|
- Komenský | - Listové do nebe | - |
Nejjasnějšímu a nejnepřemoženějšímu knížeti a pánu, pánu Ježíši Kristu, věčného Boha věčnému Synu, Vykupiteli a budoucímu soudci všeho světa, svému milostivému Bohu, poddanost poníženou vzkazujeme.
Nebyloť nám nové, velebný Pane, což od tvé jasnosti nám v známost uvedeno jest o žalobách a naříkáních, kteréž chudí ti proti nám vedou; nebo i sami toho dosti od nich každý den v uši své naslýcháme. Ale však prosíme tvé jasnosti, že křiklavým takovým hlasům nuzařů těch a ničemných lidí místa u sebe dáti tak snadně neráčíš, než i naši při také vyslechneš a jí porozvážíš. Soudímeť to, že kdyby se řečí a stýskání jejich mělo šetřiti a podlé nich soud býti konán, žeť bychom my prohrali a při svou stratili. Ale když se našich také odporů pováží, naději máme, že ne tak snadně potupeni býti můžeme. Nejprvé pak pravíme, že chudi ti více sobě stýskati a naříkati zvykli, nežli je bolí, nepodařilých psů obyčeje v tom následujíce, kteréhož dotkne-li se kdo neb pohrozí jemu, běží odtud s divným skvičením a sobě stýskáním, ješto se patrně vidí, že ho nebolí. Tak tito ustavičně sobě stýští a naříkajt nad svou bídou, a aby se z ní vymohli, opravdově předce se nestarajíce; a když jiný za ně platiti a svého dávati nechce, již nevědl, jak se dosti vynaříkati nad nelítostivostí lidskou. Ješto měli by nejprvé na svou k sobě nelítostivost naříkati, poněvadž obyčejně na nouzi vlastní vinou přicházejí skrze žrádla, hodování, hry, zahálky a nerozšafnosti; jiní pak, kteříž po rodičích nic neměli, aby také k statečkům nepřicházeli, lenost jedinká bývá příčina. Nebo tys zaslíbil, a věříme, že pravdomluvné jsou řeči tvé, že bojícím se sebe a pracujícím žehnati budeš a nedopustíš, aby nedostatek trpěli, kdož se tebe bojí a ostříhají se v povolání svém. Což že pravé jest všelijak, služebník tvůj David z skušení toho potvrzoval, tak pravě: Mlád sem byl a sstaral sem se, a neviděl jsem spravedlivého opuštěného, ani semene jeho žebrati chleba. Žalm 37, 25. Konal by tedy i při těchto sliby své jako věrný a jim by žehnal, kdyby se z požehnání tvého svou leností, rozpustilostí, zahálkou etc. neodvraceli. Jsme-liž my tedy, milý Pane, povinňi krmiti cizí lenost a fedrovati ty, kterýchž ty sám fedrovati nechceš? Vyhledáváš-liž toho od nás? Nenadějeme se.
K tomu zdaž skušením shledáno není, že takovým korábníkům, kteříž jednou do bídy se uvedli a již v tom daru nestydatosti dosáhli, nikdy dosti se neučiní, a pomoci jim nelze. Dobude se někdy s pomocí naší ven jako z bahna nějakého, anť, než se zví, on zase tam; a by se i častěji s nimi pracovalo, nic nebývá platno, již skušením to shledáno. Nevidí se tedy darmo vody přilévati; než kdož chce nuzařem býti, v tom ho nechati. An ty nekajícího po jednom, druhém napomenutí zavrci jsi kázal a sám zamítáš; a my bychom s takovými, kteříž ustaviční chtějí býti žebráci, meškati se měli? Nechť pracují a přichovávají, nebude potřebí naříkati, že my máme plné stodoly, špižírny, truhly, oni pak nic; také míti budou. A co spravedlivěji jako darů tvých sobě vážiti, a což ty komu dáváš, tím neplejtvati? Kdyby pak nynějším těm štercířům každému dávati se mělo (kterýchž dosti jest, a více by jich hned bylo, kdyby všickni snadní k dávání byli a jejich lenost fedrovali), i kdež by tomu konec byl, a my nač bychom sebe, manželky, dítky své přivedli? O všecko bychom se připravili, a tak bychom ani my ani oni naposledy neměli nic, a všickni podlé řádu choditi bychom musili; čehož nesmýšlíme, aby od nás žádati měl, poněvadž chceš, abychom dobře těžili hřivnami, i těmi tělesnými, a nemrhali, což jsi komu svěřil. Řikají a naříkají, že jsme nemilosrdní; a kéž rozdíl učiní, k komu jsme nemilosrdní? K takovým jsme nemilosrdní korábníkům a hudlařům, kteříž sobě nic přivésti neumějí, a kteříž nehodné se činí, aby se nad nimi člověk slitoval. Lidem bídným, chromým, slepým a jinák nemožným, když k nám přicházejí, nedáváme-li hrsti zlata, vždyť jich také po hlavě z domu nevystrkujeme. Dáme halířek neb kus chleba; ač i tu že užlváme rozdílů, kdož nás spravedlivě vinniti může? Nebo jacíž nyní jsou lidé, jistě takovéť jest potřebí examinovati, není-li nějakého podvodu; není-li jonák zdravý, aneb vždy ne tak nemocný, aby proto něčeho dělati a chleba sobě zasluhovati nemohl. Zase když vidíme, že opatřen jest na ten čas (poněvadž často přicházejí, plné kabele chleba z předu i zadu nosíce; haléřů pak co nazbíral, neukáže): kdo může spravedlivě naříkati, jestliže nečiníme pomoci tomu, kdož nepotřebuje pomoci? Na tvůj zákon se odvoláme, žes zbraňoval sám před svině perel metati, totiž nehodným nětco činiti; tuto pak v takové příčině schyluje se k tomu, aby tvým darem, kterýmž náš život stojí, plejtváno bylo; zle-liž jest tedy, že opatrnosti v tom užíváme? Naříkají, že v našich stodolách, moučnicích, špižírnách myši kazí to, čehož by oni užiti mohli. Ale víš, milý Pane, žeť sobě tvých darův tak vážíme, že kdybychom myším v tom tak snadně překaziti mohli, jako těmto ničemným lidem můžeme, nikoli by ony toho nám nekazily. A také jednať jest věc, bud že myši skazí, aneb že by oni to zkaziti a skrze své střevo prohnati měli; poněvadž takovým lidem čím více se činí, tím více v lenost a utrácení toho, což se jim do rukou dostává, se vydávají, a naše jim pomáhání neni nic jiného, než jejich lenosti posilňování. Což se pak lidí naprosto bídných a nemožných dotýče, tiť na nás nemají dokonce co naříkati, nebo se ví o tom a snešení jest, že každá obec své chudé opatrovati má, k čemuž i důchodové zvláštní nařízení jsou. A také že bídy mají, což jest to divného? proč v tom na nás naříkají? Však i my bohatí jsouce bídám rozličným, starostem, fresováním i nemocem poddáni býti, a když ty to na nás vzkládáš, v tom se trpělivě míti musíme.
Stěžují sobě, že nezakládáme, v rukojemství se nepropůjčujeme; ale kdož by moudrý lidem lehkomyslným, lhářům, pokladačům v tom rád se propůjčoval? Jistě tys nás, Pane, naučil opatrnosti té.
Nebo tak v písmě čteme: Nebývej mezi rukojměmi a mezi slibujícími za dluhy. Přísl. 22, 26. A opět: Velmi sobě škodí, kdož slibuje za cizího, ješto ten, kdož nenávidí rukojemství, bezpečen jest. Přísl. 11, 15. Item: Rukojemství mnohé upřímé na zkázu přivedlo a jako vlnobití jimi zmítalo, muže znamenité příbytků zbavilo, kteříž se toulati museli mezi cizími. A kdož se zaplétá věcmi cizími, upadá prý v soudy. Sirach 29, v. 21. 22. Tak hle nás laskavě, milý Pane, před nebezpečenstvím vystříhati a k opatrnosti napomínati ráčíš. A jestližeť za toho věku, kterýž k nynějšímu přirovnaný zlatým se jmenovati může, takové opatrnosti bylo potřeba: čím více nyní, když všeliká nepravost na vrch vzešla, když svět všelikými lstmi, obmysly, fortely jest přeplněn, opatrnosti takové jest potřebí? A zdaž nás tomu vlastní naše skušení, zdaž každodenní příkladové neučí? Jak mnozí skrze rukojemství a sliby, v nichž se takovým nuzařům propůjčovali, sebe o statky i dosti veliké připravují, na sebe, moha jináč bez toho býti, chudobu, nouzi i na své potomky uvozují? A protož nesoudíme, aby naříkání na nás těch nuzařů u tebe platné proti nám býti mělo; poněvadž my podlé tvých napomenutí a výstrah v tom postupujeme a k dobrému cíli směřujeme. Kdež pak domlouvati se smějí, že jim cti náležité nečiníme a od nich ji sami vyhledáváme: kdyby stud měli, o tom by mluviti přestali. Nebo což jim klaněti se máme, proto že chudí jsou? a všickni jako svěcených kostí šetřiti, aby se žádnému nic neublížilo? Že my ctěni býti chceme, co se tomu diví, zdaliž není i u tebe spravedlivé, aby, kteréž ty ctíš, i od jiných ctěni byli? Zdaliž úředník nebo šafář větší vždy uctivosti od čeládky k sobě nevyhledává, nežli ji sám jim činí? A kdo ho obvinní, že to zle činí? Tys pak nás šafáři svými nazval, kterýmž statek a čeládku v ruce jsi uvedl k opatrování. Ještě i to přidati musili, aby měli více proč potom naříkati, že prý statečky jejich a živnosti zžíráme a i o to málo, což mají, je připravujeme.
Načež ač by téměř hodné nebylo odpovídati, poněvadž příliš makavé věci hloupě na nás sčítajíce, sami se v podezření dávají, že více, jakž prv řečeno, skučí, než je bolí: a však nechť soudí toto dvé: 1. Nemají-li z to rozumu, aby vidouc nás tak žravé a hltavé, k nám živností svých nenosili? Vždyť my za nimi nechodíme ani jim nevydíráme. Potřebují-li pak nás v čem a na náš stateček živnosti své provodí, chceme také užitek z toho míti; a spravedlivé jest. Však nám na ten spůsob smlouvu činí, pročež tedy k ni státi nechtí? 2. K tomu zdaž jest to hříšné, když kdo pilný jsa svého hospodářství a živnosti, rolí, louky i domy k své potřebě skupuje? Zdaž to aneb z moci lidem béřem, aneb darmo? Však za to peníze dáváme; a kup vždycky všechněm svobodný býval, Božským i lidským právem, leč že v starém zákoně ven z rodu nic se prodávati a odbývati nemělo. Ale zákon starý již přestal, nyní sme pod milostí a ne pod ceremoniemi.
Z čehož ze všeho patrné jest, velebný Králi, že naříkání chudých, kteráž se na nás dějí, marná jsou a gruntu pravého žádného nemají. Protož nadějeme se, že ty spravedlivý spravedlivým i nespravedlivým spravedlivě učiníš: lenochů v nouzi zanecháš, nás pak, kteříž prácemi svými a potem svým tvého požehnání sobě dobýváme, požehnáš a přispoříš toho, cožs nám již v ruce uvedl. Mezi tím děkujeme tobě, že k vůli bláznivých těch lidí rovnosti té v světě (bez níž svět tak dlouho stál a ještě bude) začlnati, a cožs nám jednou dal, toho odjímati neráčíš. Naději odtud sobě činíme, že my s prácemi svými tobě se líbíme, když nám v nich žehnáš a dary své rozhojňuješ. Činiž to i dále, milý Pane, abychom sa. věděli, že jsi Stvořitel a ochránce náš, pro jméno své, Amen.
Dáno na zemi etc.
Další: