Česká čítanka - Komenský- Haggaeus red. -

Kapitola dvanáctá

V čem a jak nyní církev reformací potřebuje

Trůj neřád, kterýž se tytýž v církvi přibíhá, napřed v kapitole druhé jest ukázán: v učení, v životu, v svornosti společné. Ve všem tom trém neřádů Bohu odporných i my jsme se dopouštěli, a však rozdílně: v svornosti a v životu in defectu, v učení pak in excessu et in defectu hřešíce.

Předně zajisté, co se učení dotýče, když nám Bůh světlo evangelium svého za předků na svícen vystavil, nezdrželi jsme se v mezech mírnosti, abychom totiž v tom blesku Božím chodíce v střídmosti smýšleli tak, jakž komu Bůh udělil míru víry, ale dali jsme se do rozličných vyhledávání subtilných methodů tradendae theologiae, do vystíhání a vysvětlování všelijakých subtilných (na nichž spasení nezáleží) otázek a do vyhledávání zase při každé otázce odporů pro et contra, též do vymýšlení nových subtilných frasí, termínů a distinkcí, a tím, jsme sobě (od prorocké a apoštolské sprostnosti odstoupili) theologiam verbosam et streperam, subtilem et lubricam učinili, tak že kdo nejvíce otázek vynášeti a jimi sem tam ohýbati a zatáčeti uměl, ten nejvíc sám sobě se líbil a u jiných jmín byl. Na to pak, jestli to svědomím lidským k jakému užitku, ohlédati se všickni zapomínali. Protož měla církev více umělých zákoníků, nežli k království Božímu vyučených rozšafných učitelů, více blesku nežli světla, více umění a vědomí než svědomí; moc slova Božího (kteréž mělo býti jako meč ostrý k pronikání duše i ducha a k ohýbání a jímání v poddanost Kristu všeliké mysli) obrátila se v oratorské řečňování, v slibných moudrosti lidské řečech a ne v dokazování ducha a moci, a tak jsme se větrem pásli, jakž Bůh mluví. Tak mudrujíce kněží a jiné mudrovati učíce, opomíjeli podstatných artikulů (jejichž pravá známost víry, lásky, naděje a tak spasení věčného gruntem jest) lidem pilně v mysl vkládati i sami na ně mysliti, jako jsou o stvoření: proč Bůh člověka učiniv, tak vyvýšil a tak divnými dobrodiními osýpá. Item o vykoupení: proč jsme vyplaceni krví Boží, a jak nám zásluha Kristova v účastnost vchází. Též o předivném Krista hlavy s námi spojení. Item o posvěcení: co jest nový rod, jak se každodenně skrze přebývajícího v nás Ducha svatého konati musí, a jaký při tom boj jest těla s duší, a jak duch vítěziti musí, a tomu podobné. Kdo byl ze všech křesťanů, kdož tak k cvičení se v křesťanství svém zavazován byl? Nýbrž kdo o těch věcech co povědíti uměl, pořídcí, co ospravedlnění, jest, co víra ospravedlňující, co a na čem naděje spasení záleží, znali, nýbrž mnozí víry své o Trojici svaté, o Kristově osobě, zásluze, o svátostech vyznati neuměli. Ba nad to nejedni víry obecné křesťanské, přikázaní Božích a modlitby Páně vyříkati neuměli, málo se naprosto od těch, kteří slova Božího nikdy neslýchají, dělíce. I čím to? Tím, že jich tomu kazatelové pro veliké své při subtilných otázkách práce kdy učiti neměli ani kdy k lidu, umí-li kdo co či neumí, přihlédati. Opační jistě moudrost kacířstva vyvraceti a víry neučiti, scestné smysly od lidí odháněti a pravých v ně neuvoditi; co nemají věřiti, to do nich násilně cpáti, a co věřiti mají, nikdy srozumitedlně, aby s prospěchem duší bylo, nepředkládati. Toť jistě byly ty plevy, seno, strniště, kteréž se na dobrý základ evangelium svatého stavěly, an při tom na zlato, stříbro, drahé kamení artikulů podstatných zapomínáno. To ti vysokých rozumů mistři, kteříž cíle chybujíc, k nové mluvnosti se uchylují, a chtíce býti učitelé zákona, nevědí sami, co mluví a čeho zastávají, posluchačů pak prázdných, jakž Bůh mluví, nechávají.

Tak činíc theologové zapomínali sebe i jiných k pravé, vnitřní pobožnosti vésti, opustili všudy téměř (ač třeba-li téměř říkati) svatou kázeň, tu sůl církve, za čímž i bázeň a ostýchání se jedněch druhých mizelo, a rozpustilosti jedny za druhými se vluzovaly, tak že potom naposledy my, kteříž jsme se věrou od jiných rozdílní (a lepší) býti zdáli a chlubili, životem se od nich nic nedělili, v jhu bezbožnosti s těmi, kterýmž Bůh podobného poznání nedal, zároveň táhneme, tak že, což ani jmenováno býti nemělo mezi námi (jakž sluší na svaté), to se svobodněji ode všech vůbec než mezi Turky a pohany páchalo, smilstva, nečistoty, obžerství, nestřídmost, lakomství, loupeže a všelicí summou neřádové bez míry a počtu ve všech stavích.

Z obojího pak toho (to jest, že sobě při věcech víry jedni nad druhé cosi osobovali, a mezi tím každý za svými těla libostmi šel) i šly ty i jiné roztržky a tahání, co mezi duchovními i světstkými. Nebo kde mnoho moudrosti; tu mnoho hněvu, a kdo roz-množuje umění, rozmožuje bolest, dí Šalomoun; a svatý Pavel, že umění nadýmá (nadýmání pak pýchu přináší, neústupnost a různice), a že ovoce těla jest nepřátelství, svarové, nenávisti, hněvové, dráždění, různice, sekty, závisti. A toť jest bylo mezi námi: vyhynula byla a ustydla láska, byli jsme jedni druhým v očích jako trní a jako bodláčí, sebe vzdělával každý a jiného kazil, tupil, sočil, proklínal, vybojovával, tak dobře celé obce a jednoty proti sobě rozdvojené, jako i podrostající všudy factiones, až i osobná jedněch proti druhým záští.

Z čehož ze všeho patrné, že napotom ve všem tom trojím reformací potřebí, ač chceme-li Boha již nehněvati:

V učení, abychom od zbytečných subtilností pustíc, sprostněji podlé slova Božího věřiti se učili, kněží pak aby pilněji lid křesťanský při jejich spasení osvěcovali.

V životu pak, abychom, od bezbožných navyklostí upustíc pilněji svatých ctností (každý na místě svém) ostříhali.

V svornosti, abychom trhání zanechajíc, jedním ramenem (jakž prorok mluví) Pánu Bohu svému věrně sloužili.

Obratiž nás, Hospodine, k sobě, a budeme obráceni; obnov dny naše, jakž byly za starodávna, a nezamítej nás!

zpět na obsah - Další: Že nejpředněji všechněm nám reformací v životě potřebí