Česká čítanka - Komenský- Haggaeus red. -

Kapitola osmnáctá

První cesta k svornosti jest k vnitřní, opravdové pobožnosti milost

V kom Duch Boží bude, nepochybně že se těmi důvody a prosbami Ducha Božího pohne a k svornosti mysl skloní. Než jaká pak cesta k tomu? Zastaralé nemoci nesnadně se zhojí. Odpovědi: Troje bylo, což nás trhalo: jména sektářská, rozdílní při některých artikulích smyslové a rozdílnost řádů; protož může-li se stranám, aby sobě v tom trém vyrozuměly, posloužiti, snadničká k svornosti cesta se ukáže, čemuž však já místo přístupu nejprv z Písem ukáži, že naše lidská před Bohem dokonalost více v hloupé srdce sprostnosti a upřímnosti, nežli v subtilné nějaké mozku hbitosti záleží; což, prosím, ať každý spasení své milující bedlivě čte, rozvažuje a po vyrozumění a neb pro vyrozumění celé tomu, což se tu z Písem svatých mluví a vede, Boha sobě na pomoc vzývá. Nejprvnější lidem od Boha daný zákon rajský jest, kterými Bůh, aby člověka v poslušenství svém zdržel, z stromu vědění dobrého a zlého jísti zapověděl. A toť jest veliké tajemství. Přeje Bůh člověku, aby rozkoší rajských a při tom pokoje a dobrého svědomí užíval, vystříhá však, aby k stromu vědění dobrého a zlého nesahal, jestliže na sebe smrti přivolati nechce; čímž co než návěští dala moudrost Boží všemu lidskému pokolení, že chtivost k vyzvídání věcí mnohých nebezpečná jim bude, sprostné pak přikázaní Božích ostříhání že bude život jejich? Čehož kdyby byl Adam šetřil, nebyl by sebe i nás všech zavedl. Abrahama když sobě od jiných odděloval Pán Bůh, ne do nějakého mudrování neb řečňování ho zavedl, ale řekl: Choď ustavičně přede mnou, a buď dokonalý. Lidu svému Izrahelskému takto se vysvětlil: Viztež, učil jsem vás ustanovením a soudům; ostříhejtež jich tedy a čiňte je, nebo to bude moudrost vaše a opatrnost vaše před očima všech národů. Což Mojžíš opětuje a těchto slov užil: Věci skryté jsou Hospodina Boha našeho, ale věci zjevené jsou naše a synů našich, abychom plnili všecko. Skrz Micheáše takto dí: Oznámil tě tobě, ó člověče, Hospodin, co jest dobrého a čeho vyhledává od tebe, jediné aby činil soud a miloval milosrdenství a pokorně chodil s Bohem svým. Job vyhledávaje, kde by nalezena býti mohla moudrost, a jaké by místo bylo rozumnosti, praví, že ukryté jest před očima všelikého živého smrt a zahynutí a propast, že o ní nic nevědí, sám Pán Bůh rozumí cestě její, sám on toliko ví místo její. On ji připravil a vystihl, člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost a odstoupiti od zlého rozumnost. Šalomoun praví: Děláni knih žádného konce není, a čísti mnoho jest zemdlení těla, ale summa všeho, cožs slyšel, tato jest: Boha se boj, a přikázání jeho ostříhej, nebo na tom člověku všecko záleží. A opět v knize Job: Zdali Bohu silnému co prospěšný býti může člověk, i když sobě nejmoudřeji počíná? Přivykej raději choditi s ním a pokojně se míti, toť přinese mnoho dobrého. Summou nic Pán Bůh v Starém zákoně neslibuje rozumějícím zákonu, než plnitelům zákona, nic nehrozí nerozumějícím něčemu v zákoně, než rušitelům zákona. Podobně David, jak jinde všudy, tak i v žalmu 119 (kterýž naschvál o zákonu a moudrosti Boží v něm obsažené složil) dokonalost a blahoslavenství jen v tom pokládá, kdo ctného jest obcování, kdo v zákoně Páně chodí, kdo ho ostříhá celým srdcem. Protož svatý Pavel, vydav se na vychvalování svatých Božích v Starém zákoně, praví, že všickni velikého od Boha dosáhli svědectví pro víru; ale jakou víru? Vyčítá to mnohými příklady, že, prý, tato byla víra jejich: 1. že horlivě obětovali Bohu oběti; 2. že chodili v upřímnosti před Bohem; 3. že se báli Boha a hněvu jeho; 4. že za Božím poručením vlast i všecko milé opouštěli, Bohu mluvícímu i proti rozumu všeho věříce, všeho se na jeho slovo odvažujíce; 5. že budoucí, Bohem ohlášené věci jako přítomné přijímali a v nich se kochali; 6. že pro lásku Boží výhost dávali světu a všem rozkošem jeho, za největší poklady sobě pohanění Kristovo pokládajíce; summou, že věrou vybojovávali království, vykonávali soudy, dostíhali zaslíbení, zacpávali ústa lvům, uhašovali moc ohně, vynikali ostrostí meče. To, hle, víra někdejších svatých, v moci, ne v řeči záležející! Proč tedy my nyní víru v subtilných spekulacích, hlubokých otázkách, důmyslných odpovědech a slibných moudrosti lidské řečech zakládáme? Leč je snad nám v zákoně Novém schytralejši nějaká víra vydána? Ó nikoli! Kristus, pravé dokonalosti vůdce, když nám summu blahoslavenství, v čem záleží, předkládal, ani jedním titlíkem hlubokého nějakého umění a rozumu nedotekl, než ctnosti toliko velebil, a vysvětliv zákon Boží, jak má od křesťanů pilněji než od svatáčků povrchních ostříhán býti, doložil: Každého, kdož slyší tato slova má a zachovává je, připodobním muži moudrému, kterýž na skále ustavěl dům svůj. Podobně u sv. Jana dí: Znáte-li tyto věci, blahoslavení jste, budete-li je činiti. A když souditi přijde, nač se vytazovati bude, osvědčil u svatého Matouše, jmenovitě ne na to, co kdo na světě uměl, neb jak čemu rozuměl (suďte to vsickni lidé!), než kdo co činil, krmil-li lačné, napájel-li žíznivé, přijímal-li hostě, odíval-li nahé, navštěvoval-li nemocné. Protož sv. Pavel Korintským svým (kteříž se rozdílnými dary jedni proti druhým nadýmali), že jim cosi lepšího ukáže, zaslíbiv, lásku ukázal, a že ta nade všecku angelskou i lidskou moudrost užitečnější lidem a Bohu milejší jest, prokázal, kdež i všecku naši nynější theologii k dětinství přirovnal, a velmi případně. Nebo opravdu jsme na ten čas jen děti v Božích věcech, smýšlíme jako děti, mluvíme jako děti, hádáme se o ledacos jako děti, an často jeden tak mnoho rozumí jako druhý, proto jmenovitě, že rozum náš v tomto životě nedospělý jest. A však buďme aspoň jen děti, dobře bude, nebo tak dí Kristus: Neobrátíte-li se, a nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského! Čímž co mínil, hned se sám vysvětluje Pán, pokoru totiž. a nízkost; jakž i apoštol dí: Nebuďte (bratří) děti v smyslu, ale. zlostí buďte děti, totiž nebuďte jizliví proti sobě, ale smířliví, jako děti a ustupující jedni druhým. Praví sic tentýž apoštol, že nemáme býti děti, ale dokládá v čem, abychom se, prý, točiti měli každým větrem učení v neustavičnosti lidské; nevyzdvihuje tedy té od Krista poručené sprostnosti dítek Božích, než vrtkost nerozumnou zapovídá. Tentýž Efezských prosí skrze Pána, aby tak chodili, jakž sluší na povolání jejich, v pokoře, tichosti, snášelivosti, snášejíce se vespolek v lásce a usilujíce zachovati jednotu ducha v svazku pokoje; nebo (prý) jedno tělo, jeden duch, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech. - Tak nejprvnější církev po Kristu svědectví má, že vnitřní té pobožnosti hledíc, zevnitřní lásky milostně ostříhala; i trvali, prý, jednomyslně v učení apoštolském, v chrámě i po domích rozdělujíce chléb, přijímali pokrm s potěšením a sprostností srdce, chválíce Boha a milost majíce u všeho lidu. A Pán, prý, na každý den přidával těch, kteříž by spaseni byli, proto že svatá sprostnost a upřímnost Bohu se nade všecko líbí; za kteroužto příčinou to jediné sobě David žádal. Naproti tomu po vysokém umění dychtiti nebezpečné jest lidské mysli osidlo, v kterémž hned první člověk se zaplétá, uvázl, z stromu vědění dobrého a zlého jísti požádav. Kterýmž všetečnosti příkladem nic se nekajíc, mnozí do dnes příliš chtivě k tomu stromu sáhají, tak že při tom na strom života (jenž jest bázeň Boží libá a láska společná) zapomínají. Protož se jim přihází, což apoštol praví, že umění hledajíc, uměním děti bývají, a jakž tentýž o pohanských mudrcích dí, že zmařeni bývají v smyslech svých, a srdce jejich se zatmívá, tak že za moudré se držíc, blázni bývají; a jakž o křesťanských mudrcích tentýž praví, že chtíce býti učitelé zákona, nevědí sami, ani co mluví, ani čeho zastávají. Mezitím jaký sami na tom užitek mají? Kde mnoho moudrosti, tu bývá mnoho hněvu, a kdo rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest, dí Šalomoun, proto že podnět jest závisti jedněch proti druhým, jakož pak všecky roztržky v církvi skrze takové literně moudré vždycky povstávají. Jimž se mezitím přihází obyčejně, co Kristus o Farizeích svědčí, že osobíc sobě klíč umění, sami nevcházejí (totiž k pravé, spasitedlné známosti) a těm, kteří by vjíti chtěli, zbraňují; protož že jim běda bude. A Pán Bůh k nim tak mluví: Jak můžete říci: Moudří jsme, zákon Hospodinů máme? Aj, jistotně nadarmo sobě brousí péro, nadarmo jsou v zákoně zběhlí, nebo slovem Hospodinovým pohrdají (totiž nečiní ho), jakáž to tedy moudrost jejich?

A protož, ó pobožní křesťané, rozumějmež tomu tak, jakž nám to Bůh ohlašuje, že nejlepší umění a moudrost jest bázeň Páně, proto že on sobě velice libuje věrnost a tichost, a kdo ostříhá zákona, že rozumnější jest nade všecky. Ó kdyby každý s Davidem říkal: Sprostnost a upřímnost, Hospodine, ať mne ostříhají. Item: Nauč mne, Hospodine, činiti vůli svou, nebo ty jsi Bůh můj, Duch tvůj vediž mne jako po rovné zemi. Více by jistě každý pečoval sám v sobě tiše sloužiti Bohu celým srdcem, nežli aby jiné přesuzovati a s nimi se o otázky nebo ceremonie neb o sektářská jména nesnadniti a sháněti měl, a přestávaje na tom, což Duch Boží praví, že jeden každý své vlastní břímě ponese, přestal by cizích služebníků tupiti věda, že každý z nich Pánu svému stojí a padá.

zpět na obsah - Další: Druhá k svornosti cesta, vyzdvižení jmen lidských