Táborští potlačeni

KAPITOLA XVII.

Nebo léta 1444. ostatkové Táborských i lstmi i mocí do konce potlačeni. A to tak, že Rokycan i sám i skrze jiné lahodně je k sobě vábě, za toho se stavěl, jakoby ještě svého ustoupiti hotov byl, jestliže to prokáží, že by čistší Boží pravda při nich byla. A že nežádá v té při, buď on sám buď kdokoli z jeho strany, soudcem býti, ale aby páni stavové na obecném sněmě to rozeznali a výpověď učinili. Povolili k tomu Táborští a na novou spravedlivou při spolehše, na sněm se postavili. Kdež po mnohých rokováních naposledy soudcové, kteří by zřetelnou a dokonalou výpověď vynesli, ježto by mocí toho sněmu tak byla utvrzena, aby žádná strana nikam dále appelovati nemohla, ale se k druhé přiloučiti povinna byla, zvoleni. A ti, když na Rokycanovu stranu (neb to tak nasnováno bylo) výpověď vynesli, dobří a upřímní Táborští teprva jak lstivě oklamáni jsou, spatřili. Avšak že proti smlouvě nic činiti nesměli, srovnati se v ceremoniích slíbili. Že pak domů se navrátivše, s reformací církve odkládali, Jiří, místodržící království českého, s vojskem přitáhl, město oblehl a tak soužil, že měštané se vzdavše, kněží své jemu v moc vydali, kteréž on na zámku Poděbradech a Liticích do žalářů dané z větší částky pomořil. Ale Lupáč s některými jinými k Rokycanovi přistoupil.