Česká čítanka - Vrat. z Mitrovic- Příhody -

Předmluva k vydání z r. 1777

Známá věc jest, že veškeren každý národ vždycky se o to vynasnažoval, aby jazyk svůj přirozený ne jenom zachoval, ale také zlepšil a rozšířoval. Jak o to Římané, Řekové, Francouzové a za dnův naších Němci usilovali, a ješté podnes dílem usilují, každému povědomo jest. Že pak náš národ český od nejmenšího až do nejvyššího člověka o zvelebení jazyka svého vždycky pečoval, jej miloval a časem i zbranně hájil, to letopisové naší dosvědčují.

Císař Karel Čtvrtý, otec vlasti své, jazyk český častokráte přemilým a líbezným nazývával. A že na něj obvzláštně laskav byl, dokazuje poručení jeho, aby se synové volencův říšských jemu učili; anobrž že také klášter obvzláštní na to vyzdvíhl, aby se v něm českým toliko jazykem žalmy spívaly a služby boží konaly. Že pak věkův předešlých a minulých mnozí páni čeští, z rodu nejpřednějšího pošlí, pro zvelebení a rozšířování jazyka svého přirozeného v něm kníhy všelijaké sepsali, a dílem na světlo vydali, známo jest každému, kdo se jen maličko na časy předešlé ohlédl. Slušná věc jest, aby se jména některých těch horlivých vlastencův, pro větší čest a slávu takových pánův a vzáctných naších krajanův, tuto postavila. Mezi těmi jest Hynek, kníže Mynsterberské, syn krále Jiřího z Poděbrad, který kníhu výbornou, pod jménem Májový sen, složil. Pán Lev z Rozžmitálu a Blatny, královy Johany, krále Jiřího manželky, vlastní bratr, putování své českým jazykem vypsal; což potom v latině na světlo vyšlo. Máme Bohuslava Lobkovice z Hasištejnu Spis o zemi České za panování krále Vladislava. Vypsali putování svá do cizích krajin Kryštof Harant z Polžic, Heřman Černín z Chudenic, Hynek z Lobkovic a jiní; Vácslav Budovec z Budova vydal jest kníhu o náboženství tureckém, a Hynek z Valdštejna co se za císaře Rudolfa druhého v Čechách dálo, obšírně jednal. Vilím Slavata nápodobně mnoho v jazyku českém sepsal. Vácslava pak Vratislava z Mitravic kníhu před rukama máš. Bylo by toho mnoho, kdybych všech pánův českých, kteří pro čest a slávu jazyka svého kníhy psali, a vůbec na světlo vydali, zde poznamenal.

Toť bylo za starodávna. Že pak i za časův naších nemalý počet pánův a zemanův českých se vynachází, jenžto jazyka svého milovníci a ochrancové jsou, tejno není. Mohl bych jich mnoho zejmena zde postaviti, kdybych k tomu jejich dovolení měl. Však nicméně to oznámiti musím, že častokráte s rozkoší a srdce mého plesáním poslouchávám, když ve svých shromážděních je česky mluviti slýchám. I zdá se mi tehdáž, jakobych se v věku Karla čtvrtýho viděl, v kterémžto zem česká na nejvyšším stupni velebnosti a slávy své postavena byla; sám jsem se tomu častokráte diviti musil, že ten jazyk český z úst pánů naších tak líbezně, tak mile, a jakoby jim nejpřirozenější byl, znívá. Toto všecko jsem zde proto naznamenal, aby se vidělo, že jazyk český netoliko od nižšího a sprostého lidu, ale i také od osob rodu nejvyššího vážen a milovdn býval.

Mohl bych o českých spisovatelích ze stavu městského pošlých velikou kníhu sepsati. Jen toto zde položím: že předkové naší, jazyka svého přirozeního milovníci, veliký počet spisův a knih na světlo vydali; které oni dílem z řeckého aneb latinského na český přeložili; mnoho větším dílem pak o všelijakých věcech a uměních sami osobně jsou sepsali, tak sice, že okolním národům v tom nejenom rovni byli, ale také je převyšovali. Však ale, kde jsou všecky ty práce a vynasnažování předkův našich? Zřídka se v knihárnách vynacházejí, a má-li kdo kterou takovou kníhu, byť by pak potrhána a místem pokažena byla, ten jí sobě jako drahého klenotu váží a šetří.

Odkud taková řídkost a zkáza českých spisův pochází, mám za to, milí krajanové, že vám dosti povědomo jest; anobrž jest se čemu podiviti, že ještě sem i tam se nějaká kníha česká vynachází! Ješto za víc než za půl druhého věku jacísi lidé po vlasti naší, tak říkaje, na lov kněh vybíhali, a kde kterou popadli, byla-li dobrá aneb chybná, na to nic nedbajíce, a snad tomu nerozumějíce, jí se uchopili, pobrali, roztrhali, všemětili a dílem spálili. Přitom se dálo, že nových žádných se netisklo, kromě malý počet duchovních: a kdoby se u naších knihařův v Praze na českou knihu ptal a ji koupiti chtěl, byl by k posměchu prodávajícím. Nelekej se toho, laskavý krajane! Neboj se, že skrze to jazyk tvůj zahyne. Byť by o to ve vlasti někdo usiloval, již nyní národové o to pečují, aby svého oumyslu a cílu nedosáhl. Věc jistá jest, že v okolních krajinách, jako v Trnavě, v Budešíně, v Žitavě, v Dobrosoli a v Berlíně se více kněh českých ročně na světdo vydává, nežli v Čechách za mnoho let.

Vida tehdy tak velikou nouzi a řídkost českých kněh, a známost o tom jistou maje, že národ náš v čtení užitečných spisův veliké oblíbení má, dávno jsem o to smejšlel, jakou bych vám, milí krajanové, kníhu do rukou podal, v které byste sobě časem nejenom chvíle ukrátili, ale také jakýkoliv prospěch zejskati mohli. I zdálo se mi, že by vám to vypsání o příhodách, s kterými se Vácslav Vratislav v turecké zemi potkal a sám sepsal, příjemné bylo, kdybych to vytisknouti dal: což jsem i učinil toho oumyslu jsa více takových kněh k užitku vašemu a pro slávu jazyka českého na světlo budoucně vydati, jestli tuto mou práci za vděk, jak doufám, ode mne přijmete.

Tejno mně sice není, že nyní někteří z krajanův naších nějaké knížečky dobrým svým oumyslem vydávati počínají. V tom ovšem chválu a díky naše zasluhují, však ale v tom jim nikoliv potomkové naší, i my vděčni nebudeme, aniž býti můžeme, že jazyk náš na spůsob cizích jazykův strojejí, a jej tím kazejí. Znamenají ovšem, že ku příkladu německý národ slova svá všelijak točí a kroutí, aby řeč svou nějak okrášlil; i chopili se toho naší nováčkové, a chtíce jich v tom následovati, tak jako oni, počínají slova tesati, brousiti, líčiti, stříhati, všelijak valchovati a nové potvory vymejšlovati, na to nepamatujíce, že jazyk náš již toho nepotřebuje, jsa od předkův naších, před více než třemi sty léty vybroušen, a k dokonalosti takové přiveden, kterou jiný ještě za věk nedosáhne.

Zdá se mi, že by se spisovatelé naší nyní k českému jazyku bez mála tak bráti měli, jako latinští k latinskému. Nebo chtějí-li tito zřetedlně a výborně psáti, ovšem svého Césara, Liviusa, Cicerona a těm podobné pilně čísti a jich vejřečnost sobě, tak říkaje, přivlastňovati musejí. Co tím míním, moudrý snadno porozumí, že pak i my naše Césary, Liviusy a Cicerony máme, o tom nepochybůjte. Jsem té náděje, laskavý čtenáři, že naproti tomu nebudeš, jestli ti několik příkladův z nich tuto předložím. Čti tedy list Jana Chvala z Trocnova, reka českého, který on léta 1422 obci Starého Města pražského odeslal, a pozoruj jeho jadrnost.

"Račtež slyšeti, Páni a Bratří, že my s Bratřími táborskými, Domažlice, Klatovy, Sušice, Písek a jiní páni, panoši i jiné obce prachatické a horaždovické, kteréžto dobrovolně k nám hledí, ke mně k Chválovi, k Buchavcovi, a nám sebe svěřili. Kněze milost jsme přijali za pomocníka a za správce nejvyššího této země i chcme jeho milosti rádš poslúchati a ve všech řádnych věcech pomocni a radni býti, věrně bohdá. I vás také prosíme všech, abyste jeho milosti poslušni byli, jakož ste slíbili před Pánem Bohem. Dále také prosímeť vás, abyste sobě všichni vespolek po dnešní den věrně všecky nechuti, kyselosti, kteréžto jste mezi sebú, jakž jste živi, od roka nebo nyní měli, konečně odpustili, tak abyste mohli spravedlivě Páteř pěti řkúce: Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme. A jestliže toho neučiníte, a budete chtíti které búře neb které lži a sváry rotíce se mezi obcemi vedsti po dnešná den, tehdy my, s Boží pomocí, s kněze milostí, s pány konšely i jinými pány rytíři, i se všemi věrnými obcemi chcme se tomu přičiniti a mstíti; buď kdož buď, i žádné osoby nevynímajíc. Slibujete-li nám toho pomocni býti a kdož by měl s kým co činiti, buďto o zboží, nebo o jiné věci, abyste bez rocení a bez zbírání byli před konšely řádně, každý se svou pří, a starší své abyste v čest měli a milovali se za jeden člověk: tak Pán Bůh bude s námi a jeho svatá Milost, a prospěch nám dá ke všemu dobrému." (Ex archivo antiquae Pragae.)

Nyní sobě přečti začátek a konec listu, který psal Bohuslav Lobkovic z Hasištejnu Petrovi z Rožemberka. Pro obšírnost nemohl zde celý položen býti: však v brzkém čase skrze kněze Bilouše, bosáka u sv. Vácslava, zouplna na světlo vyjde.

"Bohuslav z Lobkovic a na Hasištejnu velikomocnému muži, pánu Petrovi z Rožemberka, království českého hejtmanu, pozdravení vzkazuje. Jakž jest nejprv tobě o zemi tuto péče poručena, chtěl jsem k tobě nětco o obecném dobrém psáti, Petře vyborný, a netoliko znamenitým rodem a mocí, ale i učením mezi našimi pány nejvyšší. Neb dávno naše od počátku mladosti přízeň závdavku nějakého a památky mého k tobě zachování žádala; ale očekával jsem, kam by se v tak velikém statku, na tak vysokém místě jsa postaven nachýlil, aby se tehdáž po tvých mravích řeči mé běh spravil. Neb ne všecko všem se trefuje. Jináč se má s těmi nakládati, kteříž se ovšem v lenosti a v libostech rozkoši pohřižují; jináč s těmi, ješto skrze veliké práce své a mnohá svá nebezpečenství ke cti, k chvále a k roznesení jména svého přijíti usilují. Neb kdybych některý tvůj skutek hrdý, lakomý a ukrutný spatřil, osobil bych sobě zajistě pro starou naši známost nětco k tobě práva a chtěl bych tě napomínati a nabízeti, aby se nad sebou nezapomínal, nebo aby slávě, kterouž jsi od předkův svých vzal, zlými svými obyčeji nedal hynouti; neb snad by to, což bych já z milosti učinil, i ty za dobré přijal. Ale dobřeť jest: nic takového o tobě neslyším; chválejí všickni opatrnost tvou, velebí mysle velikost, spravedlnost ohlašují, lítostivost a tichost až do nebe vyzdvihují, že již nemáš veden býti k šlechetnosti, ale v tom, co jsi začal, máš býti utvrzen a upevněn ...
... Ale již konec učiním. Neb jsem více mluvil, než tvé zaneprázdnění dopouští; když všecko, což mi v ústa přijde, mluvím a když více sobě snad, než jest spravedlivé, k tobě práva osobuji. A aby tobě toho tak mílo bylo čísti, jak jest mi mílo bylo psáti, nezdálo mi by se, že jsem nadarmo pracoval. Ale jakéž jsou pak toto věci, abych jich vděčen byl, a že jsem to na tobě obdržel, tehdáž teprv budu se domnívati, když budeš o to míti péči, abych nadarmo tohoto tobě nepsal. Tehdáž pak toho dovedeš, když na to pamatovati budeš, že statek, urození, moc, vtip, vzácnost a jiné mnohé takové dary nejsou tobě proto od boha dány, aby rozkošem sloužil, nebo aby této minulé a velmi krátké chvály dobýval. Ale aby poníženým a tichým křivdy činiti nedal, zlým odpíral a pro zachování vlasti, pro zvelebení obecného dobrého a pro oné věčné velebnosti slávu ustavičně bděl. Buď zdráv."

Ještě list jeden, Karla z Žerotína, českého Cicerona, sobé přečti. Píše pak p. Petrovi Vokovi z Rožemberka a na Bechyni:

"Abyste se ráčili na všem dobře a šťastně míti, přál bych vám věrně rád, Milost Pane! Poněvádž z ňákých důležitých příčin z země vyjeti se strojím a za některý čas vně pobýti, nemohl jsem toho pominouti, abych vás tímto psaním svým navštiviti neměl, a s vámi se rozžehnati; což tak činím a služebně prosím, že svou starou obyčejnou lásku a náklonnost ke mně zachovati a mým laskavým pánem o otcem i napotom zůstati ráčíte. A podlé toho, služebníka svého tohoto k vám posílám, aby s vámi strany peněz, kteréž ještě při vás zůstávájí, rozmluvil. Dožádal jsem se také B. Jindřicha, aby totiž vám přednesl: z nichž porozuměti ráčíte, že žádného jiného oumyslu nemám než ve všem mně možném vám povolně sloužiti. Protož vás prosím, že je na místě mém vyslyšeti a žádost mou naplniti ráčíte, pro mé se bohdá každého času volné odsloužení.
Na Brandejse v pátek po sv. Michalu Archandělu, léta 1591."

Tyto příklady jsem zde proto postavil, aby se z nich dílem stará, jádrná a neporušená čeština poznala; dílem pak proto, aby se dokázalo, že za minulého času nejpřednější z pánů českých jazyka svého dokonale uměli. Již nyní jak o spisovateli knihy této, kterou na světlo vydávám, tak také v knize krátce jednati musím.

Že svobodný pán Vácslav Vratislav z Mitrovic skládatel té knihy, již nahoře připomenuto bylo. O něm v pamětní knize rodu toho slavného vratislavského toto vynacházím napsáno: "Léta Páně 1635, dne 22. měsíce listopadu umřel urozený pán Pán Vácslav, nejstarší Vratislav z Mitrovic, na starém Kninu, Zduchovicích, Korkyni a Lužovicích, J. M. C. radda a soudce zemský, Tureček nazvaný, protože sedm lét v Turcích bídně zajat byl. Syn pána Štěpána z Vratislava a Kateřiny Vratislavové z Běšin: pochován jest v kostele starokninském před velkým oltářem. Zanechal po sobě šesti synův, od kterýchžto toliko od třech, totiž od p. Jana, p. Adama a p. Petra potomci, kteří spolu Lineam Stephanicam formují, pozustávají. Manželka jeho byla paní Lidmila, rozená Sežovská z Lub, dcera P. Petra Sežovského z Lub. Co se s ním v Turcích přihodilo, v kníze této; pak tvářnost a život obšírnější v druhém dílu Obrazův a životův českých a moravských učených, které jsem léta 1775 na světlo vydal, najdeš.

Co se pak kníhy dotýče, vynachází se v manuskriptu sem i tam, jakž jsem ji u sv. Vácslava na Novém Městě, i také u Křižovníkův s červenou hvězdou pod mostem viděl. Mně pak dvojí manuskript z kníhárny Jeho Excellencí pána hraběte Františka Adama Vratislava z Mitrovic dodán byl. Jeden velmi starý a mám za to, že jest vlastní rukou skládatele psán; druhý pak léta 1727 k vytisknutí již přistrojen. Chtěl pak jej tenkráte na světlo vydati pán Vácslav Hynek hrabě Vratislav, svobodný pán z Mitrovic, cís. král. tajná rada a komorník a nejvyšší děděčný správec kuchyně královské v království českém, vnuk vlastní spisovatele. Z jakých pak příčin se to nestalo, říci nemohu. Vynacházím dvojí Předmluvu při tom posledním manuskriptu a poněvádž od tak vznešeného pána, jakož pan Vácslav Hynek Vratislav jest byl, psané jsou, slušná věc jest, abych je obě tuto postavil.

František Martin Pelcl

zpět na obsah - Další: Předmluva