Předsloví

Obrazotvorná moc, jenž mi již v nejranější mladosti vlast tak míle krásila a podnes mi ještě háje naše tak veselými maluje barvami, hlubokou žádost, abych vlast po dlouholetém vzdálení osobně pozdravil, v srdci mém tak prudce rozžehla, že dnem i nocí, vrátiv se léta 1814 z Francie, po příležitosti jsem toužil, abych stověžné Vltavy břehy i přítele, jehož pozdravení tak libě mi naproti znělo, navštívil a uměnám našim oběť dávno povinnou vzdal. Osud však místo do Čech jen přes jich pomezí k rovinám halickým a brzy odtud na Dunaj mne zavedl, odkud, dříve než jsem se nadál, cesta do Itálie přede mnou stála. Bez naděje k brzkému se vrácení a věda, že dávných svých žádostí vyplnění ani zčástky k očekávání nemám, s nelibostí na cestu byl bych se vydal, kdyby rozhlášená znamenitost poledních krajin mysl mou byla nepodnítila. Tu jsem, v duchu již po římských, hrady posetých, náměstích bloudě, v nejslavnějším světa chrámu hrdým síním se divil, modřinu vlnokroužného moře pozdravoval, u strašného Vezúvu nad mocí přirozenosti trnul a zpolou vyplněné, tejně vlasti učiněné přípovědi (kteréžto zadostčinění prchlost války překazila) jsem se těšil, následovně dosti příčin nabyl, abych navštívení vlasti na dálší časy odložil a s potěšením tím větším na poledne se odebral, čím větší mi příležitosti pohodlné putování poskytlo po skončení povinných zanepráždnění s uměnou vlastenskou se obírati. Chvíle ty blahé všecky, jež jsem s ní strávil a na které vždy, ba i v nejpozdějším věku s potěšením vzpomínati budu, v následujícím spisu milovníkům vlastenské literatury přináším. Šťastně-li v někom z vlastenců, kterýchž Čechie velkých počet do světa vysílá a z kterych větší díl cizozemským Múzám se oddává, oheň tak roznítím, že by práci mou zdokonaliti si umínil, z dosažení žádaného cíle a z nejpříjemnější odplaty se srdečně radovati budu.

Psáno v Neapoli dne I. února 1818.

zpět na obsah Další: Traiskirchen