Česká čítanka - Komenský- Přemyšlování -

Kapitola XII.

O ustavičných modlitbách; a jaká jsou znamení s Bohem se obírajících lidí.

A to jest jedna k obírání se s Bohem cesta skrze přemyšlování. Druhá jest skrze modlitby, jenž jsou milá s milým Pánem Bohem rozmlouvání, jemu z lásky děkování a v lásku se poroučení. K jakýmž modlitbám nejen sobě jisté hodinky a chvíle zvolují milovníci Boží, aby podlé rady Kristovy v pokojičku se uzavírajíc v skrytě se Otci modlili (Mat. 6, 6), buď s Davidem a Danielem třikrát za den, ráno, u večer, o poledni na kolena klekajíc (Dan,.6, 10. Žal. 55, 18); aneb sedmkrát s Davidem (Žal. 119, 164) aneb o půlnoci s Davidem a Kristem k modlitbám vstávajíc (Žal, 119, 62. Jan 6, 15); ale i kromě toho na každém místě, každé chvíle, při každém předsevzetí ku Pánu Bohu vzdychají a jemu se modlí.

A k tomu sobě opět svatá duše odevšad příčinu béře. Když vzhůru pohlédna krásnou oblohu, slunce, měsíc a hvězdy spatří; když zemi bylinami a stromovím porostlou, neb sníh, mráz, deště, hřímání etc. vidí; když ptáky lahodně zpívati slyší; když na svá minulá léta zpomene; když manželku, dítky, stateček svůj spatřuje; když mu jídlo a pití v chut přichází; když sen k duhu jde; a summou, že všeho Boha chválí, i toho nočního ticha a denního šustu k modlitbám užívaje.

A modlitba takových modlitebníků nezáleží v mnoha slovích a dlouhém vypravování (an to sic Kristus za zbytečnou, pokrytskou věc odsoudil Mat. 6. 7); ale v vroucnosti, byť se i dvěma neb třmi slovy k Bohu vzdechlo; i ta dvě neb tři slova k Božímu srdci pronikati moc mají. Jako když kdo s Davidem řekne: Smiluj se nade mnou, Bože, podlé velikého milosrdenství svého (Žal. 51, 3); aneb: z vnitřnosti srdce miluji tě, Hospodine, sílo má, skálo má etc. (Žal. 18, 2); aneb: Duch tvůj dobrý, Hospodine, vediž mne jako po rovné zemi (Žal. 143, 10); aneb: Dobrořeč duše má Hospodinu, a všecky vnitřnosti mé jménu svatému jeho (Žal. 103, 1), a k tomu podobné kratičké, buď z Žalmů a z písma vzaté, aneb kteréž vnuká Duch svatý (Řím. 8, 26), modlitby dostatečné jsou k tomu, aby cokoli činí člověk, všecko činil ve jménu Pána Ježíše, díky čině skrze něho Bohu a Otci, jak apoštol (Kol. 3, 17.) napomíná.

Takový svatý zvyk častého k Bohu vzdychání jest při vyvoleném člověku jako strážný domu zbraňující, aby kromě všemohoucího Boha žádný do domu srdce vjíti, a některý cizí host v duši se vlouditi nemohl. Přeblaze těm, kdož se tak s Bohem pojí! Blahoslavený národ hledajících tváři tvé, ó Bože Jákobů! (Žal. 24, 6).

Znamení pak takového s Bohem se obírajícího srdce tato jsou:

  1. Nemnoho takový mluví, než mlčelivosti raději ostříhá; jakož proto, že srdce jeho nepotřebným řečem a věcem se vyhýbá, tak i proto, že vnitř s Bohem zaměstknané bývá.
  2. Nemnoho se takový po věcech jiných ohlédá, aby se měl v spatřování krásných zahrad, křtaltování šatů, čerstvých koní neb ptáků a tomu podobných věcí, aneb také v poslouchání a zbírání povin kochati a tím čas tráviti, není toho při něm. Zdá se on sobě sám v sobě nejpěknější věci míti, Boha a pokoj jeho.
  3. Nemnoho také svatá duše zevnitřního tovaryšstva hledá, proto že rozprávky a zábyvky za maření času (jakož v pravdě jsou) drží a má milé tovaryšstvo vnitř v sobě. Protož raději jest sama, aby pokoj bez hluku míti mohla. Aniž jí samotnost tesklivá jest, jako lidem světským, kteříž libého Božího pokoje vnitř v sobě nemajíce, vně kromě sebe oblektací a z melancholie vyrážení hledati musejí. Aniž se v samotnosti své čeho bojí, proto že ví, že není sama, než Bůh a anjelé jeho při ní jsou, jimž se nejbezpečněji svěřuje. Nebo jakož starší, odrostlejší v domě dítky na mladší své bratříčky pozor mají, a když toho potřebí, na rukou je přenášejí; tak nás hledí a na rukou nosí anjelé svatí, jakožto starší naši bratří, abychom nikdá opuštěni nebyli (Žal. 91, 11). Tomu se tedy tovaryšstvu pobožná duše nejvíc těší, jiného netak dbá.
  4. Ač rád sic pobožný člověk i mezi lidmi bývá a s nimi rozmlouvá, ale když jsou pobožní a řeči se o věcech dobrých, kteréž by k společnému vzdělání sloužily, drží; tu býti, poslouchati, nětco přidati, učiti se a jiné poučovati, to mu veliká rozkoš jest.
  5. Ovšem pak rád v shromážděních svatých bývá, proto že tu jest svým Hospodin slunce a pavéza, tu že milosti i slávy udílí (Žal. 84, 5, 6). Tak David toho jediného sobě na Bohu žádal, aby přebývati mohl v domu Hospodinovu po všecky dni života svého a spatřovati okrasu jeho a zpytovati v chrámě jeho (Žal. 27, 4).
  6. Rád takový i kromě shromáždění s Božím slovem se obírá a svatá Písma čte, nemaje s Davidem žádného většího potěšení, jako aby v zákoně Hospodinově dnem i nocí přemyšloval (Žal. 1, 2), proto že nad zlatto i nad med sladší věci tam nalézá (Žal. 19, 11).
  7. Naposledy rád člověk s Bohem spojený žalmy svaté a duchovní písničky zpívá, srdcem i hlasem plésaje a Boha vždycky oslavuje (Efez. 5, 19). Rád i sám, umí-li, na čest Pánu Bohu písně skládá a tudy horlivost svou v sobě rozněcuje, říkaje s Davidem: Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, dokudž mne stává; libé bude o něm přemyšlování mé vždycky, rozveselím se v Hospodinu etc. (Žal. 104, 33. 34).

zpět na obsah - Další: Zavírka.