Písně mimo cyklus
Zastaveníčko10
Spi, ó dívko milována,
tíchý, líbý dřímej sen;
spi, až za bílého rána
růžový tě vzbudí den.
Nechť i ve snách anjel tvůj
tobě zastře osud můj.
Též i já teď půjdu spáti,
černé noci vzchází mrak;
ustanu teď darmo lkáti,
pevný sen mi sklíží zrak; -
v ptactva jarní dutě ples
"Dobrou noc!" mi hučí les.
Lůna vodí hvězdy máje
v jarní noci líbý stín,
temně zvučí šepot háje;
mě ach tichý pojme klín:
neprosvitne Lůny moc
mého lůžka temnou noc!
Dívko! dívko! dobrou noc!
Pod okénkem mé milenky
Pod okénkem mé milenky
bílá růže zakvítá,
pod ní vonná fialinka
v tmavém mechu zakrytá.
Až ta růže pěkně zkvěte,
na můj hrob ji vsadějí,
bledá lůna, jasné hvězdy
slzami ji zrosejí.
Ale nechť ji zalévají,
přece svadne, opadá,
smutně nad ní Mílka pláče,
slunéčko kdy zapadá.
Mílko, Mílko, darmo lkání
večerním tu tichem zní;
mrtvý z hrobu nepovstane,
růže svadlá nevykvěte
ni nevinnost ztracená.
Holubice
Hle, co v zeleném hájíku
v stínu křovím se bělá?
Snad co jindy tam v háji
má dívčina pod dubem
sbírá u vody jahody
bílým chvívajíc šátkem?
Má děva ještě dřímá
Má děva ještě dřímá;
tam, kde se v jitru kostel rdí,
kde přes zeď křížků mnoho zří,
chladný hrob ji objímá.
Na její hrob si zajdu;
tamo pod lípou stinnou
pokaždé na jejím hrobě
čekati chci v noční době
milenku já si jinou.11
Kleslá12
Stojí jabloň v šírém poli
nočním mrazem zpražená;
ó jak mne mé srdce bolí,
ta že jabloň zkažená!
Darmo pláče v tichém lkání
jasné slzy, bílý květ;
hluché všemu nařikání
nevrátí se jaro zpět.
Dívko bledá, v jejím stínu
nevzejde ti radost víc;
u věnec spleť rozmarynu,
s hrobem sňatek čekajíc.
Nevinnosti! Blesku tvého
za sebou ji táhne moc;
tebe, slunce žití svého,
stopila kdy v temnou noc.
Vzešla lůna! Jak se svítí
slzami jí ruměnec;
s ní i všecko pláče kvítí
roztržený pro věnec.
Píseň Marinčina13
Tam na hoře holoubátko
smutně sobě štěbetá:
"Komu, komu to poupátko,
komu krásně zakvětá?"
Odpovídá keř růžový
holoubátku mladému:
"Komu vzejde květ májový,
nežli hrobu tmavému.
Sotva slunce že zapadne
modravé tam za hory,
též i kvítek můj uvadne
bledé Lůně navzdory."
Zaplakalo holoubátko,
zavrkalo večerem;
klonilo hlavu poupátko,
sklonilo ji za šerem.
A kdy pozdě pominula
jasna slunce krásná moc,
též i poupě obvinula
pustohustá čírá noc.
Z háje stínu dubec strmí14
Z háje stínu dubec strmí,
před ním dřínek zakvětá;
za vzdálené modré hory
sivý holub zalétá.
Hledá háj, kde tichost bydlí,
dravých ptáků nezní hluk;
jarní den kde navždy svítí,
nehrozí myslivcův luk.
Tak i jinoch pokoj hledá,
prchá vln zbouřených chřest;
domnívá se, v šírém světě
někde přec že pokoj jest.
Však on darmo, darmo hledá,
všudy s ním jest trýzeň zlá,
příčinu on nepokoje
v vlastním srdci s sebou má.
Jaro nikde není navždy,
nad zem vchází noc i den;
teď se Jasoň v moře zhlíží,
teď jest v mračno zahalen.
A nechť vkrátce bouři zmůže,
navždy není ztíšená;
zima s jarem, den jest s nocí,
radost s želem smíšená.
Pokoj jistý není v době,
bouřný často hučí vír;
pravý pokoj jest jen v hrobě,
v Bohu jen jest pravý mír.
Věje vítr, chladný vítr15
Věje vítr, chladný vítr
přes strníště pusté;
nosí listí, svadlé listí
přes ty hvozdy husté.
Žežhulička v tmavém lese
smutně zakukala;
smutněji však na lučině
dívka zaplakala.
"Věnec s hlavy jsem ztratila,
kde mám jiný vzíti?
Zavál vítr bílé růže,
jiný nelze víti.
Ajta, na mé sestry hrobě
ještě vlají stíny;
tam já půjdu, věnec spletu
sobě z rozmarýny!"
zpět na obsah
