Česká čítanka - Komenský- Haggaeus red. -

Kapitola patnáctá

Že učení pravé všechněm v církvi známé býti má

Není pak dosti, aby učení pravé a čisté v církvi vedené bylo, než potřebí je tak v lidi uvoditi, aby všechněm, kdo v církvi jsou, známé bylo. Nebo Kristus dí: Žádný nerozsvěcuje svíce, aby ji pod kbelec stavěl, ale na svícen, i svítí všechněm, kteří v domu jsou; mluví pak o světle evangelium a o domu církve.

Tak Bůh, když zákonu svému vyučovati měl lid svůj, nejen některé přední k tomu zavolal, ale kázal jest sobě všecky shromážditi k hoře Sinai, a tu mluvil jim s slávou a hrůzou velikou, že musili pozorovati; a nařídil v témž lidu, aby rodičové dítky své týmž právům a ustanovením jeho vyučovali, a jaké tajemství která ceremonie v sobě zdržuje, jim vysvětlovali. Ovšem tedy v nové církvi pro jasnost svatého evangelium světlo býti má, aby, jakž prorokováno bylo, všickni napořád, od největšího do nejmenšího znali Hospodina, a země známostí tou aby jako moře vodami naplněna byla. Protož Kristus, vysílaje na svět apoštoly, poručil jim evangelium kázati všemu stvoření (totiž rozumnému), cokoli chopiti může ta nebeská tajemství, aby chopilo. Podlé čehož kráčeje, svatý Pavel praví: My zvěstujeme evangelium, napomínajíce všelikého člověka a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu. Jakož takovéť mívali apoštolé posluchače, kteříž počet z víry své každému toho žádajícímu činiti uměli, proto že naplněni byli všelikou známostí, tak že se i sami vespolek napomínati mohli. A takovéť i po apoštolích a neb po jich časích nejedni pobožní biskupové a kněží v církvích svých při lidu pilnosti užívali, že mladé i staré i ty dítky k Písmu svatému a katechismu vedli, a známost spasitedlnou víry rozkošně v nich vzdělávali. Ale za našeho teď předešlého času velmi v tom ode všech obleveno bylo, zvláště zde u nás, tak že jeden ze sta těžce nalezen býti mohl, kterýž by nětco prostředně o spasení svém, na čem je zakládá, pověděti uměl, nerci-li aby o vyšších artikulích víru svou podlé učení Písem a evangelium sv. uměl vyznávati. Mnohý se hlásal té neb jiné konfessí býti, a nebyl ze sta jeden, který by ji jak živ viděl, ovšem četl, ovšem, co tam jest, s gruntem rozuměl. Mládež o katechismu málo co věděla; pakli které dítky jemu kde učeny, učeny slovům, aby je po kouscích vyštěbetávati uměly, na smysl a rozum toho žádný se neptal a jim ku přemýšlování o tom příčiny neposkýtal. Tak mladí v nepovědomosti věcí Božích rostli, starší pak, nikdá a neopravdově zavedeni byvše, povrchní jen viry známostí evangelicství svého odbývali; proč se toho učení a náboženství drží, proč jiného nedrží, větší díl nic pověděti neuměli, leč že se tak zrodili, a neb že předkové jejich tak byli. A tak veliké to světlo evangelium, kterýmž jsme se za svého věku chlubili, pod kbeli toliko některých osvícenějších hlav se krylo, jiného v domu církve neviděli, jen že o něm mluviti slyšeli, a neb někteří skrze skulinky cosi zableskujícího se znamenali. A tak jsme byli evangelíci tak mnoho, co evangelium učí, jako ti, kteříž se k evangelium nehlásí, vědoucí. Taková nepilnost hned za apoštolských časů vluzovala se v církev; protož svatý Pavel židům svým domlouvá, že, měvše v tak dlouhém času býti mistři, opět potřebovali učeni býti prvním počátkům výmluvností Božích.

Rozmařilosti té příčiny jsou dvě: přílišná jedněch k druhým důvěrnost a lenost.

Předně zajisté, když lid učitelům svým příliš se důvěřuje myslíc, že oni jim toliko ty věci, kteréž již dokonale z Písem vyhledané a utvrzené jsou, přednášejí, i zanedbávají sami do Biblí jíti a toho, co se věřiti má neb nemá, z Písem vyhledávati. Učitelé a kazatelé obyčejně totéž činí, jednomu, dvěma, třem, kdož před nimi psali, věříce, také sami Písem z gruntu zpytovati nedbají, a tak jedni za druhými na cizí zprávu věříme, co oni, že. se věřiti má, praví. Ale to zlé jest; nebo co, kdyby ti, kdož tě učí, místo pravdy nepravdu učili? Díš: Vedou Písmo. Odpověď: A co, kdyby v cizím smyslu Písmo vedli? Řekneš: Jsou pobožní, vážní, svědomím se vážící muži, lsti při nich není. Odpověď: Co tedy, kdyby se mýlili? Ty předce po nich? Mezitím, byť i všecko bez omylu pravda bylo, nahlédna ty tam, odkud oni tu pravdu berou, snázeji vyrozumíš a mocně se utvrdíš. Ale divná nedbánlivost lidská! Když nám kdo novinu neb historii nějakou vypravuje, ač mu věříme, však ji předce rádi sami, víme-li, že ji psanou má, přečteme. A hovádko někomu svěříc, předce rádi sami, jak opatřeno jest, přihlídáme; tuto pak víru svou, na níž spaseni záleží, tak bezpečně jiným bez všelikého k víře přihlídání svěřujeme, což ku podivu jest. Protož také pokutu převěřování svého a nedbalosti své neseme, že víra naše kusá jest, neplná jest, nepevná jest, proto že po kusích od lidí se učíme, mohouc od Boha z Písem jeho mocně vyučeni býti; a toť se snad v prorocích mini, když se předpovídá, že v církvi nové nebude jeden druhého učiti, říkajíce: Poznej Pána ale že od Boha všickni vyučeni budou. Protož Kristus i apoštolé posluchače své pilně k Písmům vedli a k čítání a zpytování jich napomínali a přidrželi (viz Jan v 5. kap. v. 39).

Druhá příčina neosvícenosti lidu lenost jest; nejen že jedni druhých, zvlášť rodičové dítek, hospodářové čeládek, kněží posluchačů nevyučuji pilně, ale také že i sebe každý sám zanedbává, Písem a jiných potřebných kněh nečte. Mnoho-li jest mezi námi bývalo hospodářů, kteří by v domu Biblí majíce, an to býti mělo, dítkám a čeládkám svým čítali? Mnoho-li kněží, kteří by co o to posluchačům říkali a neb shromážděnému lidu (krom nedělních běžných) textů Biblí čítali a vykládali? Někteří z panstva známi jsou, kteříž pravého náboženství býti se pravíce (Bohu se té hovadské nedbalosti polituj!), jak živi však Bible nečtli! Nýbrž kněží se nacházeli, kteříž jak živi Biblí nepřečtli, leč po kusích, přibížkou a na přeskáčku! Co tedy div, když se nerozkřesuje, že jisker není, a neb jsou-li jiskry, když se nerozdmychuje, že plamene není, a neb jest-li plamen, když se oleje nepřilévá, že lampy hasnou? A coť pak Bůh naříkati nemá, že lid jeho nic nezná, nic nerozumí, poněvadž sobě toho, co jim zvláštního v zákoně svém napsati dal, neváží, rovně jako by to cizího něco a k nim nepřináležejícího bylo? A protož v tom, v tom napraviti potřebí napotom, aby kněží předně osvíceni Božího pilně nabývati hleděli, tak aby od dětinství Písma znajíce (jakž se o Timotheovi praví), moudří byli k spasení a vykrmeni slovem víry, a byli světlo světa v pravdě a jako měsíc na plně, tak aby z plnosti jejich bráti jiní mohli, protož na místě Kristově v církvi sedí. Za tím potřebí bude, aby všickni pobožní posluchači slova Božího, vyššího i nižšího stavu, sami také Písma svatá pilně a bedlivě čítali, tak aby sami byli plni známosti, vespolek se napomínati mohli, a uměl jeden každý sám počet činiti z víry a naděje té, kteráž v něm jest. K jakéž potřebě musejí kněží pilně lidu Písma schvalovati a na kázáních tak je vykládati, aby se jim i mysl k nim dělala, i oči do nich otvíraly, a tytýž k sobě povolávajíc neb po domích chodíc, přihlédati k jednomu každému, jak v umění Božím prospívá, aby vždycky předce nedbánliví ponoukáni, dřímaví probuzováni, hloupí poučováni a všickni v náležité horlivosti zdržováni byli. Tak apoštolé činívali, tak jiní po nich věrni ovčiček Kristových pastýři. Potřebí také bude mládež vyučovati katechismu pilně, jak rodičové doma, tak i kněží jednou v týmdni všecku mládež svolajíc examinovati, a čeho se ještě domácímu cvičení nedostává, doplňovati. Bude i vrchnostem potřebí k tomu, aby se to tak dalo, dohlídati. Bylo by také dobře, aby se vůbec při shledání jedněch s druhými o věcech Božích mluviti, kázaní slyšené repetovati, cokoli v Biblí čtli, připomínati nestyděli, tak aby všickni jedni od druhých se učili a potěšovali, jakž apoštol poroučí.

Pěkná jest chvála, kterouž Albigenským v Frankrejchu dává papežský jeden scribent v tato slova: Všickni, prý, muži i ženy, velicí i malí nepřestávají dnem i nocí učiti se. Dělník, denní práci ze mzdy vykonaje, k knihám jde, a neb s někým rozmlouvaje, něčemu ho poučuje, a neb sám na nětco se ptá. Učedlník sedmý den již sobě jiného učedlníka hledá; tak každý z nich, co sám umí, žádostiv jest jiného učiti. Vymlouvá-li se kdo zpozdilostí k učení, říkají mu: Nauč se každý den slovu jednomu, po roce budeš míti z nich sentencí, a tak prospěješ. I v cestě, jeden s druhým se shledaje, i v lázni i v domích špitálních učí. Slyšel jsem o jednom, že, chtěje katolíka jednoho víře své vyučiti, v noci k němu přes řeku Ibis plovaje docházel, až ho i vyučil a získal. Sám pak viděl jsem prostého sedláka, kterýž knihu Job slovo od slova z paměti říkal; těch pak, kteří mezi nimi Nový zákon z paměti umějí dokonale, mnoho jest. Vidí-li koho nětco zlého činiti, říkají: Tak nečinil Kristus ani apoštolé. To hle svědectví o našich milých spolubratřích Albigenských, kteříž několik set let před Husem, odstoupíc od papežových bludů, evangelium svatým se zpravovali, ale jinak, než my nyní, evangelicství svého dokazovali. Tak mohli s apoštolem v pravdě říci, že podlé cesty té, kterouž kacířstvím nazývají, slouží Bohu; my pak u přirovnání k nim planí a jaloví evangelíci jsme byli. Protož napraviti potřebí! Píše svatý Jeroným, že za jeho věku v zemi Palestinské veliké náboženství bylo, že sedláci za pluhy a pastuchové za stády chodíce, žalmy svaté sobě prozpěvovali; ó dalť by i nám to Bůh, abychom místo světských zpěvů Duchem svatým naplněni byli a sebe vespolek učili a nají pomlnali žalmy a zpěvy a písničkami duchovními, s milostí zpívajíce v srdcích našich Pánu, a tak aby slovo Kristovo v nás přebývalo bohatě, nebo tak napomíná Duch svatý. To stane-li se, zkvetneme jako zahrada Boží, a slovo Boží přikrývati nás bude.

zpět na obsah - Další: O ceremoniích, jaké v církvi mají býti