|
- Komenský | - Haggaeus red. | - |
Pro jaký cíl Pán Bůh tak zuřivě někdy s lidem svým zachází, vyjevil se v tom skrze proroka, kdež osvědčiv hrůzu svou lidu svému, že s nimi jako lev lítý zajde, rozsápá a rozmeče všecko, za tím dokládá: Odejdu však na místo své zase, až mi se vinni dají a hledati budou tváři mé. Nebo v úzkosti své hledati mne budou, řkouce: Poďte, navraťme se k Hospodinu nebo on uchvátil a zhojí vás, ubil a uváže rány vaše tak, abychom znajíce Hospodina hojněji jej poznávati se snažovali. A že tak bývalo, Izaiáš svědčí: V úzkosti, prý, své hledávali tebe, Hospodine, vylévali prosby, když na ně trestání tvé docházelo. A však než k tomu kdy přišlo, aby se tak lid Boží ku pokání schopil, nalézáme, že se obyčejně prvé divně kroutili a vinuli, až pak ostatkové mocí vždy dohnáni.
Předně zajisté obyčej mají zlehčovati sobě pohrůžky a nevěřiti jim; by se jim jakkoli pomsty předpovídaly, troštují se vždy, že tak zle nebude. Tak Izraelští, co jim kdy Bůh hrozil, všecko za nic měli, tak že Bůh naříkal, že se nechtěli užasnouti, že přece rozkoš provodí a se troštují řečmi lživými. Za tím viděli, že se pomsty vždy blíží; tu jednak se omlouvali, že tak mnoho nezavinili, aby tuze nějak trestáni byli, jednak se těch i jiných prostředků chytají, jak by to, co se jim na krk valí, z sebe ztřásti mohli. Tak Izraelští, když Nabuchodonozor táhl, opravovali zdi, valy, bašty, mustrovali lid, dělali confederací, shledávali pomoc, na Boha pak, aby hněv jeho krotili, nevzpomenuli. O čemž Bůh dí: Aj, jak se chytali lsti, aby se nenavrátili! A skrz Izaiáše jim obšírně osvědčuje, že to rad a pomocí shledávání daremné jest, že by lépe bylo utišiti se a obrátiti se k Bohu, jakož ovšem daremné bývá. Nebo když Pán trestati chce, kdo odvrátí ruku jeho? Což když sami znamenají, tu někteří přec utíkávají (jako Jeruzalémští do Egypta), aby metle utekli, jiní u nepřátel milosti hledají a pro připochlebení se i modlářstvím se sprzňují (jako mnozí za časů Machabejských), ale tím obojím jen hněv množí, a aby se mnohem zůřivěji až do vyhubení mečem svým po nich sháněl, příčinu dávají. Praví zajisté Bůh: Poněvadž přičínějí hřích k hříchu, všickni na nic přijdou. A tak bývá obyčejně, že takové veřejné pomsty Boží nepřestávají dříve, leč až opravdově hněvu Božího pocítí. O čemž skrze Zachariáše dí: Stane se, dí Hospodin, v této zemi, že dvě částky vyhlazeny budou z ní a zemrou, a třetí zanechána bude; a i tu třetí uvedu do ohně, a přeženu je, jako se přehání stříbro, a zprubuji je, jako se prubuje zlato; i bude každý z těch vzývati jméno mé, a já vyslyším jej; řeknu: Lid můj jest; a oni dí: Hospodin jest Bůh můj.
Ta tehdy částka lidu, kteráž pomsty Boží přečekala, povinna jest:
A takť činívali předešlí svatí. Noe, z potopy vychvácen byv a nového světa dočekav, jak jen z korábu vykročil, hned oltář postavil a s velikou vděčností Bohu oběti obětoval. Jakob, když ho Bůh v zdraví z země cizí (kamž před vražedlníkem Ezau utekl byl) navrátil, učinil podlé slibu svého, vzdělal oltář a reformoval celý dům svůj, tak že všickni bohy cizí (to jest modly a jiné pověry) odvrci museli, a on to zakopal pod dubem, a museli se očistiti a nové roucho obléci a slíbiti, že upřímně sloužiti budou Bohu svému. Mojžíš s lidem svým, když se z ruky Faraónovy vysvobozené a jej, vraha svého, zatopeného spatřili, zpívali Bohu píseň novou, v kteréž tím vděčnost slibují, že, prý, Hospodinu vzdělají stánek.
Titéž Izraelští synové, když z veliké, tesklivé pouště vynikše na roviny zaslíbené své země vyšli, obnovili se v smlouvě Boží všickni, a cokoli na poušti byli po let čtyřiceti zameškali, tu všecko napravili, obřízku a Velikou noc slavíce.
Samuel, když Bůh z ruky Filistinských lid svůj vysvobodil, a archa Boží jim byla navrácena, svolav lid sloužil jim ku pokání a způsobil to, aby se všickni roztoužili po Hospodinu a obrátili se srdcem celým a vyházeli modly, a on chodě po zemi vizitoval a řád vzdělával po všech místech.
David, když mu Bůh odpočinutí dal ode všech nepřátel jeho, obrátil srdce své k tomu, aby vzdělal chrám Boží a v řád uvedl kněží, levity a všecku Boží službu.
Aza, král Judský, když Bůh za jeho času pokoj dal, přiložil mysl, aby činil, což se líbí Hospodinu. Protož zbořil oltář bohů cizích a výsosti, a stroskotal obrazy jejich, a posekal háje jejich, a přikázal Judovi, aby hledali Hospodina, Boha otců svých, a ostříhali zákona a přikázaní jeho. I stalo se, že se všecken lid zavázal, aby hledali Boha otců svých z celého srdce a ze vší duše své; a kdo by koli nehledal Hospodina, Boha Izraelského, aby byl usmrcen, bud malý neb veliký, buď muž neb žena; i přisáhli Hospodinu.
Jozafat podobně, když mu Bůh dal, že se zmocnil v království svém, nabyv k cestám Hospodinovým srdce udatného, kazil a plenil modlářství v zemi, a rozeslal všudy po městech knížata svá s kněžími a levity, aby z zákona Páně lid vyučoval.
Ezechiáš na místě bezbožného Achaza dostav se na království svolal nejprv kněží a levity a napomínal jich, aby obnovili v svattosti sebe i dům Boží, a připomenuv předešlé neřády, řekl: Synové moji, nebluďtež již, vás zajíst^ vyvolil Hospodin, abyšte stojíce před ním byli služebnicí jeho. Potom, rozepsav patenty, napomínal všeho lidu ku pokání z ostatků Izraelského desatera pokolení, když byli znikli ruky krále Assyrského. I dal Bůh všemu lidu srdce jedno, že se shromáždili do Jeruzaléma shromáždění velmi veliké, a drželi slavnost Hospodinu s velikým veselím, a kněží dali požehnání lidu; i vyslyšán jest hlas jejich, a přišla modlitba jejich k příbytku svattosti Hospodinovy v nebe. A všecken lid vyšedše bořili oltáře a modly (i měděného hada od Mojžíše vzdělaného stroskotali, proto že byl poskvrněný modlářstvím). A Ezechiáš spořádav kněží, a aby ochotnější byli v zákoně Hospodinově, zřídil jim vychování na díle z svých královských důchodů, na díle z poddaných svých.
Manasses král, když ho Bůh z jeho zajeti domů navrátil, vyznal, že sám Hospodin jest Bohem, a protož vymetal bohy cizí a rytiny a oltáře modlářské, a opraviv oltář Hospodinův, obětoval na něm díkčinění a přikázal Judským, aby všickni sloužili Bohu. Ezdráš a Nehemiáš po vrácení se z Babylonského zajetí co činili, v předmluvě jest ukázáno.
Matatiáš po vítězství nad nepřátely a opanování vlasti co činil, píše se v knihách Machabejských, že vůkol táhna bořil oltáře, a obřezovati dal dítky neobřezané, a schvaloval lidem zákon Boží žádaje, aby se o něj horlivě příkladem předešlých svatých zasazovali. Judas Machabejský a Šimon, bratr jeho, v čas vítězství svých, kamkoli přišli, bořili oltáře a obrazy, i oltář v chrámě Hospodinově proto, že ho byli pohané obětmi svými poskvrnili, poradíc se o to, společně vybořili a jiný čistý vzdělali.
Když Bůh nové církvi své po Kristu z těžkých pohanských persequucí (kteréž přes tři sta let trvaly) pomohl, a císařství Konstantinovi, křesťanskému pánu, dáno bylo, Konstantin nejen vzděláváním všudy chrámů a poct Božích vděčnost svou pronášel, ale i concilium svolav, jakož roztržitosti strany víry vyzdvihl, tak i privátní duchovních osob jedněch proti druhým zášti a nevole zastavil (a to, jakž církevní historie svědčí) tak, že poručiv, aby stížnosti a žaloby, co kdo do koho má, psané obsáhli, když jemu je oddali, všecky u přítomnosti všech do ohně uvrhl, ta slova přidav, že nesluší, aby duchovní lidé nešváry své před jinými odkrývati měli, protož aby napotom bratří byli, a žádný žádnému nic předešlého nevzpomínal.
zpět na obsah 
Další: Že, kdykoli se církev napravuje, Pán Bůh v tom maje zalíbení, novým požehnáním žehná