Česká čítanka - Komenský- Historie perzekucí -

KAPITOLA XVI.

Mučedlnictví od falešných husitů

  1. Již přistoupiti náleží k té rotě, kteráž od Husa jména sobě vzavši, z větší však částky se převrátila a pravdověrným protivenství činila. Měliť sice všickni příkladem mistra svého Husa opravdovou k tomu mysl, aby proti antikristu válčili, ale že po jeho smrti obzvláštního nějakého opatrného a srdnatého vůdce, který by takový lid v nějakém řádu zdržoval, neměli, stalo se, že sami proti sobě se srotili a ukrutné mezi sebou roztržky vzbudili. Obecný zajisté lid a žákovstvo na sám kalich (odkudž i Kališní slouli) pozor majíce, jiných artikulů Husova učení bezpečně zanedbávali. Táborští sami (mezi nimiž vznešenější byli Václav Koranda a Mikuláš biskup, muži znamenití, i něco málo jiných) ve všech artikulích i ceremoniích čistotu a sprostnost zachovati usilovali. Onino proti nim volali, že ne ve všech věcech od obyčejů církve odstupovati náleží; tito zase, že pověr žádných snášeti nenáleží. Přimísili se k oněmno někteří papeženci, aby tím lépe papežovu a císařskou při fedrovali, roztržky společně vzdělávali a proti čistšího učení následovníkům nenávist v lidu vzbuzovali, ošklivým pikhartským jmenem je hyzdíce. Pikharty pak nazývali Valdenské, kteříž málo před tím z Frankrejchu (kdež i krajina Picardia nazvaná leží) vypovědíni byvše, v Rakousích se zdržovali a za ty nejhorší kacíře vůbec jmíni byli. Tak vzbouření všecko se všudy dálo. Nebo jak horlivý ten kněz Jan z Želiva od Pražanů sťat byl, málo výše připomenuto. Našli se i ti, kteříž Žižku, vůdce táborského, omámili, že ke kališným přistoupil a Pikhartům, tak řečeným, mečem i ohněm rovně jako papežencům protivenství činil.
  2. Léta 1427. i ti konsistoře pražské administrátorové, Mistr Příbram a Prokop z Plzně, toho času akademie rektor, s M., Petrem z Mladenovic a doktorem Křištanem proto, že čistší učení vyznávali, nejprv do vězení dáni a potom z města vypověděni byli. Nebylo by jistě divu, kdy by je tak nesvorné hned tehdáž rota papežova dokonce byla vykořenila. Ale divná Boží dobrotivost tak moudře lidskou hloupost spravovati umí, aby ani přátelé ani nepřátelé neměli se čím chlubiti. Nebo kolikrátkoli císař na ně tak rozdvojené s vojsky přitáhl, tolikrát oni v pokoj mezi sebou všedše, společné pře společnou zbraní zastávali. Kdež Žižka a po něm Prokop, táborský hejtman, nejvíce spravovali, a Bůh vždycky požehnával a vítězství dával.
  3. Vidouce tedy císař a papež, že válkou proti Čechům nic spraviti nemohou, obrátili se ke lsti, a v roku 1431. do Bazileje koncilium svolavše, Čechů k přátelskému o všecko se porovnání lahodně pozvali, a jak sami chtěli, tak je, že sebou tam bezpečni budou, ujistili. Posláni tedy na to koncilium poslové, mezi nimiž přednější byli, z kněží: Jan Rokycan, pražský, a Mikuláš, biskup táborský, a Vilím Kostka, pán z Postupic. Kdež přívětivě přivítáni a na to, čeho by žádali, doptáváni jsouce, přednesli čtyři artikule, žádajíce aneb je sobě povolené míti, aneb jich zastávati. Byli pak artikulové tito:
    1. Aby užívání kalicha lidu obecnému bylo navráceno a všecky služby Boží jazykem mateřským konány byly.
    2. Aby kněží po světsku nepanovali.
    3. Aby slovo Boží svobodně kázáno bylo.
    4. Aby zjevní hříchové zjevně byli trestáni.
    A když se legát papežský zeptal, zdali toho více nemají, nebo prý tak se povídá, že věříte, že řehole mnišské jsou z ďábla, odpověděl Prokop: "Odkudž by tedy bylo to, což ani od patriarchů, ani od Krista a apoštolů ustanoveno není?"
  4. Jsou potom z obojí strany vybráni, kteříž o těch předložených artikulích celých 50 dní disputovali. A když Čechové přemoženi býti nemohli, přišlo k přátelskému porovnání. A že Rokycan, nadějí arcibiskupské důstojnosti zmámený, jiné legáty pomámil, tak se to všecko skončilo, aby Čechové, že ku poslušenství stolice římské se navrátiti a učení její i všech obyčejů zachovávati chtějí, slíbili, vymíníc toliko kalicha užívání, kterýž jim svobodný puštěn, jako i jiné to, zač žádali. A toť jsou ti artikulové, kteréž kompaktáta jmenovali.

    I jsou posláni do Čech od téhož koncilium a od císaře legáti, kteříž to vyhlásili, že Čechové do lůna církve přijatí jsou a milými jejími syny zůstávají. A tu na svolaném sněmě Rokycan, jak všecko podle vinše obdrželi, oč po tak mnoho let bojujíce tak mnoho krve vylito a království České v pustinu uvedeno, vysoce vychvaloval, daleko jinak o papeži a císaři než prvé, když je nevěstkou a šelmou v knize zjevení vymalovanou jmenoval, mluvě.

    Těžké to bylo mnohým a zvláště horlivým Táborským, že tak od šlépějí Husových odstoupiti a k společnosti Antikristově se navrátiti má lid český. Ozývali se proti tomu jak mohli, až i k vojně zase přišlo; kdež Táborští potlačeni a vší vojenské moci [u Lipan] zbaveni byvše, ne jináče potom než mečem Božího slova a trpělivostí brániti se mohli. Stalo se to léta 1434.

  5. Léta 1435. na veřejném sněmě zvolen slavně za arcibiskupa Jan Rokycan. Ale když vida, že císař (snad že se člověku chytrému a neustavičnému nedověřoval), jeho slavnému svěcení překážkou byl, on těžce nesa, že tak omýlen jest, zase i s svými proti císařskému nenáležitému postupování i papežskému panování kázati počal; a potom císaře se boje, z Prahy téměř na tři léta ustoupiti musil. Nebo Zikmund hned brzo umřel, a Albrecht, náměstek jeho, ve dvou letech, nechav syna po smrti narozeného Ladislava, kterýž u Fridricha císaře chován byl.
  6. Tu když krále nebylo, a ovšem když po smrti Ladislavově Jiří z Poděbrad nastoupil, kteréhož Rokycan právě v své moci měl, počalo se plniti to proroctví, že Manasses Efraima žráti bude, Efraim Manassesa, a oba že budou proti Judovi. Nebo papež na Jiřího a kališné zápovědmi, odsuzováním a klatbami hřímal; a tito zas neméně co navzdoru papeži a mnichům činiti mohli, činili; právě pak věřící od obojích sužováni byli.

zpět na obsah - Další: Táborští potlačeni