|
- Komenský | - Haggaeus red. | - |
Ale žel buď na věky Bohu, že věrná práce a péče o nás převěrného Slitovníka našeho tak málo při nás má prospěchu, že místo řádů neřádové, místo světla temnosti, místo pobožnosti bezbožnost, místo svornosti nesvornost obyčejně panují, načež náramně hustě naříká Pán Bůh v Písmě svém: Slyšte nebesa, a pozoruj země! (dí skrze Izai. v 1. kap. v. 2. 21.) Syny jsem sobě vychoval a vyvýšil, a oni se mne strhli. Aj, jakť mi nevěstkou učiněno město mé věrné! Stříbro mé obrátilo se v trusky, víno mé smíšené s vodou. A opět: Vinici jsem sobě vzdělal, ale když jsem čekal, aby mi nesla hrozny, ona mi plodila plané víno. A skrze Jeremiáše: Užasněte se nebesa a děste se a chřadněte, nebo dvojí zlost spáchal lid můj: opustili mne, pramen vod živých, a kopají sobě cisterny jiné, kteréž nemají vody. Ješto jsem já tebe, ó lide můj, štípil sobě jako vinný kmen dobrý, aby mi napořád byl dobrým semenem, i jaks mi se to proměnil v plané rýví? Item: Já tebe vodím cestou svou, a ty pak běháš sem i tam a vždycky proměňuješ cesty své. Item: Bláznivý lid můj nezná mne, synové nemoudří a nerozumní jsou, moudří k činěni zlého, ale dobře činiti neumějí. Kristus pak Pán žalostně té církve nedaření podobenstvím ukázal: církev svou k roli přirovnává, kterouž ač hospodář její dobrým semenem posívá, hleděti však na to musí, že místo pšenice koukol roste. Tento koukol na rolí Boží, toto hloží na vinici Boží, tento neřád v městě Božím trůj se nalézá, jmenovitě: místo světla pravdy mrákota bludu, místo života svattosti života bezbožnost, místo jednomyslnosti roztržky a různice; čehož všeho někdy víc, někdy méně v církvi se spatřuje, někdy tak mnoho, že mezi lidem svým a jinými zavrženými národy Pán Bůh sám rozdílu neznamená, jakž (skrze Jeremiáše) dí: Mám je všecky za podobné Sodomě a Gomoře. A (skrze Ezechiele proroka) ještě více: Živ jsem já Hospodin, že ani Sodoma a dcery její nečinila tak, jakožs ty činila s dcerami svými. Aniž mysliti, že by se to jednou jen tam někdy v Izraheli přihodilo, že církev tak zabředla (jakž Izaiáš mluví v 31. kap. v. 6). Z ráje hned ta vrtkavost a ve všem dobrém nestálost s námi vyšla a tytýž se celé viditedlné církvi přihází, všecko, pravím, troje to, i bludové smyslu i prostopášnost života i nesvornost srdcí. Prohledněme příklady:
V ráji rodičové naši dali se přeškodlivým bludem a pověrou zmámiti, jako by skrze užití nějaké zevnitřní věci vševědoucnosti nabýti mohli; z kteréhož bludu upadli v hřích, že se opovážlivě Boží zápověď přestoupiti pokusili, z čehož naposledy nesvornost pošla a jednoho na druhého viny sčítání. Když sobě mezi nimi církev obnovil Pán Bůh a sliby svými víru jich napravil, zase se to brzy porušilo. Nejprve při Kainovi a potomstvu jeho, potom při všech veřejně, tak že Bůh, vida lidskou zlost v myšleních i v skutku, litoval, že kdy člověka učinil, jakož pak naposledy je v hněvě svém všecky (Noe samo osmého vymíníc), vodami zatopil; i obnovila se opět tvář církve, když s Noélem v novou smlouvu Bůh vešel, aby jemu sloužil. Ale v té smlouvě jak dlouho trvali lidé? Pomalu hned se to zase rušilo, pověry modlářské, bezbožnosti, rozličné nesvornosti a války krvavé vloudily se a rozmohly, tak že Bůh všecky opustě, jediného Abrahama s jeho rodinou sobě obral, aby zvláštním jeho lidem byli mimo všecky národy; a aby je při sobě zdržel, slíbil jim časné a věčné požehnání, a dal jim znamení smlouvy své na tele jejich, aby jí zapříti nemohli, a ohradil je zákonem svým, aby se na právo ani na levo vychýliti nemohli, a i mluvil s nimi sám z nebe, a neb k nim ústní své posly proroky (začasto i angely) posílal, a jestliže kdo z řádu vystupovali, pamatovati dal. Naposledy osypal je dobrodiními převelikými, znamenité divy a zázraky pro ně čině pod nebem, jen aby věřili a rozuměli, že on jest Bůh jejich, a zase lidem jeho býti pamatovali. Ale co tím zpraveno? Poněkud v tom stáli svatí předkové, potomci se hned zase rozličnými způsoby vyvinovali z cest Božích, pověr předně bludných a scestných, lecjakýchs o Bohu a poctě jeho smyšlenek hned za Mojžíše mnoho měli, ovšem potomních časů, tak že známost pravá Boží častokráte z kořene vyhynula, a v slepém modlářství všecko se pohřížilo (jakž naříkání všech proroků patrné) až do Babylonského zajetí. A to jest, což Pán Bůh říkával: Kněz i prorok, všickni učí falši, slepí jsou napořád, zákona mého neznají. Po Babylonském zajetí až do Krista tu se farizejská sekta rozmohla, kteříž všecku Boží poctu v pošmournost obrátili a všecken zákon falešnými smysly a scestnými výklady naprznili, až i volati nad nimi musel Kristus: Běda vám, Farizeové a zákoníci, vůdcové slepí, kteříž jste vzali klíč umění, a však sami jste nevešli (k pravému požívání), a těm, kdož by vjíti chtěli, zbraňujete! Zatím hříchů a nepobožnosti tatáž Izraelská církev plna bývala hned na poušti, vydávali se v netrpělivost a reptání, potom v modlářství, obžerství, chlípnost a prostopášnost všelikou, že Bohu těžcí byli (přečti o tom žalm 106). Potom do země zaslíbené uvedeni jsouce, hůře častokráte činili než otcové jejich, nýbrž hůře než ti proklatí národové, kteréž vyplenil byl Hospodin před tváři jejich, o čemž Bůh tak svědčil, že jak prorok, tak kněz poskvrňují země; také i v domě svém nacházím nešlechetnost jejich, dí Hospodin. Po zajetí pak jak napravili, vidí se z proroka Malachiáše a z knih Nového zákona.
Co se svornosti dotýče, ta špatná bývala. Hned patriarchové, Josefa sobě v ošklivost vzavše, vražedlně nenáviděli. V Egyptě, ačkoli pod jhem byli, však se vadili a hryzli. Na poušti kolikrát se rotili i proti Mojžíšovi, vůdci svému, i proti Aronovi, knězi svému, i proti sobě vespolek, v knihách Mojžíšových se nachází. Jistě kdyby Bůh zázračně nebyl bránil, skrze Datana, Abirona a Chore mrzuté (schisma) bylo by se začalo, kteréž se potom za Roboama stalo, když se na dvoje království a na dvoje náboženství a na dvoje kněžství [rozdělili] (jedno Aronovo, od Boha zřízené, druhé postranní, kteréž zaraziti se pokoušel Chore, vyzdvihl Jeroboam). Každá ta opět pak sekta měla své roty, kteréž se vespolek kousaly a hryzly, jakž jim to odrhá Pán Bůh, že Manasses žral Efraima a lEfraim Manassesa, oba pak proti Judovi byli. Po navrácení se z Babylona roztrhli se na tři sekty, někteří Farizeů, jiní Esseů, jiní i Saduceů se přidrželi, a ti se všickni vespolek nenáviděli, pomlouvali, kazili, jakž to z Písma známé jest. V Kristově nové církvi titíž se opět neřádové všickni zbihají, omylných předně a scestných smyslů i apoštolé prázdni nebyli, dokud mocí z výsosti oblečeni nebyli. Mezi učedlníky pak jejich a v církvech jejich ledajaks se otázky a odporové o ně začínali, o obřízce, o ospravedlnění, o večeři Páně, o budoucím vzkříšení a k těm podobných. Ovšem, když apoštolé zesnuli, bludové rozliční v církvi se jedni za druhými vyškytali, když kacířskými pošetilých hlav výmyslky učení pravé o Kristu, božství jeho, člověčenství jeho, zásluze jeho, též o Trojici svaté a jiných křesťanské víry artikulích zatemněno, zmateno a u mnohých v pochybnost uvedeno bylo. Až v tom Antikrist východní i západní povstal, a onen učení Kristovo i s jménem zařítil, tento jména sobě za plášť nechav, učení samé na ruby obrátil; kudyž na to přišlo, že všecka církev i daremními pověrami i ohavnými, zatratitedlnými bludy zanečištěna. Kteréž pověry a ohavnosti ačkoli světlem evangelium svatého z milosti Boží odkryty, ostatkové však těch mrákot hrubě světlu Božímu tu i jinde zastiňovali až posavad.
Co se pobožnosti dotýče, víme, jaké v tom dokonalosti od nás v Novém zákoně vyhledává Kristus; ale ta kde jest? Naříkali i apoštolé za svého času na nectnosti, naříkali i otcové svatí po nich, zvláště pak pod Antikristem že se rozmoci měly bezbožnosti a ohavnosti všelijaké. Kristus a apoštolé předpovídali, a skutek ukázal, že ta mátě smilství a ohavnosti vši zemi poskvrnila smilstvem svým, až se zase Bůh smiloval a skrze angela evangelium věčné na světlo vynesl národům znovu, aby se jeho báli, zvěstovati dal. Ale to běžné jak dlouho, a jak od mnohých ostříháno? Pustili jsme se zase v lhostejnost všickni takměř, tak že víra naše v ústech byla, v skutcích se jí velmi málo vidělo, nýbrž mnozí pod jménem evangelium hůře živi byli, než ti pohané.
Naposledy svornost církve nové zvláštní měla býti, proto že Kristovo království pokojné jest předpovídáno; ale jak se svornosti šetří, o tom skutek mluví. Předně sami apoštolé sváry začínali, kteréž pokojívati musel Kristus, potom samým Duchem Božím plně poděleni a utvrzeni byvše, při posluchačích svých to viděti museli, an se ti, kteříž z židovstva byli, s těmi, ješto byli z pohanstva, hádali a tahali, sobě domnělou přednost připisujíce. Zase Korintští sami mezi sebou na sekty se trhali, an se Galatští sami mezi sebou kousali a hryzli. Ovšem po časích apoštolských roztržky se rozmohly, tak že někdy, jakž z starých jeden napsal, žádný s žádným nedržel, a Klemens Alexandrinský připomíná, že křesťanům židé a pohané posměšně tím vytýkali, že mnoho sekt mezi sebou mají, že nevědí, by i chtěli, k komu přistoupiti. A píše se o persequucí té hrozné, kterouž za Nerona křesťané vystáli, [že] sami svými domácími nesvornostmi a jedni na druhé poštváváním příčinou byli, až pak slavný císař Konstantin, veřejný sněm svolav, roztržek nětco (ačkoli s velikou prací) vyzdvihl a utišení jakéž takéž způsobil. Ale brzo zmizelo i to; nepřestali se hádati a tahati, až na východ Mahomet povstav, učením a mečem svým hádkám jejich konec učinil na západ pak Římský biskup přednost uchvátiv, pod jediný svůj řád všecky spořádal. Ale jaký řád, aby jeho neřádům všickni a pověrám mlčíc obcovati museli! Čímž zdálo se sic jemu, že roztržky zastaví, a on je pak rozmnožil, poněvadž mnozí rozumní z duchovních i tělesných, jhu tomu se bráníc, všech proti němu cest ohledávali, a tento zase tyranskou mocí tím víc dotíral, aby potřel a M podmanil všecky, tak že přes tisíc let nic se v křesťanstvu nečinilo, než že se jednak pérem, jednak mečem, jednak obojím bojovalo, an se mezi tím i papežova církev na nesčíslné sekty a řeholy roztrhala.
Opět když se Bohu udušené světlo církvi své ukázati líbilo, a k vyjevování Antikristských bludů a ohavností rozdílné své nástroje, Viklefa, Husa, Lutera, Cvinglia, Kalvína vyslal, a veliký díl křesťanského, Antikristem zmámeného lidu prohledl, od bludů odstoupil a učeni svatého evangelium přijal, dopustili se opět neřádu, prvé již v Korintské církvi potupeného, že majíce jedním srdcem a jedněmi ústy děkovati Bohu svému za tu milost Boží, kteráž jim dána v Kristu Ježíši, že ve všem obohaceni byli v něm v každém slovu a ve všelikém umění, a upevněné měli svědectví Kristovo mezi sebou, tak že žádného neměli nedostatku ve všeliké milosti, toliko aby byli žádali utvrzeni býti až ke dni příští Pána našeho Ježíše Krista, (oni vydali se v nejednostejná mluvení a v nejednostejné smysly a zdělali mezi sebou roztržky a začali říkati: Já jsem Pavlů, já Apollů, já Petrů, já Luterián, já Kalvinián, já Husita). Z čehož pošel podnět všeho zlého, záští a podhlédání společné, hádky a disputací, pomluvy a útržky, summou nenávisti, sočení, hanění a kažení se vespolek.
Další: