Česká čítanka - Mácha - Písně - Copyright-

Ohlas písní národních

[viz 1]

12

    V šírom poli dubec stojí,
pod ním dřínek zakvětá,
nad ním za vzdálené hory
sivý holub zaletá;
    hledá háj, kde pokoj bydlí,
nezní dravých ptáků hluk,
jaro kde panuje navzdy,
nehrozí myslivce luk.
    Tak i jinoch pokoj hledá,
prchá vln zbouřených chřest,
domnívá se, v šírém světě
někde přec že pokoj jest.
    Však on darmo, darmo hledá,
všude s ním jest tryzeň zlá;
příčinu on nepokoje
v srdci vlastním s sebou má.
    Pokoj v žádné není době,
světem zhoubný hrozí vír;
pravý pokoj jest jen v hrobě,
v Bohu jen jest pravý mír.

2

Ani labuť ani Lůna
    oblaky neoře;
léč to bílá kaple stojí
    na vysoké hoře.
Na tu horu za svítání
    dívka putovala,
na práh klekla, ruce spjala,
    smutně zaplakala.
Pro mne ach dívčina krásná,
    pro mne se nesouží,
dej jí, panno, hvězdo čistá,
    po kom ona touží.

3

    Z temna lesa žežhulička
zakukala, zaplakala
pod Karlovým tejnem:
"Karlův tejne, pevný hrade,
památníku reka zpustlý,
slávy stíne, slávy hrobko,
zašlá hvězdo, zhaslé slunce;
ó jak stojíš pustý, pustý! -
Karlův tejne! - Karlův tejne! -"

4

Vítr, chladný vítr věje
    přese hvozdy husté;
svadlým listím hustě seje
    na strníště pusté.
Smutně kposledu v křovině
    kukačka kukala,
smutněji však na rovině
    dívčina plakala.
"Věnec krásný jsem ztratila,
    těžko bez něj býti;
bouře růže odšatila,
    jiný nelze víti.
Aj tam na mé sestry hrobě
    ještě vlají stíny,
tam já pujdu, spletu sobě
    věnec z rozmarýny."

5

    Zalká jinoch v černo lesa:
Temnáť noc bez svitu Lůny,
smutnéť jaro bez všech květů,
pustýť život bez milenky! -
V šírom světě jedna - jedna -
jedna jenom - - měj se dobře! -
Zašlo slunce - sklesla noc,
černá noc - chce se mi spáti.
V šírom poli dubec stojí,
pod dubem palouk zelený
obilím žlutým prohlídá.
Přijdou ženci, žito sežnou,
na palouku odpočinou,
i ty tamo odpočiň si,
poshov sobě na mém hrobě.
Vylítne křivánek pozdní,
zazpívá v rozmarném pění:
"Již ho není - již ho není!"

6

Nesbírá v háje stínu
    má děva tamo u vody
    zrána červené jahody
do bílého si klínu:
léč růže to vykvítá,
    leč že tam u borovice
    bílá vkolo holubice
z dřeva na dřevo lítá.
Háj děvu neobjímá,
    na nálesí, na rovině
    ustlali v lůžko dívčině,
tam ona ještě dřímá.

73

    Rozprostřela chladná noc
nad lesy bezhvězdné roucho;
studený vál vítr lesem
a po listí starých dubů
tuhly tiché slzy noci.
Skryla zvěř se do svých doupat,
spalo ptactvo v teplu hnízda,
jen dvé ještě dravých ptáků
bdělo v stínu černé jedle,
po kořisti číhajíc.
Pokraj lesa, pode skálou
stojí dvé zlých zákeřníků,
jinoch jarý, šedý starec.
"Co se bělá," vece jinoch,
"co se bělá cestou s hory?"
"Snad to Lůna pobluzuje
ve vrcholích tmavých jedlí;
nebo labuť časně vstává.
Snad dokonce z dalné vlasti
druh jde tebe navštiviti,
či milenka k tobě spěje."
Zachvěje se jinoch jarý,
odhovoří jemu tíše:
"Ba jest to jen nový sníh,
dávno zašla bílá Lůna,
labutě již pryč odtáhly,
vlasti neznám ani druha,
milenku jsem neměl žádnou.
Vlastí mou jest temný les,
druhem meč můj ocelivý
a mou mílkou černá noc."

84

"Celá ta krajina
    holé trní rodí,
že moje milenka
    s jinými se vodí.
Měj se tady dobře,
    ty vraný koníku,
i vy, sokolové,
    i ty, věrný psíku.
Oba sokolové
    od rána do rána
svobodně lítejte
    prostí svého pána.
Do lesů zaběhni,
    můj vraný koníku,
ty však nyní hledej,
    povzdy věrný psíku,
z rána do večera,
    večera siného,
od dvoru ke dvoru
    pána si jiného;
já zajdu daleko
    do šírého světa,
nevrátím se nazpět
    po celá tři léta,
po celá tři léta,
    ba v mém živobýtí
nechci já krajinu
    tuto víc uzříti."
Zaslechla to děva,
    zaplakala tůze,
ohlédl se jinoch,
    nevzpomněl té chůze.

9

    Pod starým hradem v večerní době
žežhulka volá kuku na buku.
"Podej, můj milý, statnou mi ruku,
    podej mi ruku, podej mi obě;
    snad že již více nepřijdem k sobě,
léč až žežhulka smutné si kuku
zavolá sama v rozlehlém buku,
    v rozlehlém buku na našem hrobě."

10

Na lučině husy pasou,
    pasou je tam pěkné panny;
letí sokol, - rozlétly se
    sivé husy na vše strany.
Jedna husa, sivá husa
    vzhůru letí pod oblaky.
Jedna z panen na lučině
    za husou své zdvíhá zraky.
"Huso, huso, sivá huso,
    ohledni se na vše strany,
ohledni se po táboru,
    co hoch dělá milovaný?"
"Na palouku bílý kámen,
    při kameně voda běží;
na něm roští, a v tom roští
    milý tvůj ubitý leží!" -

114

Zrána na usvítě
    od mne nešťastného
ulétla hrdlíčka
    do pole šírého.
Dívko, z tvých pramenů
    ona se napila,
tys rozstřela sítě,
    ty jsi ji lapila.
Tvá hrdlička zvavá,
    ta ji přivolala;
i lahůdka zrádná
    v sítě zamotala.
"Nemám já pramenů
    ni lahůdky zrádné,
ni hrdlíčky zvavé
    ani sítě žádné."
Tvoje modré oči
    jsou ty pramenové;
lahůdka ta zrádná
    malinoví rtové
a hrdlíčka zvoucí
    stříbrné tvé hlasy;
sítě lapající
    tvé jsou zlaté vlasy.

12

Letěly koroptve plaché
    přes jalovec nízký;
hlásala střelná rána,
    můj milý že blízký.
Zaplašená po nálesí
    utíkala srnka,
dívčina kde jalovcová
    střásala si zrnka.
Uleknutá sobě tuze
    ruku poranila,
zabolelo to až v srdci,
    slza ji polila.
V jednom roku jalovcová
    křoví květy mají,
v druhém roku zrnka vzejdou,
    v třetím zrnka zrají.
Až ta zrnka zralá budou,
    všecka opadají,
jedno zrnko přehluboko
    v zemi zasypají.
Slzy dívky pak zrosejí
    jalovec, kdy vzejde;
nebo více na nálesí
    s milým se nesejde.

135

    Neroztál sníh ještě
ve skalnatém čele? -
Sníh již dávno splynul;
léč že to labutě,
jsou labutě bílé,
spočívají tamo
na vysoké skále
v zeleném osení,
jenž líbě zavání
večerní krajinou.
Zkuď, labutě bílé,
semo jste přitáhly? -
Od východní strany
po růžovém nebi
zlatostkvoucí bránou?
Či tam od západu
šly jste proti slunci?
"Ne, my od půlnoci
z chladných táhnem krajin,
táhnem na poledne
v kraj věčného máje,
jemuž není rovný
v šírom světě žádný;
nejkrásnější kvítí
vykvětá jen tamo!"
Vy labutě bílé,
vy zůstaňte tady; -
nade všecky kraje
dědina jest naše;
nade všecko kvítí
milenka jest moje.

146

Hasly zatmělé hvězdičky,
zamkla uplakané očičky,
    zjitra kdy zoře zaplálo.
To smutný den, ó to smutný den,
slunce nevyjde kdy z mraků ven;
    děvče se nikdy nesmálo.
Zašlo slunéčko za hory,
s ním milý můj mně šel navzdory;
    vrať se, milý můj, a pojď.
Šel doly, šel stezkou po hoře;
daleko, daleko za moře
    odnesla rychlá ho loď.
Jistě že by jsi se nazpět dal,
kdyby jsi lásku mou k tobě znal,
    věděl, jak srdce mne bolí. -
Řekněte vy mu tam, hvězdičky,
že po mezích květou slzičky
    a zraje žítko že v poli.

157

    Modřínové, mladí modřínové,
proč smutně stojíte? -
"Hučí bouře, horou dolem,
hvozd, který nás druhdy chránil,
nyní leží posekaný;
bouře láme větve naše,
vítr s hory je zanáší,
příval zemi s kořenů odrývá."
Chladnou nocí svítí Lůna,
bělají se malé dvory;
mezi dvory palouk velký,
vstřed palouku pahoreček,
na pahorku planá hruška,
pod hruškou dva bratři sedí.
Mladší dřímá bratru v klínu,
podle malá harfka leží.
Starší prstem přejel strůny,
pak si vzdechne nocí tichou:
"Těžko ptactvu vzdál od hnízda,
smutno žežhulce bez matky;
smutněj dětem bez rodičů,
tížej vzdáleným od vlasti."

168

"Proč, Vltavo, řeko divá,
    tmavou nocí v bouři lkáš?
S mými tvé snad vzdechy pojíš?
    Mé snad žely také znáš?"
U Vorlíka skály krásné,
    pod nimi květnatý břeh! -
Ó by k nim mé vlny bystré
    vrátily svůj rychlý běh!
"Darmo, řeko, tvoje lkání,
    darmo tmavou nocí zní;
vlna tvoje v moře spěje,
    oných břehů neuzří!"
Darmo též i tvé vzdychání,
    dnové, pro které zde lkáš,
oni dnové zašli dávno,
    více jich již nepoznáš!
"Ano zašly - časy milé!
    kdy jsem bloudil v mladý den
podle Želetínky hájů; -
    v krátké noci krásný sen." -

179

Želetínky háje
    modré stíny plodí,
modrými tam stíny
    mnohá srnka chodí.
Jedna srnka bíláť
    nade všecky jiné,
které tamo mají
    své obydlí stinné.
Stověžitou Prahu
    ode místa toho
dělí řeka bystrá,
    dělí hor i mnoho;
přece noha moje
    v onou stranu spěje,
své kde Želetínka
    tiché stíny seje.
Vzešly hvězdy zlaté,
    Lůna zasvítila,
všecky srnka bílá
    krásou převýšila.
Toužím vzdy jen, aby
    mojí srnkou byla;
rychlosť však mých kroků
    pryč ji zaplašila.
Srnko, bílá srnko,
    uposlechni radu,
opusť háje tmavé,
    pojď v město do sadu.
Ubíhala ona
    dále ve křovinu;
"Miluje vzdy srnka
    svobodnou hájinu."
Pro ní oko moje
    v noci slze lilo,
vzešlo slunce zrána,
    mne nepotěšilo.

zpět na obsah - Další: Písně mimo cyklus