Česká čítanka - Palacký- Idea státu rak. -

IV.

Národ č. 106, 20. 4. 1865.

Nelze zapírati že veliká rozdílnost národův Rakouských co do původu, jazyka, historické tradice, vyznání a vzdělání, mravův a obyčejův, přirozených náklonností a zaměstnání, hodí se sice výborně pro pověstnou, maximu "divide et impera", ale vládě upřímně konstituční naskytuje mnohé i těžké závady a nesnáze. Největší mezi nimi jest snad i beze snadu rozličnost řečí, tak že otázka jazyková pro Rakousko, mimo všecky jiné státy na světě, stává se vážnějším a důležitějším momentem politickým. I absolutní panovníci a despotové sami, přestavše již od drahně století vládnouti pouze mečem a palicí, domáhali a domáhají se poslušenství u poddaných svých také působením na rozum a vůli jejich, což nejinak díti se může, nežli poučováním a užíváním řečí jim srozumitelných: tím pak více požadují toho pokročilá novrověká osvěta i zásada konstituční svobody. Podstata konstitučního zřízení záleží v tom, že zákonové v něm ukládají se ne vůlí panovníkovou toliko, ale vůlí veškerenstva státního, t. j. vůlí panovníkův i národův pospolu. Národové vyslovují svou vůli skrze zřízené své poslance do shromáždění sněmovních; sněmové tedy, pronášející netoliko touhy, přání a zdání, ale vůli národův skutečnou a platnou, jsou podstatným základním požadavkem i spolu známkou konstitučního zřízení. Aby z porad a jednání jejich, přes všecka sobě odporná mnění a chtění stran všelikých, vyšla na jevo vůle národu celého, aneb aspoň rozhodné jeho většiny, vždy pravá i nepodstrčená, o to starati se jest zvláštním volebním a jednacím řádům sněmovním. O těch já zde prozatím pomlčím, obrátě pozor svůj předně k jazykové při sněmích otázce.

Aby poslancové všech národův Rakouských, scházejíce se dohromady, užívali v poradách a jednáních každý přirozeného jazyka svého, a protož aby ve sněmovně rakouské ozývali se jazykové německý, český, polský, rusinský, maďarský, rumunský, jihoslovanský, slovinský a italianský pospolu, jest jakož každý člověk uzná, hotovou a holou nemožností; byl by to pravý nějaký Babel, vedoucí ne ke srozumění a sjednocení, ale k různění a rozptýlení. Netřeba dokazovati, že ne každý třebas sebe vzdělanější člověk může státi se nějakým Mithridatem anzb Mezzofantim, aby v devíti neb více jazycích smlouvati se mohl. Bez veliké nesnáze dá se ovšem sněmovati ve dvou, někdy a někde také ve třech jazycích, ale nikoli více. Proto-li ale mělo by zavesti se pravidlo z libovůle, a dáti se jednomu z těch jazykův privilegium, nebo třebas dvěma nebo třem, aby v nich jediných vyřizovaly se všecky potřeby veřejné i soukromé národův ostatních, a tito aby tudíž zkracováni byli ve právu národnosti své?

Na rozhodnutí a odbytí otázky a úlohy této nad míru těžké i vážné podávají se návrhy všeliké. Nejprostší a nejsumárnější byl by ovšem ten, kterémuž nejraději by chtěla strana ode mne již na počátku naznačená, ježto "nyní sice mlčí ale neodříká se": totiž aby raději nebylo sněmův ani konstituce vůbec, a potřeby rozličných národův všecky aby opatřováuy byly patriarchalními nařízeními s hůry. Poněvadž ale tužby a plány této strany, ač daly by se uskutečniti na chvíli, neměly by dlouhého trvání a uvedly by stát ve zmatek ještě horší a snad i nenapravitelný, nebudu s návrhem takovým na tomto místě obírati se podrobněji. Pomina také jiných nenemožných návrhův více, přistoupím již k uvažování těch, které činily a činí se ve skutečnosti, a kterýchž rozdíly i chance rozjímají a debattují se ústy i péry všech těch, kdo zabývají se opravdově ústavní otázkou Rakouskou.

A však i tu musím předeslati ještě některé poznámky obsahu povšechného. Konstituční zřízení nevzrostlo a nevyvinulo se v Rakousku tak jako v Anglicku na půdě historické, pochodem znenáhlým a přirozeným, aniž jako ve Francii dobyto bylo a ustrojeno mnoholetými zápasy celé intelligence národní, ale zasazeno jest tu co hotový štěp cizí najednou a vštípeno na sazenice domácí rozmanité. Naskytuje se tu přirozeně otázka, hodí-li se ono také do sadu našeho, do poměrův našich, v té ceié spůsobě, jak se uspůsobilo za hranicemi? Uniforma oblíbená u státův jednorodých bude-li také slušeti státnímu tělesu skládajícímu se z různorodých částek? Rozvážlivý člověk sezná každý, že to aspoň věc jest na pomyšlenou. Nicméně pozorujeme na všaký den, kterak političtí mudrci v Rakousku, nejvíce pak němečtí a Vídeňští, rozumují o vnitřních poměrech a potřebách našich, jakobychom živi byli ve Francii aneb v Němcích, jakoby jazykové otázky pro nás ani nebylo; ba četli jsme celou knihu důmyslně psanou o přirozených podmínkách parlamentarismu v Anglii a u nás, kdežto téměř ani slovem nezavadilo se o různost národností rakouských. Za to mám, že někteří tak činí ze skutečné pouhé nevědomosti a nedojípky, jelikož buďto necestovali naprosto nikdy po rozličných končinách Rakouska, aneb aspoň ne s povědomím a citem, že kdokoli žijeme u vnitř hranic státu, jsme všickni "svoji", a nespomínají na větu: "Austriacus sum, Austriaci nihil a me alienum puto"; takž neznajíce ze života než jednu národnost v Rakousku, nestarají se a nepřemýšlejí o jiných. Jsou však, a to většinou, i takoví. kteří zoumysla spatřují jen jednu neb druhou národnost a zapírají všecky ostatní. Spůsobu toho byl ku př. pan Košut Lajoš, jeden z nejzuřivějších odpadlíkův rodu slovanského, jenž prohlásil, jak známo, veřejně, že v Uhřích neznal a neuznával než jediný národ (nemzet, t. Maďary), ostatní všichni že jsou prý jen pouhá plemena (fajta či fajzat?), a pohříchu košutuje tím spůsobem až podnes mnoho tisíc lidí. Také mimo Uhry najde se na tisíce Němcův, kteří nápodobným spůsobem smýšlejí o národu svém naproti národům jiným, ačkoli tytýž ostýchají se, vysloviti to stejnou hrubostí. S jiné strany nachází se množství politických mudrcův, u nichžto svobodomyslnost a konstituční zásady neplynou ze srdce a z citu, ale jen z hlavy a rozumu jejich, pokud totiž naučili se jim od cizozemcův, nejvíce Francouzův a Němcův; oni neschopni jsou pojmouti myslí a představiti sobě konstituční organismus státní v jiné spůsobě, nežli dle šablony předbřeznavé francouzské a belgické, i dle oplesku jejího jejž postavili jim před oči páni Rotteck a Welker; cokoli těmto nepodobá se na vlas, není dle zdání jejich konstitučním ani svobodomyslným; nepřestanou naříkati a křičeti na zpátečnictví, pokudkoli v liberalném katechismu jejich jen jaký puntík nad i scházeti bude. A poněvadž v oblíbené oné šabloně otázka jazyková nemá nijakého místa, nechtějí ani v Rakouské konstituci o ní slyšeti; genirujeť jich, nevědí, co s ní si počíti; protož ji, pokud nejvíce možná, ignorují aneb naprosto zapírají, a mudrujíce výtečně ve smyslu Rotteko-Welkerovském, ani se nedovtipují, že moudrost jejich nemá u nás často ani půdy, ve které by se ujmouti, kvésti a ovoce přinášeti mohla. Všickni ti, kteří nesnázem jazykovým vyhnouti se chtějí pouhým zamlčením a nedbáním jich, upomínají velice na známou chytrost pštrosovou, ana donnnívá se, že nijaké nehody není obávati se, když jen oči před ní se zavrou.

Druhou úvahu vymáhá otázka následující: když nelze naprosto, aby národové Rakouští všickni scházejíce se dohromady mluvívali k sobě každý jazykem svým přirozeným, nedalo-li by nehodě té vyhověti se spůsobem jiným, nežli urážlivým privilegováním jedněch naproti druhým? potřebí-li, aby oni na generálních svých sněmích brávali na přetřes všecky rozmanité potřeby života veřejného i soukromého, a mluvívali tu, jak se říká, de omni re scibili et quibusdam aliis? nebylo-li by záhodno, aby činily se rozdíly ve předmětech rokování jejich a odmísily se záležitosti společné, bez kterýchž jednota státu nemožná jest, a kteréž tedy nutně jen společnou vůlí rozhodovati se musejí, od těch, které jednotného a společného vyřízení nepotřebují, ba snad ani nesnesou? Pro záležitosti ony, ovšem důležité ale počtem nehojné, dal by se tuším najíti spůsob vyřizování méně příkorný citům jednotlivcův, když by viděli, že právo jejich přirozené uznává se za platné a má všude průchod, kdekoli to možné jest. Samy potřeby národův bývají, dle rozdílného stupně jejich vzdělání, historické tradice, mravův a zaměstnání, ba i polohy a podnebí tak rozdílné, že jednotvárné o nich rozhodování bylo by až i nevhodné a škodné. Jsouť také národové vždy konservativnější, nežli se býti zdají, a nechtějí náhlému přestrojování života svého dle theorie. Tedy ať sněmovníci a zákonodárci hojných národův Rakouských scházejí se a rokují rozdílně ve skupeních čili gruppách více méně stejnorodých, i ať sněmují spolu třebas ve třech jazycích, ku př. v zemích Sedmihratlských maďarsky, německy a rumunsky, v Jihoslovanských slovansky, německy a italsky, v Českoslovanských česky, a německy, v Haliči polsky a rusinsky atd. Tak vyhoví sami rozmanitým potřebám svým mnohem lépe, nežli kdyby tyto v jednom všeobecném shromáždení vždy jako na jedno brdo tkány byly.

Otvíráť se tu ovšem pole nových kontroversí: jaková i která mají býti skupení ona in concreto? co má jim sloužiti za základ, jazyk-li či historie, zeměpisná poloha i sousedství, či shoda potřeb duchovních i materialních? a jsou-li historicko-politické individuality, jako ku př. Slezsko, Bukovina, Salcbursko atd. dostatečny, aby tvořily taková skupení samy pro sebe?

Já když ku prosbě neb. Karla Havlíčka na konci roku 1849 podal jsem do Národních Novin článek svůj "O centralisaci a rovnoprávnosti národní v Rakousích", kterýž spůsobil někdy dosti hluku, odvážil jsem se staviti ona skupení na základě čistě ethnografickém. Jak tehdáž věci stály, zdál se mi spůsob ten poměrně s menšími nesnázemi spojen býti a také příměji vésti k upokojení realných potřeb národních, nežli kterýkoli jiný. Však jsme od té doby dostatečně zkusili a zakoušíme i podnes, kterak ku př. na nynějším sněmu českém každý návrh váží se především dle prospěchu, jejž přináší aneb slibuje té neb oné národnosti, a dle toho nejvíce buďto přijímá neb zavrhuje se; nebylo-li by žádoucí, aby tato překážka obecného blaha i pokroku odstraněna byla? Nebyla-li by to veliká i pro celek státní výhoda, kdyby národové, nemajíce takových závad v lůně svém a nejsouce haceni jeden druhým, snažili se jako o závod všemi silami svými každý o zvelebení své sám v sobě? Urážíť to arci, jak se praví, historický cit národův, když by ku př. Čechy neb Uhry přestaly sněmovati co království České neb Uherské: a však my, aspoň v Čechách, u německých spoluobčanův svých bohužel jen na mále pozorujeme onen historický cit pro království České, a neníť vůbec tajno, že nejeden z našich sousedův nerozmýšlel by se ani na okamažení prodati Prahu za Vídeň nebo za Frankfurt. Uhři pak upadají ne bez příčiny v podezření, že hlavně proto hájí historicko-politické individuality své, aby neutrpělo ujmy panování živlu maďarského. Návrh můj právě byl důkazem, že my Slované nebažíme po panství nad jinými národy, ani po utiskování jich. O mně jakožto historiku mnozí lidé ani dovtípiti se neuměli, kterak já mohl v takové míře zapříti historické zásady, a přimlouvati se za stroj patrně revoluční, jakový bylo roztřídění říše Rakouské dle národností. Ovšem že návrh můj souvisel s revolucí a stal se možným jen předešlými ohromnými bouřemi, které byly otřásly a rozryly všecky základy monarchie Rakouské až do dna; já skutku toho nespůsobil, ale hleděl jen užiti jeho a obrátiti ku prospěchu obecnému. Revolučních, aneb aspoň historické právo vyvracujících poměrův a návrhův, naskytlo i udrželo se od té doby mnohem více, proti kterým mnozí ani sebe konservativnější páni nereptají, ku př. podřízení sněmu Českého pod říšskou radu, ježto Čechy, co svět, světem stojí, požívaly s králem svým, co do zákonodárství, vždy ouplné samostatnosti, o kterou nepřipravil jich ani Ferdinand II. Však já uznávám, že od té doby, co konsolidovaly se opět geograficko-historické základy říše naší, a co theorie barona Eötvöse o historicko-politických individualitách došla oblíbení jak u vlády tak i u většiny národův, návrh ode mne činěný stal se již netoliko nevhodným, ale i nemožným; nejsemť při vší své doktrinárnosti nikoli tak urputným ideologem, abych politický plán sebe spasitenější provésti hleděl proti tak říkaje 98 procentům veřejného mínění. Ale zásada rovnoprávnosti národní potká se proto v praktickém provedení svém s nesnázemi ještě mnohem většími, nežli prvé: a předce na provedení jejím visí, ať tak dím, bytí a nebytí Rakouska, co jednotné a mohútné říše.

Mámeť tedy nyní trojí politickou soustavu, o které v Rakousích spory se vedou: centralistickou, dualistickou a federalistickou; první propůjčuje hegemonii jedinému národu Německému, druhá poděluje o ni Němce a Maďary, třetí bere za heslo rovné právo všech národův. Přistupujíc konečně k rozjímání a uvažování jejich podrobnému, kochám se nadějí, že nepotkám se s podobnými překážkami, jako na konci r. 1849. Na Hradčanech našich aspoň nepanuje a nehrozí mi více soud vojenský.

zpět na obsah - Další: V.