Poznámky

Šest kázání, vybraných v pořadí roku, potvrdí obraz různosti autorské a připomenou, i když dojem není "vlídná a tichá monotonnost řečí Homiliáře", při jasné atmosféře knížecí doby "základní stejnost a vedlejší různost", jak pěkně řekl Miklík.

1) Vánočních kázání i různých variant jest v tak zvaném Homiliáři opatovickém více. Toto, z prvého cyklu, jest snad nejkrásnější, skutečný základ, z něhož ohlasem se mohla zrodit píseň "Narodil se Kristus Pán..." Proneseno před duchovními i laiky, vykládá smysl dějin, má radostný tón a snahu vymýtit pohanské zvyky, jak se mocí knížecí stalo r. 1092. Proti tomu požadavky manželské cudnosti a uvážené řeči svědčí o vyšší úrovni křesťanství. Stavba má části: význam svátku ve společenství s celým křesťanstvem; v přechodu zaujetí posluchače položenou thesí jako rétorická forma interrogatio, po níž následuje výklad dějin s typologií Adam-Kristus, Eva-Marie a výklad člověčenství Boha; konečně závěr: stylově mnohotvárné důvody k radování a výzva k následování v činech. Kázání má nespornou literární sílu (např. v obraze: pořádal anděly, v synonymech pro radování). Jeho jádrem je kázání, které Alkuin přisuzuje sv. Isidorovi. - Toliko jméno křesťanské: srov. Kristiána, "toliko jménem křesťan". - Pozvedněme srdce: žalmy, o nichž legendy vyprávějí, že je už sv. Václav zpíval, jsou ovšem plny obrazů, jako vůbec křesťanství značí počátek skutečného duchovního života národů. - Radujte se sluhové (v orig. otroci) - obojí pohlaví ostaveno: staré řády jsou rozleptávány křesťanstvím, stejně. otroctví jako manželská promiskuita v rodinném nedílu; v 11. věku otrok mohl u nás i studovat a státi se svobodným, žena se stává rovnocennou. - Lékař: pojem i v Čechách v 11. století běžný. - Chudí i bohatí, muži i ženy, staří i mladí (jinde též svobodní i otroci): křesťanství vytváří z původního svazku bojovníků národ v našem smyslu. - Ne Šaty ani pitím: neznačí snad reakci proti tzv. stoupající úrovni a rozmařilosti 11. a 12. věku (Jak myslil Novotný), nýbrž utužování a snahu o vnitřní slavnost. - Nenávist a hněv vyvrhněte, cudnost s vlastními manželkami zachovávejte: převzato z kázání Sv. Bonifáce, předpokládá pořádek v manželství, za nějž podobně jako sv. Bonifác nebo frisinský Arbeon bojoval sv. Vojtěch. - Zpívejte v srdcích svých: myšleno obrazně (Kolos. 3, 16), ač již podle Weingarta v XI. století byla píseň ,Hospodine, pomiluj ny".

2) Jediné kázání o Sv. Štěpánu v druhé části Homiliáře; mohlo arci v Čechách kolovat už dříve, jak ukazuje značný kult. Z doby založení kláštera břevnovského pochází asi oltář v Břevnově, v 11. věku zasvěceny tomuto patronu oltář na Sázavě, kostel litoměřický a klášter na Hradišti u Olomouce. Po úvodě volně podle Skutků ap., který ukazuje na zavádění kultu, tvoři dvě krátké a pěkné "exklamace" přechod k osvětlení zásluh svatých, jak je dostatečně líčily legendy, prostým zázrakem, zachycujícím v konkrétním obraze denní život, a přece plným básnické krásy. Naučení přemáhat vlastní špatnost stalo se součástí stupňové modlitby. Rozšíření tématu o ctnosti zprostředkuje pak závěr, v němž se věřící vybízejí, aby byli vůbec napodobiteli svatých. Nevylučoval bych, že zpracování tohoto kázání je českého původu.

3) Jedno ze dvou kázání o sv. Vojtěchu, a to Fratres mei dilectissimi et domini mei z prvého cyklu, složené od Čecha nedlouho po smrti patrona a pronesené před knížetem. Kázání o základních praktických ctnostech předpokládá znalost života Vojtěchova a jest důležitým dokladem, jak se kázalo v přítomnosti panovníka. Obrací se na knížete, aby nebyl zpupný a hrabivý, neboť jest jeden z nás, panovník z Boži milosti. Toto pojetí "z Boží milosti", patrně od krále Vratislava (tak se označuje 1078 Oto Moravský), mělo i státoprávně velký význam v poměru českého panovníka k císaři; zvláště král Vladislav na něm z obou důvodů lpěl. Kázání jest patrně závislé na kázání o sv. Václavu Videntes fratres. -Kteří jste dnes přišli pro odpuštěni hříchů: patrně pouti po r. 1039 do kostela, který zván po přestavbě 1062 kostelem Sv. Víta, Václava a Vojtěcha. - Apoštol, po mnohých utrpeních: Skutky 14, 21. - Andělsky žil, jak se na biskupa slušelo: sotva by autor, kdyby byl biskupem. řekl o sobě. - Nepřikládejte srdce: Ž. 62, 11. - Jeden z nich: zajímavý souhlas s naučením o obrazu knížete, který vkládá Kosmas do úst umírajícímu Boleslavovi II. - Pojďtež požehnaní: Mat. 25, 34.

4) Kázání na Sv. Michaela z poslední části Homiliáře navazuje a přidržuje se čtení Mat. 18, 1-10, dnes na Zjevení sv. Michaela (r. 495) na hoře Gargano v jižní Italii 8. května. Na třech volně položených citátech jde výkladem, schopným řezu a vzdáleným falešných citů, ostře do života: zavrhnout nectnosti a odvahu přiznat si, jak stojíme před Bohem každý sám. Část o významu andělů (strážných) liší kázání od jiných, kde se čelí přílišnému a špatně vykládanému jejich ctění. Druhá část kázání určuje kladně ctnosti. Záporně na dítěti ukázané nectnosti, dokonalý obrat nedospělost (dětství) - nevinnost, obrazy, stavba, nenuceně a mocně užívající citátů z božského naučení, prozrazuji mistra. Úcta archanděla Michaela byla zajisté od počátku křesťanství v Čechách.

5) Prvé, delší kázání o našem milém patronu Videntes fratres carissimi multitudinem jest z prvé části Homiliáře a při velkém záběru látky jest z jednoho kusu logického, plno radosti na struně vždy živé, české svatováclavské tradice. Má tři části: úvod o radosti z národního svátku, probráni příkladného života světcova podřízeného čtyřem ctnostem, uměle do otázky (interrogatio) položeným, po přechodu, srozumitelném u hrobu světcova (hle, již leží) obrat k přítomnosti, který jest přímo programem českého křesťanství, a který se proto obrací ke kněžím, se vší duchovní svrchovaností i nad knížetem, soudci a mocnými. Přímo řečeno, z dobové situace, z poddání látky svatováclavské, z osobního postoje, z programu horlitele usuzuji na autorství sv. Vojtěcha. Důvody jsou ovšem, také jen vnitřní, ale snad i stylově bližší pravdě než Voigtovy pro Vojtěchovo autorství sermonu Licet plura nobis. - Množství lidu: pouť ke hrobu Sv. Václava, - Nikoliu z lichosti světa, ale přece na nebi i na zemi oslavený, náš totiž patron: podobné pojetí jako Kristiánovo, vědomé, že jde také o knížete, o celý národ v jedné mysli a jedné vůlí. Také čtyři ctnosti připomínají Kristiána. Podřízení příběhu dobovým ctnostem čerpá látkově z Gumpolda a Kristiána, jak již Pekař určil, včetně užiti citátu pro soudcovskou činnost (Luk. 6, 37) a označení Boleslava druhým Kainem. Také toto označení má Kosmas, takže se téměř vnucuje domněnka, že byl majitelem Homiliáře, nebo že měl k němu jako pražský děkan přístup. - Žeň mnohá: Mat. 9, 37; Luk. 10, 2. - Volej: Iz. 58, 1. - Zboží: Ž. 62, 11. - Všechna odpovědnost pro splnění kněžské povinnosti na lid ukazuje Sv. Vojtěcha, stejně program jest podobný, jak jej uvádí Kosmas u Sv. Vojtěcha, snad jen větší důraz na manželství bychom čekali. Stavbou i slohem by bylo kázání jistě sv. Vojtěcha hodno.

6) V Homiliáři jsou ještě dvě kázání svatováclavská za sebou zapsaná již v Opatovicích, Ecce fratres dilectissimi, kratší, z doby asi 1140 (příznačné pro dobu "poklady vědění" a vpadnutí zmínky o Sv. Vavřinci) a toto, Fratres pius dominus noster, o němž se domnívám, že jest asi dílem Kosmovým s počátku 12. věku. Má také jiný ráz než kázání domněle Vojtěchovo, ale jest opět za svou těžkou dobu oslavou našeho ochránce a významným článkem v tradici svatováclavské. Kázání prozrazuje jasně celonárodní úctu, podepřenou pamětí a vyhraněnou legendami, jak zřejmo zvláště jednou legendou znárodnělou. Autor neváhá pominout příběh a odkazuje na Utrpení světce. Podobně i Kronika Čechů odkazuje v případě jak sv. Václava, tak sv. Vojtěcha na legendu. Sv. Václav byl ostatně i ve světě znám, jak svědčí mimo jiné list Řehoře VII. (hrad sv. Václava). Kázání vychází z oficia stejného jako dnes (Mat. 16, 24-27), vysvětluje je a přechází nejen na obraz světce, příkladný pro každého, ale i na vzor knížete této země. Svatý Václav jest zde kníže, jak prvý Kristián poukázal, avšak proti kázání Videntes fratres jeví se ovšem pod úhlem státu českého z počátku 12. věku jako "kníže a pán slávou, ctí a bohatstvím povznesený". Nazírání na knížete jako otce chudých prozrazuje požadavek z počátku věku, který si vzal do programu zvláště Soběslav I. Názor kázání není odvozen z politické historie Spytihněva a Soběslava, z nichž prvého 'nazývá kronikář otcem chudých a druhého otcem vlasti, naopak, popud vycházel z života náboženského a stal se součásti státního i obecného českého cítění. Podobně totiž pohled, tak často vyjádřený v Homiliáři, na poměr tohoto světa k životu věčnému objevuje se v arenze listiny knížecí, určené klášteru a příjemcem jistě vyhotovené, ale nepochybně názor a vůli vydavatele tlumočící. Soběslav v listině pro Vyšehrad 1130, plné bohemistů a počítající křesťanství od Bořivoje, tedy od Ćecha, mluví o "zkaženosti" světa, Václav Moravský v téže asi době vzpomíná v listině pro Hradiště olomoucké Přemyslovce Oty II., který obdaroval klášter "zanícen láskou k nebeské vlasti". Vidíme, že kázání představovala tepnu živou a vlivnou, a podobně živě toto kázání reaguje na tradici svatováclavskou. Ohrazuje se proti zmrtvění tradice v pouhém vzpomínání mučednické smrti poukazem na dobré činy Václavovy. Pro nás umřel, pro příklad; toto chápání jest vzdáleno desátému století vůbec, tím spíše sv. Václavovi, který toužil po mučednické smrti "jako ten, kdo seče seno za velikého vedra, žádá si vody", i době Sv. Vojtěcha, ale obměňuje smysl svatosti a vytváří naučení pro potřebu doby Kosmovy. Kosmova jest jedním dechem v závěru pronesená výzva prosit oba patrony, když vlastně jest řeč o jednom. Je to úcta příznačná pro jeho kroniku, kde mluví v Libušině "proroctví" o dvou zlatých olivách Více slávy a Voje útěcha. Kosmovo jest označení "této maličké zemi", pochopitelné u světa znalého Kosmy, a vyvolané úzkostnou chvílí vnitřních zmatků a nebezpečím vnějším. Toto osudové doznání o naší zemi čte se v Kronice Čechů na třech místech. Kázání nevykazuje snad monumentality Vojtěchova kázání, nevyužívá života Václavova v subjektivním odkaze na legendu, citát s vysvětlením jest spojen knižně, ale kázání dobře oživilo látku pro svou dobu. Stylově jest také knižnější, s jednou rétorickou výzdobou (correctio, návodem zlých lidí vlastně ďábelským vnuknutím sveden), ale má stále sílu ducha tak nutnou v těžkých dobách.

V Praze na sv. Martina 1939

Karel Doskočil

zpět na obsah