|
- Komenský | - Listové do nebe | - |
Poměry sociální v Čechách a na Moravě, které již ve stol. XIV. bývají častým předmětem úvah tehdejších reformátorův, husitskými válkami značně se zhoršily, protivy mezi šlechtou a lidem poddaným se přiostřily, až počátkem stol. XVI. dochází k uzákonění úplné poroby lidu selského.
Od té doby útisky poddaných a vůbec chudiny jsou častým důvodem stesků zvláště kazatelů všech vyznání, kteří v postillách věnují bolavé té stránce české společnosti četná dojemná místa. Běduje se tu nad bezprávností lidu těžce ujařmeného, nad nejistotou majetku krvavě vyzískaného, jehož člověk, zákonem připoutaný k své hroudě, marně hájí nejen před pánem, ale i před čeledí jeho. I na nedostatek právní bezpečnosti dosti je stesků.
Dlouhotrvající mír a blahobyt XVI. věku, v něrnž rozmohla se rozmařilost i nádhera, neshody společenské ještě prohloubil.
Přirozeno tedy, že ani Komenskému, když r. 1618 nastoupil na úřad kazatelský ve Fulneku, poměry ty nemohly zůstati utajeny. Dí o tom sám, že jako pastýř duchovní nucen byl uvažovati o případech svědomí ("casus conscientiae tractare coactus", Epist. ad P. Montanum, III.), a z toho že vznikl spisek "Listové do nebe".
Dle soudu jeho urovnání sporů mezi stavy lidskými bude předním účelem očekávaného tehdy příchodu Kristova na svět, tak že potom nastati může vytoužená perioda tisícileté jeho vlády. A hříchy do nebe volající, jichž lidstvo té doby je plno, jsou přímým toho podnětem, aby Kristus již s příchodem svým neodkládal.
Bůh zná je ovšem jakožto vševědoucí, ale chudí ve své sklíčenosti přece sdělují mu zvláště to, co je nejvíce tísní. Žaloba chudých ke Kristu je předmětem listu prvého. Nepronášejí stížností na rozmařilý život bohatcův, ač jej podrobně znají, ale na nemilosrdnost jejich. Nepřejíť chudým oddechu ani v den sváteční, závidí jim i toho, čeho jim Bůh skrovně poskytl, vydírají to všelikými úskoky; v nouzi nechtí jim ani půjčiti ani za ně ručiti, a činí-li to, zacházejí s chudými jako s otroky. Někteří dokonce užívají prostřednictví židův, jen aby vydřeli větší úroky. Ani správa veřejná není k chudým spravedliva, neboť ubožáci platí větší daně než boháči a před soudy nepožívají náležité ochrany. Podřízenost jeví se dokonce i ve stycích společenských, že boháči sotva děkují chudým za pocty jejich, ba vypínají se nad ně i v církvi. A přece chuďasové nenaléhají na oprávněnou rovnost všech lidí na světě.
Kristus odpovídaje chudým (v listě druhém) osvědčuje, že zná bolesti jejich, ale nemůže připustiti, aby nastala společenská rovnost všech lidí. Chudobu pokládá spíše za prospěch, nežli za škodu, vždyť ani boháči nebývají pravidelně šťastni. Též on sám zvolil si na zemi chudobu a přece došel nejvyšší slávy. Svou zvědavou ponížeností chudí podněcují zpupnost boháčů. Posléze slibuje, že se chudých ujme a pošle napomenutí boháčům.
Činí to listem téhož dne poslaným (třetím). V něm ohlašuje především stížnost chudých, o níž všecku pravdu zná. Rovnost všech lidí sice zavésti nechce, ale zakazuje jakoukoli krutost a káže z přebytkův udíleti almužny. Bůh dal lidem, co chtěl, ale před ním jsou jako sluhové jeho sobě rovni. Též Bůh je milosrdný a pomstou tresce všelikou nemilostivost, jež se příčí zákonu o lásce k bližnímu. Lidé jen pomocí vlastního milosrdenství mohou doufati v Boha.
Odpověd boháčů podává 1 i s t č t v r t ý. Namítají, že nářky chudých slyší stále, než nezdají se jim býti oprávněny. Vždyť stěžovatelé ti ani sami sobě nehledí pomoci, jakkoli vlastní vinou v bídu upadli. Ovšem tedy přispění cizí by jim nemnoho bylo platno, když nechtí pracovati. Lidem potřebným se almužna uděluje, jakkoli se skutečná jich potřeba zkoumá, protože dary zbytečnými jen by se podporovala lenost. Též obce mají dostatečnou péči o lidi opravdu chudé. Záruku bráti za lidi nepořádné nijak nelze. Cti zasluhují lidé bohatí za svou pracovitost a pro čest i od Boha prokázanou.
Rozhodnutí mezi chudými a bohatými Kristus podává v listě pátém. Tvrdí především, že zná dobře všecku bídu na světě; ale 1. rozhodnutí konečné o ní ponechává si na poslední soud, na nějž lidé mají se chystati. 2. Ze soudu toho již nebude odvolání. 3. Každý tu bude souzen podle skutků svých. 4. Smiřování viny již tu nebude. Do té doby žádá, by chudí příliš nedožadovali se dobrodiní, snad i násilím, ale byli trpělivi a následovali Krista. Bohatí jako pouzí správcové jmění ať neustávají v dobročinění, neboť nemilosrdné Bůh bude trestati. Jinak slibuje všem lidem brzký svůj příchod.
V listě P. Montanovi uvádí se rok složení spisku tohoto 1616 a vydání tiskem v Olomouci r. 1617. Ale správcem zboru Komenský stal se teprve r. 1618, a tisk zachovaný má datum 1619, což lépe se shoduje s životními poměry Komenského. Takových omylů v letopočtech ostatně jeví se ve spisech jeho dosti.
Netřeba proto pochybovati, že tisk dosud v jediném exempláři zachovaný skutečně pochází od Komenského. I přesný jazyk, tu onde moravismy ozdobený, nasvědčuje znalci, jakých té doby mezi českými spisovateli již bylo málo. Dotvrzuje výbornou školu, jakou té doby slynuli jen Bratří.
Jediný známý výtisk tohoto spisku chová se nyní v Museu království Českého; r. 1705 zapsán byl v knihovní seznam jesuitské kolleje u sv. Ignáce v Praze. Obsahuje 24 listy malé osmerky, nestránkované (kustody A-C, I-V), z nichž poslední je prázdný. Text počíná hned na 2. stránce, od str. 38. tisk je hustší. Ozdobné výplně jsou pouze na titule a na konci, mimo to linka na str. 2. před počátkem textu.
Nový otisk, přesně dle originálu gotickým písmem, pořídil a úvodem opatřil prof. Jan Kvačala (v Lipt. Sv. Mikuláši, nákl. spolku "Tranoscius" r. 1902; str. VIII. a 40).
Jan V. Novák.
Další: