Předmluva vydavatele

O spise "Haggaeus redivivus" Komenský sám v listě k svému nakladateli Petru Montanovi (10. pros. 1661) podává tuto zprávu:

"Spe olim restituendae nobis postliminio patriae affulgente quadam (vana licet) conscriptus mihi fuit Haggaeus redivivus, de non festinando primum ad domos, arces, praedia, vineta etc., sed animo ad restituendum sanctum Dei cultum fervide apponendo. Qua occasione peccatorum et resipiscentiae omnes, magni et parvi, admonebantur; et quomodo tam acriter castigatis antegressae exorbitationes emendandae essent etc. Opus pium et suo tempore utile, ineditum adhuc, licet, ut edatur, synodice approbatum". Tato poznámka dochází potvrzení v usnesení, jež nalézáme v aktech synodu bratrského, dne 6. října 1632 v Lesně konaného: "O vydání Haggaea rediviva. Poněvadž se Bratří kněží přimlouvají a naděje vede, že by bez užitku nebylo, svoleno na to, však když toho bude čas, a aby ještě dobře přehlédnut byl, aby se nic nenalézalo, než, co by sloužilo k vzdělání".¹ Konečně píše Komenský Figulovi (22. května 1656), že "Haggaea rediviva" s mnohými jinými spisy při požáru lešenském (v dubnu 1656) ztratil.² Možná, že Komenský tenkráte o přepisech tohoto svého díla věděl, což v listě Petru Montanovi shora uvedeném naznačuje slovy "ineditum adhuc", a nikoli, jako na příklad při svoji konkordanci a j. "flammis consumptum".

Jméno Komenského se ovšem ve spise "Haggaeus redivivus" nikde nevyskytuje, vůbec o spisovateli není tam nic podáno. To se srovnává se způsobem u Komenského obvyklým, kterýž u děl, jichž sepsání aneb uveřejnění mu od synodu církve jeho bylo svěřeno, jména svého nikdy neuvádí.

Že spis psán byl r. 1632, vysvítá z poznámky v 17. kap., kde se poukazuje na vyjednávání evangelických stavů, v Lipsku "měsíce března minulého teď léta 1631" konaná, která Komenského naděje ve smírné vyrovnání různých vyznání evangelických znovu oživila.³ Sepsal tuto knihu nejspíše v prvních měsících r. 1632, než Valdštejn v květnu Sasy opět z Čech vypudil. K tomu poukazuje líčení poměrů doby v předmluvě: "Svolav Hospodin proti Babylonu krále země od východu a půlnoci (Gustava Adolfa), stroskotati dal ocelivé to jho národův, a svoboda způsobena, aby každý zaplašený a každý zajatý navrátiti se mohl do vlasti své a k dědictví svému, což se i děje a z míst, do nichž zahnáni, se sbíhají". Tomu neodporuje ani časové udání, hned potom následující: "[Hospodin] místo oněch 70 let sotva dvakrát sedmdesáte měsíců v zajetí nás zanechav", neboř počítá-li se těch 140 měsícův od bitvy bělohorské (8. listopadu 1620), sáhaly by po 8. červenec 1632, a slovem "sotva" Komenský mohl naznačiti, že tolik měsíců ještě neprošlo, psal-li la slova v březnu nebo v dubnu r. 1632.

Jak patrno z obšírného nápisu díla, ještě více pak ze slov předmluvy, Komenský předstupuje tu před svůj národ v podobě proroka Haggaea a napomíná všecky stavy, aby při návratu právě nastávajícím z vyhnanství do vlasti byli především pamětlivi lepšího obnoveného založení domácí církve evangelické. Není tedy spis určen užšímu kruhu příslušníků Jednoty, nýbrž Komenský a skrze něho Jednota, jež spis chtěla officielnfm způsobem vydati, měla převzíti vedení jednotné reorganisace evangelické církve v Čechách, jež se právě tehdy ukazovala nutnou.

Aby ji připravil, ukazuje nejprve, v čem záleží dokonalost církve, má-li totiž tři statky: "jasné světlo známosti a povědomosti všech tajemství království Božího, svatost života nad jiné všecky lidi, "svornost dokonalou a spojení srdcí nerozdvojitelné" (kap. 1.). Ale s ideálem tím skutečnost málo se shoduje, neboť místo poznání hojně nadešly v církvi bludy, místo svatého života hříchové, místo svornosti rozbroje (kap. 2.). Odkud tyto nedostatky? Příčiny jsou různé: bludy vznikají, jestliže lidé nespokojují se zákonem Božím, nepravá vidění a zjevení stavějí výše, přidávají myšlenky vlastní, dávají se v rozumování a více myslí na theologii nežli na bázeň Boží (kap. 3.). Nepobožnost v činech naproti tomu vzniká z nedbání kázně, rozpory ze svéhlavosti, pověry, hrdosti a lakoty (kap. 4. a 5.). Za takové neřády Bůh vždycky lid svůj trestával, když výstrahy a tresty nic nepomáhaly. A proti takovému trestu lid má vyznávati svou vinu, má prositi za odpuštění a skutečně se polepšiti, a pak mu Bůh opět požehná (kap. 6-8). Chopiti se potřebné opravy církve jest především povinností vrchnosti, a jen když jí nedostojí, musí služebníci sami o sobě úlohu tu podniknouti. Pravidlem při tom však zajisté bude "Biblí svatá a první zkvetlé církve příklad" (kap. 9. 10.), i má se vztahovati na tři obory: na učení, život a svornost (kap. 11. 12.). Počíti se musí polepšením života, zvláště třeba se vzdáti hříchů rozmařilosti a nádhery, neboť již přísloví o nás dí: "Luxus perdidit Bohemos" (kap. 13.). Obnova učení záležeti bude v tom, aby vyjímáno bylo pouze z písem, dále náleží k tomu péče, aby pravé to učení skutečně všem členům církve bylo známo. Základem bohoslužebných obřadů, k okrase církve potřebných, ať jsou zásady, "že ty ceremonie mírné býti mají, tak aby se nevěstčí nějaká bujnost neukazovala, a že ceremonie nejmírnější a nejslušnější jsou, které jsou ode Pána vydány, byť i sprostné byly" (kap. 14-16.).

Hlavní zájem ovšem jeví Komenský patrně o třetí otázku, jak bylo by lze mezi církvemi zjednati lepší svornost. Při té otázce trvá nejdéle a mluví o ní nejzevrubněji (kap. 17-22.). Zároveň snad poprvé zabývá se podrobněji záhadami theologické ireniky, rozpřádaje myšlenku, ke které se později často zase vracel. Promluviv nejprve o důvodech náboženských a praktických, obecných i zvláštních, jež dohánějí k tomu, aby se vyhledávala náboženská svornost, poukazuje na čtverou různou dráhu, po které by se mohlo dospěti k této svornosti. První záleží v tom, aby se ve všech církvích pěstovaly především podstatné stránky náboženství, jež proto jsou všem společné, a u členů budily, totiž "milost k vnitřní opravdové pobožnosti", a to dle zásady, "že naše lidská před Bohem dokonalost více v hloupé srdce sprostnosti a upřímnosti, nežli v subtilné nějaké mozku hbitosti záleží". Jiná dráha, spíše vnější, záležela by v tom, aby se vzdali různých pojmenování, jako: husita, lutherán, kalvinista, a dle Krista všickni se nazývali pouze křesťany. Vzhledem ke theologickému pojímání jednotlivých nauk třeba hledati vespolného dorozumění. Toť třetí dráha ke svornosti. A dorozumění takové bude ve většině případů možné, neboť spory ty "jsou jen hádky o slovo, proto že, ač se rozdílných a jako sobě vespolek odporných mluvení a termínů užívá, však když se jedna i druhá strana, jak to míní, vysvětlí, tehdy se v pravdě aneb v jeden smysl obojí scházejí, aneb velmi blízko, že málo rozdílů znamenati". Nebo jedná se o tajemství, jež dle své podstaty nemohou se rozumově vykládati. Dále pak dokazuje Komenský na několika naukách křesťanských, jak lze provésti svornost mezi různými výklady theologickými, totiž na učení o křtu, o večeři Páně, o Kristově osobě a zvláště o předurčení (praedestinaci). Tuto třeba poukázati na zajímavou okolnost, jak velikou váhu Komenský přikládal tomuto irenickému pokusu, že jej přijal téměř doslovně do textu "Napomenutí", jež připojil k svému vydání Lasitského Historie o Bratřích Českých (1639).⁴ A byť i v oboru theoretickém nebylo možno dosíci dorozumění, lze se přece na základě lásky křesťanské vespolek snášeti; "nemůžem-li býti všickni jednoho smyslu, můžeme však býti jednoho srdce". Poslední cestou ke svornosti mělo by býti vyrovnání řádu církevního a bohoslužebných obřadů, k čemuž Komenský stanoví několik obecných zásad. Vzhledem k řádu církevnímu nemá se návrh ten tak mysliti, aby řád jedné církve od ostatních byl přijat, nýbrž vyjednáváním lze se smluviti o novém, společném řádu církevním. K těmto výkladům Komenský v posledních pěti kapitolách (kap. 23.-27.) připojuje napomenutí k různým stavům, jež svým dílem se mají účastniti této obnovy evangelické církve v Čechách, totiž napomenutí k vrchnostem, kněžím a lidu křesťanskému. Celé dílo končí napomenutím "reformátorům", kteří postavením svým nejdříve jsou k tomu povoláni, aby uvedli obnovu církevní v náležité dráhy. Tu však návrhy Komenského nevztahují se jen na řád církevní, ale i politický.

Mnohá přání, jež Komenský pronáší v tomto díle o nastávající obnově církve, chovali také jiní vynikající vrstevníci Komenského, jako Jan Val. Andreae a j., časem nabývala vždy určitějšího rázu a naléhalo se na provedení jejich. Vychází-li Komenský od myšlenky, že reformace zůstala státi na půl cestě, že nová scholastika, záštiplné, ale neplodné hádky theologické o malichernosti zatemnily jasné světlo evangelia, že především reformace života jest potřebí, jinak, než dotud, křesťansky vychováván býti musí (viz v kap. 15. společné čítání Bible pod vedením a dozorem duchovního), naznačuje zcela tytéž myšlenky, kterými r. 1670 Filip Jak. Spener vyvolal hnutí pietismu, uved je v platnost, kteréžto hnutí pro evangelickou církev tak významným se stalo. Totéž lze říci o dalších vývodech Komenského o svornosti v církvi.

"Haggaeus redivivus", jak svrchu naznačeno, nebyl po svém sepsání tištěn, a pokud nyní známo, zachoval se v jediném rukopise městské knihovny Žitavské, kde objeven vydavatelem tohoto vydání r. 1892.

Rukopis foliový přivázán jest k jinému českému rukopisu s titulem "Papežský Větrník", překladu traktátu, r. 1549 od jakéhosi Eutychia Miona vydaného latinsky a později také německy. O překladě samém je tato zpráva: "Tuto knížku přeložil z německé řeči do české pan Brikcí Zvonař z Cinperku,⁵ měštěnín Nového města Pražského ... l. 1594 a přepsal ... l. 1603 Adam Wolf starší z Wolfenburka". Papír tohoto prvního rukopisu znamenán jest vodní známkou "KOMVTAW".

Rukopis "Haggaea" byl teprve později v tento svazek vtěsnán, neboť jsa většího formátu, všude z něho přes okraj desk vyčnívá. Obsahuje list prázdný, 45 listů textu a opět 2 listy prázdné. Papír znamenán jest vodní známkou "ZITTAW".

Dle poznámky, za seznamem jinou rukou připsané, jest přepisovatelem "Šimon Dolanský,⁶ kterýž toto psal v Žitavé, když v svém exilio živ byl".

Rukopis psán je patrně v Žitavě, ježto však je velmi pravdě nepodobno, že by originální sepsání Komenského před svým zničením (1656) se bylo kdy dostalo do Žitavy, byla zajisté předloha tohoto rukopisu již pouhým opisem originálu. Byl-li opětovaným opisováním text Komenského místy porušen, je nesnadno určiti, ale zajisté pravopis rukopisu neshoduje se s pravopisem Komenského (na př. j = i a í, zie - že, cž = č, rž = ř atd).

Oba rukopisy, v tomto svazku spojené, byly také dříve známy. Jungmann zmiňuje se o prvním (v Historii liter. české, IV, 1344), v Jirečkově Rukověti praví se o Šimonovi Dolanském: "od něhož se nachází rukopisné jakés dílo obsahu theologického, připojené k rkp. překladu spisu, od Eutychia Miona latině složeného a "Papežský Větrník" nadepsaného, od 1594, v městské bibliothece žitavské". Zprávy pocházejí od Peška, jenž ve své "Geschichte der böhmischen Gegenreformation" (II, 490) poprvé o rukopise činí zmínku, ač velmi neurčitě, takže nikdo nemohl tušiti, že se tu jedná o neznámé dotud dílo Komenského.

Tiskem vydán Haggaeus poprvé s úvodem vydavatelovým v Praze, nákladem Comenia, evangelické matice Komenského, 1893.

zpět na obsah Další: Předmluva.