Česká čítanka - Komenský- Haggaeus red. -

Kapitola čtrnáctá

Že učení církve, má-li čisté a spasitedlné býti, z samých Písem bráno býti musí

To o reformací života. Obnova učení v tom jest, aby čisté bylo a aby v pilnosti vedeno bylo. Učení v tomto dvém záležeti bude: 1. Abychom při artikulích víry hloubání nechajíc, sprostně na tom, jak Písma o čem mluví, přestávali. 2. Abychom se ceremoniemi nad to, než jich nám od prvotní církve zanecháno, nezaměstknávali a nezastěňovali.

Učení zajisté Boží v církvi má-li pravé a čisté, cele nenaprznělé, neoklamavatedlné a plné moci k spasení býti, musí z samých studnic Izrahelských býti vážené, to jest z samých Písem svatých bráno, bez ujímání, přidávání, opravování jakéhokoli, čehož jsou tito důvodové:

Předně, osvědčil se nám Pán Bůh náš dokonale, že my o jeho věčných a nebeských věcech nic nemůžeme věděti, leč to a potud, co a pokud on nám vyjeví. Boha, prý, žádný nikdy neviděl, ale Jednorozený Syn, kterýž jest v lůnu Otce, ten nám vypravil, buď sám totiž, buď skrze služebníky své, proroky. Kdo z lidí ví, co jest v člověku, jediné duch člověka, kterýž jest v něm? Tak Božích věcí žádný nezná, jediné duch Boží, dí apoštol. Protož že o věcech Božích nelze a nesluší jinými slovy mluviti, než těmi, kterýmiž učí Duch svatý. Nebo kdo, prý, poznal mysl Páně? A poněvadž sám on připravil a vystihl moudrost, dí Job, a sám rozumí cestě její, soudy také rozhlašovati umí, protož z úst jeho samého pochází umění, dí Šalomoun. Sic kdo by z lidí znal vůli Boží, a neb kdo by se domyslil, co Bůh chce? Přemyšlování zajisté lidi smrtedlných jsou bídná a důmyslové nebezpeční, protož Bůh sám vyhledal cestu umění a dal Jakobovi, služebníku svému, a Izraelovi, milému svému.

Druhé, osvědčuje se Bůh zřetedlně, že všecku svou vůli nám vyjevil, nic, co zapotřebí bylo, nezatajiv a nám k vlastnímu dovtipování nezanechav. David dí: Zákon Hospodinů dokonalý jest; a Kristus: Já všecko, co jsem slyšel od Otce svého, oznámil jsem vám. Protož moudrý Šalomoun řekl: Nepřidávej nic k slovu jeho, aby tě nekáral, a byl by ve lži postižen; a Sirach: Řečmi svými daremně se nezaměstknávej, člověče, neboť jest více ukázáno, než rozum tvůj statčiti může.

Třetí, naproti tomu osvědčil se, že nepotřebného, a což by se pomíjeti mělo neb mohlo, v Písmě svém zapsati nedal. Nebo tak dí David: Všecka přikázaní Hospodinova jsou pravda; a svatý Pavel: Všeliké písmo od Boha vdechnuté užitečné jest k učení, trestání, napravování a k zprávě, kteráž náleží k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží. Protož David řekl: Já, Hospodine, že všecky rozkazy tvé o všech věcech pravé býti poznávám, všeliké bludné stezky (to jest postranního učení) nenávidím.

Čtvrté, osvědčuje se, že slovo jeho zřetedlné jest, nepotřebující, aby někdo do nebe neb do propasti pro výklady chodil, nýbrž že ono moudrost dává neumělým, obveseluje srdce, osvěcuje oči, tak že, kdo je miluje a o něm přemyšluje na každý den, nad nepřátely své moudřejší, nad učitele své rozumnější, nad starce opatrnější učiněn bývá. Lidští tedy přídavkové, glossy, distinkcí co jemu světla rozumnosti přidají?

Páté, dal nám i to oznámiti Pán Bůh, že slovo jeho mocné jest dosti k vykonávání toho, což se jemu líbí, bez našeho opravování. Nebo tak skrze proroka dí: Zdaliž slovo mé není jako oheň? dí Hospodin; a jako kladivo, rozrážející skálu? A skrze apoštola: Živáť jest řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč, na obě strany ostrý. Co tedy jest prospěšný člověk Bohu, i když sobě nejmoudřeji počíná?

Šesté, protož za bláznovství nám to počítá Bůh, když my jakýmkoli způsobem od jeho slova se uchylujeme. Jako u Ozeáše ponaříkav, že se lid jeho od pohanů učí, dokládá toho: Pak, což jsem mu zvláštního v hojnosti napsal v zákoně svém, neváží sobě, rovně jako věci cizí. A skrz Jeremiáše: Aj, slovem mým pohrdají, jaká to jejich moudrost! U Ezechiele mezi jiné ohavnosti počítá to, že, prý, kněží natahují zákona, (to jest k smyšlenkám svým, tak že se neučili z zákona, než smysly své vnášeli do zákona). Jakož nesmyslnosti vstříc vyjíti a obrániti chtěje, Pán Bůh zapověděl přísně jak přidávati, tak ujímati slovu svému: Slyš, Izraeli, ustanovení a soudy mé, kterýmž vás učím, abyšte živi byli; nepřidávejte nic k slovům, kteráž já přikazuji vám, aniž co ujímejte. A k Jozue řekl: Neuchyluj se od zákona tohoto na pravo ani na levo, a tak budeš opatrný. V Zjevení pak na zavírku celé Biblí hrozí: Přidá-li kdo k těm věcem, že mu přidá ran, napsaných v knize té, pakli ujme, že mu ujme dílu jeho z knihy života.

Sedmé, nad to nade všecko i to osvědčil Pán Bůh (a příkladové všech věků tvrdí), že odnášeti se od Písem začátek jest bludů, chyb, mrákot a slepoty. K zákonu a k svědectví! dí Bůh, pakli nechtí mluviti podlé slova toho, nevzejde jim záře. A Kristus dí: Bloudíte, neznajíce Písem! A skrze Izaiáše opět hrozí Pán Bůh, že, poněvadž sobě lidské výmyslky libuje lid jeho, že jim Písmo učiní jako knihu zapečetěnou a oči jejich zastře, aby neviděli pravdy; i zahyne, prý, moudrost moudrých, a opatrnost opatrných jeho vymizí. Což my vše k výstraze své slyšme, ó křesťané, a napotom se bedlivěji mějme, aby ne Aristoteles, ne Plato, ne Cicero, ne Augustin, ne František, ne někdo z lidí na zemi byl mistrem naším, nýbrž ani angel z nebe, ale sám ten, v němž skryti jsou všickni pokladové moudrosti a umění; tak aby víra naše v žádných řečech moudrosti lidské zakládána nebyla, ale na moci Boží. Sami také učme se nad to, než psáno jest, nesmýšleti, ale státi v svatém nám vydaném přikázaní, Biblí, pravím, svatá sama buď canon náš, víra naše, pravidlo naše, regule naše, sama buď svícen noh našich, sama světlo stezek našich, sama collirium naše, sama dennice, nýbrž slunce mrákot našich, sama rádce pochybností našich, sama soudce a rozeznavatel smyslu a mínění našeho, sama zrcadlo tajemství našich, sama vysoká škola cvičení našeho, sama mléko nenaprzněné, jímž rostou dítky Boží, sama cisterna naše k vážení vod živých (Žalm 119, v. 11; Žalm 12, v. 7; 1. Epištola sv. Petra v 2. kap. v. 2). To tedy bude-li mezi námi, pošle Hospodin světlo své a pravdu svou a sprovodí nás na horu svattosti, a budeme v světle Božím spatřovati světlo a viděti jasně i před sebou cestu pravou i po stranách rozcestí mylná, a budeme věděti, komu jsme uvěřili (nebo na skále bude založena víra naše); a budeme učenější nad všecky odpůrce naše, od Boha vyučeni jsouce, mysl Kristovu míti budeme, rozsuzujíce všecko.

K tomu pak abychom skrze Písma přišli, není potřebí filozofie, ani mnohých výkladů lidských, ani sic hlubokých důmyslů a dovtipů, ale potřebí:

Předně vroucí milosti k Bohu a jeho slovu, nebo opravdová žádost k učení se počátek jest moudrosti. Tak David a jiní svatí vroucně milujíce zákon Boží, i bez dialektiky a jiných těch lidmi vymyšlených pomocí z samého zákona Nejvyššího osvícení dosáhli.

2. Nábožnosti a uctivosti k Bohu a jeho slovu, abychom do zákona jako do svatyně s bázní a strachem vstupovali pro přítomnost velebnosti Božské.

3. Hotovosti potřebí i k vyrozumívání vůle Boží i k činění jí; nebo Kristus dí: Bude-li kdo chtíti činiti vůli Boží, ten bude rozeznávati učení, kteréž z Boha jest.

4. Čtení častého (Jozue v 1. kap. v. 8; Žalm 1. v. 2; 1. Epištola k Timotheovi v 4. kap. v. 13).

5. Přemýšlování bedlivého (Žalm 119, v. 148; Přísloví v 2. kap. v. 2. 3. 4. 5. 9.).

6. Modliteb vroucích. Nebo Hospodin dává moudrost, z úst jeho umění a opatrnost. A Kristus dí, že on Ducha svého dává těm, kteříž ho prosí. Tak když David prosil, aby mu Bůh odevřel oči, aby spatřovati mohl divné věci v zákoně Páně, vyprosil to. Tak Šalomoun žádav moudrosti, vyžádal ji od Boha.

7. Skutečného činění a vyjevené vůle Boží ostříhání a kráčení cestami ctnosti, nebo to jest cesta spasitedlná: známost Krista, jakž učí svatý Petr, a David dí: Počátek moudrosti jest báti se Hospodina; rozumu výborného nabývají všickni, kteříž činí ty věci.

Tak kdybychom všickni křesťané s Božím slovem zacházeli, byli bychom jistotně město svaté, mající slávu Boží (o kterémž se v prorocích píše), jehož základové na karbunkulích, a skla jeho z křišťálu, kteréž nepotřebuje slunce arti měsíce (totiž stvořeného světla rozumů lidských), proto že sláva Boží je osvěcuje, a v světle jeho procházeli bychom se všickni, vyučeni jsouce od Hospodina. Dejž tedy nám to, Hospodine, rozum ten, ať nenávidíme výmyslků a milujeme zákon tvůj a jeho se přidržíme celým srdcem, nechtě to tam, že, než jsme sníženi byli, bloudili jsme, nyní již ať ostříháme výmluvností tvých! A tak říci budeme moci: K dobrému nám jest, že jsme pobyli v trápení a tam se naučili ustanovením tvým. Budiž nám na pomoc ruka tvá, kteříkoli sobě zvolujeme tvá přikázaní. Živa buď duše naše, a chváliti tě budem, a soudové tvoji budou nám na pomoc.

zpět na obsah - Další: Že učení pravé všechněm v církvi známé býti má