[ do konce 15. stol. ]

- Komenský - Historie církve slovanské -

[ do konce 15. stol. ]

Stojí za úvahu, zbožný čtenáři, známá slova nesmrtelného ženicha Krista, pronesená jakoby s obdivem o jeho nevěstě církvi: Která je to, jež vstává jako DENICE? krásná jako LUNA? čistá jako SLUNCE? hrozná jako VOJSKO V BITEVNÍM ŠIKU? (Píseň písní, 6, 9.) Tato slova, ať je chápeme po částech nebo jako celek, přinášejí velmi pěkné náznaky.
Chápeme-li je po částech o církvi obecné, dělící se v církve zvláštní, tu je zřejmo, že můžeme a máme rozlišovati a viděti církve tak, jak se jeví v očích božích a v pravdivé skutečnosti. To jest, že jedny jsou nové, teprve povstávající, jichž světlo se podobá denici; jiné jsou již pokročilejší, nabývající na své záři jako luna; jiné pak se radují jako slunce v plném světle víry, lásky a naděje ve věčné milosrdenství; konečně jiné - mimo vnitřní jas doma - šíří od sebe na venek postrach jako vojsko dobře sestavené, nahánějící nepřdtelům strachu už pouhým svým bitevním šikem a praporci.
Chápeme-li ta slova jako celek o celé jediné církvi obecné (jako Kristus praví v předešlém verši: jediná jest má holubice, má upřímná), pak nebude pochybnosti, že se tím naznačují rozličné doby a stupně církve. Neboť světlo nově povstávající církve (za dob apoštolských) bylo opravdu jako denice, poněvadž se v něm radovali věrní hlavně nad tím, že noc pominula, den se přiblížil a že již je čas, probuditi se ze sna (Řím 13, 11, 12, 2. Petr. 1, 19). Tehdy totiž nebyla theologie tak vypěstovaná jako později, ani znalost tajemství víry nebyla tak jasná a pfesná, jako se stalo potom, když blouznivé vidiny kacířů vycvičily moudrost církve. Stačilo jim odvrhovati skutky temnot, oblékati se ve zbroj světla a choditi poctivě jakožto ve dne (Řím 13, 13), jak ukazuje tehdejší jejich zvlášt vroucí zbožnost, dokázaná mučednictvím.
Následovala doba luny, přibývání a ubývání světla za doby kacířů; s těmi zápasila církev se střídavým zdarem; jednou nabývala převahu pravda nad bludy, jindy bludy nad pravdou; na konec vytrpěla církev i zatmění pod Antikristem.
Ale vrátilo se jí (darem božím a dobrodiním reformace) ztracené světlo i s novým přírůstkem, aby podle daného slibu (Iz. 30, 26) světlo luny bylo jako světlo sluneční; neboť pravda byla od nejhlubších základů prozkoumána lépe, než se kdy stalo za předešlých časů.
Ale poněvadž i slunce tohoto našeho nebe se může zatměti a také se zatmívá, Eccles. 17, 30 (ačkoli nic není jasnějšího nad ně), a poněvadž z dopuštění božího i obnovená církev znovu strádá temnotami, ejhle, dobrota a moudrost nebeského ženicha dává naději, že přijde čas, kdy se konečně stane církev svým nepřátelům hroznou. Naznačuje také, jakým způsobem se to stane; jestliže totiž církev zanechá roztržek, sjednotí-li se konečně v sobě ze všech stran a spojí-li se pouty řádu tak, aby byla nepřátelům neproniknutelná jako dobře zřízený bitevní šik, ale sama aby pronikala, rozptylovala a hubila kterékoli šiky proti sobě postavené.
A to je právě to, nač dává důraz apoštol v listě k Efeským a co požaduje od vyspělé církve, když praví: usilujlce zachovávati JEDNOTU ducha ve svazku pokoje atd.; a potom: Vstoupiv na výsost dal lidem dary; některé jako apoštoly, jiné pak za proroky, jiné za evangelisty, jiné za pastýře a učitele pro spořádání svatých k duchu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova, AŽ BYCHOM VŠICHNI DOSPĚLI V JEDNOTU VÍRY a v poznání Syna božího, V MUŽE DOSPĚLÉHO V MÍRU PLNÉ POSTAVY KRISTOVY; abychom již nebyli více DĚTI, zmítající se a točící se v každém větru učení, v zchytralostech lidských atd., nýbrž upřímně se majíce v lásce dospívejme jistě v toho, kterýž jest hlava, totiž v Krista; z něhož CELÉ TĚLO SOULADNĚ SCELENÉ a spojené po všech daných kloubech, silou uvnitř působící béře přírůstek přiměřený tělu podle míry jednoho každého údu, k vybudování svému v lásce (Ef. 4, 3).
Očekávajíce tento stav od dobrotivosti boží, proč bychom nezkoumali přesným postupem podstatu oné jednoty a řádu, v nichž je uložena tak veliká síla k blahu církve? A proč bychom si jedni od druhých nevypůjčovali podíl a přírůstky jak na světle, tak na řádu? Zbožné a chvalitebné jest, abychom ani zde nebyli shledáni liknavými.
Když se mi naskytly příležitosti, vydati na světlo v novém vydání ŘÁD CÍRKVE BRATŘÍ ČESKÝCH, zdá se mi účelné, ukázati názorně na příkladě právě této církve, po jakých stupních vodívá čili jakými stupni zdokonaluje Bůh své věrné. Kdokoli ze zbožných to bude čísti, najde snadno příležitosti, uvažovati také stran sebe a své církve o podivuhodných cestách božské prozřetelnosti.
Všechno krásně koná Bůh, jednokaždé ve svém čase, praví Šalamoun (Kaz. 3, 11); naznačuje tím, že všechna díla boží postupují jakýmsi řádem a stupňovitě, od menšího k většímu. Na to zajisté ukazuje dílo stvoření, dílo vykoupení, dílo posvěcení a celý postup božské prozřetelnosti ve veškerenstvu; hlavně však - což si nyní béřeme za hlavní předmět své úvahy - její podivuhodná dovednost, rozšiřovati stany církve vždy k větší velikosti nebo slávě.
Zajisté mohl syn boží, když vstoupil na svět v lidském těle a naplnil tajemství vykoupení, uvésti své evangelium ve známost celého světa sám o sobě. Ale nezalíbilo se mu tak; nýbrž určil jistý počet mužů, apoštolů, aby šli do světa a zvěstovali národům tyto poklady božské milosti; a pak aby odkázali tento svůj úřad jiným, svým nástupcům; a ti zase jiným, až do skonání světa (Mat. 28, 20 Tit. 1, 5).
Bylo sice světlo evangelia již samými apoštoly rozšířeno po celém světě až do končin Země (jak praví Písmo a svědčí dějiny); přece však se toto světlo v několika prvních stoletích mohlo jeviti spíše jako pouhé jiskry, zasahující jen některé (osoby a rodiny), než jako plné světlo národů. Teprve ve čtvrtém století (za časů Konstantina Velikého) začaly celé národy se obraceti, opouštěti pohanství a otevřeně vyznávati křesťanství. A to nejdříve zase jen v říši římské, potom teprv také jinde, už s nepřetržitým stupňováním po celých dvanáct století, když národ za národem přijímal jméno křesťanské po Evropě, Asii, Africe a Americe.
Toto postupné dílo božské prozřetelnosti se zvlášť zřetelně objevilo a dá se pozorovati také v zakládání církví u národů slovanských (které obývají široko daleko východní končiny evropské); u nich bylo símě evangelia zaseto již za časů apoštolských, ale teprue o osm století později dospělo k plné žni a postupně se po nich rozšířilo, časem do šířky, časem do hloubky; při tom se občas objevovalo také ubývání, skvrny, blednutí a zatmění (jak se i u měsíce děje). Všechno stručně doložím, aby to sloužilo jako příležitost, i nyní ještě pokračovati k lepšímu a přestati na něčem nejlepším.
Že setbu vykonali u těchto národů sami apoštolé, toho svědkem máme apoštola pohanů; ten píše v listě k Římanům (15, 19), že od Jerusalema kol dokola naplnil všechno evangeliem Kristovým až k Zemi illyrské; Timotheovi pak vypravuje, že Krescens odešel do Galacie, Titus do Dalmacie (2. Tim. 4., 10). Illyrové však, stejně jako Dalmaté, jsou částí slovanských národů až do dnešního dne. A že ta první setba nebyla bez plodů, toho máme doklad ten, že Jeronym, narozený v illyrském městě Stridonu, přeložil knihy božích Pisem do své mateřská řeči, aby pomáhal ve svém národě vzrůstu víry. A tak mezi evropskými národy první to byli Slované, jimž byly svěřeny výroky boží v jejich mateřštině. Tímto překladem se ty kmeny až dosud honosí a neužívají jiného, ačkoli se mluva národů již změnila, takže lid nerozumí té staré řeči úplně. Proto jejich kněží (Rusové a Moskvané) pěstují onen starý jazyk tak školsky, jako my latinu.
Že se církve u těch národů hodně rozmnožily, lze souditi podle šesté synody konstantinopolské, konané léta Páně 680; tam je zachována o Slovanech znamenitá zmínka tohoto znění: naše služebné shromáždění celého koncilu dychtilo pomáhati všem; kdyby jen část rozuměla, co se projednává, aby druhé části to nezůstalo tajno! Zejména proto, poněvadž víme, že uprostřad pohanů, jak Langobardů tak Slovanů, je velmi mnoho našich spoluslužebníků, kteří neřestávají horlivě se o to starati atd. Z toho je zároveň patrno, že Slované, pokud tehdy byli křesťany, měli v ošklivosti ctění obrazů; vždyť se zdráhali přistoupiti k onomu synodu, poněvadž byl pro obrazy!
Teprve v druhém století na to otevřel Bůh bránu evangelia všem národům slovanským, a to za takovéto příležitosti: Bulhaři, národ slovanský, znepokojovali dlouhotrvajícími válkami sousední říši cařihradskou, až nakonec s nimi roku 845 uzavřel mír císař Michail III., vrátiv sestru bulharského krále, kterou předtím Řekové zajali ve válce. Tato poznala v zajetí učení křesťanské a proto přemluvila svého bratra, aby opustil pohanství a stal se křesťanem; jeho příkladem se řídili i poddaní a přijali tutéž víru. Tak se stali Bulhaři mezi slovanskými národy prvotinami pro Krista; brzy následovali jiní národové téhož jazyka v týchž končinách (mezi Dunajem, Řeckem a Italií), totiž Morsané, Rasčané, Srbové, Bosňané, Chorvaté atd. Toto přeslavné dílo konali Cyril a Metoděj (biskupové řečtí, ale znalí také jazyka slovanského). Tito pronikli kolem roku 861 až na Moravu (kterou tehdy Němci nazývali Markomanskem) a také tam získali pro Krista jejich krále Svatopluka a zakrátko nato českého knížete Bořivoje. Odtud potom lesk evangelia pronikl až do Polska, a to léta Páně 965, sedmdesátého prvého roku po obrácení Čechů, stočtvrtého po obrácení Moravanů, stého dvacátého po obrácení Bulharů. Rusové pak a Moskvané (i to národové slovanští) přestoupili také hromadně ke křesťanství (r. 980), když sestra císaře Basilia Anna byla dána za manželku Vladimírovi, knížeti kyjevskému.
Odtud je zřejmo, že ošechny ty národy byly obráceny přičiněním církve východní a že byly uvedeny v křesťanství podle způsobu řeckého; také národ český. Ale papež již tehdy ukládal o církve celého světa a nepřestal číhati na příležitosti, jak by je přivedl pod svou pravomoc. Jaké ty příležitosti byly, musím krátce připomenouti, prozatím alespoň pokud se týká Čechů.
Počátky spásy Čech nelibě nesa nepřítel spásy, satan, nalíčil své hybné síly. Jejich působením byla dohnána k zuřivosti část velmožů i lidu, dosud tvrdošíjně lnoucí k pohanství; proto nejdříve zahnali do vyhnanství samého Bořivoje; potom, když byl mučednictvím a odstraněn Václav se svou bábou Ludmilou, dosadili na jeho místo Boleslava, dosud zajatého ještě pohanskými pověrami. Od něho byli mnozí z velmožů, kněží však všichni buď pobiti nebo zajati nebo se rozptýlili do sousedních krajů německých, byvše vypuzeni do vyhnanství; až zakročil vojskem císař Otto a zkrotiv řádění donutil r. 940 Boleslava obnoviti chrámy, povolati zpět vyhnance a odevzdati své syny na vychování ve svatých pravdách křesťanských. Tak se dostali Čechové po prvé v moc císaře římského, a brzy padli také v osidla biskupa římského při nové příležitosti, a to této:
Boleslav Pobožný (syn Boleslava Ukrutného) velmi dychtil po rozšiřování náboženství křesťanského; proto zakládal v Praze biskupství a hledal pastýře pro nové slabé stádo, nějakého velmi zkušeného muže. Byl tedy doporučen a také zvolen Sas Dětmar, kanovník nedávno založeného arcibiskupství mohučského. Když bylo třeba nastoliti jej, povolali k tomu arcibiskupa mohučského. Ten, dávaje předpisy novému biskupu nového lidu, ukládal (z rozkazu papežova) také liturgii římskou jazykem latinským. Tím byli Čechové nemile dotčeni; nechtějíce snášeti, aby bohoslužby byy konány neznámým jazykem, viděli se roku 977 nuceni, vyžadovati si skrze posly (Bolehosta, Myslibora a j.) užívání navyklého domácího jazyka bohoslužebného, a měli úspěch. Ale po uplynutí jediného století chtěl jim jej vyrvati Řehoř VII., řečený Hildebrand, poslav r. 1097 zakazující edikt Vratislavovi, knížeti českému. Tento edikt stojí doslovně v Historii o těžkých prntivenstvích církve české, kapitola 5. Od té doby měla církev česká s římskou neustálý zápas; římská stále nasazovala české jho svých pověr, česká je stále setřásala až po tento náš neštastný věk, kdy podlehla. Nebude od místa, vyložiti to stručně, alespoň v hlavních bodech.
O celé století později, když papež Celestin vnucoval skrze poselství také Čechům kněžský celibát, jinde již nařízený, tu by byl málem býval ukamenován od kněží a prelátů pražských jeho legát (kardinál Petr a Lata Via), jak o tom svědčí k roku 1197 papeženský spisovatel Hájek.
Po dalším století začali církvím vnucovati domněnku o přepodstatnění spolu s rouhavým přijímáním večeře Páně pod jednou způsobou. V Čechách však nikoli před rokem 1361, když Karel IV., český král (a zároveň císař římský) po změně biskupství v arcibiskupství a po založení university v Praze povolal mistry a doktory z Německa, z Francie a z Italie. Ti totiž začali mocně uplatňovati zvyk jinde přijatý, přijímati pod jednou; ale Čechové tu novotu opět nesli těžce a rázně se jí stavěli na odpor.
Horlivější nad ostatní byl v té věci muž vznešeného původu, Jan Milič, kanovník pražský, kazatel při hradní kathedrále; hřímal prudce (spolu s druhem svým Konrádem Štěknou) proti tolika zlořádům, vtírajícím se přes jasné slovo boží. Dozvěděv se o tom papež Řehoř XI. poslal bulu, kterou byl Milič se svými posluchači postižen klatbou a odevzdával se k potrestání novému arcibiskupovi (Arnoštu z Pardubic). Ten tedy uvrhl Miliče do žaláře, ale ze strachu před lidem jej propustil a poručil mu jíti do vyhnanství roku 1366.
Za nástupce byl mu dán Matěj z Janova, Pražský, zpovědník Karla IV. Ale ten se nijak nedal odstrašiti osudem svého předchůdce, nýbrž dále velmi srdnatě rastával přijímání pod obojí a horlivě radil císaři, aby byl svolán koncil (k odstranění tolika vtírajících se zlořádů). Ale když císař začal o tom jednati s papežem, rozhněval se papež a naléhal na zkrocení opovážlivých kacířů tak velice, že se Karel dal omámiti důstojenstvím papežovým a poslal svého zpovědníka do vyhnanství, ačkoli jej miloval. Ten se sice později vrátil, ale ztrávil zbytek svého života v soukromí až do xoku 1394, kdy zemřel. Již blízek smrti řekl prý svým přátelům na útěchu: Nyní nabyla proti nám převahy zloba nepřátel pravdy, ale nebude tomu tak navždycky. Neboť povstane lid nepatrný bez meče a bez moci, jehož překonati nebudou moci.
Nebude nevhodno připomenouti, že Čechy pobízel nejen duch zevnitř působící, nýbrž i zbožní mužové odjinud, kteří viděli ohavnost zpuštění; míním muže z university pařížské a oxfordské, kam Čechové chodili na studie a přinášeli jiskry čistější pravdy; zejména však Jana Wiklefa. Připojuji sem jeho list (psaný v posledním roce jeho života, 1387) Janu Husovi, tenkrát jinochu, který jsem našel v některých dosud zachovaných starožitnostech:
Spasení, a dá-li se ještě něco sladšího mysliti v Ježíši Kristu!

Drazí bratří v Pánu, které já miluji v pravdě, a nejen já, nýbrž i všichni, kteříž poznali pravdul Tu pravdu, která zůstává v nás a bude s námi až na věky skrze milost boží. Velmi jsem se potěšil, když od Vás přicházeli bratří a vydávali svědectví vaší pravdě, že i vy v pravdě chodíte. Slyšel jsem, bratře, jak vás zarmucuje Antikrist, uváděje mnoho rozličných soužení na Kristovy věrné. A není divu, že se takové věci dějí u vás, když už skoro po celém světě zákon Kristův trpí utiskováním od protivníků, a onen veliký, ryšavý a mnohohlavý drak, o němž mluví Jan ve Zjevení, vypustil ze svých úst po ženě velikou řeku, aby ji zachvátila. Ale nejvěrnější Hospodin jistě vyrve nevěstu sobě věrnou. Posilněme se tedy v Pánu Bohu svém a v jeho nesmírné dobrotě, věříce pevně, že nedopustí, aby jeho milí zemdleli v dobrém předsevzetí, jen budeme-li jej milovati celým srdcem (jak jsme povinni). Neboť protivenství by nenabývalo vrchu, kdyby nenabývala vrchu nepravost. Tedy žádné sklíčení neb utiskování pro Krista nás nesmí zlomiti; vždyť víme, že Hospodin trestá ty, kterékoli pčijme za své syny. Neboť podle vůle otce milosrdenství máme býti vyzkoušeni protivenstvím již v tomto životě, aby nás šetřil později; přeje si totiž nejvyšší umělec, aby zlato, které vybral, bylo pročištěno ohněm již zde, by je později mohl uložiti do svého nejčistšího věčného pokladu. Vidíme, že čas, který máme na tomto světě, je krátký a pomíjející; ale život, který očekáváme pro budoucno, je blažený a věčný. Pracujme tedy, pokud máme čas, abychom byli nalezeni hodni, vejíti v onen pokoj. Co jiného vidíme, prosím, v tomto životě, než bolesti, úzkosti, omrzelost a - což se musí věřících dotýkati nejvíce - pohrdání a šlapání zákona Božího! Snažme se tedy, co nejvíce můžeme, uchopiti ony statky trvalé a věčné, odpírajíce svým smyslům statky pomíjející a prchavé. Ohlížejme se na způsob života otců dřívějšího věku, vizme svaté obojího Zákona, jak ti snášeli na tomto moři zmítání a protivenství, věznění a pouta; byli kamenováni a mučeni a zmírali sťati mečem. Chodili v kožích ovčích a kozelčích atd., jak podrobně uvádí epištola k Židům. Všichni kráčeli úzkou cestou ve šlépějích Kristových, jenž řekl: Kde jsem já, také služebník můj bude. My tedy, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědectví dávných světců, odvrhněme, pokud je na nás, každé břímě i hřích nás obkličující, a v trpělivosti spěchejme k boji nám uloženému, patříce na původce a dovršitele naší víry; Ježíše, který místo radosti sobě určené ztrpěl kříž, neleknuv se zahanbení. Uvažujme, jaký je ten, který strpěl od hříšníků tak velké odmlouvání proti sobě, abychom neochabovali klesajíce na mysli. Ale ze srdce prosme o pomoc Hospodina a mužně bojujme proti jeho protivníku Antikristovi. Milujme jeho zákon z plné duše a nebudme dělníky lstivými, nýbrž ve všech věcech, pokud dá Bůh, vedme sobě odhodlaně a budme v boží věci horliví, v naději na odměnu věčnou.
Ty tedy, Huse, velini milovaný bratře v Kristu, neznámý mně sice podle tváře, známý však ve víře a lásce (neboť ani hranice okrsku světa nemohou odtrhnouti ty, které spojuje láska Kristova), posilni se v milosti, která je tobě dána. Bojuj jako dobrý voják Ježíše Krista, slovem i skutkem; a které můžeš, zavolej zpět na cestu pravdy; neboť ani pro bludné a klamné dekrety ani pro bludy Antikristovy nesmí se zadržovati v mlčení pravda evangelia. Raději podlamuj zchytralost Satanovu a tím posiluj a zpevňuj údy Kristovy. Neboť s vůlí Páně brzo najde Antikrist svůj konec. Já se velmi raduji z toho, že ve vašem království i jinde posílil Bůh srdce některých tak, že pro boží slovo s radostí snášejí žalář, vyhnanství i smrt. Nemám, co bych ještě více psal; vyznávám se však, jak velmi rád bych posílil v té lásce k božímu zákonu tebe i vás všechny milovníky zákona Kristova. Proto je pozdravuji z hloubi srdce svého, zejména tvého druha v evangeliu Kristově, a prosím, abyste se modlili za mne i za celou církev Kristovu. Bůh pokoje, který vzkřísil z mrtvých pro krev věčné smlouvy velikého pastýře ovcí, pána našeho Ježíše Krista, nechť uzpůsobí vás ve vsem dobrém, abyste konali jeho vůli; necht učiní na vás, co je libé před tváří jeho, skrze Krista, jemuž sláva na věky věků, amen!
Tedy Hus, stav se profesorem na universitě a potom (roku 1400) kazatelem universitní kaple Betlémské, odhodlal se podniknouti útok na ony ohavnosti, bezuzdně již pronikající, a otevřeně vytasiti meč slova božího, za velké pochvaly lidu nejen v Praze, nýbrž i po celém království; zejména když téhož roku mistr Jeronym Pražský, vrátiv se z Anglie, přinesl s sebou knihy Wiklefovy a podvracel bludy se stejnou otevřeností ve škole, jako Hus v kostele. Těmto zbožným snahám, očistiti církev od nánosu pověr, stavěli se vší mocí na odpor cizí členové university (mající převahu počtem osob i počtem hlasů) a odsuzovali články Wiklefovy. Proto Češi zahájili s těmito bojovníky papežovými spor o přednost hlasů, dovozujíce, že patří jim jako domácím a nikoli jiným jako cizím. Rozhodování o tom bylo vzneseno na krále Václava (syna Karlova) a ten se vyslovil na prospěch Čechů; tu se Němci rozhněvali a v celých zástupech vyšli z Prahy (při kteréžto příležitosti byla založena universita lipská a erfurtská) a Čechové si hlasováním zvolili roku 1409 mistra Husa rektorem.
Mnichové, byvše opuštěni králem i universitou, popudí arcibiskupa a dosáhnou toho, že (16. července roku 1410) byly články Wiklefovy znovu odsouzeny a jeho knihy určeny k spálení. Tuto potupu pomstili členové university jinou potupou. Následujícího roku (1411) dával totiž papež Jan troubiti na poplach proti králi neapolskému a rozdílel odpustky těm, kteří se chopí zbraně pro církev: Některý z těchto kramářů se dostal do Prahy a mniši hlásali toto křižácké tažení s kazatelen. Tu však nejen několik zbožných mužů z lidu se postavilo veřejně proti nim, nýbrž den nato i mistr Hus vyhlásil these prnti pověře odpustků a veřejně ukázal jejich nicotnost. Ale když onen kramář nicméně pokračoval, oboří se na něho zástup studentů a vyrvou mu buly; kohosi ze svého středu obléknou do šatu nevěstek, posadí jej na káru, ozdobí mu prsa bulami, vozí jej kolkolem a pokřikují na něho, zatím co nevěstka lákala k sobě nejlichotivějšími slovy a posunky dav kolem shluklý a udílela požehnání. Konečně spálí uprostřed náměstí všechny buly s mnoha papežskými a prelátskými listy.
Tím vším je popuzen papež a obešle Husa do Říma. Když se Hus nedostavoval (jsa od toho zrazován v universitou i předními muži), tu papež (Jan XXIII.) vydá interdikt, že se nesmí v Praze sloužiti mše (pro přítomnost zatvrzelého rouhače Husa). Hus vida, že úřední osoby zuří a lid že se rozštěpuje v nepřátelské strany, dobrovolně odejde z Prahy a učí slovu božímu po městečkách až do doby, kdy je povolán do Kostnice (vydat počet ze svého učení), opatřen jsa císařovým průvodním listem. Jak jej tam přijal sněm římského shromáždění, věďí dějiny; že totiž Hus byl upálen 6. července 1415, Jeronym pak 30. května 1416 atd. Viz martyrologie.
Husova díla byla později vydána v Norimberku latinsky ve foliovém formátu. Ale kromě toho je vydal Otto Brunsfels v kvartovém formátu (s věnováním znějícím p. Lutherovi), získav ještě některé jiné rukopisy. Jsou to:
1. O pitvání Antikrista, jedna kniha.
2. O tajemstvích Antikristovy nepravosti.
3. O zjeveních Kristových a Antikristových.
4. O vymýcení sekt a nálezků lidských.
5. O jednotě církve a o vyhýbání rozkolu.
6. O evangelické dokonalosti.
7. O zhoubnosti lidských nálezků.
8. O království lidu, životu a mravech Antikristových.
9. Některé jiné zlomky, jako
  1. Že se máme při disputaci vyhýbati hádce.
  2. Že apoštolové pracovali vlastníma rukama, jsouce spokojeni velmi málem.
  3. Co znamená, odbočiti od víry.
  4. Výklad místa 1. Mojž. 49: Budeť Dan jako had atd.
  5. O ohavnosti spuštění.
  6. O tajemství Josefa a Faraona.
  7. O srovnávání špatných žen s Antikristem.
Jsou také spisy v jazyce českém, jichž není v latině; na příklad Postila na nedělní evangelia, plná vzletu a horlení proti všelikým zkaženostem v křesťanském lidu atd.
Čeští a moravští páni nesli s nevolí papežovu drsnost v nakládání se svými učiteli (proti danému slovu) a proto jménem celé obce sepíší ke koncilu stížný list (ověšený kolem dokola pečetěmi a opatřený vlastnoručnimi podpisy), že byl nespravedlivě odsouzen jejich pastýř, muž nevinný, zbožný, svatý a věrný učitel pravdy. Dáno bylo v Praze 21. září 1416 (mám věrohodné svědky, že originál tohoto dopisu se až dosud chová v knihovně aberdýnské university). Sbor jim neodpověděl, ale dopsal jiným mužům, o nichž věděli, že jsou dosud omámeni římskými pověrami a že mají vynikající postavení (zejména Janovi z Michalovic, Aleši Škopkovi z Dubé, Albrechtovi z Koldic atd.); prosili je a zapřísahali, aby měli církev katolickou na starosti a aby pomáhali v potlačování kacířství vyslanci koncilu, biskupovi Janu Litomyšlskému. Dáno bylo v Kostnici 22. března 1417.
Když byli Čechové takto koncilem rozdvojeni a proti sobě vyzbrojeni, den ode dne se víc a více přiostřovaly spory, hádky a nenávisti. Duchovní vyhlašovali s kazatelen proti Husitům vyloučení z církve a svolávali na ně kletby; také jim činili protivenství, odnímajíce násilím kostely, kdekoli jen mohli. Ta věc vyvolala 30. července 1419 v Praze takovou bouři, že pozdvižený lid sházel dolů s oken radnice dvanáct staroměstských konšelů i s rychtářem a chytali je na hroty oštěpů.
Brzy nato zemřel král Václav bez dědice a království obdržel jeho bratr Zikmund (král uherský a římský); ten prostřednictvím poslů (sám nepřišel, leč až potom s vojskem) dával rozličná nařízení, která směřovala k zmenšování svobody svědomí. Tím se stalo, že si Husité (již pod tím jménem známí) zvolili za hlavu Jana z Trocnova (urozeného rodem, vychovaného na královském dvoře a zběhlého ve válce; poněvadž ztratil oko, byl zván Žižka, to jest jednooký). Jak je z dějin známo, vykonal věci budící úžas. On pak, rozbiv se svým lidem tábor na jakési skalnaté hoře, ležící deset mil od Prahy, rozkázal ji ohraditi zdí a založiti město tak, že by se dalo hájiti i zbraní, bude-li toho třeba (a také bylo); nazvali je Tábor (to jest vojenské ležení).
Nový papež, zvolený koncilem kostnickým (Martin V.), poslal sice Čechům (r. 1418) lichotný list a zval je, aby se zřekli wiklefských a husitských bludů; přesto však později (r. 1420), vyhlásiv proti nim klatbu, povolával a podněcoval do zbraně proti nim císaře, krále, knížata, vévody, markrabí, hrabata, pány, hejtmany, města i obce, a prosil je pro rány Kristovy a pro vlastní spásu každého, aby na ně spojenými silami udeřili a dokonale vyhladili ten svatokrádežný a zlořečený národ.
Tímto podněcováním dal se rozpáliti císař Zikmund a propůjčil se s celým Německem i sousedními královstvími za sluhu Antikristova tyranství; brzy nato ještě téhož roku vtrhl s vojskem do Čech a hubil je válkami nepřetržitě celých třináct let. A tyto války slují husitské; o nich napsal Aeneas Sylvius (později jako papež nazvaný Pius II. ), že se jim potomci budou více diviti než věřiti, poněvadž je druhá strana vedla naprosto bez úspěchu, kdežto Žižka, vojevůdce český, a jeho nástupníci vždycky vítězili.
Ale i uvnitř byly poměry Čxchů velmi zmatené, poněvadž někteří stáli při císaři a při papeži, kdežto druzí hájili kalich; tím se prudce rozvášnili a vraždili se navzájem s hroznou nelidskostí. Nejvíce zuřili papeženci proti mužům, kteří nad jiné horlili proti pověrám, jak se vypravuje v Historii o těžkých protivenstvích v kapitole desáté a následujících, kde se uvádějí rozličné příklady mučednictví.
Byli tedy Češi mezi sebou postiženi rozkolem; většina z nich se kazila a pomáhala pronásledovati pravověrné. Měli sice všichni v sobě touhu válčiti proti Antikristovi podle vzoru mistra Husi, ale od jeho smrti postrádali nějakého vynikajícího, opatrného a srdnatého muže, který by udržoval pobouřený lid v nějakém pevném řádu; tím se stalo, že se rozešli v protivné strany a vyvolávali mezi sebou prudké sváry. Valný dav (jak mezi lidem tak i kněžstvem) hleděl si jen kalicha (odtud byli zváni kališníci), kdežto ostatní články mistra Husa klidně zanedbávali. Ale Táborští (mezi nimiž vynikal Václav Koranda a Mikuláš Biskupec, muži znamenití, a několik jiných) začali usilovati o jednoduchost a čistotu ve všech článcích i v obřadech. Kališnlci hlásali, že nesluší odstupovati od řádů církevních ve všech věcech, Táborští hlásali, že nelze trpěti žádných pověr.
Přiměšovali se také někteří zakuklenci, kteří ve snaze, pomáhati věci papežově a císařově, rozdmychovali vzájemné spory a rozněcovali v lidu nenávist proti stoupencům čistého učení, přikládajíce jim nenáviděné jméno pikarti. Pikarty byli zváni Valdenští, kteří se před těmi časy usadili v Rakousích, byvše vypuzeni z Francie, a byli rozhlášeni jako nejohavnější kacíři. Našli se také lidé, kteří omámili Žižku, hlavu Táborských, že se přidal ke kališníkům a pronásledoval ohněm a mečem pikarty stejně jako papežence. Tak bylo všechno všudy plno zmatků.
Nebylo by jistě divu, kdyby je byla papežská strana při jejich tehdejší nesvornosti úplně vyhladila. Ale obdivuhodná je dobrotivost boží, která umí ovládati pošetilost lidskou tak moudře, že ani nepřátelé ani přátelé namají o sobě nějakého důvodu k chloubě. Nebot kolikrátkoli se Češi doma svářili a císař je s vojsky ohrožoval, tolikrát uzavřeli mezi sebou mír a společnou zbraní uhájili společnou věc. Při tom měli vedení hlavně Žižka a Prokop, hlava Táborských, a Bůh popřával obdivuhodný zdar a vítězství.
Jakmile tedy císař s papežem poznali, že zbraní se nedá docíliti nic, obrátili se ke lsti a svolali (roku 1432) znovu koncil do Basileje. Velmi vlídně pozvali Čechy k přátelskému narovnání sporů, slibujíce jim záruku veřejné bezpečnosti, jakou jen budou chtíti. Byli tedy posláni ke koncilu vyslanci. Mezi nimi měl přední místo Jan Rokycana pražský a Mikuláš Biskupec táborský, kněží; ze světských pánů pak Prokop Holý, hlaaa Táborských, Vilém Kostka, pán z Postupic, a j. Byli tam vlídně přijati, a byvše otázáni na své požadavky, přednesli čtyři artikuly, žádajíce, aby jim byly povoleny, jinak že jich budou brániti. Byly pak ty artikuly vyjádřeny takto:
1. Aby užívání kalicha bylo obecnému lidu navrácano a aby se všechny služby boží konaly mateřským jazykem.
2. Aby kněží po světsku nepanovali.
3. Aby slovo boží bylo svobodně hlásáno.
4. Aby zjevní hříchové byli veřejně trestáni.
Papežský legát se tázal, zdali toho nemají více; neboť prý se vypráví, jako by věřili, že mnišské řehole pocházejí od ďábla. Odpověděl Prokop: Odkud tedy může pocházeti, co nebylo ustanoveno ani od patriarchů neb proroků, ani od Krista a apoštolů? Atd.
Pak byli s obou stran jmenováni zástupci, aby disputovali o předložených článcích; a disputovalo se celých padesát dní. Když při tom Čechové nemohli býti přemoženi, došlo k přátelskému porovnání, a (poněvadž Rokycana byl zmámen nadějí na hodnost arcibiskupskou a ostatní zástupce mámil) bylo všechno dojednáno tak, že Čechům byly artykule povoleny, ale Češi slíbili vrátit se k poslušnosti stolice římské a zachovávati její řády. Této dohodě dali jméno KOMPAKTÁTA; a od koncilu i od císaře byli posláni do Čech legáti, aby vyhlásili, že Čechové jsou přijati do lůna církve a považováni za milé syny. V Čechách byl svolán sněm a Rokycana na něm honosně vykládal, jak dosáhli podle přání všeho toho, zač bojovali a tolik krve prolili a království do takové pustoty dospělo; daleko jinak mluvil o papeži a císaři než kdysi, když je nazýval nevěstkou a šelmou apokalyptickou.
Líto bylo velmi mnohým, hlavně však horlivým Táborským, že se takto ustupuje od šlépějí Husových a že se zahajuje návrat do tábora Antikristova. Ozývali se proti tomu, jak jen mohli, a znovu došlo k válce. Táboři v ní podlehli a celá jejich válečná síla se úplně zhroutila, takže se později hájili jen mečem slova a trpělivostí. Stalo se roku 1434.
Roku 1435 byl na obecném sněmu za arcibiskupa slavnostně zrrolen Rokycana. Ten však těžce nesl, že císař činí překážky jeho slavnostnímu posvěcení a že jej klamou; proto začal se svou stranou znovu útočiti jak proti císařské nespravedlnosti, tak proti papežskému panování; konečně ze strachu před císařem odstranil se z Prahy asi na tři léta. Zemřel totiž krátce nato Zikmund a do dvou let i jeho nástupce Albrecht, zanechav pohrobka Ladislava, který byl vychováván u císaře Fridricha.
Tu v době mezivládí a ještě mnohem více, když po smrti Ladislavově nastoupil Jiří Poděbradský (kterého měl Rokycana zcela v hrsti); počal se vrchovatě plniti výrok prorokův: Manasses Efraima bude zžírati a Efraim Manassa; ale oba budou proti Judovi. Neboť papež řádil proti Jiřímu a kališníkům interdikty, odsudky a klatbami, a ti zase neméně čile bouřili proti papeži a mnichům; ale pravověrní byli utiskováni s obou stran, až zbytky Táborských byly potřeny lstí i mocí.
Neboť Rokycana je k sobě vábil velmi lichotně (osobně i skrze jiné) a stavěl se, jako by byl ještě stále hotov ustoupiti, dokáží-li, že na jejich straně je čistší pravda; nechce prý stavěti za rozhodčího v této při sebe sama nebo někoho ze své strany; nýbrž prý svoluje, aby ji vyšetřili a rozhodli stavové na obecném sněmu. Táborští přivolili a spoléhajíce na svou dobrou věc dostavili se na sněm. Tam po mnohém rokování byli zvoleni rozhodčí, aby vynesli konečný nález, který by byl potvrzen schválením sněmu tak, aby se žádná strana nesměla dále odvolávati, nýbrž aby byla povinna, hned se připojiti k druhé. Když se rozhodčí vyslovili pro Rokycanu (neboť tak to bylo dohodnuto), pochopili dohrnmyslní a prostl Táborští, že byli obelstěni; ale neodvažovali se činiti nic proti smlouvě a slíbili, že se srovnají v obřadech. Ale když se vrátili domů a nechtělo se jim opravovati církev (čili znovu ji ponořovati v pověry), tu zakročil s vojskem místokrál Jiří, sevřel město obležením a donutil měšťany, aby se vzdali a vydali své kněží v jeho moc. Ty pak vydal věčnému žalářování na hradě Poděbradech a Liticích, kdežto Martin Lupáč s některými jinými přešel k Rokycanovi.
Po několik let se Češi marně domáhali, aby byl arcibiskup uveden v úřad; papež však nechtěl svoliti, leč zřekne-li se Rokycana kalicha (ba poslal roku 1448 do Prahy kardinála de Sancto Angelo s rozkazem, vylákati na nich kompaktáta pod záminkou vyjednávání, a uchvátiti je; kardinál sice s nimi tajně utekl, ale na útěku byl přivlečen zpět a přinucen vrátiti je). Proto Rokycana pojal znovu nenávist proti papeži a dovozoval z Apokalypsy a z Daniela, že papež je tím velkym Antikristem, a my, jestliže neodstoupíme od jeho poslušenství, jsme prý Iidem ubohým a odsouzeným; hlásal, že se nesmějí za pravidlo náboženství považovati kompaktáta, nýbrž zákon Kristův; že všechno papežské se musí opustiti jako poskvrněné a že se všechno musí znovu vyvoditi ze základů apoštolských. Zkrátka a dobře, tak hřímal proti Antikristovi, že jej většinou považovali za druhého Husa a zdánlivě svítala naděje na plnou obnovu.
Ale když nepřikládal ruky k dílu, někteří srdnatější z jeho posluchačů (mezi nimiž zvlášť přední byl Řehoř, Rokycanův synovec se strany sestřiny, člověk urozený) poradí se mezi sebou, obrátí se na Rokycanu, odkryjí mu tíseň svého svědomí a žádají o radu. On je vlídně přijal, pochválil horlivost, nabídl jim k přečtení některé traktáty (proti ohavnostem, které se vloudily do církve) a tak je ještě více rozohnil; radil však k mlčení a trpělivosti. Když po druhé a po třetí již v hojnějším počtu naň naléhali, aby neodkládal projeviti skutkem, co káže slovy, odpověděl, že je to úkol velice těžký, že se tu nedá nic poříditi střemhlav atd.
Mezitím strojil Rokycana proti papeži, co jen mohl, také dohodu s církví řeckou. Když totiž bylo vyhlášeno usnesení koncilu Florentinského (jímž byli Čechové znovu jako kacíři odlučováni od církve), konal se v Praze roku 1450 sněm stavů a synoda duchovenstva; zde, na radu Rokycanovu, ale s obecným souhlasem stavů i duchovenstva, bylo vzneseno odvolání k církvi řecké a byli posláni do Cařihradu vyslanci s listy. Řekové vyslechli od poslů hlavní články učení, radovali se nad společnou shodou, napsali Čechům dopis a utvrdili je ve víře, přidavše slib, že jim budou světit kněží. Ale poněvadž to poskytovalo jen naději na dlouhé lokty, posiloval Rokycana znovu své stoupence a dával veřejně naději, že již již se jeví obnova. Neboť říkal, haně rozličné zlořády: My se dotýkáme jen povrchu, ala brzy vystoupí mužové, kteří z hluboka vynesou na světlo základy pravdy.
Když takto už na sedmý rok odkazoval zbožné duše na příště, byl znovu tázán na radu a řekl, že již všechno v mysli uvážil, ale nenachází prý nic lepšího, než aby se úplně oddělili jak od papeženců tak od kališníků; neboť všechno prý přetéká ohavnostmi, a to zlo je nevyléčitelné; tomu podobná byla i rada Lupáčova. Když říkali: Odtrhněme se tedy; tebe jako vůdce, tebe jako učitele, tebe jako otce budeme uznávati, ctíti a následovati, odpověděl: Nablzíte mi tvrdý úděl; jste příliš odvážní; věc je plná nebezpečí, a podobně.
Zatím Turci dobyli Cařihradu (roku 1453); dva z rozptýlených Řeků přišli do Prahy, byli vlídně přijati Rokycanou a (po mnohých rozpravách o náboženství) bylo jim dovoleno sloužiti mši. Při tom se ukázalo, že stejně i u nich je čistota víry zavalena pověrami. Tu se naši dobří horlivci ještě více rozněcovali na duchu, vidouce, komu se mají vyhýbati, ale nemajíce koho následovati.
Tedy se znovu obrátí na Rokycanu a zapřisahají ho při slávě boží, aby se slitoval nad jejich duší i nad svedeným lidem a aby jich neopouštěl v okamžiku tak rozhodném pro spásu. Ale ten dobrý člověk neměl tolik sil, aby nechal stranou naději (třebas lichou) na slávu arcibiskupskou a aby zvolil spolu s božím lidem pohanění a kříž; dával už najevo mrzutost, vyčítal jim dotěrnost, prosil, aby ho nechali na pokoji a oddělili se sami; že jim na králi (Jiřím Poděbradském, který přisahal papeži poslušenství, jen aby dosáhl koruny) vymůže nějaké místo, kde budou moci bezpečně žíti a s čistým svědomím sloužiti Bohu.
Vymohl tedy panství Litické v horách blízko Slezska; tam se zanedlouho uchýlili zmínění pražští měštané, bakaláři a mistři, a také jiní odjinud se tam v nemalém počtu shromáždili, prostí i urození, učení i neučení, oddávajíce se čtení Písem, modlitbám a pobožným skutkům. Kněze měli z kališníků, kteří opustili pověry a pfipodobňovali se způsobu apoštolské prostoty; přední z nich byl Michal Bradáč (kněz žamberský), zbožný a oddaný stařec. Ti všichni vůbec začali se navzájem oslovovati jménem společným u křesťanů, milým u zbožných lidí, totiž BRATŘÍ a SESTRY. Tak se stalo, že jim byl dán název Českých bratří, a to až na naše časy.
Začali se sice nazývati bratřími Zákona Kristova, jednak pro rozlišení od papežských řádů (řádu benediktinského, řádu františkánského atd.), jednak aby uplatňovali zásadu mistra Husi, že zákon Kristův dostačuje k správě církve bojující atd.; ale nechali toho, jakmile spatřili, že se to béře na potupnou stránku (neboť protivníci hlásali, že se zakládá nové mnišství). Dali si jméno církve bratrsky sjednocené, čili JEDNOTA BRATRSKÁ, a to ne špatně. Neboť jako CÍRKEV je pospolitost vyvolaných ze světa k účasti na spáse v Kristu, tak JEDNOTA církevní jest nám pospolitost církví, spjatá zákony vzájemné lásky k vzájemnému povznášení ve společné spáse. Zcela ve smyslu Ducha svatého, jak je vyjádřen v Žal. 133, Efes. 4. a kdekoli v Písmě.
Znelíbily se Satanovi tyto počátky církve, která se začala obnovovati podle zákonů evangelia; vznítil tedy novou krutou bouři na její zahlazení. Když totiž pronikala porůznu pověst o té věci, všade vzbuzovali kněží v lidu proti nim nenávist, pokřikujíce: Uduste, uduste jiskru, než z ní vzejde oheň! Sám Rokycana (ku podivu) obrátil se v nepřítele, dávaje jim za vinu bezbožnou unáhlenost. Neboť nechybělo lidí, kteří u krále a na konsistoři činili udání pod rozličnými záminkami.
Přihodilo se tedy (roku 1461), že byli zrazeni a pozatýkáni, když bratr Řehoř s některými jinými přehlížel v Praze své věrné a když v jednom domě měli shromáždění. Při tom se stala tato pamětihodnost: Rychtář vkročil, zastavil se na prahu světnice a oslovil je slovy Písma, řka: Všichni, kteří chtějí pobožně živi býti v Kristu Ježíši, protivenství míti budou. Proto vy, kteří jste zde, pojdte za mnou do vězení. Byl to zajisté muž poctivý, nesmýšlející špatně o úmyslu Bratří; ale nemohl jinak pro rozkaz představených.
Král věřil pomluvám zlých lidí, že Bratří chystají nějakou bouři po příkladu Táborských (jak se říkalo), a rozkázal dáti na mučidla Řehoře, muže svatého. Ten však nepocítil žádných bolestí, upadnuv hluboko bud do mdlob neb do vytržení; mučitelé jej považovali za mrtvého a sňali ho se skřipce. K němu vstoupil jeho strýc Rokycana (když uslyšel, že zahynul na mučení) a oplakával jej mnohými slzami, vzlykaje: Kéž bych byl na tvém místě, můj Řehoři! Ale ten přišel potom k sobě a vyložil vidění, jaké v tom čase měl: Byl prý uveden na velmi utěšenou louku, uprostřed níž stál strom obtížený ovocem, které zobali ptáci rozličných druhů, sedajíce na ratolesti. Uprostřed nich stál mládenec a řídil je prutem tak, že se žádný neodvažoval, vyraziti mimo pořad. Tímto viděním chtěl mu patrně ukázati Bůh obraz té maličké církve, jíž byl on takřka patriarchou. Viděl pak i jiné tři muže, jako by strážce řečeného stromu; ty pak s týmiž rysy obličeje ve skutečnosti spatřil a poznal o šest let později - jak sám dosvědčil -, když byli hlasováním voleni za první biskupy.
Když pak byl (na zakročení Rokycanovo) Řehoř propuštěn, byly z rozkazu králova poslány všem kněžím úřední vyhlášky se zákazem, že se nesmí přisluhovati svátostmi bez obřadů, a s hrozbou hrdelnlho trestu každému, kdo se odvážil bez obřadů sloužiti bratřím (označeným již nenáviděným jménem pikartů). Bratří tedy, jsouce postaveni v úzkostech a jakoby ovce zbavené pastýřů, opět a opět se utíkají k Rokycanovi a zapřisahají jej při slávě boží i vlastním spasení, aby svým příkladem nepřekážel mnohým lidem odvrátiti se od bludů, k němuž jsou zcela hotoví; aby z jakékoli příčiny nezadržoval poznanou pravdu v nespravedlivosti; je prý hlavou všeho kněžstva v království a bude za všechny skládati Bohu účty; a podobně. Ale když jej shledali zatvrzelým, dali mu sbohem, vloživše do posledního listu tato slova: Rokycano, svět jsi a se světem zahyneš, atd.
Tím byl Rokycana popuzen a znovu poštval proti nim krále; i vyšly jménem krále a konsistoře nové vyhlášky, aby nikde v Čechách a na Moravě nebyli ti neblazí Iidé trpěni. Byli sice i takoví, kteří chtěli, aby byli jímáni a vydáváni na smrt; ale zrazoval od toho Jošt z Rožmberka, biskup vratislavský, dodávaje důvod, že mučednictví je jako polosyrová pečeně, v níž se snadno líhnou červi (naznačoval tím, že mučednictvím se věřící množí); pohodlněji prý mohou býti získáni nazpět, budou-li odevšad vyhnáni. Jakmile nebudou vědět, kam se obrátit, vrátí prý se k zdravému rozumu.
Tímto prudkým pronásledováním, které bylo všude zahájeno proti Bratřím, bylo způsobeno, že se velmi mnozí z nich, zejména přední mužové, rozptýlili po horách a lesích a obývali v jeskyních, ani tam nejsouce dosti bezpečni. Proto jedině v noci se odvážili zapalovati oheň k vaření (aby je vystupující kouř neprozradil); a usedajíce v krutém mrazu kolem ohně oddávali sa čtení Písma a zbožným rozmluvám. Kdykoli za hlubokého sněhu vycházeli opatřit si nezbytnosti, tedy, aby nebyli poznáni podle stop, všichni vstupovali do týchž šlépějí a poslední je zametal sněhem, vleka za sebou jedlovou větev; takže se mohlo zdáti, jako by to byla jen stopa sedláčka, vlekoucího chvoj. Podle toho přebývání ve skrýších dali jim nepřátelé na posměch jméno jamníci (t.j. v jamách bydlící).
Bratří pak ustanovili mezi sebou jakýsi řád, hlasováním si vyvolivše starší; těm svěřili správu a slíbili poslušnost. Na jejich radu svolávali přednější členy (z rozptýlení po Čechách a Moravě), konali také synody na těch horách a dali si určitá pravidla; jak si totiž mají vésti mezi sebou a vůči jiným, přátelům i nepřátelům, také vůči králi a všem úřadům, a podobně; častěji ukládali sobě i rozptýleným modlitby i posty a hledali rady ze slova božího o těch věcech, jichž bylo třeba k plnějšímu obnovení života i učení.
Nejvíce je tísnila starost o pastýře duší, odkud je budou bráti, až zemrou ti, které zatím měli. Vyčkávati, až k nim přijdou z lásky k pravdě někteří kněží římského svěcení, byla naděje velmi nejistá. A měli na paměti, jak Rokycana tolikrát dosvědčil, že se musí všechno obnoviti od základu; tedy že se musí zříditi svěcení doma z té moci, kterou Kristus dal církvi; aby posvěcení kněží, dokud je ještě mezi sebou mají, sami světili jiné a ti zase jiné, své budoucí nástupce. K tomu se nakloňovaly jak jejich touhy, tak i názory; ale podlamovala jejich vůli obava, bude-li to svěcení dosti podle zákona, když by světil kněz kněze, a ne biskup. A jak budou moci hájiti takové svěcení ať u jiných neb mezi svými, vznikne-li spor?
Konečně po několikaletých úzkostlivých úvahách sejdou se (roku 1467) všichni přednější Bratří z celých Čech a Moravy, počtem na šedesát, a po mnohých slzách a prosbách vylitých k Bohu (aby ráčil ukázati, zda se mu jejich předsevzetí líbí a je-li již čas) rozhodnou se, zkusiti vůli boží losem. Vyvolí tedy ze svého středu hlasováním devět mužů, které považovali za zvlášt hodné k převzetí úřadu kněžského, dali hochu (který byl zavolán do shromáždění a nerozuměl, oč jde) do rukou dvanáct zavřených lístků a rozkázali, rozdati je mezi těch devět, Bylo však z těch lístků devět prázdných, jen na třech bylo napsáno Jest, totiž vůle boží, kterou chtěli míti zjevenu. Mohlo se tedy státi, že by všichni byli dostali lístky prázdné; to by bylo znamením záporné vůle boží. Ale stalo se, že ty tři popsané přišly do rukou tří mužů z jejich středu, Matěje Kunvaldského, muže zvlášť zbožného, Tomáše Přeloučského, muže učeného, a Eliáše Chřenovského, vynikajícího jakousi obzvláštní horlivostí.
Tyto přijali s radostí, jako by jim byli posláni s nebe, a o jejich potvrzení čili posvěcení pojali nové plány. Věděli, že při hranicích moravských a rakouských žijí nějací Valdenští; proto, aby se naprosto zajistili proti pochybnostem svého i cizího svědomí (pro přítomnost i budoucnost), poslali k nim Michala Žambersklho s dvěma jinými, aby jim vyložili, co se stalo, a aby žádali o posouzení toho. Vyslanci vyhledali jejich biskupa Štěpána; ten povolal druhého biskupa a několik duchovních, vyložili jim svůj původ, články svého učení a co hrozného dosud vytrpěli v Italii a ve Francii; navzájem vyslechnou zprávu, jak se naši odtrhli od papeže i kališníků, schválí to a blahopřejí; konečně vkládáním rukou posvětili ty tři na biskupy, davše jim moc světiti kněží, a poslali je domů.
Naši přijmou tyto události s radostí, a z touhy po křesťanské jednotě uvažují, zda by neměli splynouti s Valdenskými v jeden lid a v jednu církev. Velmi se líbila čistota učení a horlivá snaha o křesťanský život. Nelíbilo se však, že pravdu skrývají a nevyznávají ji svobodně; ba že chodí i do papeženských chrámů a přijímají svátosti modloslužebně ze snahy, vyhnouti se protivenstvím. Bylo usneseno napomenouti je v této věci i v některých jiných. Vyslavše tedy znovu vhodné muže předloží to Valdenským. Ti prohlašují, že souhlasí s návrhem na uzavření jednoty; vytčené nedostatky prý dobře znají a nehájí je; spíše prý vyznávají, že ustoupili od bývalé ryzosti svých předků, a budou prý tedy uvažovati o nápravě. S obou stran se dohodli, že se v určitém čase sejdou a plněji se domluví o té věci. Ale dříve než ten čas nastal, prozradilo se to a papeženci začali zuřiti proti dobrým Valdenským. Biskup Štěpán je upálen ve Vldni, ostatní se rozprchnou sem tam (většinou byli zaneseni do Braniborska a odtud později na Moravu, zejména do Fulneka).
A z tohoto vyjednávání Českých bratří s Valdenskými vzešIo, že byli později označeni také jménem Valdenských; ale Bratří nikdy nechtěli to jméno připustiti, nýbrž častěji si stěžovali ve veřejných spisech, že se jim přikládá omylem. Učinili to jednak pro pravdu, jednak z nutnosti. Pro pravdu, poněvadž své učení nepřevzali od nich, ani nezaložili Jednotu na jejich podnět, ani nebyli od nich obnoveni; ba spíše toužili, aby Valdenští se dali od nich obnoviti v těch některých škodlivých nedostatcích. Z nutnosti pak, poněvadž moudře uznávali za žádoucí, aby dekrety, usnesené a vyhlášené od úřadů proti Valdenským, nebyly obraceny také proti nim, nýbrž aby se jim raději vyhnuli. Nikdy však nezapírali, že moc světiti kněží a tím i vnější posloupnost přejali od Valdenských; ačkoli i to někdy moudře pomíjeli mlčením, jak doba kázala.
Byla však vůle boží, aby toho valdenského pronásledování v Rakousích byli účastni i Bratří v Čechách; neboť následujícího roku (1468) král Jiří (svolav slavně stavy na sněm) vynesl proti nim krvavý nález, aby se jedenkaždý z pánů na území svého panství snažil zajmouti pikartů, co jen může, a trestal je podle okolností a vlastního uznání, aby se touto přísností zamezilo odpadání. Trvalo tedy ostré pronásledování až do smrti Jiřího (22. března 1471), kterého předešel ve smrti o patnáct dní Rokycana. I zdálo se, že se navracejí doby pohody, poněvadž Bůh podivuhodně chránil toto maličké stádo. Tak se naplnilo proroctví Matěje z Janova, zemřelého před celým stoletím, že povstane lid nepatrný, bez meče a vnější moci, jehož nepřátelé pravdy nebudou moci překonati.
Neboť po Jiřím nastoupil Vladislav Polský, panovník velmi mírný; za jeho vlády byl by nastal větší klid, kdyby jej nebyli podněcovali protivníci, ač dlouho marně. Svolil sice v druhém roce své vlády (1472), aby se chystaly edikty k jejich vyhlazení; ale když přijal obranu Bratří a prosby, aby trpěl v jejich rodném kraji své věrné a pokojné póddané, snažící se jen o to, aby se líbili Bohu a svému králi i všem lidem k dobru, brzy zastavil pronásledování, jakož i později několikrát až do roku 1508, kdy na něm, ač se velmi vzpíral, vynutili krvavé opatření toho druhu, ale bez výsledku, o jaký usilovali. (Mezi jinými přikládal polínka Bohuslav z Lobkovic, pán na Hasištejně, neslavnější básník a řečník své doby, tajný rada králův. Ve čtvrté knize jeho dopisů stojí toto psáno králi (r. 1497): Nejvíce mne tísní to, že tato bezbožnost, jež se za krále Jiřího a za Rokycany, kteří přece byli obžalováni z kacířství, neodvažovala ani muknouti, zakořeňuje se nyní za krále katolického a rozkládá své větve tak široko, že se stěží dá vykořeniti a vyrvati silami lidskými.)
Vidouce tedy Bratří, že se jim předhazuje rozkol, a majíce obavy, že budou jednou vypuzeni z vlasti, vešli v poradu se svými ochránci (které měli již i z panského stavu) a vyslali čtyři muže (Lukáše Pražského, Mareše Kokovce, Martina Kabátníka a Kašpara z Marky) hledat někde nějaký lid čistě sloužící Kristu, k němuž by se mohli úplněji připojiti jako k pravé církvi Kristově. Šli tedy (opatřeni od pánů velmi štědrým cestovným); první měl prohlédnouti Řecko, druhý Moskevsko a Rusko, třetí Thrakii a Bulharsko, čtvrý Asii, Palestinu a Egypt. Ti všichni po návratu domů podali zprávu jen o všeobecné veliké zkaženosti, a že křesťané jako z udělání tonou v neřesti a pověrách.
Shromáždili se tedy Bratří na synodě a znovu uvažovali, co již třeba činiti. A aby alespoň před Bohem očistili prozatím své svědomí od výtky rozkolu, a také potomkům aby ukázali nějakou jistou cestu, ustanovili si zásadu: Vzbudí-li Bůh ještě kdekoli zbožné učitele a obnovitele církví, že se k nim připojí, atd.; stalo se r. 1486.
Nejsouce si však jisti, odkud mají tyto muže očekávati, vyslali znovu poselství (Lukáše Pražského a Tomáše Němce) do Italie a Francie, aby navštěvovali shromáždění bratří Valdenských a poznali plněji všechny jejich řády. Ale tito zvěstovali, že neviděli nic než tajně se skrývající zbytky zbožných lidí a upálení některých, kteří byli zrazeni (mezi nimi Jeronym Savonarola); shledali tedy dobří Bratří čeští, že nezbývá nic než povzdechy k Bohu za křesťanský lid a stálost i trpělivost ve snášení božích zkoušek doma. Jaká protivenství pak vytrpěli (až do Lutherova vystoupení v Německu), připomíná Historie těžkých protivenství církve české (od kap. 21. do 28.).

zpět na obsah Další: [ 16.-17.stol. ]

[ do konce 15. stol. ]

Spasení, a dá-li se ještě něco sladšího mysliti v Ježíši Kristu!