Česká čítanka - Komenský- Haggaeus red. -

Kapitola dvacátá třetí

Napomenutí k vrchnostem a kněžím společně

Nač všechněm nám úhrnkem o Božím potrestání lidí při našem z Babylona navrácení mysliti potřebí, to již jménem Hospodinovým a slovem Boha našeho ukázáno. Považmež již také, nač jednomu každému v jeho stavu a povolání mysliti jest, pak aby (podlé poručení Božího) jeden každý svou cestu zpytoval, a v čem napravovati, věděl.

Předně pak k vám se, ó knížata lidu Božího, vrchnosti a kněží, obracuje napřed prosím, abyšte nyní bedlivěji, než kdy prvé, rozvažovali, v čem obojí podobné sobě a v čem rozdílné povolání máte, tak abyšte, v čem sobě pomáhati a v čem sobě nepřekážeti jste povinni, věděli. Povolání oboje v tomto má podobnost:

  1. Oboje jest povolání od Boha a tak Božské, nebo jakož Kristus na pravici Boží sedě, dává církvi pastýře a učitele, tak vrchnosti od Boha zřízené jsou.
  2. Obojí jsou náměstkové Boží, nebo jakož Bůh Otec, moha sic všemohoucností svou sám bez pomoci angelské neb lidské svět tento v řádu zdržeti, a však se jemu z prostředku lidí některé vyvolovati libí, jimž moc a meč do rukou dává: tak příkladem Otce svého Kristus Pán učinil, že k zprávě své církev sobě poručenou maje, mezi tím viditedlně se od ní odebrav, zřídil na svém místě některé, aby slovem a svátostmi sloužili a kázní svatou v řádu zdržovali, kteréž pastýře, zprávce, učitele nazývá Písmo a náměstky Kristovy.
  3. Obojích povinnost k tomu předně patří, aby církev na zemi dobře stála, nebo aniž křesťanských vrchností za holoty neb pastuchy a ovčáky nějaké míti sluší, kteříž by jen k opatrování při poddaných svých pasení břicha a věcí časných postaveni byli; větší věci jim svěřeny, jmenovitě, aby obhájcové byli zákona Božího, vůdcové a pastýři dědictví Hospodinova a pěstounové církve. Protož i bohové slovou. Tak Mojžíš, Jozue, Gedeon, David, Šalomoun, Jozafat, Jehu, Ezechiáš, Joziáš, král Ninivitský a Nabochodonozor proto za nejslavnější a nejsvětější vrchnosti držáni, že nejpředněji církev a pobožnost lidu vzdělávali. Někteří v Starém zákoně obojí povinnost na sobě měli (jako Melchisedech, Eli, Samuel), což by býti nemohlo, kdyby to povolání jedno druhému odporné bylo.
  4. Obojí mají řád a pobožnost trojím způsobem vzdělávati: slovem, příkladem a kázní. Slovem, aby, co lidé činiti neb nečiniti mají, jim to v známost ústním vyhlašováním neb skrze spisy, knihy a a patenty uvozovali. Příkladem, aby k dobrým řádům, právům a zákonům sami napřed stáli a jiným k zprávě své poddaným, jak se jich ostříhati má, na sobě ukazovali. Kázní, aby zpurné mocí doháněli a vystupující, jiným na odivu, trestali, tak aby svévolnosti bráněno, pokoj pak, stud a bázeň ode všech zachován byl.
  5. Obojí z lidí sobě svěřených počet činiti mají a musejí Pánu Bohu.
  6. Obojí sobě mají napomáhati, kněží vrchnostem, aby ji pro svědomí všickni poddáni byli, vrchnost kněžím, aby jich všickni, jako Kristových náměstků poslouchali; a dokud tak Mojžíš s Aronem, Jozue s Eleazarem, David s Nátanem, Joas s Jojadou jedna ruka jsou, dotud dobře stojí církev.
  7. Obojí sobě vespolek poddáni jsou a býti mají: kněží vrchnostem v řádu zevnitřním, poddaností politicskou, jakž apoštol dí: Všeliká duše vrchnostem poddána buď! Což vykládaje Chrysostomus dokládá: i apoštol, i prorok, i evangelista, i kněz (tak že se všetečně Antikristovi kněží z moci vrchnostem vytahovali). Zase pak vrchnosti poddány jsou kněžím v svědomí, poddaností duchovní, proto že jich na místě Kristově poslouchati povinni jsou pro rozkaz Kristů: Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá. A apoštol služebníkům církve všelikou vysokost podmaňovati poroučí v poddanost Kristu. Tak se David Natanovi, Joaz Jojadovi, Theodozius Ambrožovi podkloňoval. Protož i kázně na sobě jednostejným právem užívati mají a mohou z obojí strany: hřeší-li kněz zjevně a pohoršitedlně, vrchnost pobožně zevnitřní kázní trestati ho může a má; pakli vrchnost proti svědomí urputně hřeší, kněz ho duchovní kázní trestati může a má. Takto spojené a svázané míti chtěl Pán Bůh, aby řád v církvi tím snázeji a mocněji obhájen byl, a to v tom:
    1. Že vrchnost opatruje zevnitřní řád a nad zákonem Božím toliko zevnitř, toliko aby skutečně rušen nebyl, ruku drží; kněží i pak okolo svědomí lidských vnitř pracovati mají, aby v lidech Boží vnitřní bázeň, víra, láska, naděje vzdělávány byly.
    2. Vedle čehož i moc k donucování k tomu lidí jim daná rozdílná jest, oněch zevnitřní, k statkům a tělům toliko se vztahující, moc těchto vnitřní, k duši a svědomí docházející, moc klíčů království nebeského.
    3. Vrchnost ač opatruje a nařizuje v církvi, jak se slušně a podlé řádu služby církevní konati mají (strany kázaní slova, přisluhování svátostmi), však ruky sama nepřičiní, než služebníci církve; zase pak kněží, ač vrchnost, jak panovati mají, učí, sami však nepanují, než zůstávají služebníci. A tak jedni druhým v řád a neb úřad nesáhají.

zpět na obsah - Další: Napomenutí k vrchnostem, jak se v povinnostech svých obnoviti mají