|
- Polák | - Cesta do Italie | - |
Z výsosti sněživých hor, kde zima panuje krutá,
Užasnuté oko mé ty rájské šířiny měří,
Slavná přirozenost kde drahé si rozbila stany.
Modřina utěšená, jenž, zdejší proplývá nebe,
jaký ze srdce ples, z ust kteraké usměchy loudí!
Pustinou dříve jsem šel, kde Boreáš mrazivým dechem
Hájům zelený šat a lukám spaluje květy,
Každou okrasu mráz kde jedovým zhlazuje dechem.
Vzpomenutí na to chlad mi po těle studený leje.
Nyní sstupuji z hor zas do rovin, protkaných vesnem,
Zimy nevida víc, jen jaro, háje a kvítí.
Buď mi pozdravena, překrásná Jasena říše!
V přirozené se skvíš, Itálie, někdejší kráse,
kterouž Olympané, když scházejíc dolů k tvým hájům,
Kvítím oseli zem, by rájům se rovnala božským.
Stopa utěšená přes vinice vede a pole,
Kterou Jánusův65.1 lid z Arkádie65.2 vorbomilovné,
Bobkovin proklestiv houšť, do tučné půdy tvé vtiskl.
Žezlo olověné však, nad celým světem jež neslas,
Korunu drahou a trůn víc skvíti se nevidí oko.
Jindys řídila svět, clo kázalas národům platit;
Nyní zpátečně však daň ochotně odvodit musíš.
Kam se děla moc tvá, jenz národům kovala pouta?
Kde jest orlů tvých houf, an hromy roznášel světem?
zlaté poklady tvé kde jsou a stříbrné skrejše,
Kteréž veškeren svět tvým vítězným odváděl sborům?
Ouroda nevídaná ač klasy a vinice plní,
Přece chudoba měst i vesnic patrně hledí.
Skalnatá zed hor příkrých Alpenských tě přestrašně hradí,
Sjednocenou tě vododmuté moře obvíjí kolem:
Přece rozdvojenou, tvé národy všeliký jazyk,
Zákonodárství a mravové rozličné od sebe dělí.
Slavné vládaře tvé, jenž dávali zákony světu,
Pustý o samotě hrob zbořený zavírá smutně.
Obrazu podobna jsi ted slávy pomíjející,
Na důkaz, mocný že trůn tvůj pevných tak základů neměl,
Aby měnivý čas roztřásti ho nedoved sílou.
Další: