Kapitola XII.
O ustavičných modlitbách; a jaká jsou znamení s Bohem se obírajících lidí.
A to jest jedna k obírání se s Bohem cesta skrze přemyšlování. Druhá
jest skrze modlitby, jenž jsou milá s milým Pánem Bohem
rozmlouvání, jemu z lásky děkování a v lásku se poroučení. K jakýmž
modlitbám nejen sobě jisté hodinky a chvíle zvolují milovníci Boží,
aby podlé rady Kristovy v pokojičku se uzavírajíc v skrytě se Otci
modlili (Mat. 6, 6), buď s Davidem a Danielem
třikrát za den, ráno, u večer, o poledni na kolena klekajíc (Dan,.6,
10.
Žal. 55, 18); aneb sedmkrát s Davidem (Žal. 119, 164) aneb o
půlnoci s Davidem a Kristem k modlitbám vstávajíc (Žal, 119, 62.
Jan
6, 15); ale i kromě toho na každém místě, každé chvíle, při každém
předsevzetí ku Pánu Bohu vzdychají a jemu se modlí.
A k tomu sobě opět svatá duše odevšad příčinu béře. Když vzhůru
pohlédna krásnou oblohu, slunce, měsíc a hvězdy spatří; když zemi
bylinami a stromovím porostlou, neb sníh, mráz, deště, hřímání etc.
vidí; když ptáky lahodně zpívati slyší; když na svá minulá léta
zpomene; když manželku, dítky, stateček svůj spatřuje; když mu jídlo
a pití v chut přichází; když sen k duhu jde; a summou, že všeho Boha
chválí, i toho nočního ticha a denního šustu k modlitbám užívaje.
A modlitba takových modlitebníků nezáleží v mnoha slovích a dlouhém
vypravování (an to sic Kristus za zbytečnou, pokrytskou věc odsoudil
Mat. 6. 7); ale v vroucnosti, byť se i dvěma neb třmi slovy k Bohu
vzdechlo; i ta dvě neb tři slova k Božímu srdci pronikati moc mají.
Jako když kdo s Davidem řekne: Smiluj se nade mnou, Bože, podlé
velikého milosrdenství svého (Žal. 51, 3); aneb: z vnitřnosti srdce
miluji tě, Hospodine, sílo má, skálo má etc. (Žal. 18, 2); aneb:
Duch tvůj dobrý, Hospodine, vediž mne jako po rovné zemi (Žal. 143,
10); aneb: Dobrořeč duše má Hospodinu, a všecky vnitřnosti mé jménu
svatému jeho (Žal. 103, 1), a k tomu podobné kratičké, buď z Žalmů a
z písma vzaté, aneb kteréž vnuká Duch svatý (Řím. 8, 26), modlitby
dostatečné jsou k tomu, aby
cokoli činí člověk, všecko činil ve jménu Pána Ježíše, díky čině skrze
něho Bohu a Otci, jak apoštol (Kol. 3, 17.) napomíná.
Takový svatý zvyk častého k Bohu vzdychání jest při vyvoleném člověku
jako strážný domu zbraňující, aby kromě všemohoucího Boha žádný do
domu srdce vjíti, a některý cizí host v duši se vlouditi nemohl.
Přeblaze těm, kdož se tak s Bohem pojí! Blahoslavený národ
hledajících tváři tvé, ó Bože Jákobů! (Žal. 24, 6).
Znamení pak takového s Bohem se obírajícího srdce tato jsou:
- Nemnoho takový mluví, než mlčelivosti raději ostříhá; jakož proto,
že srdce jeho nepotřebným řečem a věcem se vyhýbá, tak i proto, že
vnitř s Bohem zaměstknané bývá.
- Nemnoho se takový po věcech jiných ohlédá, aby se měl v spatřování
krásných zahrad, křtaltování šatů, čerstvých koní neb ptáků a tomu
podobných věcí, aneb také v poslouchání a zbírání povin kochati a tím
čas tráviti, není toho při něm. Zdá se on sobě sám v sobě nejpěknější
věci míti, Boha a pokoj jeho.
- Nemnoho také svatá duše zevnitřního tovaryšstva hledá, proto že
rozprávky a zábyvky za maření času (jakož v pravdě jsou) drží a má
milé tovaryšstvo vnitř v sobě. Protož raději jest sama, aby pokoj
bez hluku míti mohla. Aniž jí samotnost tesklivá jest, jako lidem
světským, kteříž libého Božího pokoje vnitř v sobě nemajíce, vně
kromě sebe oblektací a z melancholie vyrážení hledati musejí. Aniž se
v samotnosti své čeho bojí, proto že ví, že není sama, než Bůh a
anjelé jeho při ní jsou, jimž se nejbezpečněji svěřuje. Nebo jakož
starší, odrostlejší v domě dítky na mladší své bratříčky pozor mají, a
když toho potřebí, na rukou je přenášejí; tak nás hledí a na rukou
nosí anjelé svatí, jakožto starší naši bratří, abychom nikdá opuštěni
nebyli (Žal. 91, 11). Tomu se tedy tovaryšstvu pobožná duše nejvíc
těší, jiného netak dbá.
- Ač rád sic pobožný člověk i mezi lidmi bývá a s nimi rozmlouvá,
ale když jsou pobožní a řeči se o věcech dobrých, kteréž by k
společnému vzdělání sloužily, drží; tu býti, poslouchati, nětco
přidati, učiti se a jiné poučovati, to mu veliká rozkoš jest.
- Ovšem pak rád v shromážděních svatých bývá, proto že tu jest svým
Hospodin slunce a pavéza, tu že milosti i slávy udílí (Žal. 84, 5,
6). Tak David toho jediného sobě na Bohu žádal, aby přebývati mohl v
domu Hospodinovu po všecky dni života svého a spatřovati okrasu jeho a
zpytovati v chrámě jeho (Žal. 27, 4).
- Rád takový i kromě shromáždění s Božím slovem se obírá a svatá
Písma čte, nemaje s Davidem žádného většího potěšení, jako aby v
zákoně Hospodinově dnem
i nocí přemyšloval (Žal. 1, 2), proto že nad
zlatto i nad med sladší věci tam nalézá (Žal. 19, 11).
- Naposledy rád člověk s Bohem spojený žalmy svaté a duchovní
písničky zpívá, srdcem i hlasem plésaje a Boha vždycky oslavuje (Efez.
5, 19). Rád i sám, umí-li, na čest Pánu Bohu písně skládá a tudy
horlivost svou v sobě rozněcuje, říkaje s Davidem: Zpívati budu
Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, dokudž mne
stává; libé bude o něm přemyšlování mé vždycky, rozveselím se v
Hospodinu etc. (Žal. 104, 33. 34).
zpět na obsah 
Další: Zavírka.
