Fortius oživlý

nebo
jak zahnati lenost ze škol.

Věnováno všem školním obcím, především však velmi zkušeným kurátorům Školy v Blatném Potoce¹.

Pracovati sluší mladým,
raditi starým.

Představení školy, učitelé, žáci, buďtež pozdraveni v Kristu!

Nikoli nerad vidím, že mé ruce naskýtá se příležitost křesťanské mládeži a škole ochotu prokázati; leč nikoli neochotně se jí chápu, ježto jsem jist, že ji vyšší prozřetelnost poskytla; nechť se mi nenedostává píle, abych se jí zmocnil. Přinášejíť samy chorobné stavy příležitost a podnět, aby proti nim vyhledán byl lék, sám nepořádek, aby byl zjednán pořádek, samy zlé mravy, aby byly vydány dobré zákony; leč je tomu tak, že naše váhavost neobrací k tomu zřetele, nejsouc ani pobádána vyhledávati léku. Necháme obyčejně věcí běžeti, jak jsou; majíce za to, že jsme svému úkolu dosti učinili, jestliže nářkem a žalobami dáváme najevo, že si nejsme nevědomi svých nesnází. Poté vězíce v bahně zmatku, kteří před sebou lepší věci prohlédáme, stále si stýskáme, setrváváme tam však přece, poněvadž k vážnému předsevzetí, odtud vybřednouti se buď nikdy neodhodláme, nebo alespoň nepřiložíme s opravdovostí a obratností ruky k dílu.

Odtud plyne, že nedostatky, kteréžkoli nás jednou postihly, tou měrou pevně setrvávají, že nadto ještě, za nepříznivých okolností se vzmáhají. Toť, co moudrý starověk na mysli chovaje a důrazně chtěje vyjádřiti - protože bylo mnohonásobné - zobrazil Herkulův obtížný boj s lernejskou saní, že utětím jedné hlavy ihned vyrostly dvě. Což také může znamenati, že máme potírati své vady, dokud s boží pomocí je nepřekonáme. A mou úlohou nyní jest podstoupiti zápas s jedním školským morem, leností, jako při nedávné příležitosti si stěžoval pomncník jednoho učeného muže do všeobecné zdlouhavosti většiny žactva ve školách, teď také v našich, a do povrchního konání svých povinností. Možno zajisté doufati, že všeobecná malátnost částečně prchne, zahnána částečně zažehnutím pochodně lepší methody; než co pomůže zápalovati ohně, jestliže lidé nechtí otvírati očí? V mysli se vybavil úsudek velmi učeného muže, že marno zkoumati methodu, nezažene-li se lenost ze škol. Tuto tedy zapuditi, jevila se mi jako vhodná rada, uveřejněná ve zlaté knížce Joachima Fortia: De ratione studii, kteráž podivuhodně rozplameňuje všechny ve škole, učitele i žáky v lásce ke studiím. Opatřil jsem od něho nový výtisk u nás, jako D. Erpenius před několika lety v Belgii; kéž však se stejným výsledkem! On hlásí, že za doporučení tohoto velikého autora velmi mnozí mu vzdali dík; u nás nic takového, nanejvýše na všech stranách mlčení. Čtou-li či nedbají, rozumějí-li či nechtí rozuměti, nevím; přece na mně jest, aby rozuměli. Mám za to, že otázká etiků, máme-li nevděčným dobře činiti, pro člověka křestanského jest neužitečná. Praví-li Kristus (Mat. 5, v. 44., 45.); tvrdí apoštol (2. Thess. 3, 13), ano dotvrzuje sám Seneca veden přirozeným světlem, že jsme povinni se slitovati nad neštěstím trpícího. Jest však ubohý, kdo nerozumí svému dobru; ubohý ten, kdo si přeje někam dojíti, cesty tam vedoucí nezná; ubohý; jenž cítí, avšak léku nezná; a všech těchto ubožší ten, jenž svému dobru nechce rozuměti, ukazatelem cesty pohrdá, dokonce nenávidí, dokonce nedbá nemoci i léků mu ukazovaných. Postupujíce, kéž setrváme v předsevzetí Boha napodobovati i v tom; abychom těm; kteří nám protivenství činí, dobré přáli, a popřeje-li Bůh, i prospívali. To jest, proč tento výklad vznikl, jemuž dávám název Fortius redivivus, za tím účelem, když upadl v zapomenutí ve své předešlé podobě, zastkvěje se nově, rozumí se jasněji-v tom, co si předsevzal, vysvětlením a bližším přizpůsobením na naše poměry. Přidávám: Jak zahnati lenost ze škol, neboť, dokud lenost, ohromný to balvan, zahrazující cestu ke vší vznešenosti, nebude odstraněn, dotud, jak mám za to, budou všechny ostatní záměry, všechna povzbuzení, všechna přání pro dobro školy, všechna laskavých dobrodinců péče a starost o ně, štědře nadané koleje, posluchárny, konvikty, konečně všechny dobré zákony a všichni jejich strážcové, slovem vše, vše, všechno bude marné. Aj tedy, abychom zahnali ze zahrad moudrosti tak škodlivou šelmu, lenost, radu podávám, nebo spíše vyzkoušíme opatření již učiněné! Chci předcházeti živým příkladem a nešetřiti námahy, abych tuto úvahu ochotně nabídl všem občanům naší školy a každému, kdo si jí přeje, zdarma, tedy přece s podmínkou, předně, že bude čtena; neboť nepřipravují se knihy pro moly, nýbrž pro lidi. Za druhé, nechť je čtena s vážností a porozuměním; což bylo řečeno; čísti bez porozumění, znamená nedbati. Za třetí, jeden s druhým o téže látce mluviti a neustávajíce vzájemně vyměňovati předložené podněty. Počněte se, prosím, sdružovati, což jest přirozeností světla, nikoliv uzavírati se, což jest přirozeností temnoty.

LENOST ZE ŠKOL ZAHNATI.

Zachovejme způsob, jak se postupuje při radě, Představme si nejprve případ, jenž vzbuzuje naši starost. Pak vyhledáme vhodné prostředky, jimiž možno zlo odstraniti. Konečně, když je najdeme, všechny povzbudíme, kdož jsou jakkoli účastni.
Případ, jenž nás zde mučí, jest pokles škol v jakousi tajnou nemoc, pokles tak hluboký, že ačkoli není zbytku po pravé životní síle žiwota nebo živé barvě obličeje, a jeví se jen hubenost a bledost, léky odmítají nebo nerady přijímají, přijmou-li, stav nezlepší, vzrušení způsobují a zhoršují.
Není nám neznámo, že příčiny tohoto zla jsou mnohé a velmi rozličné, víme přece (jak nyní věci se mají, kdy pro zviáštní neduhy zvláštní prostředky jsou zkoušeny a vynalezeny), že do jednoho společného pramene neduhu svedeny býti mohou. Je to jistá zakořenělá malátnost a tupost, ani sama účelu školského života nedbající, ani, když jí odjinud okazován, oči neotvírá, ani konečně, když prohlédá, neodhodlá se setřásti ospalosti, aby procitla.
Aby však bylo zjevno, vysvětlí se pořádkem tři pojmy v nadpisu uvedené.
1. Co jest škola posuzovaná podle své základní myšlenky? Co ovšem jiného, ne-li cvičiště práce (příjemné sice, avšak přece práce). (§§ 5.-22.).
2. Co jest lenost? A jak mocně a škodlivě se škol zmocnila? (§§23.-39.).
3. Zahnati vůbec co jest? A jak nezbývá jiné rady pro znovunabytí zdraví škol, nežli tuto škodlivou šelmu zahnati odtud úplně. A čí úlohou usilovati zahnati lenost ze škol? (§40. atd.).
Nejprostší definicí školy jest, že; to sbor učitelů a žáků. Avšak učiti prací jest; tedy škola jest cvičiště práce. Učiti, pravím, jest prací, protože učiti nic jiného není, než vědění neznalé do vědění uvésti; učiti se, vedenu býti. Ale kdo vede, jde vpředu; kdo jest veden, následuje. Jíti vpředu a následovati, jest choditi; a kdo jde, nestojí, neleží, nespí, nedřímá a nezívá, nýbrž žije, hýbe se, napíná své nervy, pohybuje celým tělem a dochází svého cíle nejinak než nepřetržitým, stálým pohybem.
Kdo nezkušený vytýkal by školám řecký název scholé, t. j. prázdno; prázdný čas však protivou je práce. Proti tomu namítám, jak je zřejmo, jenom k práci mechanické, tělo unavující, ježto prázdniny jsou ve školách zavedeny proto, aby veškerá síla přirozenosti přelila se tím silněji v námahy prací duševních.
Podobně školám dáno jméno ludi, t. j. hry, nikoli, aby si žáci představovali, že jest jim dovoleno hráti kostkami, pomalovanými kartami, vrhcáby a jinými řehtačkami, než, že na tomto místě útěchy nalézají, aby své, kol studia správně řízené práce zařídili bez obtížné únavy, nýbrž s lahodným i půvabným hnutím ducha i těla, jaké také při závodních hrách bývají.
Jest zřejmo také, že škola nic jiného není, než trvalá dílna, podle čestného titulu, jenž školám bývá dáván, z metaforických definic, jimiž bývají označeni škole a školskému životu oddaní. Dotkneme se některých.
Předně škola bývá nazvána dílnou lidskosti, kde lidé mládí a suroví si přivlastňují dokonalé a pravé lidskosti vymezené obrysy, aby nezůstali pařezy, nýbrž vyvinuli se v obrazy živoucího Boha, tvory tvůrci nejpodobnějšími. Jako tedy podobně mechanické dílny (zvláště řemeslnické, sochařslké, malířské) nezaměstnanost a zahaleče netrpí, nýbrž stálou činností pracujicích hučí (dřeva uříznutím, štípáním, rozsekáváním, tesáním, vyřezáváním a malbou), takže žádný den neuplyne bez prospěchu, nedovolují se jiné prázdniny než Bohem povolené, sedmý den v týdnu: tak zrovna ve školách podobně se má zaříditi, aby v žádné mechanické dílně větší činnost nebyla než v této dílně moudrosti, kdež neznají prázdnin, kromě, když příčinou prázdna jest Bůh.
Školy jsou ještě nazývány dílnami světla, velmi přiměřeně, neboť předním účelem školy jest osvítiti ducha a rozptýliti temnotu nevědomosti, omylů, bludů a hříchr tmy, jež se v nás rodí. Ještliže tedy pojímáme školu jako dílnu světla a svítilen, nutno si zároveň k tomu představiti činné a čilé dělníky; jejich část vyhledává látky k dělání pochodní, jiní připravují knoty, vosk a lůj rozpouštějí, smáčejí, lijí, táhnou, hotové svíčky balí, atd., jiní naproti tomu připravují troud, křesají ocelkem, až sirná jiskra zapaluje svíčky rozestavené do svícnů; přistřihují zapálené, pak utírají, ahy vše bylo osvětleno.
Přiléhávě srovnali někteří školy s uměním stavitelským, poněvadž zde opravdu jsou tvořeni lidé, aby vskutku při stavbě jakékoli společnosti, hospodářské, politické, církevní, podobně jako správně otesané kameny, západly, kdež ve struktuře stavby naleznou své místo a stavbu v její struktuře pevně a dobře drží. Kteréžto dílo pozorujeme jako nikoli lidské (není jím), nýbrž jako dílo věčné moudrosti; jež ona svými spolupracovníky, lidmi spravuje; pozorujme jako vzor této moudrosti moudrého Šalomouna. Chtěje vystavěti Bohu chrám, sobě palác a dům své nevěstě, dceři faraonově (kteréžto tři věci nesou znaky církve, státu, školy), sháněl zručné a přičinlivé děiniky v úžasném počtu. Vyslal na horstvo libanonské 80.000 lamačů kamene a tesařů a 70.000 nosičů s 1300 dozorci; cedrové stromy byly poraženy, osekány, otesány, ke břehu mořskému sneseny, na vory naloženy a do Jerusaléma dopraveny; díla kovová slévána ovšem na polích jordánských mezi Sochothem a Sarthanem; toto vše příkladem ukazuje, že pečlivé zpracování živých kamenů a stromů pro stavbu církve a státu nemůže býti dosaženo bez předchozí velké a pečlivé práce s jejich přípravou školským uměním. Zkrátka škola má jen práci; avšak příjemnou, je-li správně spravována, jako ve vonném lese libanonském nebo na růžových polích Jordánu. (3. Král. 5, 15., 16. a 7., 46.)²)
Pozorujeme-li školu jako stádo beránků bož(ch živících se pící moudrosti, poučuje nás patriarcha Jakub, že i tu nikoli zahálka a nedbalost, nýbrž dílo a práce; jenž, když svému tchánu Labanovi sloužil, popásaje jeho stáda, praví, že sloužil vší silou (Gen. 31, 6), ve dne trpěl jsem horkem, v noci buďto mrazem ahebo nepřicházel na mé oči spánek (v. 40). Bůh pak žaluje na pastýře izraelské, že nepasou stád, nečekají slabých, neléčí nemocných, neobvazují raněných, nepřivádějí zaplašených a jestliže se kdo ztratí, nehledají (Ezech. 34, 4), dosti ukázal, mnoho-li bdělosti, starostlivosti vyžaduje práce s pastvou člověka (buď jako ovcí v církvi, nebo jako beranů, kozlů, býků, medvědů a lvů ve státě, nebo jako beránků, kůzlat, telátek a lvíčků ve škole).
Nikoli nepříhodně přirovnávají se školy k štěpnicím; jsou vskutku místem setby pro církev i stát. Nebot jako opatrní zahradníci nesázejí a nepěstují mladých stromečků na místě, kde potom mají nésti plody, nýbrž na zvláštnim místě zahrady, jež se zove semeniště či také školka: tak také lidé nemohou býti cvičeni, když už jsou členy církve a státu, leč dříve, v samé mladosti; kdy ještě obtíženi starostmi jsou schopni cvičiti se všem. Jako tedy zahradník ve své školce největší práci mívá, aby stromečky ze semen správně vyklíčily, nebo z lesa přinesená a do zahrad přenesená pláňata se pevně zakořenila; jakž dále nutno, kropí je, přesazuje, připravuje roubováním, aby nesly dobré ovoce, pak je ořeže a ještě více, stálou a opatrnou péčí několika let zesílené štěpy přesadí na místo v zahradě, kde ponesou ovoce: tak jest i zde; nevyhnutelné školy státu i církve vyžadují mnohé a starostiivé práce, nechceme-li, aby naše stromečky, jež mají býti plodonosným stromem, uschly, byly neplodnými a zašly.
Nejpříhodněji přirovnávají se školy s lůžkem roditelky; podle apoštola pozorujme mladého křestana jako právě narozené děcko, živené čistým mlékem rozumu (1. Petr, II. 2). A filosof Sokrates³ jsa synem pomocnice ku porodu, když se stal mudrcem, napojil ducha mnohých nemalou moudrostí, mínil, že duchům lidským konal služby umění porodnického. Velmi duchaplné. Bůh skutečně obtěžkal semenem moudrosti a ctností vpravdě přirozenost lidskou, milovaný svůj obraz; kteráž ve všech svých jednotlivcích nadána jest schopností přiučiti se čemukoli, nescházejí-li lidé, kteří by dovedli lahodně pomoci při porodu krásného dítka moudrosti, sličné výmluvnosti, živé a čilé ctnosti. V domech roditelek pak není nečinnosti, leč pracuje se horlivě, mezitím co matka sama trpí pronikavé bolesti, k jejichž zmírnění věrná pomocnice ku porodu shání potřebné léky, míchá je náležitě a užívá prozíravě, z přítomných pak nikdo nevykonává než to, co pomůže uzdraviti a zachovati rodičku i dítě; nemůže-li jinak, modlí se. A myslíme, že umění ducha rozvíjeti není právě tak vážné a namáhavé, že zahálkou a hračkou se provede? Konečně nikoli bezdůvodně sluje škola zápasiště mus a srovnávána s bojem. Shromáždí se zde vojsko vybrané mládeže, k boji proti nepřátelům lidské přirozenosti, nevědomosti, omylům, chybám, aby vypudilo z území církve i státu všechen kal surovosti a bezbožnosti, atd. Ale kdo kdy viděl boj vedený bez mnohých těžkostí? Nejde, se tu k rozkošem, leč k svízelům a zemdlenosti, až dokončen boj napnutím všech sil; teprve pak veliteli, vůdcům a vojínům vrací se mír, bezpečnost, sláva a pohodlí hojné s hrdostí a jásotem.
Nechť je z toho patrno, čím školy mají býti; a jak pracovitých občanů vyžadují, vyučujících i žáků, a kteří (díla vedoucí) jsou oběma přiděleni, správcové škol čili dozorci. Aby patrněji vyšlo najevo, pozorujme nyní jednotlivě vzor dobrého učitele, dobrého žáka, dobrého dozorce.
Dobrým učitelem jest ten, jenž nazýván učitelem, pracuje tak jako učitel, nikoli jako učitelská maska. Nebude tedy práci učitelské utíkati, než vyhledávati, nikoli bezdůvodně spěchati, než vážně, nikoli do větru, nýbrž k řádnému a stálému prospěchu svých žáků, sobě rozkaz promyslí a svým přikladem vštípí výrok Senecův: Duše ušlechtilé živí práce; málo jest, jestliže práci neodmítáš, požádej o ni: nesluší se muži, báti se potu. Dobrý učitel se ptá, koho učiti (dobrý učitel raduje se při hojné návštěvě, dí Fabius⁴), ptá se, čemu učiti, všechny všemu vyučiti bude dychtiv. Ptá se, jak učiti, aby bez bití, bez křik~, bez násilí, bez ošklivosti lahodně a příjemně vtékaly praménky učení, jako rozumný sochař se snaží obrázky boží co nejpodobněji vysekati a omalovati, modelovati a hladiti a k největší podobnosti se základním obrazem shodnouti, jako čistý a hodný služebník věčného světla dychtí mrákoty ducha rozptýliti a světlo do všech smyslů i činů vlíti touží; jako podnikavý stavitel, les vzdělání se všech stran poráží, sváží, přenáší, přeměří, srovnává a otesává, aby všecko všem smyslům přizpůsobil, obratně srovnal a naplnil stavbami celé stavební místo přirozenosti lidské, jako dobrý pastýř u stáda svých beránků stále přítomný pečuje, aby je před dravou zvěří chránil, před nakažlivými chorobami opatroval, před zblouděním na cestách pohromadě držel, zdravou pící života krmil a živou vodou napájel, s úzkostlivou pečlivostí pracuje; jako pečlivý zahradník starající se o všecky nebeské rostlinky, svěřené péči jeho zahrádky, aby po celé jaro svého života správně byly sázeny, postřikovány, živeny a silnými učiněny; jako svědomitý rodících se myslí porodník, aby lehčeji a štastněji duše své plody vydaly, pečuje co nejpečlivěji; konečně jako rozhodný vůdce vyslaný proti surovosti a bezbožnosti, atd. Štastné školy s takovými učiteli!
Dobrý žák nebude obdobně nikdo jiný než ten, jenž přesně odpovídá svému jménu, dychtivý všeho učení a nevyhýbající se žádné práci sloužící k porozumění vědy. Práce živí i jeho ušlechtilou hruď a budiž i jemu málo neodmítati práci, leč vyhledávati a nebáti se potu. Předsevezme si cíl nikoli prostřední, než nejvyšší, stále vyhledávající něčemu se naučiti, dokud cítí, že mu ještě něco schází, a od koho se učiti, bude svých učitelů následovníkem, mezi spolužáky zápasníkem, se snahou a námahou oněm se rovnati, tyto prospěchem předstihnouti; stane se rovným dobrému materiálu, schopnému proměny v nejlepší obraz, ano dokonce podobnosti boží; jako čistý vzduch planoucí touhou přijmouti světlo; jako staveniště krásně srovnané, žádající se krásnými stavbami všeliké moudrosti býti naplněnu;⁵ jako beránek hledící dosíci co nejvícé duševní pastvy a potravy; jako ušlechtilá rostlinka bude toužiti vyrůsti v košatý strom božího ráje a přinášející sladké a libovonné plody; jako duše citící oplodnění semenem božským hledí vydati živý plod moudrosti a ctnosti jest povolna pomocnice ku porodu ve všem; jako konečně dobrý vojín, podle pokynů svých vůdců poslušný, touží po vítězství.
Dobrý školní správce jest ten, jenž vynakládá veškeru péči pro zdar školy, a jemuž samému dobře v mysli není, jestliže škola nedobře stojí. Má věřiti, že to jeho Sparta, do níž je pozván, vystrojiti ji všemi možnými prostředky.⁶ Činí tedy, co činí dobrý velitel s vojskem; stará se o statné vůdce, velitele a setníky, vojíny statečné buďto přijímá nebo je cvičením ke statečnosti vzdělá a je uvede v přesný pořádek. Zatím co je nejlepší zbraní opatří, řádem zákonů udržuje, zavazuje přísahou věrnosti, pečuje, aby jim zasloužený žold nejen byl slibován; ale včas vyplácen, konečně vede před nepřítele odhodlaně v přikázaný kraj, nikdy vojsku nedovoluje lenivé zahálky, nýbrž přidržuje stále pracemi v ležení, pícováním, harcováním a potyčkami s nepřítelem bdělou jeho čilost. Když dojde k boji, objíždí, řady staví nebo opravuje, stále prosí, napomíná, hrozí sliby a hrozbami, sběhy zpět přivádí, slabé podporuje, udatné chválí, atd., jedním slovem bdí, až vítězství je dosaženo a neopomíjí potřeby péče o všechny. Ví zajisté, kdyby rozhodnutí špatně dopadlo, přineslo by vlasti záhubu a jemu samému potupu a nevážnost; avšak vlasti bezpečnost a jemu slávu, jestliže dosáhne vítězství atd.
Ejhle, jak zde všude čilost a horlivost a pohyb života bez ustání a napětí sil a píle vytrvalá a úsilí jedno za druhým a bdělost téměř nepřetržitá a žádné otálení ani meškání, žádné ohlížení, co je obděláno, než po tom, co ještě zbylo vykonati, až je cíl dosažen?
Zdaliž veškeré takové nadšení nalézáme ve školách? Kéž by tak bylo! Bylo by pak zajisté i zde viděti, že bdělostí a jednáním a božím požehnánim se zdaří vše s prospěchem.
Ale toto vše ničí ona velmi záhubná a nemotorná šelma lenost, na niž jsme si stěžovali. A jak ji zahnati z myslí svých, pozorujme: 1. Co jest lenost? 2. Jak hluboko se škol zmocnila? 3. A jak škodlivě? Lenost jest oškIivost z práce, spojená s omrzelostí. Odtud pochází od práce 1. buď útěk, a kde možno, odklon; 2. nebo provedení suché, chladné, povrchní a nedbalé práce, nebo konečně 3. nečinnost a začatých děl opuštění.⁷
A nevidíme-li tyto tři věci všude ve školách? Neutíkají-li z nich raději, než do nich vcházejí učitelé i učňové? (Vyjma jednotlivce, kteří jsou nuceni hledati ve školách výživu, ježto jí jinde nalézti neumějí:) Nikoli ti, kteří zůstali, nejlepší dobu utrácejí svátky a nečinností? A zdaž v hodinách, kdy k učení jsou nuceni, nekonají vše ospale, mdle, zdlouhavě, jen aby čas uplynul? Neutíkají-li konečně jako z mlýna, nedosahujíce cíle vzdělání?
Přejdeme-li k podrobnostem a pozorujeme učitele, proč je lenost zaujala, jest zřejmo předně, že sami nedbají, aby sobě opatřili pravé vzdělanosti světlo pravé a plné, tím méně podnikají potřebnou práci jí dosáhnouti. Aby byIo porozuměno, stavím jako zrcadlo jim před oči úsloví Erasmovo, jež jest Fortiovi přidáno těmito slovy: Kdo by někoho chtěl vyučovati (někoho praví, jako jednoho; co by tedy nedělal, kdo celou školu chce vyučovati a tomuto vyučování zasvětil své žití?) namáhej se, abys nejlepší přednášel. Aby opravdu přednášel věci nejlepší, jest nutno, aby věděl všecko; nebo, když to duchu lidskému jest nemožno, aspoň jednotlivě z hlavních předmětů u něho (ovšem mistra učitelů⁸ škol), neomezím se na 10 nebo 12 autorů, nýbrž vyžaduji takový odbor vědy, aby mu neznámo nebylo (N. H.), i kdyby co nejméně měl vyučovati: Vyhledanou řadu spisovatelů musí prostudovati a nejlepšího čísti nejdříve, ale tak, žádného nevynechati bez ochutnání atd.⁹ Ale kolikátý mezi učiteli pečuje, sebe sama předně vzdělati, aby jako živá knihovna a jasné slunce ozařoval své okolí se všech stran?
Z toho jde, že kdo málo zná, málo může naučiti, nemůže pokroky žáků rozšiřovati, jsa buďto neznalý nebo nedbalý. Ptám se, které školy naplnili ředitelé dobrými autory? Které autory ročně proberou? Deset nebo dvanáct? Erasmus nespokojí se jimi.
Ale i když jeden nebo druhý probírá je se svými žáky, s jakau pílí? Kolik hodin denně vyučují? Mnoho jest viděti Fortiů, kteří mohou říci o sobě, jako on: Vyučoval jsem denně dvanáct hodin; mimo to přednášel jsem buď o Bohu, o světě nebo o jiných thematech pro cvičení (viz 16. kapitolu jeho spisu nadepsanou: De ratione docendi). Kde jsou takoví Fortiové?
Co říci o žácich škol? Není-li zřejmo, že nejrozhořčenějším nepřítelem lenosti zřejmě jest většina obležena se všech stran? Předně jsou sklíčeni hustou jakousi mlhou ducha i srdce, že jas pravé a plné vzdělanosti nemohou prohlédnouti. Proto necítí pro ni ve svém nitru touhy, spokojeni s malovaným písmem, praví otroci skrovné vzdělanosti,¹⁰ podobni nemotornému a lenivému zajatci, který rozbitím okovů moha se z temného žaláře osvoboditi, nestará se, nýbrž ztráví svůj život raději v temnotě a nečistotě.
Mají dále leností obtíženy uši, když poslouchají učitele, a když mohou, s ošklivostí. Když poslouchají, jako by neslyšeli, jsouce mnoho roků žáky, ničím nezůstávají, než žáky.
Také oči zabírá lenost a naplňuje slepotou, takže s nechutí čtou knihy i v soukromí, podle jména studenti krásných úmění, vskutku chovanci lenosti a neobratnosti.
Co se má říci o jazyku? Většinou je svázán, řídce se dotazuje, mdle odpovídá, výmluvnost zanedbává.
Což vnitřní smysly? I zde vše omrzelé. Netouží ducha napásti potravou moudrosti, pamět denním učením a ukládáním do vnitřní pokladnice duševní unavovati odmítají, tím méně mysl povzbuzují vlastním přemýšlením.
Ruce mnohých jsou tak loudavé, že ani dobrá pravidla spisovatelů nevypisují, nepečujíce o žádnou pokladnici výpisků (bez níž nemožno státi se vzdělaným), jíž se mohou poučiti.
Zahálka těchto částí potáhne celé tělo i duši malátností a ztrnulostí, takže většinou zapomínajíce na své poslání, proč jsou studenty a tak se zovou, životů školskému se odevzdavše, zapomínají jídlem, pitím, spánkem (nejen v noci, nýbrž nad potřebu také i ve dne), oddáni líné zahálce, ničiti nejkrásnější jaro svého věku, léta mladosti.
Nebo, jestliže nějaká cvičení podstoupí, bývají to cvičení nečistá, proslaveného tohoto života nehodné druhy: kostky, malované karty, athletický nebo pěstní zápas; neužitečné toulky, daremné povídačky, nemírné pitky, noční potulky, atd.
V čem záleží konečně péče školních dozorců o zdar školy? Jaká přičinlivost seznati nepořádky? Jak vážnou péče studium pozvednouti? Na mnohých místech není dozorců, ježto nebyli ustanoveni. Kde skutečně jsou, zřídka syému úřadu náležitě dostačují, všechno horlivě prohlédnouti, takže svůj úřad nedůstojně zastávají. Školy navštěvují totiž zřídka, zkouší zřídka žáky i učitele, zřídka lenivým vytýkají atd., aby nikde nenarazili, ponechávají stav, jak jest.
Co může z toho jiného býti, než je v řemeslnických dílnách, kdež leniví dělníci spánkem, hrou; zahálkou čas utrácejí? Totiž, že dílo se buď nedokončí, nebo zůstane nedokončeno. A v dílnách stavitelských, když ani dříví není v lese poraženo, ani správně ořezáno, osekáno, otesáno? Že totiž staveniště zůstánou nezastavena, nebo na místo slíbených paláců jen chatrče udělají, a ty skulinami, hrbolky, neuhlazeny ohyzdné jsou. A co ve válce, kde lenivý velitel a leniví vojáci ztratí vítězství, ježto jim ušla nejpříhodnější příležitost vítězství. A co v zahradnictví nebo v rolnictví, kde na zanedbané půďě roste divoký pýr, totiž místo půvabných rostlin trní, místo plodů neúroda atd.
Právím, takovým způsobem zlenivělé školy ztrácejí všechny očekávané plody, vydávají ze svých dílen místo úhledných soch nemotorné špalky, místo světla světa kouřící oharky, místo nevinných beránků bujné kozly, místo plodonosných stromů trnité hloží. A má-li být i ténto zlořád konečně napraven, musí se lenost ze škol zahnati.
Ale co jest zahnati? Násilný nějaký čin proti věci, jež nás nepohodlně obtěžuje, nechtíc dobrovolně sama ustoupiti, aniž se jí líbí mírně býti odstraněnu. Zaženeme ji pak křikem, nebo tlačíme-li rukama, nebo bušíme-li klackem, odženeme bičem a nějakým jiným podobným prostředkem naženeme strachu a obrátíme na útěk. Jestliže tedy nařizujeme lenost zahnati, užijme moci proti nejhorší oné zvyklosti, jež nás u slabost vrhá, pouty ohavné ospalosti svírá, že nás vrací jako nemotorné v závodě moudrostí. Musíme této moci užíti, aby v klíně škol nebyl trpěn pobyt této nemoci.
Kdo má ruku přiložiti a obludu zahnati? Když onen kalydonský kanec,¹¹ básníky opěvaný, hrozně pustošil luhy aetolské a nejkrásněji porostlou vinici krále Oenea, shromáždili se nejsilnější myslivci z celé Aetolie, aby tohoto kance skláli. Pustoší-li u nás vlk stáda, šlechtici, měštané, sedláci sbíhají se se všech stran svému stádu pomoci poskytnouti. Jestliže konečně nepřítel vtrhne do vnitra vlasti, nikdo neopomene se zbraní opásati. Nemají-li se také zde sběhnouti všichni, kde hrozí mnohem větší záhuba rolím státu, vinicím církve, stádům Kristových beránků, mládeži, nežli by vůbec nějakou šelmou divokou, nejstrašnějším nepřítelem mohla se státi?
Zahnati obludu přísluší nejvíce těm, u nichž se usídlila. Ale kdo jsou tito? Většina nářků týká sě učitelů; tito svádějí je na učně. Ale hřeší se bezpochyby na obou stranách, zatím co učitelé se zpěčují čile vyučovati, jsou žáci líní učiti se bedlivě. Obě strany tedy zaujala loudavost, než větší vinou učitelů, neboť v nich jest pramen, z něhož škodlivý tok příkladu vytéká na žactvo.
Nechť věří všichni, že jim tato péče právem náleží, jichž práce, charakter, pověst, vědomí, blaho ona obluda pustoší. Ve školách totiž učitelům a žákům s inspektory; mimo školu ale rodičům, správcům církví a těm, jichž péči jest svěřena správa všech lidských věcí, křesťanským vrchnostem.
Učitelé zaženou lenost právě tak od sebe, jako od žáků.
Od sebe samých úvahou o vznešenosti svého povolání, o němž vyjádřil se Bůh slovy prorokovými: Abys štípil nebesa a založil zemi (Isaiáš 51, 16). Ejhle, škola jest štěpnicí církve, základem státu, vy pak školní mládeže představení; pěstitelé obou rájů, nebeského a zemského. Co jest vás slavnější, jestliže podle svého jména si vedete?
Píle řemeslníkova zažene lenost ihned; u něho každý, přiklonil-li svou mysl k některému umění, snáží se vyniknouti (není-li nezdárným) prací a ke všem částem svého díla, aby měl v ruce pomůcku a prospěch. Kovář ví, jak železo změkčiti, aby bylo jako vosk se táhnoucí, když mu dává tvar. Slevač ví, jak kovy roztaviti, aby tekly a brzy nejkrásnější obrazy zřídí. Štěpař umí s neklamnou jistotou síti, vzrůst dáti a rostliny přetvořiti v nějakou okrasu. A nestydí se tvořitelé člověka jimi býti předstiženi?
Tu a podle toho sróvnání sluší pomysliti, jak šeredná jest nesrovnalost sama s sebou, a jenom se jmenovati nikoli býti. Jak pravím, neučený jiných učitel, lenoch jiných vůdce není nic jiného, nežli stín bez věci, oblak bez vody, zřídlo bez pramene, svítilna beze světla, to jest nic. Hanba! Ty tedy, kdožkoli jsi se sem dal přivésti, nuže přistup. Přijímáš plat? Bojuj. Hraješ úlohu učitele? Uč, nebo odlož masku učitele.
Jakých omylů a zmatků se dopouštějí lenoši. Neboť, když Diogenes uhodil holí zcela právem vychovatele chlapce, neslušně se chovajícího, řekl: "Jak to vychováváš?" Podobně klesají strachem ti, jejichž žáci neustále hřeší buď nevědomostí nebo špatnými mravy. Omlouvají se hříchy těch, kteří sami se říditi neumějíce jsou sobě zůstaveni neho špatně řízeni; veškerá vina spadá na líné nebo neobratné vůdce, kteří měli zabrániti, aby nehřešili ti, kteří jejich péči byli svěřeni.
Zvláště pak mají zlomiti okovy nešťastné lenosti dlužníci té přislíbené odměny věrným jiných osvěcovatelů, jež jako záře v nebi věčnosti, tak jako blesk oblohy (Daniel 12, 3); tu s hrozným bleskem božím: Zlořečený, kdož dělá dílo Hospodinovo lstivě (Jeremiáš 48, 10). Zlořečený, kdož činí, aby bloudil slepý po cestě (5. kniha Mojžíšova, 27, 18). Běda vám, vůdcové slepí (Matouš, XIII, 16). Běda vám, pastýřové, kteříž sami sebe pasete, stáda pak mého nepasete! (Ezechiel 24, 2, 3). Běda tomu, kdo by pohoršil jednoho z maličkých (zase Kristus, Matouš, XVIII, 6). Pohoršuje také, kdo nevzdělává, ač by mohl, ač je povinen svým úřadem. Jestliže stihne bída toho, kdo jednoho pohorší, zvláště mnohonásobně, běda tomu, kdo kazí mnohé svou pohodlností.
Svědomitý učitel vyžene žákům lenost trojím způsobem: předně trvalým příkladem píle a čilosti trpělivé práce před jejich očima. Ó jaký toho účinek! Nebo jeden živý uhlíček hozený do hromady mrtvých všechny zanítí plamenem, bude-li průvan. A jediný Alexander, jenž se vrhá do hlubokého sněhu nebo do bouřlivé řeky nebo do roje nepřátel, jest následován veškerým vojskem a s ním vítězí. Zapuď tedy od sebe lenost, věrný učiteli, a brzy uvidíš, že i u tvých žáků bude vypuzena. Některý statečný Fortius,¹² jenž se nezpěčuje vyučovati denně čile čtyři, šest, osm, docela deset hodin, pocítí sám, že nechybí těch, kteří ho čile následují a mocně prospívají.
Za druhé, ježto jest se obáváti, že by tolik neposlouchali a ochabovali v pozornosti, buďtež jim cvičení dovolena, ba docela ukládána a požadována. Čemu učitel učí, nechť jim dá opakovati, a pozoruje, jak opakují; chybující brzy opraví; duch poroste zajisté mezi zaměstnáním a zaměstnáním. Neboť přirozenost lidská jest činna, raduje se při pohybu a cvičení, jestliže ji dovedeme říditi, nikoli otupovati.
Za třetí buď hleděno jednati se žáky přátelsky a mírně, aby se před učitelem netřásli jako před tyranem (strach zajisté mate rozum); než jej milovali jako otce a jednali hbitě. Doznávám, že když jsem do některých škol vkročil a podivem a bolem mě naplnilo, jak neobratně se provádí dílo učitelské. Neboť jsem spatřil, že někteří svou autoritu na přídi i zádi třídy v tom zakládají, se žáky co možná nejméně mluviti, nýbrž kolem obcházejíce jako němé sloupy pracovní úkoly nejinak jako psům kosti ohryzati předhazují; za krátko však zuří, když šeptem práce oznamují. Co to jest jiného než přirozenou touhu hasiti a moc snahy zvráceně pošinovati? Ty modlo jazyk máš a nemluvíš? Máš uši a neslyšíš? Máš oči a nevidíš? Vyhledáváš tolik úcty? Nemůžeš býti žákům bohem, dokud nepřestaneš býti modlou; nemůžeš býti učitelem, dokud nejednáš jako otec.¹³
Žáci jsou povinni přispívati lenost zahnati také svým dílem. Leč toto mocnější cestou působivěji nelze připraviti, nežli příkladem a prozíravým vedením, jak již bylo řečeno. Jestliže důvody a napomínáním jest učitel zaměstnán, snaží se nejprve vpraviti lásku k moudrosti, pak osladiti jejich namáhavou práci moudrost dosáhnouti a teprve, jestliže zůstanou zdlouhaví, jest užíti kázně.
Doporučuji předně ukazovati moudrost co největší, aby láskou k ní neopojeni, necítili námahy práce ji dosáhnoilti. Ale co jest moudrým býti? Znáti rozdíl věcí a rozhodnouti všude, dobré vybrati před zlým, lepší před méně dobrým, a žádaným dobrým účelům vždy nejlepší prostředky nalézti uměti, pro jejich užití míti pravidla pohotově, a ať, kdokoli jest kdekoli, ať se hýbe nebo trpí, budiž mu jasno; a schopen pro všechny dobré rady užíti; a býti lahodně výmluvný a čestně mravný, pravdivě zbožný; a míti přízeň u Boha i u lidí, a tak již v tomto životě býti štastným a blaženým.
Aby tedy tak velikého dobra mohlo býti dosaženo, nevzpírati se žádné námaze; neboť cesta ctnosti příkrá, a bez potu slávy nezískáme. Bůh propůjčuje své dary smrtelníkům prací; nicméně však žádná cesta ctnosti není neschůdna, ježto každá práce lahodnější nečinnosti. A kdo si předsevzal nejvyšší, musí oblíbiti si žádoucí námahu a práci, vyhýbá se zajisté rozmařilosti, rozkošem a všemu, co ducha oslabuje; mladistvý Alexander bez váhání podrobil si okruh země; umění a okruh věd si podmaní, jestliže kdo bez váhání postupuje a denně něco svému rozumu podmaniti neustává. Lenost jest ošklivá a ohavná vada, jež z člověka, tvora podobného andělům, dělá nemotorný pařez. Nařiďme jiná stvoření zemská i nebeská pozorovati, jak které jest ušlechtilejší, čím jest hybnější a činnější, jako slunce a celý sbor nebeských hvězd, v stálém ustanoveném běhu, tak jako andělé v stálé službě. A naopak, čím kdo ztrnulejší, tím ošklivější a opovrženější, jako kamení a bláto určené k rozšlápnutí.¹⁴
Jestliže se kdo takový nepohne, ani příklady nepovzbudí, aby lenost zahnal, je-li z mladších, zažene ji metla, je-li z dospělejších, budiž vyhnán ze školy jako vtělená lenost. Neboť co dělá jeden nestudující mezi studujícími, více účasten hladu než jídla? Nečetné, avšak statečné vojsko má větší možnost vítězství než nekonečné množství bojovníků bázlivých a líných.
A jak mohou pomoci školní správcové, zahnati lenost ze škol? Všecko, jestliže šest věcí vykonají: Předně, opatří-li mládeži dobré učitele, to jest vzdělané, zbožné, lidumilné, pracovité. Vzdělanými býti jest jim třeba, neboť, kdo zná málo nového, nemůže tomu naučiti. Zbožní, ježto jim jest toliko slíbeno, že co udělají, bude úspěšné (Žalm 1., 3).¹⁵ Lidumilní, kteří touží, kolik světla od Boha přijmou, tolik rozlíti do všech hotovi, sami učiti se bez ostychu, co posud nevědí a učiti jiné bez závisti. Konečně pracovití, neboť celá škola je pracovnou, jak jsme dříve viděli.
Za druhé, školní správcové nespokojujte se jednou věci správně zřiditi, protože zlé návyky (právě jako přirozenost), kdyby vidlemi vyhnány byly, přece se zase navrací. Proto za třetí, aby se zajistili častou návštěvou škol, že všichni beze změny činí, co jsou povinni. Za čtvrté pečovati bez ustání, zda mzda je včas splácena, zvláště pilně zvláštními přídavky odměňovati, nedbalé naopak pokutami strašiti, buď pohroziti, buď způsobiti. Konečně, aby nikdo nebyl nevědom některého dílu svých povinností, aby leností nevědomost nezastíral, aby všechny zákony školské dvakráte ročně dal přečísti.
Mohou také rodičové něco učiniti? Velmi mnoho. Jako jest jisto, že se neodstraní lenost z církve a státu, nebude-li odstraněna ze škol: tak zajisté nebude odstraněna ze škol, neodstraní-li se ze soukromí, že děti doma v čilosti správně vycvičené, pěkně se připraví pro školu. Velmi moudře jest pověděno: zvláštní dozor na pokolení lidské má se díti u kolébky, také před línou malátností, všeho života zkázou má je ochraňovati. Proto nejmoudřejší národ Parthů a po nich Lakedaémonští přísně své k pohybu a práci ve vší poslušnosti denně cvičili, že chlapcům neposkytovali snídaně, teprve až po vykonaném závodu v běhu a házení oštěpem potem celí byli zaliti a unaveni. Ó kéž by školy dostaly děti již poněkud v čilosti připravené (nikoli, jak bývá, lenivé pařezy), jak lehce na tomto základě by mohlo se vystavěti dílo školské práce!
Zbožní tedy a moudří rodičové přispějí vůbec lenost ze škol zahnati, když v domě svém dříve ani místečka jí neposkytnou, když sami nezahálejíce živě si vedou, ani dětem a čeledi nedovolujíce hloupé nečinnosti; nýbrž vše, co ruce a nohy, má, v pohybu a dobré nějaké dílo dělá. Zcela malí chlapečkové, pro svůj útlý věk nemohoucí býti vážně zaměstnáni, buďtež zaměstnáni hrou, a nikdy v líné nečinnosti.
Přidruží-li se zbožné povzdechy rodičů k Bohu a řádná docházka dětí do školy, aniž odtud pro jakoukoli příčinu často je vyvolávati, ale zkoušeti, co ve škole dělají a jak prospívají: nemožno, aby pracem školským více života nepřibylo. Nejméně mohou mezi obědem a večeří¹⁶ (kdy čas nebude utracen a pro potřebu ducha má se rozmlouvati) zkoušeti, co toho dne probíraly. Ať jakkoli odpovídají, nebude chyběti užitek, o nějž tu jde, totiž ducha i řeči denně větší probuzení.
Dále správcové církve mohou, když by vážně chtěli, nápadně pomoci k opravě škol a zachovaní zdravých. Jestliže by chtěli, pravím, nejen služebníky slouti, nýbrž i býti následovníky Kristovými, pastýřskou péči svou nejen pouze na dorostlé ovce ovšem, nýbrž i na děti, beránky, rozepnouti, blaho by sobě připravili podle příkladu Kristova s těmi, s nimiž Bůh i andělé se potěší. Nikoli, aby sami mládež vzdělávali (nestačili by silou), než, aby vzdělavatele mládeže (rodiče, kojné, vychovatele, učitele, ředitele, atd.) o jejich povinnostech správně poučili ze slova božího, přísně domluvili, napomenutím, prosbou, dozorem, opravami popohnali loudavé. A měla-li by se někde zatvrzelá vzdorovitost objeviti, svou zbraň vojenskou, mocni před Bohem, mají pohotově, zbořiti náspy a
Inter prandendum et cenandum; prvé, totiž snídaně, podávána u Římanů v poledne; druhé, hlavní oběd, začínal mezi 3.-4. hodinou odpolední. Komenský tedy patrně míní dobu odpolední. skáceti vršky, zdvihajicí se proti vědomí Boha (II. Epištola Korintským 10, 4.)
Částí této pastýřské vážné péče o školu budou časté, téměř neustálé, s celým shromážděním věřících k Bohu vroucně vysílané modlitby vymoci pro školu božské požehnání. Chvalitebný mrav panující v některých dobře zřízených státech a církvích, když z dolů, solivaren, nebo v obchodě živobytí se hledá, zaveden jest (jako jinde v čas setí, žní a vinobraní), že ony veřejné práce, v nichž životní výživa se hledá, veřejnými modlitbami se Bohu doporučují. Ale zde jde o více než o chléb, víno, sůl, zlato jakékoli, zde jde o muže dobré a moudré, kteří vyhledají úspěch současnosti i budoucnosti. Ó jak svaté tedy dílo, kdekoli mají jasnou školu (první štěpnici církve a státu), při všech svatých shromážděních prosby k Bohu vysílati, kterýmiž národ, rodiče, poručníci, kojné, i sami učitelé a žáci a školní správcové (dozorci) a úřady k svaté v úřadě svém horlivosti rozplaměněni byli, čímž svoláno bylo s nebe boží požehnání! Jestliže to někdo neužitečným považuje, dává na jevo, že věc nedovede oceniti podle důstojnosti!
Ó kéž by vzbudil Bůh v tomto národě nějakého Eliáše, nebo, líbí-li se jeho dobrotivosti, více jich, kteří by obrátili srdce otců k synům a srdce synů k jejich otcům, aby přijda Pán, neudeřil země prokletím! (Malachiáš 4, v. 5. 6.). Ach, kde jest Jan Křtitel, aby plamenným svým hněvem způsobil, aby moci dopřáno království moudrosti! (Matouš XL, 11., 12.).¹⁷
Stejným způsobem jest žádoucím, aby ti, kdož spravují vládnouce, dostáli svým povinnostem. Nechť každý z nich na sebe vztahuje slova, jež řekla královna ze Sáby k Šalomounovi: Posadil tebe Hospodin na trůn izraelský a ustanovil tebe králem za Jehova, tvého Boha (3. královská 10, 9). Kéž by pamatovali, že místo Boha jsouce povýšeni, provozovali tolika to nejvíce, čím se mocně zvelebuje sláva boží a zvětšuje blaho lidu, nikoli jen pro přítomnost, což se děje řádnou správou státu i církve, nýbrž i pro budoucnost, což se opatřuje ve školách výchovou mládeže. Takový bude následující věk, jací v něj budou vysláni příští jeho občané. Množství pak moudrých jest zdraví okrsku země, praví nejmoudřejší král, pod nímž kvetlo studium moudrosti a s ním všechno ostatní (Kniha moudrosti 6, 26).
Jak ale vznešení mají podporovati čilost ve školách? Také předně příkladem jako jinde, tím, že podnikavě jednají a vše moudře pořádají, aby jiní vidouce, že tak velké věci na srdci jim leží, sami duchem i tělem se chopí. Vždyt zřídka klame rčení: Král příkladem všeho pořádku země.
Tedy otvírejte nové školy, nebo povzneste pokleslé a opravte zkažené nebo pokleslé mravy nebo studiemi; vůdci mládeže a školními inspektory určete naopak muže vážné, moudré, zbožné, přičinlivé a mohou-li všichni míti Achiliovu duchaplnost;¹⁸ kteří by ovšem nepřišli k úlu neupřímně medu půvab vyžrati, nýbrž jako včelky jej rády sbírají; a starejte se aspoň věrným dělníkům o slušnou výživu, aby tito z hladu nemusili utíkati od svatého svého školského povolání. Myslím mzdu, jíž by mohli býti spokojení mužové dobří Boha a mládeže křesťanské tím i církve a státu, práce chtiví. Sice jinak vyplní se pravdivé:
Když se lampě olej nepřidá,
světlo znamenité nevydá!
Nezavděč si pracovníka odměnou,
omýlí tě prací malátnou.
Konečně také páni zbraní autority povinni ochrániti štítem své vlastní autority, aby mužnost a poctivost nevážně neposuzovali, aby nenávist a úklady netrpěli; které nevážní nepřátelé ducha, mužnost předstírajíce (jíž dosíci nestačí), proti nevinným tajným uměním útočí, pohrdati dobře zřízeným nebb zřizovati se počínajícím zmatkem nepřestávajíce. Kdo sami lidskou nevědomostí poškozují, vychytralým ďábelským uměním nejlepší jakékoli úmysly a úkoly ničí nebo aspoň zadržují, nebdí-li představení, spoléhajíce v božskou pomoc rozehnati dílo ďáblovo.
Zkusil jsem zde také sám, jak proti ctnosti nepravost a proti přičinlivosti lenost se nebojí postaviti; než jen potají a podkopy, jakkoli zlé svědomí nežádá zmínky o vědomí vlastního bezpráví. Zkoušel jsem zde se s lenivými setkati, jim dáti cítiti, že zde není pro ně místa, jestliže lepší zvyk zde nastane; takové zlomyslníky nechť zkrotí Bůh a hněv těch, kteří jsou na místě božím.
Nová methoda má těžkosti, šeptají, jest cizí duševnímu nadání. Kéž by poslechli slov Senecových: "Jest věcí ušlechtilou neohlížeti se na sebe, nýbrž na sílu své přirozenosti." Kéž by, pravím, tito trpaslíci pohlédli nikoli na přítomný stav školy a ducha, nýbrž k přirozenosti ducha a školy!
Zvláště naříkají na těžkosti nové mluvnice. Jestli nepřestanou, odvážím se opatřiti ji scioppianským titulem:¹⁹ Filosofující mluvnice, vydaná, aby stali se začátečníci mistry a mistři začátečníky. Nechtějí-li totiž učitelé kupředu, postoupí žáci; ne-li vaši, tedy jiní jinde.
Já zatím jako tajemství (jest jím) naléhati nepřestanu navykati mladší nejednati, nemluviti, nemysliti, než členitě a podle mechanismu díla a podle obvyklých pravidel, aby jakmile jsou tázáni: co, a jak, a proč? Mysleli, mluvili, jednali, počet pověděti uměli. Tu jest hledati obecnému učení jiný pokrok z jiných věcí.
Jestliže se někomu nelíbí má horlivost v těchto věcech, ten neví, jaká jest moc lásky, neváhající za vlasy popadnouti a z plaménů nebo víru vytáhnouti; ačkoli právě v tom okamžiku nepřijde služba vhod. Pamatujme, prosím, že jsme lidé, zrození k lidství, nikoli k divokosti. Nikdo tedy nevzdoruj, když hledáno, jak vše zpříjemniti.
Mám za nejspravedlivější, abychom střídali v tomto závodě zřízeném povzbuditi k čilosti nejen toliko slova, nýbrž i příklady; nejen toliko příklady, nýbrž i slova. Hochům , běžícím o závod k cíli, platí básníková slova: Posledního napadne svrab! Čiňme tak i my všichni ve svém mnohem vážnějším závodě moudrosti, dorostlí i mladí! Neboť jistě, kdo odepře běžeti bude napaden svrabem lenosti. Když se mu líbí, budiž. My k živějším mluvíme a promluvíme, s nimi se zaměstnáváme a zaměstnáme.
Přece však nevzdávám se naděje, že zde ve jménu Páně semeno podle vůle boží vydá žeň; jestliže ne hned, tedy svým časem. Aj, oráč očekává drahého užitku zemského, trpělivě naň čekaje, až by přijal podzimní a jarní déšť, praví apoštol (Jakub 5, 7). Doufejte podobně se mnou, duše ušlechtilé! A jestli doufáte, spojte s nadějí v pomoc boží svoji přičinlivost! Abych Vás povzbudil, podnikl jsem tuto úvahu, jak lenost ze škol zahnati, pak dokonav (jak mi zatím nadělil Bůh) ji vám, mojí milí Uhrové, dávám, předávám, věnuji! Buďte zdrávi, žijte, povzbuzujte se vzájemně! Neboť vaše slunce vychází.

zpět na obsah