- Komenský | - O Kazatelství | - |
Nejen světlé, ale i líbezné kázaní býti musí, má-li se ho s chutí a užitkem poslouchati, kteráž líbost jest: 1. V celém kázaní. 2. V věcech pěkných. 3. V slovích ozdobných. 4. V hlasu příjemném. 5. V sentenciích případných. 6. V gestích vážných.
Ozdoby celého kázaní jsou tři: 1. Jistota. 2. Krátkost. 3. Proměnnost.
Druhá ozdoba kázaní jest krátkost, a to ozdoba znamenitá a k činění bedlivých posluchačů jistý prostředek. Horatius: Quidquid praecipiet, esto brevis, ut cito dicta percipiant animi facile, teneantque fideles, to jest cokoli předkládáš, krátce předlož, bude vděčná práce. Pochopí tě posluchač snáz a podruhé poslechne čas. Nebo nemožné jest lidské mysli, aby přes hodinu při jedné věci jádrně zdržána býti mohla. Protož co se déle mluví, u vítr se mluví. Nýbrž kdo v tom znám jest, že dlouto mluvívá, posluchači dlouhosti se bojíce, hned z počátku mysl spouštějí, takže neživé bývá poslouchání, zvlášť v církvích obnovenách, kdež se často kázaní dějí, dlouhost naprosto jest zbytečná a nemůž než tesklivá býti. (Mezi tím nalézají se však takoví posluchači, kterým i prodloužené, jest-li jen bystře přednešeno, kázaní dlouhé nebývá.)
Dí někdo: A když jest mnoho věcí, škoda jich nechávati. Odpověď na to troje:
1) Dobře by bylo, aby bylo mnoho věcí, ale že pak někdy byvá mare verbarum, gutta rerum, moře slov, krůpěje věcí; protož odmísiti zbytečnost slov a věcí, bez nichž býti může také (jakž v druhém dílu ukázano), sotva jich tak mnoho zůstane, aby protahovati můsel, v hodině se velmi mnoho povědíti můž. 2) Byť i užitečných věd a naučení hojnost měl, zdaž všeho jednostejnou obšírností vésti třeba? Vybrati pro posluchače potřebnejších a případnějších, jiných krátce dotknouti. Tuto bychom o tom a o tom mluviti mohli, kterak toto a toto, ale není času. Sic mnoho proponovati a málo neb na běh odbývati, z částky na částku skládati jest mali concionatoris bona nota, zlého kazatele dobré znamení. Nýbrž radí osvícení muži, kdykoli by ustavání poshluchačů spatřil, aby hned přestal, by ještě lepší věci měl a čas třeba nepřešel. Neho sic málo se toho užívá, a mohlo by se to lépe po druhé při čerstvosti vynaložiti nežli tu. Nebo jako tu není žádná přívětivost, pozva hostí, cpáti a líti do nich všecko, což máš nejlepšího, představil a podal, dokud má chuť, a když se nasytí, aby ho propustil: tak tuto podobné jest.
Tři jsou ozdoby věcí: 1. Zvláštnost. 2. Případnost. 3. Jádrnost.
Jádrnost v tom jest, aby cokoli mluví kazatel, jako by to před očima posluchačů maloval, takové bylo. Čehož k konání dvojí jest nástroj: 1) Merismus. 2) Hypotopis
Prostém
Slova se okrašlují trojím způsobem: 1) Přidáváním. 2) Směňováním. 3) Harmonií.
Skrze tropy
Květované směňování slov jest, když slova jiného vyznamenání, avšak pro nějakou případnost k tomu vyznamenání podobné vezmu. Jako maje říci "lakomec", řeknu "vlk"; místo "lenocha" řeknu "osel"; místo "chytrý" řeknu "liška"; místo "hloupý" řeknu "tele". A to slove tropus. Jest pak čtver ten tropus: ironia, metaphora, synecdoche a metonymia, k níž se přidává hyperbole.
Skrze figůry
To o přidávání slov a směňování. Pozůstává harmonia, to jest umělé slov proti sobě rozstavení, aby líbě vzněla. Tomu rhetores říkají figurae dictionis a počítají jich deset; ale kazatel nejčastěji může užíti čtyr, jenž jsou: 1) Anaphora. 2) Epistrophe. 3) Climax, 4) Paronomasia.
Anaphora jest jednoho a téhož slova v počátcích sentencií repetování, jako když dím: Tak Bůh poroučí, tak láska velí, tak rozum ukazuje, tak společné vzdělání vyhledává, tak na svatých příklady máme. Anafory příklad máme v Žal. 29; 18, 9 - 15. 16; 148, 1 - 5; Filip. 4, 8; Řím. 2, 21.
Epistrophe jest téhož slova neb sylaby při konci opětování, jako: Bůh Otec nás stvořil, Syn vykoupil, Duch svatý posvětil. Co nás Bohu Otci milé činí? Víra. Co Krista učastna? Víra. Které jest znamení Ducha svatého v nás přebývajícího? Víra. Tak Řím. 12, 15; Žalm 136 naskrze.
Climax aneb gradacie jest jako po stupních jíti, když se vždycky následující sentencie od posledního slova předcházející začíná, jako Řím. 5, 3; k. 8, 29; k. 10, 14; 2 Petr 1, 5. 6. 7.
Paronomasia jest, když se maličko litery v slově změní, aby se smysl změnil, jako: Nejsou vůdcové, ale svůdcové. Státek, zmatek. Mladost, radost. Tak i o vrchnosti mluvě, říci by mohl: Kdo neseš zbraň, braniž se a zastávej nevinných, abys jí darmo nenosil. Pokrytci budou časem odkrytci, mají hříchy za hříčky. NB. K paronomasii přináleží ploce, to jest když se jedno a týž slovo bez měnění opětuje, tak však, aby nejprv osobu, potom povahy znamenalo, jako dí svatý Pavel: Ne každý žid jest žid, to jest na srdci obřezaný. Tak říci může: Vizte, křesťané, abyste byli křesťané, poddaní poddaní. Kněz ať jest knězem, vrchnost vrchností, milostivý milostivým, spravedlivý spravedlivým.
Ozdobování sentencie jest, aby ne vždycky prostě řeč šla, jako by jen jalově něco povídal, než aby se zažívalo tak i jinak. Což v retorice slove figurae sententiae. Jest jich deset: 1. Exclamatio, zvolání, vykřiknutí. 2. Interrogatio, otázka. 3. Aposiopesis, zamlčení. 4. Correctio, napravení neb odvolání. 5. Apostrophe, obrácení řeči jinám. 6. Prosopopoeia, v osobě jiného mluvení. 7. Addubitatio, rozpakování. 8. Communicatio, k soudu podání. 9. Occupatio, řeči předchvácení. 10. Concesio, puštění.
Occupatio, řeči předchvácení, jest, když posluchačů řečem neb myšlením vstříc vycházíme. Ale tuto by někdo mysliti mohl. Ale někdo řekne. Vstoupí-li kdo tuto na odporu, řekne. Viz Řím. 11, 19. 20. Kteráž epištola často ma okupacii, zvlášt kap. 3, 3; 2 Kor. 10.
NB. Okupacie dvě věci v sobě má:
Hlaholem kazatele velmi se řeč ozdobuje, jestliže ho případně užívá, aby totiž mluvil:
Emphatica, to jest slova platná, váhu mající, pozoru a spamatování potřebující, vážně a rozvlačně se mluviti mají, věci žalostné též. Věci pak veeelé vesele, běžné běžněji ať jdou. Po částkách pak takto pozor na to býti má. Exordium aby bylo tiché. Proposicie, deklaracie a ilustracie prostředním hlasem. Aplikacie pak a zavírka jádrněji vzníti mají než jiné.
Poslední, však znamenitá kazatele ozdoba jest gestus, to jest příslušné hýbání těla, kteréž tomu chce, aby na kazatedlnici kazatel neležel, ale stál, ne maňasem a špalkem, ani zase fechtýřem neb kejklířem byl: ale člověkem živým, nábožným, však v věcech žalostných tvář smutnou, v veselých veselou okazoval: o nebi mluvě, vzhůru, o pekle neb zemských věcech, dolů vzhlédal. Tuto mnozí mnohé regule dávají, při aplikování však jich dobře na pozoru se míti sluší. Vůbec známo býti má, že některým samo přirození jakousi líbost dato, aby cokoli činí, milé bylo: jiným pak neštěstí jakés, aby cokoli činí, bylo nepříjemné. V mezech tedy svých každý držeti se má.