|
- Machar | - Řím | - |
Tma. Vlak duní svoje: Tadada-Tadada-Tadada. Obrysy nějakých stromů letí kolem okna na zad. Chvilkoú nějaké domy. Chvilkou plochy nějakých luk. Místy žluté světélko. A vlak duní a otřásá se jakousi bujnou radostí.
Člověk je skrčen v koutku a začíná dřímat. V kupé jsou tři turisté. Všichni maji obvyklé zelené klobouky s kamzičím vousem, důkladné boty, dlouhé okované hole a hovoří odborně. Ten hovor člověka uspává, uspává ho dunění vlaku, uspávají ho i ty tmavé předměty venku do zadu letící - ale usnouti přece není možno. Jen dřímat. Zrak se zavře, ale ucho bdí. A duch také neodpočívá. Najednou je ticho, slyšíš: St. Pölten! hlasem vysokým a hned na to týmž hlasem, ale hodně basově:
St. Pölten! - a v okamžiku se ti zdá, že jsi ještě v gymnasiu, že je zeměpisná hodina, že jsi vyvolán a tázán na St. Pölten. Aha, to je Sv. Hypolit, pomyslíš si a odpovídáš: sídlo biskupa, hejtmanství, gymnasium, reálka, průmysl - a v tom profesor křikne: fertig - protrhneš se: jaká hloupost!
A vlak již zase duní svoje: Tadada-Tadada-Tadada, turisti mají hlavy pohromadě a prou se o výšky nějaké hory, venku letí stráně a stromy a domy a světélka na zad - začínáš dřímati na novo.
Tadada-Tadada-Tadada - zpívá si vesele vlak.
Aber natürlich Gstatterboden! - potvrzuje jeden z turistů.
Gar ka Spur! Klein Reifling! - odporuje druhý.
Ucho poslouchá, vodí to vše k mozku a mozek kombinuje ze všech těch zvuků nějakou fantastickou příhodu. A duše vidí příslušné obrazy k tomu a všecko se to jaksi sápe na člověka a člověk hledá svůj vztah k této bizarní hře - - a najednou se vytrhne a otevře oči.
Světlo v lampě na stropě kupé se třese, turisti se opřeli o lenochy sedadel a dřímají, a vlak zpívá své: Tadada-Tadada-Tadada.
Nějaké špičaté a jakoby roztřepené vrchy sunou se okolo oken. Vlak letí údolím mezi nimi a dole podél jeho náspu běží říčka. Modrá měsíčná noc. Říčka skáče po kamenech, rozbíjí se o ně a měsíční světlo hýří na hřbetech kučeravých vlnek.
Jeden z turistů vyhledl ven.
Die Enns - vysvětluje mi.
Černé ježaté vrchy. Stále, vyšší a vyšší. Vlak zpívaje proletuje tunely, hřmí přes můstky, a Enže je hned v pravo, hned v levo. Jeden z turistů začíná chrápat. Mimovolně srovnávám chrápání jeho s tempy vlaku. Na tři Tadada padne pravidelně jedno jeho oddychnutí. Chrápe docela v rytmu, myslím si... A jak vlastně takové chrápání v kupé nutí člověka k usnutí... V pokoji je tomu naopak...
A to byla poslední uvědomělá moje myšlenka.
Procitám ve Friesachu. Nějaký rozbořený hrad na kopci. A hory v pravo, hory v levo.
Turisté jsou pryč.
Tadada-Tadada-Tadada - zpívá si vlak. Ale už ne tak bujně a vesele jako v noci. Už jen jaksi ze zvyku a proto střízlivě a řemeslně. Polokruhem točí se hory do zadu. A vísky a luka a městečka a cesty a potoky...
Nechápu, jak se mohou tyto alpské krajiny někomu líbiti. V našich venkovských hospodách visí barvotisky, kde jsou sytě zelené hory, dole sytě zelená údolí, kus jezera, kde se to v modré vodě všecko zrcadlí, nebo potok ženoucí nějaký mlýn, na stráni chaloupka s modravým kouřem, na boku hory stádo krav - všecko tak umyté, tak stilisované a k zhnusení protivné. Malíř, který maloval original, jistě nikdy alpské krajiny neviděl - a ejhle, přece ji trefil: zde to všecko tak, jak na těch barvotiscích. Kraj jakoby se vyšňořil pro fotografa: prosím, jen mě udělejte tak hezkým, jak skutečně jsem!
Stále vidím ty barvotisky a jedno to údolí je mi protivnější než druhé. Ta sytá zeleň dýchá přímo vlhkem, ta hloupá stáda na bocích hor jakoby věděla, že jsou zpodobněna v tisících a tisících obrazů, ty sebevědomé vsi se tisknou pyšně k svým horám - nikde široký obzor, a slunce jen místy, jen jako trpěný vetřelec - protivná krajina!
A tak to jde několik hodin. Nic není odpornějšího, než když se příroda takto vulgarně sestilisuje.
Za Tarvizem objevuje se několik holých hor. Divokých, zbrázděných, nestilisovaných. Vzduch je průhlednější, nebe modřejší. Kupé se zase plní. Náramně divná rodina: muž jako třtina, paní, která zabírá dvě místa, dva hoši a děvče. Na chodbě vagonu stojí ti, kdož nenašli místa uvnitř. - Škandál! - Je to pořádek! - odlehčuje si po česku tam nějaký krajan.
A vlak se zase rozletěl. Tadada-Tadada-Tadada - hučí si zase veseleji. patrně mu přibylo s vycházejícím sluncem nové chuti.
Triglav - Bledské jezero - zas ty barvotisky z našich venkovských hospod.
Konečně se kraj mění. Údolí se rozširují, lesnaté hory ustupují skalám, vísky dostávají jiný vzhled - něco nového!
Objevila se říčka. Vine se dole mezi bílými balvany. Modrozelená jako malachit, luzná jako pohádka - Soče, Isonzo!
Není snad krásnější řeky na světě. Vine se jako hravý modrozelený had, hrá si bez ohledu, pozoruje-li ji někdo čili nic, poskakuje, padá, šplouchá - šťastna sama sebou a pro sebe. Člověk by se nedivil, kdyby najednou v ní spatřil bílá těla rusalek ...
Vísky, které při ní leží, mají několikapatrové, kamenné domky bez omítky, s malými okny, vypadají jako drobné hrady. Místy objeví se cypřiš, dítě jihu. A nebe bez mraku a barevné jak ta malá Soče dole.
Gorice... Nelze mnoho viděti z vlaku. Cypřiše se množí. Hory holé, a jsou-li i porostlé, zdají se být zaprášeny. Vsi podél dráhy jsou postaveny na vršcích, domky jejích jsou rozčepýřené a nebílené. V zahradách spousta rozvěšeného pestrobarevného prádla. Místo našich živých plotů řádky sneseného kamení.
Vlak letí Krasem. Zakrnělé stromky na bělavé půdě, nikde člověka, nikde zvířete. Místy železniční stanice, a i ta je jako vymřelá. Táhne k jedné hodině. Vlak hřmí dlouhým tunelemi. A náhle leží obrovské panorama dole: široké moře polité sluncem, lemované vyprahlým krajem a spoustou bílých budov. Terst - Tergeste! Tlustá paní v kupé volá protáhlé Áh!, synkové její křičí: Thalatta! Thalatta! tenký otec rodiny polyká zrnka hroznu a nedává se rušit. Zase tedy moře! Duše moje je pozdravuje jako dávného miláčka ...
Dráha se točí, sjíždějíc s výšin Krasu okolo celého města. Město i moře objeví se ještě několikrát, vždy v jiném zorném úhlu. Konečně vlak zastavuje...
zpět na obsah 
Další: Terst a dále.