Kapitola dvacátá třetí
Napomenutí k vrchnostem a kněžím společně
Nač všechněm nám úhrnkem o Božím potrestání lidí při našem z Babylona
navrácení mysliti potřebí, to již jménem Hospodinovým a slovem Boha našeho
ukázáno. Považmež již také, nač jednomu každému v jeho stavu a povolání mysliti
jest, pak aby (podlé poručení Božího) jeden každý svou cestu zpytoval, a v čem
napravovati, věděl.
Předně pak k vám se, ó knížata lidu Božího, vrchnosti a kněží, obracuje
napřed prosím, abyšte nyní bedlivěji, než kdy prvé, rozvažovali, v čem obojí
podobné sobě a v čem rozdílné povolání máte, tak abyšte, v čem sobě pomáhati a
v čem sobě nepřekážeti jste povinni, věděli. Povolání oboje v tomto má
podobnost:
- Oboje jest povolání od Boha a tak Božské, nebo jakož Kristus na pravici
Boží sedě, dává církvi pastýře a učitele, tak vrchnosti od Boha zřízené
jsou.
- Obojí jsou náměstkové Boží, nebo jakož Bůh Otec, moha sic všemohoucností
svou sám bez pomoci angelské neb lidské svět tento v řádu zdržeti, a však se
jemu z prostředku lidí některé vyvolovati libí, jimž moc a meč do rukou dává:
tak příkladem Otce svého Kristus Pán učinil, že k zprávě své církev sobě
poručenou maje, mezi tím viditedlně se od ní odebrav, zřídil na svém místě
některé, aby slovem a svátostmi sloužili a kázní svatou v řádu zdržovali,
kteréž pastýře, zprávce, učitele nazývá Písmo a náměstky Kristovy.
- Obojích povinnost k tomu předně patří, aby církev na zemi dobře stála, nebo
aniž křesťanských vrchností za holoty neb pastuchy a ovčáky nějaké míti sluší,
kteříž by jen k opatrování při poddaných svých pasení břicha a věcí časných
postaveni byli; větší věci jim svěřeny, jmenovitě, aby obhájcové byli zákona
Božího, vůdcové a pastýři dědictví Hospodinova a pěstounové církve. Protož i
bohové slovou. Tak Mojžíš, Jozue, Gedeon, David, Šalomoun, Jozafat, Jehu,
Ezechiáš, Joziáš, král Ninivitský a Nabochodonozor proto za nejslavnější a
nejsvětější vrchnosti držáni, že nejpředněji církev a pobožnost lidu
vzdělávali. Někteří v Starém zákoně obojí povinnost na sobě měli (jako
Melchisedech, Eli, Samuel), což by býti nemohlo, kdyby to povolání jedno
druhému odporné bylo.
- Obojí mají řád a pobožnost trojím způsobem vzdělávati: slovem, příkladem a
kázní. Slovem, aby, co lidé činiti neb nečiniti mají, jim to v známost ústním
vyhlašováním neb skrze spisy, knihy a a patenty uvozovali. Příkladem, aby k
dobrým řádům, právům a zákonům sami napřed stáli a jiným k zprávě své poddaným,
jak se jich ostříhati má, na sobě ukazovali. Kázní, aby zpurné mocí doháněli a
vystupující, jiným na odivu, trestali, tak aby svévolnosti bráněno, pokoj pak,
stud a bázeň ode všech zachován byl.
- Obojí z lidí sobě svěřených počet činiti mají a musejí Pánu Bohu.
- Obojí sobě mají napomáhati, kněží vrchnostem, aby ji pro svědomí všickni
poddáni byli, vrchnost kněžím, aby jich všickni, jako Kristových náměstků
poslouchali; a dokud tak Mojžíš s Aronem, Jozue s Eleazarem, David s Nátanem,
Joas s Jojadou jedna ruka jsou, dotud dobře stojí církev.
- Obojí sobě vespolek poddáni jsou a býti mají: kněží vrchnostem v řádu
zevnitřním, poddaností politicskou, jakž apoštol dí: Všeliká duše vrchnostem
poddána buď! Což vykládaje Chrysostomus dokládá: i apoštol, i prorok, i
evangelista, i kněz (tak že se všetečně Antikristovi kněží z moci vrchnostem
vytahovali). Zase pak vrchnosti poddány jsou kněžím v svědomí, poddaností
duchovní, proto že jich na místě Kristově poslouchati povinni jsou pro rozkaz
Kristů: Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá. A apoštol
služebníkům církve všelikou vysokost podmaňovati poroučí v poddanost Kristu.
Tak se David Natanovi, Joaz Jojadovi, Theodozius Ambrožovi podkloňoval. Protož
i kázně na sobě jednostejným právem užívati mají a mohou z obojí strany:
hřeší-li kněz zjevně a pohoršitedlně, vrchnost pobožně zevnitřní kázní trestati
ho může a má; pakli vrchnost proti svědomí urputně hřeší, kněz ho duchovní
kázní trestati může a má. Takto spojené a svázané míti chtěl Pán Bůh, aby řád v
církvi tím snázeji a mocněji obhájen byl, a to v tom:
- Že vrchnost opatruje zevnitřní řád a nad zákonem Božím toliko zevnitř,
toliko aby skutečně rušen nebyl, ruku drží; kněží i pak okolo svědomí lidských
vnitř pracovati mají, aby v lidech Boží vnitřní bázeň, víra, láska, naděje
vzdělávány byly.
- Vedle čehož i moc k donucování k tomu lidí jim daná rozdílná jest, oněch
zevnitřní, k statkům a tělům toliko se vztahující, moc těchto vnitřní, k duši a
svědomí docházející, moc klíčů království nebeského.
- Vrchnost ač opatruje a nařizuje v církvi, jak se slušně a podlé řádu služby
církevní konati mají (strany kázaní slova, přisluhování svátostmi), však ruky
sama nepřičiní, než služebníci církve; zase pak kněží, ač vrchnost, jak
panovati mají, učí, sami však nepanují, než zůstávají služebníci. A tak jedni
druhým v řád a neb úřad nesáhají.
zpět na obsah Další: Napomenutí k vrchnostem, jak se v povinnostech svých obnoviti mají