|
- Komenský | - O sirobě | - |
Bývají pak lidé přátel svých rozličnými příhodami zbavováni. Nejobyčejnější věc jest, že smrt práva svého k lidem užívajíc a nic na to, jest-li kdo čí přítel a záleží-li na něm komu, nehledíc, na koho přijde, dáví a preč vláčí. Některým lidem ďábel přátely moří; jako Sáře sedm ženichů udávil, než se s ní sešli (Tob. 3, 8). Některé hrom bije; jako Aronovi knězi dva syny oheň s nebe spálil (3. Mojž. 10, 2). Někteří zemětřesením neb obořením domu se zasýpají; jako Jobovi dítky jeho (Job 1, 19). Někteří hynou v bitvách; jako Joziáš, pobožný a poddaným velmi užitečný král (4. Král. 23). Někteří se katům v ruce dostávají, svých po sobě nejen v sirobě, ale i hanbě před světem zanechávajíce. Tak Amaziáš, král Judský, pro rebellii některé odkliditi dav, syny jejich při životu zanechal (4. Král. 14, 5). Tak ona matka na hrozné synů svých muky a smrt pro náboženství dívati se musela (2. Mach. 7). Někteří skrze vrahy k sirobě přicházejí; jako Adam a Eva skrze Kaina. (1. Mojž. 4). Někteří skrze svých od zvěři roztrháni, neb u vodách ztopeni, neb jinými nezčíslnými přihodami v sirobu upadají. Nebo jak se vyhnouti neumí ryba síti a pták osidlu, tak nezná člověk žádný, kde jej a neb přítele jeho neštěstí a příhoda čeká (Eccl.,9, 12). By kdo zlattem a stříbrem, a neb také vlastním životem od smrti chtél vykoupiti bratra a přítele svého, nemůž (Žalm 49, 8). Nebo není člověka, kterýž by moc měl nad životem, aby zadržel duši svou neb nětčí, aniž jest zbraň jaká v tom boji, aniž ví, kdy jej to potká (Eccl. 8, v. 8).
A protož ach, jak bídná jest nejistota vezdejšího života! Jak statkem, krásou, zdravím, tak ani přítelem věrnyn žádné hodiny žádný bezpečen není. Dnes hojnost maje přátel, zítra žádného můžeš nemíti. Dnes otočený tovaryšstvem a potěšenou družinou, zítra jako pustý kůl budeš, a neb, jakž písmo mluví, jako osamělý vrabec na střeše, a neb vejr na poušti (Žalm 102, 7. 8). Aniž zase přátel, kteréžs stratil, čekati můžeš, proto že se žádný na věky nevrátí, by ty více po nich toužil, tesklil, plakal. Nebo jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho více pozná místo jeho (Job 7, 9. 10). O stromu zajisté, by i podťat byl, bývá naděje, že se zase vypučí a zroste; ale člověk, když lehne, nevstává zase, dokudž nebe stává (Job 14, 7). Bídná věc, že to, což tak žalostné jest, a jednou se přihodě odestati se žádným vymyšleným způsobem nemůže, tak se snadně nám lidem, a to leda příhodou přihází. A však ne že by ty příhody, jak samy chtějí, přicházely; ale jak je všecky předivně řídicí Bůh uvodí. On sám jest, kterýž uvodí sirobu, on sám upřímého i bezbožného zahlazuje. Nebo jestliže on toho nečiní, kdož jiný? (Job 9, 22. 24.) V jeho ruce jest duše všelikého životčicha a duch každého těla lidského (Job 12, 10). On každému vyměřuje dny jeho a počet měsíců a klade cíle, jichž by nepřekračovali (Job 14, 5). A stíraje jednoho každého říká: Navraťte se zase, synové lidští (Žalm 90, 3). Pozůstalí pak kvělte a plačte. A protož, jakož Bůh věrných přátel dárce jest, tak zase, když odjati bývají, on a žádný jiný je odjímá, cesty sobě k tomu, jaké se mu kdy vidí, obhlídna a vyměře.
Další: