KAPITOLA XII.
Mučedlníci litoměřičtí.
- Purkmistr litoměřícký, Pichel, člověk ukrutný a lstivý, jedné noci 24
nejpřednějších měšťanů a mezi nimi zetě svého zjímal a do hluboké věže
u brány sv. Míchala uvrhl. Potom pak poradiv se s některými Zikmunda
císaře hejtmany a pojav něco žoldnéřů, je hladem a zimou na polo
zmořené vytáhnouti, ortel smrti jim přečísti, ruce i nohy v hromadu
svázati, na vozy vložiti a k břehu řeky Labe vésti poručil.
- Sběhlo se množství lidu, manželek, dítek, příbuzných a přátel, kteříž
v pláč a kvílení se vydali. Přistoupila jednorozená purkmistrova
dcera a spjatýma rukama k nohám otci padši, za život jen aspoň svého
muže žádala: ale kamene tvrdší otec, aby neplakala, že neví, zač
žádá, a že vzácnějšího manžela dostati může, řekl. Ona vidouc, že nic
vyprositi nemůže, vstala a řekla: "Nebudeš ty mne, otče, více
vdávati;" a plačíc a v prsy se bijíc i vlasy trhajíc, s jinými za
mužem pospíchala.
- Mučedlníci k břehu přivezeni a s vozů sházeni byli, a nežli prámy
zhotovili (nebo mostu ještě nebylo), hlasů pozdvihše, nebem i zemí
svou nevinnost osvědčovali, a manželkami, dítkami, přátely se žehnali,
k stálosti a k horlivosti a k přidržení se raději Božího slova než
nálezků lidských sebe i jich napomínali, až také i za nepřátele se
modlili a duše Pánu Bohu poroučeli. V tom na prámy vloženi,
na hlubinu veženi, a tak ruce k nohám přivázány majíce, do řeky
vhozeni a utopeni. Stáli kati okolo břehů, majíce v rukou železem
okované sochory a vidle, aby žádnému z nich k břehu se přiblížiti a
vyjíti nedopustili, a když se kdo k břehu přibližoval, toho bodli a na
hlubinu odstrkovali.
- Purkmistrova dcera znamenavši zrakem manžela svého, do řeky vskočila a
v polo ho uchytivši, z vody vytáhnouti se snažila. Ale že i ona v
hlubině jíti ani on rozvázán býti nemohl, a mimo to on vodou již
naplněn jen ke dnu se táhl, stalo se, že oba spolu utonuli, a na druhý
den tak, jakž se byli objali, vytaženi a do hrobu vloženi byli. Stalo
se to 30. máje léta 1420.
- Ta historie brzo potom v kostele litoměřickém U všech svatých na
věčnou té věci památku literami zlatými vypsána, i též na bráně
svatého Míchala řečené na zavěšené tabuli vídána byla, až teprva v
létu 1623. osmého dne července z rozkazu Jiříka Michny, komisaře
nad reformací, všecko to zahlazeno jest.
zpět na obsah 
Další: Václav, pastýř církve arnoštovické, s jinými osmi upálen. A Kunrád, arcibiskup pražský, k pravé víře obrácen.
