší podrobuji. Rybrcol sice byl vždy mé vážnosti hoden, než myslila jsem, že bych přece statečnějšího manžela zasluhovala." Nato, obrátivši se, dále řekla: "Šlechetný Rybrcole, vy jste vždy počestně, lidsky a přátelsky se mnou zacházel, mne nikdy nenutil, abych vám svou ruku a srdce své dala, nehodná bych tedy byla, kdybych se vám za všecka dobrodiní slušně neodměnila. Dejte mi ruku svou, zde jsou svědkové, že já vaše řádná manželka jsem a toliko vám přináležím."
Tu všickni radostí plesali a vesele prozpěvovali.
"Vy jste mne učinila přešťastného člověka," pravil Rybrcol; "vynasnažím se, abych lásky vaší hoden byl a šťastnou vás učiniti mohl."
Hned Bucefanfalus, vzav ruce jejich a vloživ jednu do druhé, řekl: "Nyní jste svoji, žádný vás více nerozlučuj. Buďte svorní a na sebe laskaví, a vždy se vám dobře povede."
Zase všickni začali prozpěvovati a na zdraví mladých manželů vejskati, což tak dlouho trvalo, až byl čas, aby se za stoly posadili a pojedli. Jaká tu hojnost nejskvostnějších jídel byla, jak hlučné hudby a jaké veselosti s rozličnými kratochvílemi, to vše v stavu nejsem vypsati.
Když po tom všem bylo a Rudolf uhlídal příhodný čas, přistoupiv k Rybrcolovi, upamatoval ho, aby podle slibu svého žádost jeho vyplnil.
"Tys hoden toho," pravil Rybrcol, "pojď se mnou do mého pokoje a všecko ti zjevím."
Když sami spolu byli, řekl Rybrcol: "Když přijdeš do zahrady, kdež strom uschlý stojí, tři lokte od něho k západu a k východu kopej a zde škatulky nalezneš, kteréž vezmi a u sebe schovej, pak hned strom mízu dostávati bude a v brzkém čase se zazelená i předešlé ovoce ponese. Do studnice, kdež se pramen ztratil, vodu opět přivedeš, když z této škatulky, kterouž ti teď dávám, tři štipce prášku do ní vhodíš."
"Než, kníže a pane můj, ještě vás žádati musím, abyste mi také pověděli, jak nemocnou princezku uzdraviti a ducha na poušti vysvoboditi mohu."
"Jest chaloupka u lesa blíž červeného lomu," pravil Rybrcol, "a plavec tu bydlí; od něho vykup malé zrcátko, kteréž v světnici jeho nad oknem zavěšeno jest, a nechť je tobě jakkoli draze vycení. S tím zrcátkem když na své cestě k řece přijdeš, volej: Bajidáne! - a když se ti okáže duch, dej mu je, at se v něm zhlédne. A tuť hned přijde k sobě a slíbí ti, že na mou princezku nechce více ani pomysliti. Ty ale žádej od něho dýku jeho a když ji v své ruce míti budeš, zvolej: Pomoz ti Bucefanfalus! - a v tom okamžení jako sličný mládenec před tebou státi bude. Potom s ním táhni k nemocné princezce. Tam se my spolu zase shledáme. Nyní jdi a hledej štěstí své."
Rudolf, když při sňatku viděl, jak Rybrcol vesel jest a že nyní se svou princezkou ve společné lásce přebývati může, počal také po své manželce teskliv býti i umínil si, že se hned na cestu vypraví. Ten svůj oumysl toliko Bucefanfalovi zjevil a od něho propuštění žádal.
"Jdi," pravil k němu čarodějník, "dříve než ty duchovi pomůžeš, my zatím již v paláci u nemocné princezky budeme a tam se i s tebou shledáme."
Rudolf tedy, vzav ranec na sebe, z hradu odešel a ochotně k Praze se ubíral. Třetího dne přišel do Prahy a tu se hned u dvora ohlásiti dal, že od Rybrcola přichází a od něho zvěděl, jak stromu spomoženo býti má, aby zase ovoce nesl, kterýmž se lidé od neduhů uzdravují. Král pln radosti kázal jej hned k sobě přivésti a tázal se ho, jaké odměny žádati bude.
"Nejmilostivější králi," odpověděl Rudolf, "sám jsem chtěl vám říci, že té věci vyvésti nemohu, leč k jediné výmince přivolíte. Pět tisíc vojska musíte do pole postaviti a mně je na dva měsíce půjčiti, však dříve ne, dokud vás o ně nepožádám."
"Z celého srdce rád," pravil král, "a kdybys polovice království mého žádal, dámť mile, jen když strom zase ovoce ponese."
Rudolf tedy v zahradě dal všecko připraviti, jako by se to s velikými ceremoniemi díti mělo; zatím ale v noci sám jediný, vešed do zahrady, škatulky vykopal a je k sobě schoval. Ráno přišel zahradník se zprávou ke králi, že se již strom zelená. Král radostí byl jako bez sebe a kázal hned tento den slaviti i vejiké hody strojiti, ke kterýmž všickni páni z celého města pozváni byli. Rudolf musil na prvním místě seděti a jim příběhy o Rybrcolovi vypravovati. Všickni mu velikou čest prokazovali a také k sobě jej na hody zvali. Rudolf ale vymluvil se, že dalekou cestu před sebou má, a hned po obědě z Prahy na cestu se vypravil.
Po několika týhodnech přijel do jiného království a pak i do hlavního města, kdež vysušená studnice byla, z kteréž jindy lidé své zdraví vážili. I šel přímo do paláce a u krále se ohlásil. Když před něho přistoupil, pravil: "Velikomocný králi a pane! Princ Rybrcol vzkazuje vám pozdravení a spolu oznamuje vám, jestliže chcete, aby se do vaší studnice voda navrátila, abyste mi pět tisíc ozbrojného lidu do pole postavili."
"Jest-li pravda," řekl král, "že studnice zase uzdravující vodou naplněna bude, maláť jest to výminka, kteréž princ Rybrcol žádá, toť já rád učiním a nadto hojně tebe obdařím."
"Tedy pojďte, milostivý králi, já vám do studnice zase pramen přivedu."
Král kázal ihned všechny dvořany povolati a s nimi v největší slávě k studnici pospíchal. Rudolf, vzav z kapsy škatulku, z ní prášku do studnice tři štipky vhodil, a hned písek začal se vařiti a voda se všech stran se prejštila. Nemocných stál tu již veliký zástup. Král kázal hned v tu chvíli vody navážiti a dával nemocným, aby zvěděl, také-li skutečně svou předešlou moc má. Jak se jí nemocní napili, hned všickni na jednou pozdraveni byli.
"Ó, šťastný a přešťastný dnešní den," zvolal král, "tuť zase zlatý věk království mému se navracuje! - Mládenče, co žádáš za odměnu? Mluv, ať ti všecko učiním!"
Rudolf odpověděl: "Já ničehož nežádám, než abyste žádost Rybrcolovu vyplnili. Dnes ještě od vás odjedu, buďte ale s vojskem pohotově, abych je měl, když ho potřebovati budu."
Král ho přece chtěl ještě zdržeti, aby mu nějakou čest učinil; Rudolf ale byl všem jeho prosbám a žádostem na odpor a druhého dne hned časně ráno na cestu k červenému lomu se vydal.
Putoval zase několik téhodnů, než přišel do lesa, kdež červenou skálu lámali. Nedaleko od kraje potkal se s myslivcem a od něho zvěděl, kde by toho plavce hledati měl, o kterémž jemu Rybrcol pravil, že u něho zrcátko nad oknem nalezne. Po málo hodinách přišel k chatrné chaloupce, kdež plavec sedě nemastných krup požíval.
"Zdař Bůh!" řekl Rudolf, "muži dobrý, vidímť, že potřebný jste; však mohu vám pomoci a odlehčiti, jestliže mně to zrcátko dáte, kteréž nad oknem visí."
"Vyť jistě víte, co za moc má; nežádal bych od vás ničehož, mládenče, a rád bych vám je dal, jen kdybyste mi přislíbili, že ten, kterýž krom vás do něho se nahlédne, mou dceru mně domů přivede. A myslím, že by to rád učiniti měl."
Rudolf, poněvadž plavec nic jiného nežádal, slíbil mu rukou dáním, že se tak státi má, a vzav zrcátko a rozžehnav se s plavcem, v tu chvíli dále se ubíral.
Když přišel k široké řece, kdež zaklený duch na poušti bydlel, kterýž jej tehdáž přes touž řeku přenesl, posadil se Rudolf na kopec a vytáhnuv tři pera zlatá volal: "Bajidáne!" Ihned duch i před něho se postavil a takto zvolal: "Ha, tys již zde! Mluv, pomoc čili větší hněv od Rybrcola mně oznámíš?"
"Tys Bajidán," řekl Rudolf, "zde vezmi toto zrcátko a dobře do něho nahlédni!"
Bajidán ochotně Rudolfovi zrcátko z ruky vytrhl a zvolal: "Co vidím, je-li možné, že má matka na pokání se dala! Ó, mládenče, ochránce a příteli můj! Učiň, poněvadž to v tvé moci jest, ať jsem vysvobozen!"
"Já jsem hotov," odpověděl Rudolf, "žádost tvou vyplniti; však to mně slíbiti a také jistě zdržeti musíš. Totiž, aby ses odřekl princezky Papileny, kteroužs někdy miloval a jižto nyní Rybrcol sobě za manželku vzal."
Bajidán drobet se té řeči lekl, vida však, že by jináč vysvobozen býti nemohl, musil to přislíbiti a slovo své rukou dáním potvrditi. Nato Rudolf požádal ho o dýku a když ji měl, zvolal: "Pomoz ti Bucefanfalus!" V tom okamžení Bajidán v krásného mládence se proměnil a před Rudolfem jako rytíř stál. Rudolf se podivil jeho sličnosti a pomyslil sobě v duchu, žeť ovšem stokrát dříve princezky Papileny zasluhuje než potvorný Rybrcol. I řekl k němu: "Vyť víte, rytíři, jak mocen jest Rybrcol; i radilť bych, abyste po vůli jeho byli, a jeho vůle jest, abyste se mnou k jisté nemocné princezce šli, kdež zvíte, co se všecko díti bude."
Bajidán začervenal se, když o nemocné princezce uslyšel, nebo hned věděl, kteráť to princezka jest; však na to ani slova nepromluviv, s Rudolfem na cestu se vydal.
A když přišli do toho města, kdež nemocná princezka ležela, poznali hned Rudolfa, že on jest ten, jenž od Rybrcola pomoc princezce přinésti slíbil; musil v tu chvíli ke dvoru jíti a tu příběh s Rybrcolem a s jejich princezkou vypravovati. Všickni ztrnuli, když uslyšeli, že nemocná princezka králova dcera není - a zhrozili se i do velikého zármutku upadli, když jim Rudolf pověděl, že králova dcera toho potvorného Rybrcola za muže má. Nemocnou domnělou princezku dali ihned z králova paláce do jiného domu odnésti a král kázal, aby celé město smutek neslo. Sám pak i královna, manželka jeho, a všickni dvořané černé šaty oblekli a velmi nad neštěstím své princezky zarmouceni byli.
zpět na obsah 
Další: [Šťastný konec]