Kde se bludové v církvi berou

Kapitola třetí

Kde se bludové v církvi berou

Všech těch v církvi neřádů že Satan předním původem jest, Kristus nám oznámil; nebo on, prý, na Boží roli koukol rozsívá tehdáž, když lidé spějí (Mat. v 13. kap.). To víme všickni, ale toho neznáme všickni, ta dřímota, kteréž Satan k svému forteli užívá, co jest. Protož se to pro výstrahu z Písem ukázati, musí, a předně, jak se koukol bludů a falešných, scestných smyslů seje. Děje se to pak takto:

Předně, když lidé na zákon Boží zapomínajíce, bez něho býti sobě zvykají. Tak Šalomoun skrze přílišnou s lidmi pohanskými conversací zapomenul na zákon Boží, uběhl v slepotu modlářství. Tak Roboam se vším lidem opustili zákon, a potom jej dokonce ztratili, tak že ho víc než za tři sta let neměli a o něm nevěděli, až za Joziáše v rumu kdesi nalezen. Protož po ten čas velmi se pověry a bludové modlářští rozmohli, že všickni proroci velikou práci měli. Tak v papežstvu do kouta byl zastrčen zákon Boží, a na zákony lidské jen se pozor dával; co tedy div, když se světlo pod kbelec vstaví a neb za stěnu zastrčí, že se tma udělá? Znal to David svatý, protož říkal, že se děsí, až trne, nad nesmyslností lidskou, že Boží zákon opouštějí a na slovo jeho zapomínají; protož on Boha prosil, aby mu jen tu milost učinil, aby, dokud živ bude, ostříhal slova jeho, nebo, prý, tehdáž nebudu zahanben, když budu patřiti na všecka přikázaní tvá. A opět: Celým srdcem svým hledám tebe, Bože, nedopouštěj mi zblouditi od přikázaní tvých. Viz celý ten 119. žalm.
Když se lidé od zákona k nějakým postranním viděním a zjevením obracejí, snadně také v blud ubíhají, jako Saul s mrtvým Samuelem se radil (Sam. v 28. kap.), a za času Izaiášova cosi obecného z toho býti chtělo (jako i v papežstvu předešlo), že se na ukazování a odpovědech lidí zmrlých zakládalo, o čemž jim Bůh i říci dal Nemá-liž se lid na Bohu svém dotazovati? K mrtvým-liž se živí mají utíkati? Anobrž k zákonu a svědectví! Pakli nechtí mluviti podlé slova toho, nevzejde jim záře (Izaiáš v 8. kap. v. 19). Tu zajisté ďábel mámení svá jistotně připojuje, a kdo takovým viděním věří, pověr a bludů neujde.
Když zákona sic užívají, k zákonu však nětco připojují a za pravidlo sobě berou, jako filozofii a lidské nějaké důmysly; o čemž apoštol dí: Hleďtež, aby vás někdo nezklamal moudrostí světa, uče podlé ustanovení lidských a ne podlé Krista. Nebo coť má Aristoteles neb Plato o moudrosti Boží a tajemství od věku skryté věděti? Jíž žádný z knížat světa tohoto nepřijal, proto že ji Bůh toliko zjevuje skrze Ducha svého, jakž učí apoštol. Kdo také vlastních důmyslů v Božích věcech následuje a na nich se zakládá, snadničce také v blud ubíhá, proto že přemyšlování lidí smrtedlných bídné jsou, a důmyslové naši nebezpeční. Tak Izraelští, za vlastní fantazií jdouce, místo živého vůdci Mojžíše mrtvou modlu sobě vyzdvihnouti uložili na znamení, prý, přítomnosti Boží. Podobně Fariseové, k zákonu ustanovení přimišujíce svých starších, pověry a bludy velmi romnožili. Poněvadž vždycky se v církvi lidé nalézají, kteříž sobě bud pohanskou filozofii libují, bud ustanovení předků (traditiones) velebí, a neb sic rozumem svým se zpravují, co div, že nikdy téměř církev bludů prázdna není?
Zarážejí se bludové i tak, když se lidé do theologie a do Písem zlým úmyslem dávají, totiž aby uměli nětco. Cíl zajisté Písem nejpřednější jest, abychom z nich porozumívajíce, že Hospodin jest Bohem, a že není jiného kromě něho, samého se báti jeho, samému sloužiti, v samého věřiti a skrze tu víru v něho věčného života očekávati se učili. Kdo tím úmyslem do Biblí jdou, těm zjevuje tajemství svá Hospodin, dí Písmo; ale obírá-li se kdo s Biblí tak jako s jinými lidskými psaními, aby sobě jen mozek protíral a brousil, ten chybuje cíle, a umění jeho na marné mluvnosti se skonává, jakž svědčí Duch Boží, prpto že nadutý jsa nemoudrosti provodí při otázkách, odkudž svarové a marné hádky pocházejí, a tak se místo pravého osvícení (opiniones) a domnínky rozmáhají a z opinie potom scestní smyslové.
Někteří zákon čtou, zapomínají však Boha na pomoc vzývati, aby Ducha svatého k odvírání jim smyslu Písem zsílal, než spoléhají na svůj rozum, že jím, kudy chtí, proniknou. Ješto Ducha Božího rada jest: Boha se boj, synu můj, a na rozumnost svou spoléhej. Nepamatují ti na to, co svatý Petr praví, že žádného proroctví Písma výklad nezáleží na rozumu lidském, a protož rozumem svým v Písmě se plískajíce, nalézají tam smysly, jichž tam není. Rozum náš sám z sebe v věcech Božích slepý jest, protož zamotává a zaplétá sám sebe. A tohoť se David bál, protož se přehorlivě vždycky Boha modlil, aby mu oči jeho odvíral do Písem, aby ho Duchem svým vždycky vedl, aby mu cesty své zjevoval; čehož když mnozí tak nečiní, co div, že místo světla mrákotu z Písem vynášejí.
Jest i tato příčina bludů v církvi, že někteří na tom, co jim i jiným k spasení věděti potřebí, nepřestávajíce, vysoko se do ledajakýchs speculací pouštějí a pomoci k tomu z Písem hledajíce, tak i jinak jich k smyslům svým natahuji, jako se Origenovi přihodilo, kterýž svým hloubáním, allegorií všudy v každém Písmě hledajícím, nemálo bludů roztrousil. Protož dobrá jest Sirachova rada: Nesnadnějších věci nad chopnost svou nezpytuj nesmyslně, a k čemu nestatčuje síla tvá, toho nevyhledávej nemoudře; cožť poručeno, o tom přemyšluj, skrytých pak věcí zanechej, neboť více ukázáno jest, než rozum lidský chopiti můž, mnohé svedla vysokomyslnost.
U příčině také jest mudrováni strany termínů, kteréž někteří bujní, chlubní a v novotech se kochající rádi vymýšlejí, aby zvláštního nětco měli, ješto apoštol dí: Prosím vás, bratří, skrze jméno Pána našeho Jezu Krista, abyšte jednostejně mluvili všickni, aby nebylo mezi vámi roztržek. Zvláště když se termínové bez Písem vymýšlejí vtipem lidským, a jakýmž moudrost lidská učí; tak zajisté z rozdílných mluveni, termínů, frasí rozdílní se rodí smyslové, proto že moudrost Boží v slibných řečech moudrosti lidské záležeti nechce.
K bludům velmi napomáhá toto, že se často do theologií a v věci svaté lidé bázně Boží nemající dávají. Nebo poněvadž bázeň Páně jest počátek moudrosti, kterak se s tou tajnou nebeskou moudrostí užitečně obírati mohou ti, kdož ji prázdni jsou? Písmo praví, že Pán nalezen bývá od těch, kteříž ho nepokoušejí, a zjevuje se těm, kdož nejsou nevěrni jemu; v nešlechetnou duši že neschází moudrost, proto že Duch svatý, duch kázně, utíká lsti a odstupuje od myšlení nerozumných. A jakož, kdo ostříhají zákona, zmocňují se smyslu jeho (jakž dí Sirach v 21. kap. v. 12), tak kdo bezbožní jsou, těm jest Písmo v tajemstvích svých jako zapečetěná kniha, nebo stezka spravedlivých jest jako světlo jasné, kteréž se rozmáhá a svítí až do pravého poledne, ale cesta bezbožných jako mrákota, nevědí, na čem se ustrčiti mohou. O témž i Kristus vysvědčil židům pravě, že Písmům nerozumějí, proto že v sobě milování Boha nemají. Takoví tedy se často v církvi nalézají; co div, že sebe i jiné zaplétají?
Bludové drží se církve proto, že se obyčejně theologii učíme ne od Boha, než od lidí, ne z Biblí, než z kněh lidských. Psáno jest, že všickni učeni budou od Boha, dí Kristus, a takť býti má a musí, aby víra naše nebyla na moudrosti lidské založena, ale na moci Boží. Nebo duch Boží v člověku, odšení Všemohoucího, činí lidi rozumné; protož k němu se o to patřiti musí a u něho samého hledati příkladem Davida svatého a všech svatých. My pak obyčejně sobě na zemi mistrů hledáme, proti zápovědi Boží na lidech se zakládáme, a proto že tento neb onen tak neb onak smejšlel, také s ním tak neb onak smejšlíme, lidem v té částce nedím rozum, než víru svou podmaňujíce. Ješto co jsou lidé? Duch Boží praví, že jsou marnost všickni ze spolku, i ti velicí a mocní, lháři, mohou se mýliti a blouditi, založiti se na nich nelze. Poněvadž tedy kněží jedni od druhých se učících, kdo knih dopadne, a neb se jemu od jiných vstrčí, toho v smyslích následuje, posluchači pak také od kněží všecko bez rozvažování a s Písmy srovnávání přijímají: co div, že maní jedni za druhými jdouc, z podešlých někdy bludů nikdy nevycházejí?
Naposledy vášně lidské nejedněm překážejí, aby někdo pojatého scestného smyslu poznati nemohl, neb poznaje pustiti nechtěl; stydí se někdo přiznati se, že někdy bloudil, a neb že jiný někdo lépe než on viděl, i stojí na svém, což, ač hřích jest a lstivě slovem Božím se obírati, nalézají se však tytýž lidé, kteříž tak vědomě sebe i jiné v bludích zdržují. Načež ponaříkav Pán Bůh skrze proroka, tak praví pro tu příčinu: Aj, já nakladu lidu tomuto úrazů, a zurážejí se otcové i synové. Když chtí blouditi, ať bloudí a z jednoho bludu do druhého jdou.

zpět na obsah Další: Odkud nepobožnost v lidu Božím povstává