Česká čítanka - Komenský- Haggaeus red. -

Kapitola dvacátá

Třetí k svornosti cesta, vyrozumění sobě v rozepři

Naříká jedna strana druhou bludy a tím proti sobě nenávist brousí, ješto v obecném lidu málo kdo ví, oč činiti jest, a kteří vědí, to vědi, co zápalčivé některé hlavy rozvolávají. Takť jest, bratří, že nejste všickni ve všem jednostejného smyslu, nebo aniž to kdy tak plně v smrtedlnosti této býti může, kdež z částky toliko poznáváme a z částky prorokujeme všickni. Ale však to nám k bůjným hádkám brány neotvírá, než raději ku pokoře slouží, abychom se nedokonalosti té jak při sobě sami, tak i při bližních lekali, smysly svými se nenadýmali, s bázní a s třesením spasení své konali, a jedni za druhé, aby nám všechněm Bůh ducha poznání dal k rozhojňování se v pravé známosti a ve všelikém smyslu, se modlili. Mezitím vidíme-li, an se jiní v něčem mýlí, láskou to přikryti Duch Boží velí; nebo láska jest trpělivá, dobrotivá, nenadýmá se, nepodhlídá, neraduje se z nepravosti, všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká. Však pak i nepřátely jsme povinni milovati, čím více přátely Krista, byť se i něčím od nás dělili:

Diversum sentire duos de rebus,
iisdem incolumi licuit semper amicitia.

A to se naprosto s apoštolskou regulí srovnává: Bratří, kteřížkoli jsme dokonalí, tak smejšlejme (totiž jakž pravda sebou nese), pakli kteří v čem jinak myslíte, i toť vám zjeví Bůh; toliko k čemuž jsme již přišli, v tom při jednostejném zůstávejte pravidle.

Mezitím, bratří, i v těch artikulích, o něž se hádáte, jedno jste podstatně, kdybyšte jen pobočních při tom otázek na sebe dělání a sebe při nich podhlidání zanechali. Jistě, jistě, kdo ty controversie vaše z obojí strany prohlédne, nenajde jiného než to což mnozí velikého soudu muži (i při onehdejším Lipském sjezdu) již našli a vysvědčili, že jsou jen hádky o slovo, proto že, ač se rozdílných a jako sobě vespolek odporných mluvení a termínů užívá, však když se jedna i druhá strana, jak to míní, vysvětlí, tehdy v pravdě a neb v jeden smysl obojí scházejí, a neb velmi blízko, že málo rozdílu znamenati. Pakli kde předce o věci činiti jest, tehdy jest o způsob některých tajemství, kteréhož způsobu Písma (pohledíme-li pilně) tak hluboce, jak my se na to dobýváme, nevysvětlují, aniž potřebí jest; nebo mají-liť tajemství víry naší tajemstvími slouti a býti, nemusíme v nich všemu rozuměti, než nětco toliko věřiti.

Ku příkladu o křtu všickni vyznáváte to, což Písmo učí, že jest koupel nového rození, skrze kterýž se pohřižujeme v smrt Kristovu, abychom, jakož on z mrtvých vstal k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili, a tak že skrze křest oblékáme se v Krista, abychom v něm byli synové Boží skrze víru, a byli všickni jedno tělo v Kristu; a že nás křest spaseny činí, však ne to tělesné špíny smytí, ale svědomí dobrého u Boha docházení. Čeho se tu medle nedostává, budete-li tak podlé Písem mluviti a hloubání při tom a lidskými termíny na způsob, jak to nebo ono křest koná, se dobývání zanecháte-li?

O večeři Páně všickni věříte, že tělo Páně, za nás na smrt dané, právě jest pokrm, a krev, za nás vylitá, právě jest nápoj. Kteréhož pokrmu nejí-li kdo, a nápoje nepije-li kdo, že němuž v sobě života míti na věky, ale kdož jí a pije, skrze to jedno tělo s ním jsa učiněn, přebývá v Kristu, a Kristus v něm; a jakož Kristus živ jest skrze Otce, tak on živ skrze Krista na věky; a že se toho tak slavného a nebeského pokrmu v svátosti večeře Páně užívá, kdež chléb svatý jest společnost těla Kristova a kalich společnost krve Kristovy, nýbrž podlé vysvědčení Kristova chléb jest tělem jeho a víno krví jeho, a protož stůl tento Páně že jest veliké tajemství, k němuž nejinak než s velikou nábožností a svědomí svých přípravou přistupovati sluší. To všickni i věříte i činíte. (Ústy-li se pak to přijímání děje, či samou věrou, co se o to hádáte? Proč o tom, o čemž Písma nemluví, mluviti chcete? Jednou víte z obojí strany, že Kristus tělesná při tomto tajemství myšlení potupil, a vyznáváte z obojí strany, že ústní jedení spasena nečiní, proto že zjevně apoštol praví, že ho někteří k odsouzeni svému užívají. Mezi tím zase také víte, že i těla vaše jsou oudové Kristovi a chrámové Ducha jeho, a že i ona jsou koupena za velikou mzdu; protož užívání toho tajemství, jak kdo muž, k svému potěšení a spolubratřím, jak oni sobě z toho potěšení berou, také víte svobodu zanechání. Převěřuje-li kdo tu nětco od sprostnosti srdce, a jiný zase v též sprostnosti srdce nedověřuje, obracejte to sobě k dobrému a snášejte se v tom pamatujíce, že zde všickni z částky jen poznáváme, a obzvláštně že tajemství toto není k tomu, aby srdce věřících trhána, ale raději, aby v jedno pojena a svazována byla, nařízeno. Protož že to ďábel, vší lsti a nepravosti strůjce, tak na ruby mezi námi hloupými obrátil, nad tím se rmoutiti, tomu se brániti, a aby Satan raději zahanben byl, nežli vítězil a z nás smích dělal, v bázni Boží se přičiniti sluší).

O osobě Pána Ježíše Krista, svého Spasitele, obojí k svému potěšení vyznáváte, že Bůh jest i člověk v jedné osobě, Emmanuel, a že jemu dána všeliká moc na nebi i na zemi, obojí věřítě; a jazyk obojích vás vyznává, že Ježíš Kristus jest Pán v slávě Boha Otce, a všech vás kolena skloňují se ve jménu jeho; obojí to za své proti ďáblům a pekelným bránám potěšení béřete, že s vámi jest Spasitel váš až do skonání světa, Spasitel, pravím, váš, celý Kristus, Bůh i člověk, proto že roztrženého Krista žádný míti nežádá. (Jest-li pak člověčenství tělesné také všudy, kde božství jest, proč se o to mluviti má? Nebo proč sobě otázky dělati máme, jichž nám Písmo nedělá? Kristus (Bůh a člověk) že s námi jest a za soudce všeho světa zřízen jsa, všecko vidí a všecko řídí, Písmo učí, a všickni tomu rádi věříme, ale o jednom neb o druhém přirození obzvlášť to mluviti neučí Písmo nikdež, aniž naše věc jest rozuměti tomu. Nebo zdaž my buď podstatu božství a neb způsob hlubokého toho tajemství spojení dvojího v Kristu přirození vystihneme? Mnoho jísti medu není dobré, tak zpytování slávy není slavné, dí Šalomoun, a Sirach za věc nebezpečnou klade doptávati se na více, než zjeveno jest; a že z nevzdělavatedlných otázek pocházejí svárové, apoštol svědčí).

Co se rozepře o praedestinací neb předzvědění Božím dotýče, tu tím méně náleželo lidem o to se hádati, čím nevystižitedlnější jest propast soudů Božích, nebo myšlení jeho o nás divná jsou; a však poněvadž i ta propast v Kristu odkryta jest, dobře i v tom jednomyslně obojí, co potřebí, vyznáváte to, co podlé Písma vyznáváte, jmenovitě:

  1. že jsme všickni v Adamovi byli padli (k Řím. v 6. kap. v. 12),
  2. že Bůh smilovav se, celému světu spasitele poslal, Syna svého (Jan v 3. kap. v. 16),
  3. a to proto, aby každý, kdož věří v něho (ibid.) a v té víře setrvá až do konce (Mat. v 24. kap. v. 13), nezahynul, ale měl život věčný (Jan v 3. kap. v. 16),
  4. a tak že sami věřící, a však všickni věřící, spaseni budou,
  5. víra však že jest dar Boží (k Efezským v 2. kap. v. 8),
  6. a poněvadž Bohu všecka díla jeho známa jsou od věků (v Skutcích ap. v 15. kap. v. 18),
  7. že Bůh hned od věků předzvěděl, kteří to budou věřící; protož které předzvěděl, ty že vyvolil a předzřídil (k Řím. v 8. kap. v. 29),
  8. a dal je Synu svému jakožto pastýři, aby jich neztratil (Jan v 6. kap. v. 39; též v 10. kap. v. 15),
  9. a těch jména že zapsána jsou v nebesích (Lukáš v 10. kap. v. 20) v knihách života (Filip, v 4. kap. v. 3; Zjevení v 3. kap. v. 5; též v 21. kap. v. 27).

Tomu všickni věříte. Dvě otázky v rozepři zůstávají: 1. Prostě-li Pán Bůh vedle vůle své vyvolil, které chtěl, a pominul, kterých chtěl, čili v nich samých rozdílu šetřil, kteří budou chtíti věřiti a kteří nic?

Na to jedni odpovídáte s Kristem: Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, žes skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevils je maličkým! Jistě, Otče, že tě se tak líbilo před tebou! A s Pavlem, že vyvolování není na tom, jenž chce, ani na tom, jenž běží, ale na Bohu, kterýž se smilovává; on pak že se smilovává, nad kým chce, a koho chce, zatvrzuje. Proto že, jak má hrnčíř moc nad hlinou, aby z jednostejného truple udělal jednu nádobu ke cti a druhou ku potupě, tak i Bůh. Druzí odpovídáte s apoštolem, že Bůh nechce, aby kdo zahynul, ale všickni ku pokání se obrátili a spaseni byli; a s Kristem: Jeruzaléme, kolikrát jsem tě chtěl shromážditi, ale nechtěli jste! Item z úst Božích: Živ jsem já, Hospodin, že nemám libosti v smrti hříšného; ale aby se obrátil a živ byl.

Druhá otázka jest: Mohou-li jednou vyvolení a do knih života vepsaní zase od milosti Boží odpadnouti a z knih vymazáni býti, čili nemohou?

Na to jedni z apoštola odpovídáte: Kdo stojí, hlediž, aby nepadl. Item: S bázní a s třesením konejte spasení své; a že David nepřátelům svým žádá, aby z knih života vymazáni byli. A druzí s týmž apoštolem odpovídáte, že základ Boží pevný stojí, maje znamení toto: Zná Pán ty, kteříž jsou jeho; a opět, že Bůh darů a povolání svých nelituje. Item z úst Kristových: Já ovcem svým věčný život dávám, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. Nebo vůle Otce mého jest, cokoli mi dal, abych toho neztratil, a že vyvolení mocí Boží ostříháni bývají k spasení.

V tomto hle artikuli odpornosti jsou největší; a však více se zdají, než jsou. Nebo Písmo tak na obojí stranu mluví, protož oboje pravé býti musí, poněvadž jisté jest, že Duch v Písmích mluvící sobě sám na odpor není, než tu chybuje, že my tmavým svým rozumem toho, což tak jako proti sobě čelícího se zdá, neumíme srovnati. Protož že v připomenutých otázkách jedni též, druzí druhá Písma [za odpověd sobě libují, mohli by tak sebe v to trpěti, jak oboje ta Písma] v Biblí trpí; kdyby jen láska byla, a dobré o sobě smýšleli, že totiž ne jedni druhým na vzdoru, jako cizoložíce slovo Boží, ale jako z upřímnosti a jako z Boha před obličejem Božím mluví, což mluví; jakož já od osoby své o obojích to smýšlení mám (vůbec mluvě), že z upřímnosti a jako z Boha před obličejem Božím mluví to, co smýšlejí, proto že při obojích dobrý cíl (proč raději jedni tak, druzí onak mluví) vidím. Nebo kteří toho mluvení povoliti nechtějí, aby Bůh prostě, koho chce, vyvoloval, a koho chce, zamítal, ti, patrné jest, že to z bázně činí aby to milosrdenství Božímu na újmu tak smýšleno nebylo, protož raději praví, že by on hotov byl všecky vyvoliti, než že oni nechtí. Druzí pak smějí tak i smýšleti i mluviti, proto že nevědí, jak zjevným těm Písmům odepříti, vidouc, že se tu nestižitedlné spravedlnosti, moudrosti a k nakládání s tvory svými dle vůle své svobodnosti Boží bezedná propast nám k hrůze odkryla; a bojíc se z druhé strany, kdyby vyvolení svého pouhému Božímu slitování nepřipsali, aby nevděční nebyli nalezeni, poněvadž Písmo praví, že nás sobě za syny předzřídil skrze Ježíše Krista podlé dobře libé vůle své, a že jsme milostí spaseni skrze víru, a to ne sami z sebe, než že to dar Boží jest, aby se někdo nechlubil, a poněvadž se to větším podnětem pobožnosti býti zdá, věřiti, že Bůh nic při nás jiného, než při jiných padlých nevida, zvolil však nás sobě pro to samé, že chtěl, že se tak líbilo jemu, aby ukázal bohatství slávy své při nádobách milosrdenství. Viz o tom víc (k Efezským v kap. 2. v. 11).

Podobně při druhé otázce jedni se bojí, aby na sebe i jiné nebezpečné rozmařilosti ubezpečením se neuvedli. Druzí pak bojí se, aby sobě potěšení toho, kteréhož jim Kristus proti pokušením světa i ďábla podává (že nebudou moci vydříni býti z ruky jeho) nezmrhali, i drží se toho jako kotvy duše. A tak obojí slovo Boží a dobré spasení svého obmýšlejíce, Písmem se hájí.

Ale dí někdo: A vždyť některý z těch dvou smyslů pravější jest! Odpovídám: Snad, ale já o tom jen nyní mluvím, že tu nic tak scestného, rúhavého a zatratitedlného není na žádnou stranu, což by křesťanskou jednomyslnost trhati mělo; nýbrž více pravím, že obojích mluveni v náležitém vyrozumění pravé jest, proto že Písmo, obojího toho mluvení naskýtající, pravé jest, jen že v jiné a jiné potřebě jednoho neb druhého mluvení užívati vzdělavatedlněji jest. An v apatekách contraria mívají, a hodí se oboje, proč ne v Boží apatece, Biblí? Řekneš-li: Jak pak to oboje spolu pravé býti můž? Odpovídámť s Augustinem: Tu rimare, ego mirabor! {totiž: Zpytuj ty, já se diviti budu!) Že Bůh nechce, aby kdo zahynul, věřím; že však žádný spasen býti němuž, kromě koho on přitrhuje, vím; proč pak všech nepřitrhuje moha, nevím. Nebo to kdyby kdo z lidí srovnati uměti měl, měli by byli uměti apoštolé, jakožto prvotiny Ducha mající; neuměli pak, nebo kdyby byl svatý Pavel uměl, nebyl by tak i jinak toho ohledávaje, naposledy zkřikl: Ó hlubokosti! A v té hlubokosti jako utona, disputování přestal a tím samým zavřel: Jemuž buď sláva na věky! Jestli kdo nad Pavla vtipnější, ten disputuj dále, já do té hlubiny nesmím a vás všech, smrtedlní lidé, napomínám: Nezpytujte slávy, abyšte nebyli uraženi od slávy; skryté věci nech jsou a zůstávají Hospodinu, Bohu našemu, my přestávejme na tom, což zjevil nám, abychom činili vůli jeho. Aniž však pravím, že by odporné smysly Písmo zdržovalo, než odporná před rozumem naším mluvení že zdržuje, to patrné jest; a však to užitečné jest v jiné a jiné potřebě. Protož i Augustinus, nejprv maje činiti s Manichei (kteříž sobě jakési slepé osudy fintovali), vyvolení na víře stavěl; potom s Pelagiány (kteříž všecko dobré při člověku přirozeným jeho mocem připisovali) maje půtku, z nejhlubších základů věčného, Božího, svobodně líbezného předzřízení víru a všecko spasení vyvodil, důvody mocné z Písem veda. Kdo ho proto z nestálosti neb ruhačství obviňovati bude? D. Luter na odpor tomu učinil. Nejprve papežskými sofisty, odpolu Pelagiány, činiti maje, učil, ze na samém Božím předzvědění a předzřízení všech lidí k spasení i zatracení záleží, a to velmi tuze, ostře i tvrdě někudy, mocně však z Písem vedl, jakž v knize De servo arbitrio, proti Erazmovi psané, viděti; potom pak vida abusum, že se toho zle užívalo, mitigoval sentenci uče, že nebezpečné jest s nahým Bohem, jakýž jest v hlubokostech svých, zacházeti, než že s ním zacházeti musíme, jakž se nám v Kristu zjevil, totiž skrze víru v Krista spasení hledati. Podobně Filip Melanthon tvrdě, nejprve o praedestinaci psal, potom vida mdlých urážky, změnil a změkčil phrases, za to maje, že dosti jest lidi k Kristu (jenž jest kniha života) vésti a raději ovotce a znamení vyvolení svého pronášeti, nežli se o ně hádati. Mezi tím pro tu svou mírnost od druhé strany potupen nebyl, a sám také Genevenským psal, že s nimi předce smejšlí; nebo sic zdravě rozumějícím opravdu tu žádná contrarietas, totiž odpornost není v věci samé, než jest toliko diversus docendi modus, totiž rozdílný pořádek vypravování jedné a též věci, což i apoštolé ukáží. Apoštol zajisté svatý Pavel v jedné a též epištole k Římanům obojího užívá: v kapitole 8. začíná z vysoka, od věčného Božího předzvědění, a jde jako po stupních dolů (a causis ad effecta), skrze vyvolení, povoláni, ospravedlnění (jenž se věrou děje) až k poslednímu oslavení. V kapitole pak desáté nedá pro uptání se spasení na výsost neb do propasti stupovati (proto že by to, prý, bylo Krista dolů strhovati, a neb ho mezi mrtvými hledati, an v nás jest), než abychom považovali toho slova, kteréž blízko sebe máme, v ústech svých, v srdcích svých, a tak zpáteční cestou (ab effectis ad causas) kráčeje praví, že spasení jde z vzývání jména Božího, vzývání z víry, víra pak z slyšení a slyšení skrze slovo Boží, slovo Boží pak že dochází těch, jimž posláno bývá, a moc svou provodí při těch, jimž se Bůh z milosti najiti dává. Při těch pak, kterýmž dává ducha zkormoucení, oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli a neb neslýchali, že moci své neprovodí. A tu opět přichází na vyvolení, že ono samou pouhou milostí Boží jde, čehož obšírně dovodí. To hle jest ten divný Jákobů řebřík, po němž sstupují a vstupují angelé Boží vzhůru a dolů, a však nejinak než po řebříku, jenž jest Kristus, buď zhůru nebo dolů.

Protož já všechněm toto čtoucím apoštolskými slovy pravím: Rozumějte, co pravím, aspoň! Dejž vám Bůh ve všem tom rozum a odevrou se oči vaše, abyšte viděli, že z obojí strany hledíc jednu a touž uprostřed stojící pravdu vidíte, svého milého Krista Spasitele, v němž samém vyvoleni jsme před ustanovením světa k tomu, abychom byli svatí a neposkvrnění před obličejem jeho v lásce.

zpět na obsah - Další: Co pak činiti, jestli že by sobě předce vyrozuměti lze nebylo