Kapitola sedmnáctá
O svornosti, a nejprve o příčinách k ní dávajících
Ne o politicské, městské a sousedské svornosti (jakouž sic také Duch Boží
křesťanům náramně schválil pravě, že lépe jest člověku křesťanu křivdu trpěti,
nežli se pro časné věci s bližními nesnadniti), mluví se tuto a neb mluviti
začíná, než o duchovní a církevní svornosti, kteréž mezi sebou všickni k Kristu
se hlásající ostříhati mají, a kteréž před těmito časy mezi stranou pod obojí
velmi žalostně ostříháno, jakž známé vůbec. Protož, aby již od této chvíle,
nesvornosti sobě zastavíc, v společnosti lásky a jednomyslnosti státi se
snažovali, toho nejprv mocně z Písem příčiny a za tím k té milé, svatté
svornosti pravou, jistou a snadnou cestu z téhož Božího slova ukáži.
Příčiny k svornosti vedoucí dvoje budou: jedny veřejné, tak nás, jako všecky
všech časů křesťany vížicí; druhé partikulární a nám vlastně a k těmto nynějším
našim časům přináležející.
Veřejné, ač i jindy uvažovány býti měly, a k tomu se ne od jedněch pokoj
církve obmejšlejlcích návěští činilo, však poněvadž pro bujnost předešlého věku
a jedněch proti druhým zazlení nechtělo žádného slyšení a rozvažování býti,
nyní snad aspoň po takové vystálé kázni snáze k mysli vzaty budou, poněvadž
Izaiáš svědčí, že trápení k srozumění slouží toho, což se prvé slýchalo a
nerozumělo. Ty pak veřejné příčiny tři jsou: 1. vůle Boží, 2. potřeba církve, a
3. nepotřebnost takového dvojení a trhání.
- Vůle Boží jest, aby ti všickni, kteréž on známostí Syna svého podělil a k
víře v něho povolal, v jednotě a svornosti stáli, leč by ten nevěděl, kdo Písem
svatých jak živ neviděl, a co jest Bůh, nikdy nepoznal. Bůh zajisté láska jest,
a kdo v lásce přebývá, v Bohu přebývá a Bůh v něm, dí apoštol. A opět, že Bůh
jest Bůh pokoje a řádu. Protož to všudy v Písmě hlásati dá, že v tom jeho
Božské kochání jest, když lidé vespolek, zvláště pak věřící, v jednomyslnosti
přebývají, jak obzvláštně
žalm 133. vysvědčuje, že to
jako libá vůně jest Bohu,
a že on tu udílí požehnání a života až na věky. Zase pak roztržky a různice v
veliké má ošklivosti; protož i když se mezi námi a jím, Bohem naším, naší vinou
rozdvojení stalo, Syna svého dáti nelitoval, aby skrze něho s sebou zase smířil
všecko. Kterýž Syn Boží, v pokoj všecko uveda, skrze krev svou pokoj také
vyhlásil všechněm v sebe věřícím, nebo řekl: Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj
dávám vám. A že to nejen o pokoji mezi Bohem a námi, ale i o společném našem
pokoji rozumíno míti chtěl, odtudž jest patrné, že i prosil velmi snažně
učedlníků svých (totiž všech věřících), aby se milovali vespolek, nýbrž zavázal
je, jestli že ho milují, aby sebe také milovali, a že jim toho za heslo
nechává, po kterémž by se poznávali, kdo jsou jeho, nýbrž za znamení, po kterém
by lásku nebeského svého Otce k sobě poznávati měli. A v modlitbě svaté
přehorlivé, kterouž, maje se jižjiž obětovati za hříchy světa, s pláčem Otci
svému konal, nejvíc za to prosil, aby jeho věřící jedno byli, tak jako on s
Otcem svým jedno jest. Jestli že tedy milujeme Spasitele svého, jestli že
prosby jeho co u nás platí, jestli že slzy jeho námi pohnouti mohou, jestli že
oběti jeho účastnost míti žádáme, naplňmež vůli jeho v tom, abychom jedno byli
a milovali se vespolek. Nemiluje-li kdo Pána Ježíše, proklatý buď, dí svatý
Pavel; svatý pak Jan praví, že ho nemiluje žádný ten, kdo nemiluje bratří svých
spoluvěřících, a protož prokletí toho ať se leká. Že pak Kristus Pán, všecky
věřící za bratří vyhlásiv, všecky tak pilně k lásce a pokoji vedl, tím jest, že
proto s nebe (jakž výš řečeno) poslán, aby v ni uvodil všecko. Proto slove
kníže pokoje, proto království jeho podobenstvím divné obory, v níž lvové,
volové, telata, nedvědi, hadi, svorně se však směšující jsou, vymalováno.
Protož chceme-li tou Boží oborou býti, nelze jistě jinak než snášeti se.
- Sama potřeba církve svornosti žádá, protože ji nesvornost nejen hyzdí
velice, ale i hubí a vyvrací. Styděti se staří křesťanové museli, když jim od
Židů a pohanů (jakž v kapitole 2. z Klemensa Alexandrinského připomenuto)
nesvornosti jejich v oči vytýkány; ovšem se nám předešlých časů styděti bylo
potřebí, když nejen Židé a Turci našim různicím se smáli, ale obzvláštně
Antikristova zběř Jesuiti veliké sobě z toho plesání činili, i to posměšně a
jízlivě mluvíce a píšíce (evangelicos furiosorum hominum instar in sua ipsorum
viscera saevire eaque dilaniare), že evangelíci pošetilých lidí obyčejem sami
proti sobě se vztekají a vlastní svá střeva z sebe tahajíc žerou, odtud
zavírajíce a mezi svými rozvolávajíce, že u evangelíků žádné víry, žádné
církve, žádného spasení není, proto že žádné lásky (jenž jest heslo křesťanů
pravých) není. Politujž se Bohu, že naší nesvorností tak v posměch a porouhání
vydáváno býti má jméno Kristovo, a že na to, aby ústa nesmyslných zacpána byla,
mysliti nechceme. Ovšem pak co zlého odtud k záhubě církve pochází, jmenovitě,
že se tím Židé a Turci i Antikristem zmámení lidé v slepotě své velmi
zatvrzují, a tak neobrácením jich my vinni jsme. Dobrá zajisté naděje vede,
kdyby evangelíci byli sami proti sobě nevyzdvihli války, že by Antikristovi
bludové tak šťastně byli pořád všudy klesali, jak začali, a za tím by i
nevěřícím Bůh oči otevřel. Tuto pak náš společný boj Antikristu odtušení
přinesl, že se zase sbírati a síliti mohl, a tak jsme z jedné strany Babylona
stavěti, z druhé strany sebe sami kaziti pomáhali, poněvadž to Spasitele našeho
promluvení na věky nepohnuté jest, že každé království samo v sobě rozdělené
pustne, a dům na dům padá; a apoštolská výstraha: Budete-li se kousati a
hrýzti, hledte, abyšte jedni od druhých zkaženi nebyli. Lekaliť se toho mnozí
pobožní, ale jiní na to dbáti nechtěli, až jsme dočekali předce, že jsme padli
a zkaženi; ale takť bývá, když se v čas zlému nebrání, že potom pozdě
bývá.
- Ješto jaká to potřeba byla, aby se milí evangelíci tak dvojili neb trojili
a tak nepřátelsky s sebou zacházeli? Muži, bratří jste, řekl Mojžíš, proč sobě
křivdu činije vespolek? I tuto říci se může: Bratří jste, jedno jste, co to
činíte? Jedno jste všickni, k evangelium svatému se hlásající: 1. původem, nebo
jste obojí z pohanských předků. Nemáte se tu oč tahati, jako kdysi Židé s
Samaritány a potom s těmi, kteří se z pohanstva k víře obraceli. Item obojí
jste z papežstva jako z duchovní Sodomy a Gomory, Božím smilováním byvše
vychváceni, vyšli, obojí jednoho a téhož evangelium svatého se chytili. - 2.
Jedno jste také učením, nebo ve všech podstatných artikulích (pročkoli jsme se
v papežstvu zatracení báli) z milosti Boží jednostejný smysl a vyznání máte
všickni, co se pak rozdílností při některých artikulích vtrousilo, není
takového nic, čímž by se základ spasení nercili vyvracel, ale ani viklal, a i
tu (živť jest Hospodin, Bůh náš) nejsou než nedorozumění jakás, jakž se v
následujících kapitolách jasně ukáže.
- Jedno jste mučedlnictvím, nebo obojím to z milosti Boží dáno jest pro
Krista, abyšte nejen v něho věřili, ale také pro něj i trpěli. ; Sám Antikrist
(jemuž dopuštěno bojovati s svatými a přemáhati je) vysvědčil, že jednoho jste
Pána služebníci, toho, kterémuž se on protiví; protož se i on zároveň obojím
protivil, a to jest obojích čest a jednoty vaší svědectví nepřátelské mocné.
Poněvadž tehdy i v tom jednostejný dar dal vám Bůh a neučinil rozdílu mezi
vámi, proč obojí zároveň při sobě nepoznáváte té milosti Boží, leč jste snad
nadarmo trpěli mnoho, a ještě nadarmo-li? dí apoštol. Prosím, rozsuzujtež to
již aspoň. Zdá-li se pak jedné neb druhé straně, že vždy před druhou nětco má,
protož že bez ní býti může, ti nechť, prosím, slyší, co apoštol praví, zdali od
vás slovo Boží pošlo, zdali k vám samým přišlo? Má-li kdo tu naději o sobě, že
by Kristův byl, nechť myslí, že, jakož on Kristův jest, tak i my Kristovi jsme,
leč on snad jiného Ježíše má, neb jiného Ducha, neb jiné evangelium. Pakli kdo
myslí, že druhá strana nekáže Krista podstatně neb z upřímnosti, ten nechť jen
pamatuje, aby v té příčině Pavlova ducha byl; nebude proto roztržek činiti,
nebo svatý Pavel tak praví: Což o to, jakýmkoli způsobem buď v tvárnosti samé
neb v pravdě Kristus se káže, raduji se i z toho a budu radovati. Summou umí
lstivý Satan barviti to hloupým, jako by někdy pro potřebu spasení jeden
druhého se štítiti musel; ale nic není, není ta rada z toho, kdož vás povolal,
dí apoštol, nebo v Kristu Ježíši ani obřízka ani neobřízka (a tuto ani
ceremonie, ani neceremonie, ani světlejší, ani temnější známost některého
artikule) neprospívá ale víra skrze lásku dělající. Nech tedy horlení svého
proti spolubratřím; nechť předstírá, kdo chce, jaké chce příčiny, přikázaní
Kristovo, prosby Kristovy, slzy Kristovy více platiti mají, a pokoj Boží
vítěziti má v srdcích našich, k němuž i povoláni jsme. Ti pak, kdož se v
roztržkách kochají a je buď tropí neb zdržují, nech k sobě slyší, co jim
zvěstuje apoštol: Mám, prý, naději, že nic jiného smýšleti nebudete, ale ten,
kdož vás nepokojí, trpěti bude soud, nechť jest on kdokoli. A opět: Ó by
odřezáni byli, kteříž vás nepokojí! Toto není hlas člověka, ale hlas Boží,
protož se ho lekati sluší. Hanbil-li by se kdo někdejšího svého horlení
proměniti, ten nechť rozvažuje, co Duch Boží praví: Přestati od sváru, to
každému jest ku poctivosti, ale kdokoli se v sváry zaplétá, blázen jest.
Nebuďmež tedy blázni, ó křesťané osvícení, ale následujme moudrosti té, kteráž
jest z hůry! Jaká pak to jest? Nejprve čistotná, dí apoštol, potom pokojná,
mírná, povolná, plná milosrdenství a ovotce dobrého, bez rozsuzování a
pokrytství! Ovotce pak spravedlnosti rozsívá se těm, kdož pokoj milují a
působí.
Partikulární příčiny, kteréž se nyní v tento přítomný čas nás, kteří jsme
dočekali, dotýkají, tyto jsou: 1. Pominulá ta Boží trpká kázeň, kterouž pro
upamatování nás v hříších našich na nás vzložil a tak na odivu světa ztrestal;
to vše že pro hříchy na nás dopuštěno, v kapitole 2. ukázáno jest. Ty pak
hříchy, pro něž přichází hněv Boží na syny zpurné, apoštol vyčítaje, také mezi
ně klade hněv, zlobivost, proklínání, klamání jedněch na druhé, nesnášení sebe
vespolek, summou nesvornosti. Protož přestaňmež pro milosrdenství Boží všeho
toho, aby Bůh více již od nás drážděn nebyl. Aj, předešle jsme evangelíci s
evangelíky srovnati [se] nechtěli, teď pak dopustil Bůh, že mnozí k Antikristu
se s těžkým násilím svědomí svého (což některým snad k věčnému zatracení,
polituj se Bohu, posloužilo) připojovati museli, jiní vyhnáni byvše, museli
jsme tak, jako tam někdy malomocní Židé a Samaritáni, spolu v témž losu
stojíce, spolu Miserere volati. Nepoučil-liž nás tu Bůh svornosti? Poněvadž
tedy obojí jsme prosili, za to mějme, že jsme obojí vyprosili, a sobě toho
přejíc, v svornosti toho Božího milosrdenství užívejme, říkajíce [s] svatým
Petrem: Dosti nám buď na tom přeběhlém času života, v němž jsme libostí vášní
svých provodili. - 2. K témuž nás nyní vede příklad Judy a Izraele, z zajetí
Babylonského navrácených, kteříž prve se také vždycky trhali a nenáviděli, ale
potom zaslíbil jim Pán Bůh, že, když je shromáždí z rozptýlení jejich, způsobí,
aby přestala nenávist Efraimova, a nepřátelé Judovi že vyhlazeni budou; Efraim
že nebude nenáviděti Judy a Juda sužovati Efraima, nýbrž obojí že vletí na
ramena Filistinských a spolu loupiti budou národy východní (viz také o tom, co
Ezechiel předpovídal). I stalo se tak; nebo kdež se prve byli Izraelští od
Judských odtrhli a místo jejich Jerusalemského chrámu jiné sobě, postranní v
Bethel a v Dan vyzdvihli, potom po navrácení se všickni jednoho Božího chrámu
vzdělati a proti nepřátelům svým o zákon Boží bojovati sobě pomáhali, a Bůh byl
s nimi. - 3. Ohlášeno máme v Písmě, že skrze pád Babylona pozůstávajícím ještě
národům pohanským a zatvrdilému Abrahamovu semeni cesta připravena bude do
církve, tak aby plnost pohanů vešla, a evangelium kázáno bylo všechněm národům
po všem světě, na svědectví jim dříve, než skonání přijde. I má-liť se to za
našeho šťastného věku díti, nepřekážejmež tomu slavnému Božímu dílu pro
milosrdenství Boží! Nebo že se roztržkami překáží, aby církev nerostla, dříve
již připomenuto, a v pravdě tak jest, že jak Židé, tak Turci od papeženců se
pro modlářství a modly odhrožovali, od nás pak pro sekty, nemohouce na to
přijíti, aby to, což se tak samo s sebou nesrovnává, Božského nětco býti mělo.
tak tedy s apoštolem pravím: Nesuďmež již více jedni druhých, ale toto raději
rozsuzujme, abychom nekladli úrazu neb pohoršení bratřím svým (kteříž mají býti
povoláni, jako i my). Musejíť přicházeti pohoršení, dí Kristus, ale běda tomu,
skrze kohož přicházejí. Víte, co svatý Petr ženám poroučí, totiž křesťanským,
aby pokojné byly a poddané manželům svým proto, prý, aby nechtěli-li by kteří
věřiti slovu, mohli však skrze pobožné obcování žen vyzískáni býti bez slova.
To nechť i tuto platí, nechtěli-li by se kteří samým slovem evangelii hnouti
dáti, aby však naší společnou láskou a horlivostí obráceni a oblomeni býti
mohli. Strojí-liť Bůh se smilovati nad těmi, kteříž ještě vně jsou, těšme se
toho a napomáhejmež tomu rádi. Připravujme cestu Hospodinu, přímou čiňme stezku
jeho, každé údolí ať jest vyvýšeno, a všeliká hora i pahrbek ať jest snížen, co
jest křivého, ať jest přímé, a místa nerovná rovinou. - 4. I to přistupuje, že
vidíme, jak se již takové svornosti pěkný začátek v říši stal na sjezdu
evangelicských stavů Lipském (měsíce března minulého teď léta 1631), kdež se
ukázalo, že i možné jest vyrozuměti sobě i snadné (když strana strany v duchu
tichosti poslechnouti chce) i užitečné, nebo s tím potěšenějším svědomím
obhajování pravdy evangelium před sebe vzavše jakého Božího požehnání užili,
již svět vidí, kteráž tam šťastně začatá svornost bez pochyby že s pomocí Boží
šťastněji k své plnosti přijde. Nám pak v naší vlasti tím méněji se k různicím
nějakým vraceti sluší.
Protož, nejmilejší, jest-li (v vás) jaké potěšení v Kristu, jest-li jaké
utěšení lásky, jest-li jaká společnost Ducha svatého, jsou-li jaká střeva
slitování, naplňte radost mou (dí ke všechněm vám apoštol) v tom, abyšte
jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušní jsouce, nic
nečiníce skrze svár a neb marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za
důstojnější sebe majíce. Nehledejte jedenkaždý jen svých věcí, ale každý toho,
což jest jiných, (k vzdělání), k čemuž Bůh račiž působiti v nás i chtění i
skutečné činění podlé dobře libé vůle své pro slávu svou.
zpět na obsah Další: První cesta k svornosti jest k vnitřní, opravdové pobožnosti milost