|
- Komenský | - O sirobě | - |
Noemi ona, když po manželu ovdověvši a dvou synech osiřavši s známými se shledala, a oni ji přívětivě prvnějším jménem vítali, řekla: Nenazývejte mne Noemi (t. milostnou), ale Mára. Nebo hořkostí mne naplnil Hospodin (Rut 1, 20). Což - podobně každá vdova o sobě říkati může a má. Poněvadž vdovství nic není než márah, totiž hořkost. Svědčí to písma svatá, takové o vdovách jako o lidech zarmoucených všudy zmínky činíce; svědčí i časté zkušení, že vdovství těžší jest, než kterékoli jiné osiření. A to pro tři příčiny: jmenovitě pro vlastní tesknost, pro lidský všetečný jazyk a nelítostivé srdce. Ale proti tomu trému mocné mají z písma potěšení, jestliže ho jen šetřiti chtějí.
Tesklivý že jest vdovský způsob, není div, poněvadž manželské společnosti přivykly. Ale musejí tu na Boží více, než na svou vůli hleděti, kterýž je, potřebu toho vida, odsadil a v tu samotnost zavedi. Také jsou v pravdě nejedněch manželských nepohodlí zproštěny a volnější sobě učiněny, tělem i duší, statkem i jměním; tak že již jsou pán i paní věcí svých, již jim není potřebí, leč Bohem a svědomím se vázati.
K tomu jest stav jejich většího a vzácnějšího cosi nad panenský i manželský. Jak zajisté s panenským s strany zdrželivosti a čistoty, tak s manželským strany vedení dítek (ač měla-li je která neb má-li) se srovnává. A jest nemalá čest dům, čeládku a dítky zpravovati, což za živobytí svého manžel řídil. Protož vdovy, jakožto již v obojí škole vycvičené a z cvičení propuštěné, jak pannám, tak manželkám za mistryně se od Ducha Páně představují (1. Tim. 5, 10). A Kristus Pán na světě byv, nečteme, aby kde pannám neb manželkám sloužiti sobě dopustil a do jejich domů pro užití pohodlíčka se uchyloval; ale vdovy tím ctil (Jan 11, 5. Luk. 8, 2). Apoštolé také k službě svatým toliko vdovy brávali (1. Tim. 5, 3). Nýbrž sv. Pavel Timoteovi poroučí, aby vdovy v poctivosti měl (1. Tim. 5, 2). Tou tedy vzácností stavu toho, v kterémž je postavil Pán Bůh, z tesknosti se pobožné matrony vyvozovati mají. Až i příkladem předešlých svatých vdov; kteréž ne v pláči, ale v dobromyslnosti trávívaly dny vdovství svého, ochotně a vesele Bohu i lidem sloužíce. Judit šlechetná, ač výtečná, krásná, mladá vdova byla, a mnozí ji k manželství pohledávali, nechtěla však vdovského stavu změniti; sloužila tak Bohu až přes sto let věku svého s potěšením (Jud. 8, 6. 16, 25). Anna podobně sedm let od panenství svého s manželem vybyvši, jiného nežádala, trvala v vdovství svém přes 80 let, sloužeci Bohu dnem i nocí (Luk. 2, 36. 37). Proč by tedy i jiné pobožné vdovy, jestliže ne vesele, tedy aspoň trpělivě stavu svého neostříhaly ?
Co se křivd a nátisků, na kteréž sice ubohé vdovy často naříkají, dotýče, pravdať jest, že z vdov a sirotků lidé fortedlní zisků svých rádi hledají, lstí i násilím o věci jejich je připravujíce. Ale proti tomu pevné mají toto troje potěšení:
Předně, že Pán Bůh o nich vrchnostem světa zvláštní a přísné poručení s velikými pohrůžkami učinil, aby jich oni sami neutiskovali, ani utiskovati nedopouštěli. (Viz 2. Mojž. 22, 22. 5. Mojž. 24, 17. Is. 1, 17). Jsou tedy osoby privilegiemi opatřené.
Druhé, pokudž by vrchnost jich zastávati zanedbávala, slíbil se sám o ně ujímati a jejich mocným zástupcím a mstitelem býti (Žalm 66, 6. a 146, 7-9). Slzy (prý) vdov padají na líce, ale moc jejich vstupuje zhůru proti tomu, kterýž je vyvedl, a Nejvyžší popatří a vykoná soud a potře ledví těch, kteříž nelítostiví jsou (Sir. 35, 16-20).
Třetí, Bůh pobožným vdovám vždycky předce dobré lidi vzbuzuje za ochránce a dobrodince. Umí on k ochraně Noemi a Rut Boza nějakého najíti (Rut 4). Umí nějakého Davida, aby osiřalou Abigail opatřil, nastrojiti (1. Král. 25). Umí nějakého Eliáše, vedlé něhož by se v čas hladu chudá vdova s sirotky přeživiti mohla, poslati (3. Král. 17). Může nějakého Elizea, kterýž by zadlužilé vdově poradil a pomohl, ukázati (4. Král. 4). Summou pravé jest, což David (a to se k vdovám a sirotkům nejpředněji vztahuje) dí: Mlád sem byl, a sstaral sem se, a neviděl sem spravedlivého opuštěného, ani semene jeho žebrati chleba (Žalm 37).
Stýskávají sobě někdy některé, že před jazykem lidským pokoje míti nemohou, ale tytýž o sobě klevet a žvanic dosti slyšeti musejí, bez čehož sic nebývá. Ale to (jestliže jen nějakou výtržností svou samy k tomu příčin nedávají) nejmenší jest, od lidí a lidského soudu souzenu býti, jakž řekl sv. Pavel 1. Kor. 4, 3. Kdo se lidem zahálivým, kteříž nemají co dělati, leč o lidech hubou tlouci, vyběhá? zdaž i vdané bez toho jsou? To tedy ničímž jest, svědomím svým a ne nětčími řečmi každý pobožný, ovšem pak šlechetná vdova zpravovati se má; lidských pak zbytečných žvanic ani neposlouchati.
Povinnosti vdov (mimo ty v předcházejicí kapitole ukázané) tyto jsou:
S strany sebe: život tichý a útrpný vésti, tak jako Judit, o níž se svědčí, že nevycházela z domu svého, a že se přepasovala žíní, a vdovského svého roucha nikdy z sebe neskládala, a postívala se po všecky dny vdovství svého, ačkoli bohatá, hojnost všeho mající byla (Jud. 8, 5). Sic která jest rozkošná, ta živa jsuc umřela, dí sv. Pavel (1. Tim. 5, 6). To jest, která se v rozkoše, hodování, hry, zabývky, tovaryšení vydává, toho na sobě, že v srdci vdovou není, ale mysl její po bůjnosti se pustila, dokazuje, čímž se snadně i stud i bázeň Boží i dobré jméno potracuje. Protož toho jako jedu utíkati, vážně, tiše, mlčelivě a všelijak středmě se míti šlechetným vdovám náleží. Středmě, pravím, a sprostně, v chození mezi lidi, v řeči, v šatstvu, v jídle a pití.
S strany Boha: sloužiti jemu pilněji, nežli to v manželství pro ty i jiné roztržitosti lze bylo. Nebo apoštol dí: Vdaná pečuje, jak by se líbila muži; nevdaná pak, jak by se líbila Pánu (1. Kor. 7, 34). Kteréžto Boží služby veliká částka jsou modlitby, kteréž apoštol obzvláštně vdovám poroučí, aby na nich dnem i nocí trvaly (1. Tim. 5). Tak jako Anna svatá (Luk. 2, 37). Přináležejí k tomu i písem svatých čtení, žalmů a písniček duchovních časté a horlivé zpívání, vše Pánu Bohu k slávě a pro potěšení duše své.
S strany bližních vdovy povinny jsou předně pannám a manželkám ctnostmi svítiti. Nebo vyhledává-liť toho Pán Bůh při panně, aby byla svatá tělem i duchem (1. Kor. 7. 34), a při manželce, aby majíc manžela, byla, jako by ho neměla (v též kapitole v. 29): čím více při křesťanské vdově taková svattost a čistota nalézati se má, aby jako svíce ctnostmi se třpytěla a mladším, jak ženám, tak i děvečkám za zrdcadlo byla.
Zatím poroučí apoštol, aby vdova pilná byla všelikého dobrého skutku, buď strany almužen a štědrosti k chudým, má-li odkud, a neb strany sloužení bídným (1. Tim. 5, 10). Tak Judit chválu má, že z statku svého dobře činila. Tak ona chudá vdova, od Krista schválená, že štědřejší almužnu než boháči dala (Mar. 12, 44). Tak ona Sareptánská tím posledním kusem chleba s Eliášem se zdělila (3. Král. 17). Tabita dělala sukně a rozdávala chudým (Skutk. 9, 36). Jakáž k chudým potřebným účinlivost obzvláštně vdovám, kteréž dítek nemají a statek mají (jako Judit), přináleží. Nebo se jim Sirachovo napomenutí trefuje: Dříve než by umřel, čiň dobře; sic zdaž jinému nepozůstavíš prací svých a úsilí svého za podíly? (Sir. 14, 13. 15.)
Naposledy znamenati sluší, že svatý Pavel o vdovách mluvě (1. Tim. 5), dvůj jich rozdíl ukazuje: předně, že některé jsou pravé vdovy, jiné odpolu. Odpolu vdovy nazývá, kteréž manžely toliko stratily, přátely jiné, rodiče, dítky, vnuky majíce; a těmť poroučí (zvláště dítkám a vnukům), aby o ně péči měly (v. 4). Pravé pak vdovy nazývá, kteréž již ani rodičů ani dítek neb vnuků nemají, ale právě osamělé jsou; a těmť poroučí míti patření k samému Bohu (v. 5).
Za tím zmínku činí o vdovách starých a mladicích. Mladice jsou-li které bůjné, poroučí, aby se zase vdávaly, děti rodily a hospodyně byly (v. 14). Staré pak aby se k službě Pánu Bohu oddávaly, dobré skutky činily, bídným posluhovaly, mladší vyučovaly a formu pobožnosti na sobě ukazovaly (v. 10). Všechněm pak vdovám veřejně, že pobožně, tiše, pokorně míti se sluší, již ukázáno jest.
Které by pak křesťanské manželky ovdovění se bály, těm dobré jest tyto tři věci na péči míti:
Jedno, aby manžely své milovaly a jich sobě vážily jako daru Božího, i za jejich zdraví a život pilně se modlily, tak aby jim jich pro nevděčnost Pán Bůh neodjal.
Druhé, aby však nebeského svého chotě Pána Ježíše výšeji milovaly, tak aby on zanedbáván jsa toho, což jemu neumělou láskou představují, odjíti nebyl přinucen.
Třetí, aby byly lítostivé k chudým vdovám a sirotkům, jim, co mohou, dobře činily, za ně se k svým manželům přimlouvaly i Pánu Bohu modlivaly. To která činí, Pán Bůh jí s manželem jejím potěšení dá. Pakli předce siroba přijde, bude tím jista moci býti, že to na ni Pán Bůh ne z hněvu, ale z milosti pro zkušení víry a trpělivosti její dopouští; a bude jí ten kříž tím snesitedlnější.
Další: