- Komenský | - O Kazatelství | - |
Mocnost kázaní v tom jest, aby kázané slovo hluboce vázlo v srdcích posluchačů a jimi, kam řečník boží naměřil, hýbalo. Kdo sic hledá, aby věci pěkné přednášel světle a libě, tím samým nemálo mysli posluchačů dosahuje. Avšak zvláštní pozůstávají ještě regule, jak se tím hluběji může pronikati k srdci. Protož i nyní musí šetřiti kazatel, chce-li zumyslně něčeho v uřadě svém nezanedbávati, jelikož boží nástroj jest, ostatek pak poroučeti Bohu.
Naměřovati pak má všemi svými kázáními kazatel jako služebník Kristů k tomu, aby posluchačům posloužil:
První prostředek ku pohybování srdcí, mluviti písemně. Předně tedy, pokud nejvýš možné, ať myslí kazatel, aby kazaní jeho vynášena byla slovy a frázími samých Písem svatých i příklady a historiemi týchž Písem, a to pro příčiny dvě:
1) Že tak poroučí Duch boží; a Pán Bůh, posílaje Ezechiele k lidu, řekl: Jdi a mluv jim slovy mými (Ezech. 3, 4), a k Jeremiášovi podobně (k. 29): Aj vložil jsem slova má v usta tvá. Ukázáno to též figurně onou mastí a kadidlem, kteréž Pán Bůh dal přistrojiti k mazání stánku svého a kněží a k kadění před Hospodinem (2 Mojž. 30). Kdež jim i recept vypsal Pán Bůh, které věci k tomu a v jaké míře a váze bráti se měly, s zápovědí, aby v svatyni jiného kadidla neužívali; a naproti toho ne k jinému než k posvátným potřebám pod vyhlazením. Čímž co jiného ukázáno, než že mast mazání srdcí lidských a kadidlo zaněcování zápalů chutných Bohu ne odjinud než z apatéky boží Písem svatých bráno a ne k jinému také slov Písem než k tomu samému užíváno býti má. Protož ne svými, ne Ciceronovými, ne dvorskými nějakými slovy, než Ducha svatého mluviti má, kdož z místa božího mluviti chce. (Ut jureconsultus sine lege, sic legatus sine authoritate loqui erubescat; multo autem magis theologus sine Scriptura.) 2) Že žádného mistrovnějšího a mocnějšího řečnování není nad řeč Ducha svatého v Písmích a býti nemůže. Nechť sobě, kdo chce, chutná Ciceronů neboli Demosthenů styl, ani jejich však, ani žádného člověka řeč tak hluboko a ostře jako řeč boží nepronikne na věky (Žid 4, 12). Žádný pěknější gramatiky a ozdobnější retoriky, mocnější dialektiky neudělá nad Ducha svatého na věky. Chce-li kdo sličnými lidskými frázemi a připovídkami mluviti, řečnování to v jeho uších se bude stavovati, k srdci neprostoupí; protože srdce lidské, ač se v něčem kochá, jímati se však žádnému nedá kromě svému všemohoncímu Stvořiteli, zkušeno jest.
Ale proti tomu by někdo říci mohl:
Slova a fráses Písma jsou tvrdá, srozumitedlněji jest posluchačům našimi zvyklými slovy mluviti. Odpověd: a) A čí jest vina, nejsou-li písemná mluvení posluchačům obvyklá, než kazatelova, kterýž neměl jiného dělati než posluchačům biblí svatou jak v věcech, tak v slovích v známost uvoditi. b) Není to pravé, aby nesvětlá byla písemná mluvení, kdyby se jich případně, a kde potřebí, maličkým vysvětleníčkem užívalo, nic nad ně světlejšího, nic mocnějšího není.
Říci by někdo mohl: Tak by ani povědění učitelů církve přivoditi neslušelo, ježto často pěkná jsou; nýbrž mnoho jest i mudrců pohanských pěkných povědění, též historií rozličných, které se za příčinami lidem pro poučení neb výstraha připomínati mohou.
Odpověd: a) Odkázáni jsme k Zákonu a svědectví (Izai. 8, 20). Tu dosti je povědění a historií příkladů předivných pravý sklad. Ten rozbírati a posluchačům ukazovati nejvzdělávatedlněji jest. Co lid prostý ví, kdo byl Cicero neb Seneca? b) Může se pak něco i z Otců i z pohanských knih přiváděti v dvojí příčině: 1) Jedno, když jsou posluchači učení, věcem takovým rozumějící. 2) Druhé, když jsou potřebující potvrzení v pravdě anebo zahanbení. Poslouchá-li zajisté papeženec aneb nedávno obrácený, z Otců může se něco užitečně připomenouti, pro ukázání naší s nimi v učení jednomyslnosti. Pakli poslouchá někdo zarytý v hříších, může se něco od nectností pohanakých z pohanských knih připomenouti a říci: To hle pohané smyslili neb činili. Zastyďmež se, my křesťané. Tak citovati pohany učí sám Kristus (Mat. 6, 7; k. 12, 42; Skut. 17, 28, Tit. 1, 12).
čtvrtý prostředek k hýbání srdcí lidskými, kde potřeba, k bedlivosti napomáhati. Když kazatel na něco užitečného přijde, což by chtěl, aby buď všickni, neb někteří posluchači dobře k srdci pustili, dobře jest na tom se pozastaviti a jak k bedlivosti, tak k spamatování napomenouti. Nebo když se hodinu mlurví, nemůž posluchač všeho ani spamatovati, ani co potřebnějšího sobě vybrati. Nebo i pobožnému posluchači někdy mysl jinám zaběhne, že se čistého leccos přeslechne, protož kazatel povědom jsa, když na něco jádrného přichází, má dělati:
NB. Selah. To pak děje se takto:
Pátý prostředek k hýbání srdci, zaostřovati, kde potřeba. Zaostřování to obzvláštně se k tomu vztahuje, když kazatel příklad nějáký, co se s kým sběhlo, připomíná, buď že z přítomného textu jest, neb odjinud, aby užíval hypotyposi, apostrophe, prosopopoeias. Nebo čím více k přítomné věci proniká, tím více k tomu, co odtud vyvésti strojí, srdcí nahybá. O hypotyposi při třetím dílu povědmo, že jest živé malování něčeho, co se dálo. Kdo tedy podobného co činil neb trpěl, před oči jej posluchačům jako živého stavětí sluší a potom říci: To hle tehdáž činil neb mluvil Bůh, neb tento a tento, nýní to též mně, tobě a jiným praví. Ty jsi ten David, Manasses, tebe také trestati bude, nepřestaneš-li toho. To též skrze apostrophen býti může: Pouč nás milý svatý David, Job příkladem svým, cos ty v uzkostech činil? Tys se odevzdal Bohu a jemus poručil cesty své. Item, může býti per prosopopeiam: Jak kdyby nýní živ byl Abraham, David, Petr, Job, co by řekl, jistě trestal by tvrdost náši. "Já jsem se v pokušení takto choval", řekl by Abraham; "Já takto", řekl by David; Job; "Ač jsem padl, však jsem hned zase povstal." Sumou, všady můž živý kazatel prosopopoeiam dělati, i osobám, i věcem, jak by samy tu stojíc kázaly, napomínaly, vystříhaly, prosily, těšily, přivlastňuje Bohu Otci, Kristu, Davidovi, Absolonovi, Jidášovi, hluchému neb slepému uzdravenému: Mne, mne za příklad mějte, ó smrtedlní lidé, co se stalo se mnou, téhož na sebe čekejte! Item stromům, kamením, vodám, jako: Tento strom (Mat. 21) vystříhá nás příkladem svým, chceme-li prokletí ujíti, abychom bez ovoce nikdý nebývali, neb kdo ví, kdy Pán přijde, aby přihlédl a ovoce požádal. Tak od hříchů vystříhaje, aby se jich ani v skrytě žádný nedopouštěl, mohl by říci: Půda pod námi, stěny okolo nás praví: "Nehřeš, člověče!" Vidíme. Suk z dřeva praví: "Já na pomstu volati budu." Kámen ze zdi praví: "Já toho potvrzovati budu."
Užitečná jest také věc, aby sobě kazatel z Písem zhlédal řeči lidí kořících se, prosících od Boha milosti, děkujících, trpících a též v osobách jejich aby užíval. Ku příkladu: Když k modlitbám přistupuješ, říkej s Abrahamem "Prach jsem a popel, avšak se pokouším s Pánem svým mluviti." Stíhá-li tě svědomí tvé, neříkej s Kainem "Větší jest hřích můj", ale s publikánem "Bože, buď milostiv!" Chtěl-li by někomu k trpělivosti v kříži posloužiti, rci: "Hospodin jest, nechť učiní, co se vidí jemu." K vděčnosti napomínaje, rci: "Nuže, pozdvihněmež s Davidem hlasu i srdce a rceme "Ej duše má, oslavůj Pána svého."
Sedmý prostředek pohybování srdcí vzývati tytýž Boha. Jímá se i tak lidských srdcí slovo tím hlouběji, když se kazatel tytýž k Bohu obrací, od něho mluvenému slovu moci a požehnání žádaje, a to bývá takto:
a) Hned při počátku řeči před exorcium, jakž známěj.
b) Po proposicii buď vždycky, jakž někteří kazatelé mají obyčej, anebo toliko když nesnadný artíkul k vykládání přichází, aneb se věc, na níž mnoho záleží, přednášeti má, tu se votum, totiž vinš aneb vzývání Boha, platně přidává.
Formule. K tomu tyto a těm podobné jsou: Pán Bůh, k jehož slávě tyto věci se mluviti budou, nastrojiž srdce, uši i jazyk náš, abychom i mluviti, i přijímati to mohli, což se k jeho slávě a nám k spasení mluviti bude. O lásce kázati maje, říci mohu: Bůh, kterýž láska jest, vylejž nyní svou lásku v srdce náše, abychom jí zazženi jsouce, láskou naplněná srdce odsud domu odnésti mohli! Amen.
c) V aplikaci leckdes jako při naučení: Dej Bůh, abychom při této pravdě stálí byli do smrtil Při výstraze: Pán Bůh rač dáti, abychom se tohoto i jiných hříchů vystříhati mohli! Při napomínání: Dejž, Bože, abychom tomu mohli zadosti činiti! Příkladové toho v prorockých a apoštolských kázaních jsou hojní.
d) V závírce buď obyčejné: K čemuž nám dopomáhej! Nebo: Já jsem kázal, ty, ó Duchu svatý, zapečeť slova svá v srdcích všech nás! Arnen.
To o prostředcích veřejných k hýbání srdcí. Jak pak již obzvláštně napomenutí, trestání a potěšení formulovati, aby k srdci pronikala, znamenati sluší.
Napomenutí z božího slova děje se křesťanům:
K milování Boha dohánějí lidi tři věci: 1) Krása jeho. 2) Spříznění, kteréž s ním máme. 3) Dobrodíní jeho. Co pěkné, to přirozeně k tobě tíhne srdce, již pak nic ušlechtilejšího, krásnějšího, blahoslavenějšího, divnějsího nad Boha bytí nemůže. Nebo cokoli dobroty, krásy, líbeznosti v tvořích jest, to vše jen stín toho, co jest v Bohu. Za. tím přirozené jest, abychom přátely své krevní milovali. Bůh jest nejbližší přítel, v němž živi jsme, hýbeme se i v bytu trváme, bližší jest nás nežli my sami sebe: jest Otec náš přemilý právem stvoření i znovuzrození. Přirozené jest také, abychom toho, kdo nám dobře činí a na kom nám co záleží, milovali. Žádný pak více nečiní nad Boha toho, a i něho plynou nám i přirození darové: život, krása, síla; i nabytí: umění, moudrost a šťastný v čemkoli prospěch; i tělesní: pokrm, nápoj, oděv, pokoj a bezpečné bydlení; i duchovní: slovo boží, známost pravdy, svoboda v náboženství, víra, nový rod; i minulá, i přítomná, i budoucí dobrodiní, kteráž kde potřebí, vyčítati a zveličovati se mají, aby srdce lidská v milování božím rozněcována byla.
K milosrdenství a lítosti k bližním slouží se lidem: Předně, zveličováním bídy lidské, zvláště osoby některé. Druhé: ukazováním, že bídný ten jest náš přítel a bratr, a z též krve pošlý, touž krví vykoupcený, v též u Boha, ne větší-li vážnosti. Třetí: hypotyposi Krista, jeho před očima malovati, jako by sám tu stoje almužny a slitování udu svému žádal, odplatu hojně zde i věčně slibuje.
Ku pokání lidí dohánějí tyto věci:
K stálosti v dobrém a bázni boží děje se napomenutí mocně:
Trestání a žehrání aby hluboce vázlo, toto dvé působí:
Aby pak trestání při posluchačích ne zjitření a zdráždéní (jakž bývá, nebo nedůtklivý jest vřed neduhů lidských), ale zahanbení a napravení přinášelo, tyto věci tomu napomáhají:
Potěšování bídných mocné jest, jestliže kazatel:
Mocně se zavírá kázaní, když kazatel:
Ó Ježíši Kriste, kníže pastýřů, biskupe náš svrchovaný, kterýžs mne nehodného v počet služebníků a pastýřů také pojítí ráčil, oveček svých krví tvou vykoupených částečku k pasení mně svěřiv. Tys, Pane, Petra, beránky své jemu svěřiti maje, po třikráte, milovál-li by tebe, se tázal, načež i já s Petrem se ohlašuji: Miluji, Pane Ježíši, ty víš, že miluji, hotov jsa pro tebe a ovečky tvé ne jen práci vynakládatí. ale i tu duši vydati. Víš, Pane, vnitřnosti mé, zkus srdce mého, přepal ledví má a poznej, žeť jsem já, služebník tvůj, činiti všeho, co míti chceš, žádostivý. A není-li v čem umysla dosti buď sprostného, neb celého, neb horlivého, i to při mně naprav, doplň, rozněť pro milosrdenství své. Však jsem pak tvůj, Pane Ježíši, a tvé dílo dělám: tvůj také zůstati a tvé dílo prospěšně dělati žádám. Než bez tebe, Pane Ježíši, nic nemohu, jakože ty sám vysvědčil a já to poznávám. Protož ó neopouštějž díla svého, pokorně prosím, kteréžs při mně, ve mně a skrze mně dělati začal. Dej mi věrným býti v domě tvém a bedlivým i snažným v práci tvé, abych ostal bez zahanbení, když přijdeš a počtu požádáš. Rád chci dělati všecko, můj Pane Ježíši, cokolis poručil a poroučíš, ale mdloby své a nestatečnosti se lekám. Nebo mám já strážným býti lidu tvého, sám člověk dřímavý a zraku proti tak mnohým nepřátelům duchovním příliš mdlého jsa? Mám býti pastýřem ovcí tvých, sám pastvy a stráže ustavičně potřebuje? Mám býti vůdčím a učitelem dítek tvých, sám dítě jsa? Mám býti světlem světa, já, kterýž v sobě sám tak mnoho mrákot vidím a cítím? Mám býti solí před porušením jiné hojící, já sám porušený a pokažený člověk? Mám býti sloupem železným v domě tvém a zdí měděnou v městě tvém, já hlina, prach a popel? Ach smiluj se, Pane Ježíši, nestačujiť já těmto věcem, sám ty to ve mně a skrze mne dělati musíš, jestliže dělati mám: jinak nic nebude, před nebem i zemí se osvědčují. Avšak věrnýs ty, kterýž osvědčil, že moc tvá v nemoci lidské se dokonává; toť mně těší. Protož mám-li býti sloupem, podpírej mne, abych neklesl; mám-li býti solí, i sol mne ohněm kříže a ostrostí jakýchkoli, nedbám; cvič mne sobě, jak sám chceš, jen abych zmohl a umřel ve mně a skrze mne v jiných nákazu hřícha. Mám-li býti svící jasně hořící v domě tvém, i dodávej mi sám světla rozumnosti a přilívej oleje daru Ducha svého. Mám-li býti vůdcím a učitelem dítek tvých, sám ty mne za ruku veď a poučůj vždycky, abych v ničem nezblouda a jiných v blud neuvedl; mám-li býti strážným lidu tvého, střež ty mne sám napřed, abych zmařen nebyl, pro milosrdenství tvé. Mám-li naposledy ovce tvé pásti, sám ty pastev života dodávej. Nebo jestliže ty ruky své odvírati a pastev dobrých a pramenů vod živých nám ukazovati nebudeš, kdež bych já to bral, odkud to opatřil? Budiž tedy ty sám všechněm nám všecko, aby tvá samého byla u všech a ze všeho čest, z tebe, skrze tebe a k tobě ať plyne všecka plnost darů potřebných, kteréž pro nás v tobě složil Otec. Ó moudrosti věčná, vyučuj nás! Ó světlo věčné, osvěcuj nás! Ó Ježíši, věčný boží Synu, církve hlavo, Pane a Bože můj, Vykupiteli můj, biskupe můj, veď, teď, spravůj, chtěním dobrým i mocí darůj! Konej i dokonej započaté při mně milosrdenství, pas i spas mne s lidem tvým na věky. Amen.
Přijmi, Jezu Kriste, pokorná vzdychání poníženého sluhy svého a nepohrdej tím, kdož se žádá líbiti tobě a mnohé získati tobě a napomoci jako mdlá nádoba slávě tvé. Ó přijmi mysl, oblib žádost, potvrď chtění, požehnej věrnému usilování a rci na to v svatém svém nebi: Amen. Amen. Amen!
zpět na obsah Další: Appendix