Česká čítanka - Komenský- Haggaeus red. -

Kapitola sedmnáctá

O svornosti, a nejprve o příčinách k ní dávajících

Ne o politicské, městské a sousedské svornosti (jakouž sic také Duch Boží křesťanům náramně schválil pravě, že lépe jest člověku křesťanu křivdu trpěti, nežli se pro časné věci s bližními nesnadniti), mluví se tuto a neb mluviti začíná, než o duchovní a církevní svornosti, kteréž mezi sebou všickni k Kristu se hlásající ostříhati mají, a kteréž před těmito časy mezi stranou pod obojí velmi žalostně ostříháno, jakž známé vůbec. Protož, aby již od této chvíle, nesvornosti sobě zastavíc, v společnosti lásky a jednomyslnosti státi se snažovali, toho nejprv mocně z Písem příčiny a za tím k té milé, svatté svornosti pravou, jistou a snadnou cestu z téhož Božího slova ukáži.

Příčiny k svornosti vedoucí dvoje budou: jedny veřejné, tak nás, jako všecky všech časů křesťany vížicí; druhé partikulární a nám vlastně a k těmto nynějším našim časům přináležející.

Veřejné, ač i jindy uvažovány býti měly, a k tomu se ne od jedněch pokoj církve obmejšlejlcích návěští činilo, však poněvadž pro bujnost předešlého věku a jedněch proti druhým zazlení nechtělo žádného slyšení a rozvažování býti, nyní snad aspoň po takové vystálé kázni snáze k mysli vzaty budou, poněvadž Izaiáš svědčí, že trápení k srozumění slouží toho, což se prvé slýchalo a nerozumělo. Ty pak veřejné příčiny tři jsou: 1. vůle Boží, 2. potřeba církve, a 3. nepotřebnost takového dvojení a trhání.

  1. Vůle Boží jest, aby ti všickni, kteréž on známostí Syna svého podělil a k víře v něho povolal, v jednotě a svornosti stáli, leč by ten nevěděl, kdo Písem svatých jak živ neviděl, a co jest Bůh, nikdy nepoznal. Bůh zajisté láska jest, a kdo v lásce přebývá, v Bohu přebývá a Bůh v něm, dí apoštol. A opět, že Bůh jest Bůh pokoje a řádu. Protož to všudy v Písmě hlásati dá, že v tom jeho Božské kochání jest, když lidé vespolek, zvláště pak věřící, v jednomyslnosti přebývají, jak obzvláštně žalm 133. vysvědčuje, že to jako libá vůně jest Bohu, a že on tu udílí požehnání a života až na věky. Zase pak roztržky a různice v veliké má ošklivosti; protož i když se mezi námi a jím, Bohem naším, naší vinou rozdvojení stalo, Syna svého dáti nelitoval, aby skrze něho s sebou zase smířil všecko. Kterýž Syn Boží, v pokoj všecko uveda, skrze krev svou pokoj také vyhlásil všechněm v sebe věřícím, nebo řekl: Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám. A že to nejen o pokoji mezi Bohem a námi, ale i o společném našem pokoji rozumíno míti chtěl, odtudž jest patrné, že i prosil velmi snažně učedlníků svých (totiž všech věřících), aby se milovali vespolek, nýbrž zavázal je, jestli že ho milují, aby sebe také milovali, a že jim toho za heslo nechává, po kterémž by se poznávali, kdo jsou jeho, nýbrž za znamení, po kterém by lásku nebeského svého Otce k sobě poznávati měli. A v modlitbě svaté přehorlivé, kterouž, maje se jižjiž obětovati za hříchy světa, s pláčem Otci svému konal, nejvíc za to prosil, aby jeho věřící jedno byli, tak jako on s Otcem svým jedno jest. Jestli že tedy milujeme Spasitele svého, jestli že prosby jeho co u nás platí, jestli že slzy jeho námi pohnouti mohou, jestli že oběti jeho účastnost míti žádáme, naplňmež vůli jeho v tom, abychom jedno byli a milovali se vespolek. Nemiluje-li kdo Pána Ježíše, proklatý buď, dí svatý Pavel; svatý pak Jan praví, že ho nemiluje žádný ten, kdo nemiluje bratří svých spoluvěřících, a protož prokletí toho ať se leká. Že pak Kristus Pán, všecky věřící za bratří vyhlásiv, všecky tak pilně k lásce a pokoji vedl, tím jest, že proto s nebe (jakž výš řečeno) poslán, aby v ni uvodil všecko. Proto slove kníže pokoje, proto království jeho podobenstvím divné obory, v níž lvové, volové, telata, nedvědi, hadi, svorně se však směšující jsou, vymalováno. Protož chceme-li tou Boží oborou býti, nelze jistě jinak než snášeti se.
  2. Sama potřeba církve svornosti žádá, protože ji nesvornost nejen hyzdí velice, ale i hubí a vyvrací. Styděti se staří křesťanové museli, když jim od Židů a pohanů (jakž v kapitole 2. z Klemensa Alexandrinského připomenuto) nesvornosti jejich v oči vytýkány; ovšem se nám předešlých časů styděti bylo potřebí, když nejen Židé a Turci našim různicím se smáli, ale obzvláštně Antikristova zběř Jesuiti veliké sobě z toho plesání činili, i to posměšně a jízlivě mluvíce a píšíce (evangelicos furiosorum hominum instar in sua ipsorum viscera saevire eaque dilaniare), že evangelíci pošetilých lidí obyčejem sami proti sobě se vztekají a vlastní svá střeva z sebe tahajíc žerou, odtud zavírajíce a mezi svými rozvolávajíce, že u evangelíků žádné víry, žádné církve, žádného spasení není, proto že žádné lásky (jenž jest heslo křesťanů pravých) není. Politujž se Bohu, že naší nesvorností tak v posměch a porouhání vydáváno býti má jméno Kristovo, a že na to, aby ústa nesmyslných zacpána byla, mysliti nechceme. Ovšem pak co zlého odtud k záhubě církve pochází, jmenovitě, že se tím Židé a Turci i Antikristem zmámení lidé v slepotě své velmi zatvrzují, a tak neobrácením jich my vinni jsme. Dobrá zajisté naděje vede, kdyby evangelíci byli sami proti sobě nevyzdvihli války, že by Antikristovi bludové tak šťastně byli pořád všudy klesali, jak začali, a za tím by i nevěřícím Bůh oči otevřel. Tuto pak náš společný boj Antikristu odtušení přinesl, že se zase sbírati a síliti mohl, a tak jsme z jedné strany Babylona stavěti, z druhé strany sebe sami kaziti pomáhali, poněvadž to Spasitele našeho promluvení na věky nepohnuté jest, že každé království samo v sobě rozdělené pustne, a dům na dům padá; a apoštolská výstraha: Budete-li se kousati a hrýzti, hledte, abyšte jedni od druhých zkaženi nebyli. Lekaliť se toho mnozí pobožní, ale jiní na to dbáti nechtěli, až jsme dočekali předce, že jsme padli a zkaženi; ale takť bývá, když se v čas zlému nebrání, že potom pozdě bývá.
  3. Ješto jaká to potřeba byla, aby se milí evangelíci tak dvojili neb trojili a tak nepřátelsky s sebou zacházeli? Muži, bratří jste, řekl Mojžíš, proč sobě křivdu činije vespolek? I tuto říci se může: Bratří jste, jedno jste, co to činíte? Jedno jste všickni, k evangelium svatému se hlásající: 1. původem, nebo jste obojí z pohanských předků. Nemáte se tu oč tahati, jako kdysi Židé s Samaritány a potom s těmi, kteří se z pohanstva k víře obraceli. Item obojí jste z papežstva jako z duchovní Sodomy a Gomory, Božím smilováním byvše vychváceni, vyšli, obojí jednoho a téhož evangelium svatého se chytili. - 2. Jedno jste také učením, nebo ve všech podstatných artikulích (pročkoli jsme se v papežstvu zatracení báli) z milosti Boží jednostejný smysl a vyznání máte všickni, co se pak rozdílností při některých artikulích vtrousilo, není takového nic, čímž by se základ spasení nercili vyvracel, ale ani viklal, a i tu (živť jest Hospodin, Bůh náš) nejsou než nedorozumění jakás, jakž se v následujících kapitolách jasně ukáže.
  4. Jedno jste mučedlnictvím, nebo obojím to z milosti Boží dáno jest pro Krista, abyšte nejen v něho věřili, ale také pro něj i trpěli. ; Sám Antikrist (jemuž dopuštěno bojovati s svatými a přemáhati je) vysvědčil, že jednoho jste Pána služebníci, toho, kterémuž se on protiví; protož se i on zároveň obojím protivil, a to jest obojích čest a jednoty vaší svědectví nepřátelské mocné. Poněvadž tehdy i v tom jednostejný dar dal vám Bůh a neučinil rozdílu mezi vámi, proč obojí zároveň při sobě nepoznáváte té milosti Boží, leč jste snad nadarmo trpěli mnoho, a ještě nadarmo-li? dí apoštol. Prosím, rozsuzujtež to již aspoň. Zdá-li se pak jedné neb druhé straně, že vždy před druhou nětco má, protož že bez ní býti může, ti nechť, prosím, slyší, co apoštol praví, zdali od vás slovo Boží pošlo, zdali k vám samým přišlo? Má-li kdo tu naději o sobě, že by Kristův byl, nechť myslí, že, jakož on Kristův jest, tak i my Kristovi jsme, leč on snad jiného Ježíše má, neb jiného Ducha, neb jiné evangelium. Pakli kdo myslí, že druhá strana nekáže Krista podstatně neb z upřímnosti, ten nechť jen pamatuje, aby v té příčině Pavlova ducha byl; nebude proto roztržek činiti, nebo svatý Pavel tak praví: Což o to, jakýmkoli způsobem buď v tvárnosti samé neb v pravdě Kristus se káže, raduji se i z toho a budu radovati. Summou umí lstivý Satan barviti to hloupým, jako by někdy pro potřebu spasení jeden druhého se štítiti musel; ale nic není, není ta rada z toho, kdož vás povolal, dí apoštol, nebo v Kristu Ježíši ani obřízka ani neobřízka (a tuto ani ceremonie, ani neceremonie, ani světlejší, ani temnější známost některého artikule) neprospívá ale víra skrze lásku dělající. Nech tedy horlení svého proti spolubratřím; nechť předstírá, kdo chce, jaké chce příčiny, přikázaní Kristovo, prosby Kristovy, slzy Kristovy více platiti mají, a pokoj Boží vítěziti má v srdcích našich, k němuž i povoláni jsme. Ti pak, kdož se v roztržkách kochají a je buď tropí neb zdržují, nech k sobě slyší, co jim zvěstuje apoštol: Mám, prý, naději, že nic jiného smýšleti nebudete, ale ten, kdož vás nepokojí, trpěti bude soud, nechť jest on kdokoli. A opět: Ó by odřezáni byli, kteříž vás nepokojí! Toto není hlas člověka, ale hlas Boží, protož se ho lekati sluší. Hanbil-li by se kdo někdejšího svého horlení proměniti, ten nechť rozvažuje, co Duch Boží praví: Přestati od sváru, to každému jest ku poctivosti, ale kdokoli se v sváry zaplétá, blázen jest. Nebuďmež tedy blázni, ó křesťané osvícení, ale následujme moudrosti té, kteráž jest z hůry! Jaká pak to jest? Nejprve čistotná, dí apoštol, potom pokojná, mírná, povolná, plná milosrdenství a ovotce dobrého, bez rozsuzování a pokrytství! Ovotce pak spravedlnosti rozsívá se těm, kdož pokoj milují a působí.

Partikulární příčiny, kteréž se nyní v tento přítomný čas nás, kteří jsme dočekali, dotýkají, tyto jsou: 1. Pominulá ta Boží trpká kázeň, kterouž pro upamatování nás v hříších našich na nás vzložil a tak na odivu světa ztrestal; to vše že pro hříchy na nás dopuštěno, v kapitole 2. ukázáno jest. Ty pak hříchy, pro něž přichází hněv Boží na syny zpurné, apoštol vyčítaje, také mezi ně klade hněv, zlobivost, proklínání, klamání jedněch na druhé, nesnášení sebe vespolek, summou nesvornosti. Protož přestaňmež pro milosrdenství Boží všeho toho, aby Bůh více již od nás drážděn nebyl. Aj, předešle jsme evangelíci s evangelíky srovnati [se] nechtěli, teď pak dopustil Bůh, že mnozí k Antikristu se s těžkým násilím svědomí svého (což některým snad k věčnému zatracení, polituj se Bohu, posloužilo) připojovati museli, jiní vyhnáni byvše, museli jsme tak, jako tam někdy malomocní Židé a Samaritáni, spolu v témž losu stojíce, spolu Miserere volati. Nepoučil-liž nás tu Bůh svornosti? Poněvadž tedy obojí jsme prosili, za to mějme, že jsme obojí vyprosili, a sobě toho přejíc, v svornosti toho Božího milosrdenství užívejme, říkajíce [s] svatým Petrem: Dosti nám buď na tom přeběhlém času života, v němž jsme libostí vášní svých provodili. - 2. K témuž nás nyní vede příklad Judy a Izraele, z zajetí Babylonského navrácených, kteříž prve se také vždycky trhali a nenáviděli, ale potom zaslíbil jim Pán Bůh, že, když je shromáždí z rozptýlení jejich, způsobí, aby přestala nenávist Efraimova, a nepřátelé Judovi že vyhlazeni budou; Efraim že nebude nenáviděti Judy a Juda sužovati Efraima, nýbrž obojí že vletí na ramena Filistinských a spolu loupiti budou národy východní (viz také o tom, co Ezechiel předpovídal). I stalo se tak; nebo kdež se prve byli Izraelští od Judských odtrhli a místo jejich Jerusalemského chrámu jiné sobě, postranní v Bethel a v Dan vyzdvihli, potom po navrácení se všickni jednoho Božího chrámu vzdělati a proti nepřátelům svým o zákon Boží bojovati sobě pomáhali, a Bůh byl s nimi. - 3. Ohlášeno máme v Písmě, že skrze pád Babylona pozůstávajícím ještě národům pohanským a zatvrdilému Abrahamovu semeni cesta připravena bude do církve, tak aby plnost pohanů vešla, a evangelium kázáno bylo všechněm národům po všem světě, na svědectví jim dříve, než skonání přijde. I má-liť se to za našeho šťastného věku díti, nepřekážejmež tomu slavnému Božímu dílu pro milosrdenství Boží! Nebo že se roztržkami překáží, aby církev nerostla, dříve již připomenuto, a v pravdě tak jest, že jak Židé, tak Turci od papeženců se pro modlářství a modly odhrožovali, od nás pak pro sekty, nemohouce na to přijíti, aby to, což se tak samo s sebou nesrovnává, Božského nětco býti mělo. tak tedy s apoštolem pravím: Nesuďmež již více jedni druhých, ale toto raději rozsuzujme, abychom nekladli úrazu neb pohoršení bratřím svým (kteříž mají býti povoláni, jako i my). Musejíť přicházeti pohoršení, dí Kristus, ale běda tomu, skrze kohož přicházejí. Víte, co svatý Petr ženám poroučí, totiž křesťanským, aby pokojné byly a poddané manželům svým proto, prý, aby nechtěli-li by kteří věřiti slovu, mohli však skrze pobožné obcování žen vyzískáni býti bez slova. To nechť i tuto platí, nechtěli-li by se kteří samým slovem evangelii hnouti dáti, aby však naší společnou láskou a horlivostí obráceni a oblomeni býti mohli. Strojí-liť Bůh se smilovati nad těmi, kteříž ještě vně jsou, těšme se toho a napomáhejmež tomu rádi. Připravujme cestu Hospodinu, přímou čiňme stezku jeho, každé údolí ať jest vyvýšeno, a všeliká hora i pahrbek ať jest snížen, co jest křivého, ať jest přímé, a místa nerovná rovinou. - 4. I to přistupuje, že vidíme, jak se již takové svornosti pěkný začátek v říši stal na sjezdu evangelicských stavů Lipském (měsíce března minulého teď léta 1631), kdež se ukázalo, že i možné jest vyrozuměti sobě i snadné (když strana strany v duchu tichosti poslechnouti chce) i užitečné, nebo s tím potěšenějším svědomím obhajování pravdy evangelium před sebe vzavše jakého Božího požehnání užili, již svět vidí, kteráž tam šťastně začatá svornost bez pochyby že s pomocí Boží šťastněji k své plnosti přijde. Nám pak v naší vlasti tím méněji se k různicím nějakým vraceti sluší.

Protož, nejmilejší, jest-li (v vás) jaké potěšení v Kristu, jest-li jaké utěšení lásky, jest-li jaká společnost Ducha svatého, jsou-li jaká střeva slitování, naplňte radost mou (dí ke všechněm vám apoštol) v tom, abyšte jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušní jsouce, nic nečiníce skrze svár a neb marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za důstojnější sebe majíce. Nehledejte jedenkaždý jen svých věcí, ale každý toho, což jest jiných, (k vzdělání), k čemuž Bůh račiž působiti v nás i chtění i skutečné činění podlé dobře libé vůle své pro slávu svou.

zpět na obsah - Další: První cesta k svornosti jest k vnitřní, opravdové pobožnosti milost