I.
Co to jest Jednota, na kterouž Bůh předkům našim trefiti dal, i posavad z milosti Boží mezi námi zachována byla?
Jednota jest jistého počtu církví a služebníků jejich svolení a sobě
vespolek zavázání k společnému a jednomyslnému ostříhání v učení čistoty a v
životu pobožnosti, v obojím pak tom řádu a poslušenství, tak aby všickni o sobě
vědouce, na sebe pozor dajíce, vespolek se milujíce a vedlé potřeby poučujíce,
potěšujíce, napomínajíce a všelijak retujíce, skrze to opouštění sebe, zámutky
a pohoršení předcházeli a všecko dobré při sobě vespolek vzdělávali. Čemuž
poněvadž nedostatkové lidští, vášně a náruživosti často překážku činí a takový
řád ruší, přivzata jest na pomoc kázeň svatá, skrze niž se neživí probuzují,
neopravdoví ku povinnostem dohánějí, převrácenci pak ven vymítají (aby se
církve tělo jako kvasem těsto nenakazilo).
Taková jednota měla by v celé církvi býti, proto že takové nařízení Kristus
Pán všechněm učedlníkům svým vydal, a apoštolé kterékoli zbory zakládali,
takový v nich a nejinaký řád vyzdvihovali; a bylo tak v prvotní církvi všudy.
Ale že pak brzy podešlo tajemství nepravosti, pýcha kněžská a biskupská,
povstaly roztržky v církvech veliké, až Antikrist opanoval a pod svou moc
tyranskou uvedl všecko. Proti němuž když Bůh vzbudil Lutera a jiné, ti proti
bludům více nežli proti neřádům bojujíce, na vyzdvižení a obnovení řádu
zapomněli. Protož tam dělá téměř, kdo co chce; každý posluchač jest svým
knězem, každý kněz svým biskupem.
Předkové naši z vnuknutí milého Boha na to přišli, aby čistotu učení a
života začavše, také obé to řádem a kázní ohradili a opět k stráži řádu a kázně
starší sobě, nižší i vyšší, z kněží i lidu (soudce) zřídili. Kterýmž
prostředkem zachována jest (s pomocí Boží) až: posavad
- v učení čistota, bez roztržek, když se žádnému žádných nových smyslů
uvozovati nedopouští, než soudí-li kdo co za potřebné strany vysvětlení
některého artikule víry, to se společně uvažuje a zavírá.
- V ceremoniích jednomyslnost, bez rozdílnosti, když se žádnému nic nového
uvoditi nedopouští bez společného všech na to svolení.
- V životu pobožnost, bez nějakých těžkých pohoršení, když všickni pod bázní
a kázní jsouce, v svědomích svázáni jsou, a příčinám zlého (znamená-li se kde
co) časně se přítrž činí.
- I sama církví našich společnost stále trvá bez roztrhání a vyvrácení,
ješto bez lidského téměř ramene, samým tím řádem a v ujímání se o sebe vespolek
jednomyslnosti. Nebo ač mnoho a často všelijaká nepřátel usilování na
vyvrácení Jednoty šla, na darmo však, proto že Bůh (jemuž se líbí, když Bratří
v jednomyslnosti přebývají,
Žalm 133.) všecko vždycky rušil a také (podlé
Písma) provázek trojnásobní, ovšem mnohonásobní nesnadně roztržen bývá. Nýbrž i
teď, když se zdálo, že klesneme, stojíme předce v řádu a jednomyslnosti i v
rozptýlení svém; tak mnoho může svatý ten Jednoty svazek. Ješto v jiných
obnovených církvech toho tak se nevidí ani v pokoji, ani ovšem v pokušení. V
pokoji zajisté snadně podcházejí různice, roztržky, sekty a prostopášnost
života. Čehož na příklad jsou mezi bratřími Švejcary vylíhlí Novokřtěnci, mezi
Malopolskými Fotiniáni, mezi Nydrlendery Arminiáni, v Luteránstvu
Philippistae, Osiandristé, Libertini, Flaciani etc. Ovšem pak, když na
které jejich církve pokušení přichází, žádný o žádného se nestará, jen každý o
sebe, a jde všecko různo. Nebo nemůž jinák býti než podlé povědění mudrce: Kde
není hradby, roztrháno bývá jmění (Sir. 36, 25).
zpět na obsah 
Další: O zachování této takové mezi námi Jednoty potřebí-li se starati?
